Jak někomu přebrat holku

Příhoda ze života aneb jak se mi Vašek snažil přebrat holku.

V pátek jsem zase po dlouhé době vyrazil do Jamu. Byl tam jakýsi koncert, sice jsem z něho nic neslyšel, protože jsem byl v úplně jiné místnosti, ale to není podstatné. Důležité je, že bylo veselo, že lidi nechápali pravděpodobnostní hádanku a že kolem jedné (asi) se kolem Daji začal motat nějaký Vašek. Já jsem se zrovna s Dajou nebavil (teda ne že bychom se pohádali, ale prostě jsem se bavil s někým jiným kousek od ní) a najednou si všímám, že se nějaký čas baví s jakýmsi člověkem. Jakýsi Vašek.

Inu, moc mě to nevzrušovalo, nejsem moc žárlivý typ a navíc jsem tou dobou beztak vysvětloval, že ty pravděpodobnosti fakt vycházejí a že tu 99% pravděpodobnost že jsem nemocný fakt nemám. Nicméně Vašek byl aktivní. Později mi Daja říkala, že se jí asi třikrát ptal, jestli fakt chodí s tím týpkem v tom oranžovém. Buď byl tak ožralý, že si to nepamatoval nebo jí to nechtěl věřiť.

Ale nyní už přichází čas na nějakou akci, jak mi přebrat holku. Dámy a pánové, dávejte pozor, ať víte, jak se to dělá. Vašek si nejspíše řekl, že mě musí historicky znemožnit. Po zralé úvaze a ve chvíli, kdy jsem se zrovna nachomýtl blízko nich, proběhl takovýto rozhovor (upozorňuji, že je to silně působící rozhovor a pokud někomu chcete přebrat holku, váš úspěch se po tomto rozhovoru zdvojnásobí. Přesto ho prosím používejte střídmě.):

  • Vašek: “Kolik je odmocnina z 225?” (vesele)
  • Já: “Cože?” (nechápavě)
  • Vašek: “No kolik je odmocnina z 225?” (vítězně)
  • Já: “Co…? Já nevím, ňákých 15.” (ledabyle)
  • Vašek: “No…” (smutně) “A kolik je odmocnina z 169?”
  • Já: “13.” (nechápavě)
  • Vašek: * mlčí *

Jediná nevýhoda tohoto postupu je, že když narazíte na informatika nebo MatFyzáka, jste v prdeli a za debila. Informatici a matfyzáci znají mocniny nazpaměť i po šestém pivu. To je ale riziko podnikání. Je to podobné, jako Liškův návod na balení holek. Ještě, než jsem odešel, jsem se ho stačil zeptat, kolik je dva na dvanáctou, což nevěděl. Nechápu, jak někdo může žít bez toho, aniž by věděl, kolik je dva na dvanáctou. Mimochodem je to 4096. Dá se to zapamatovat docela jednoduše. 2^10 je 1024, to číslo všichni znáte (je to třeba velikost RAMky nebo počet bajtů v kilobajtu). A 2^12 je 1024 krát čtyři, což už se dá jednoduše vypočítat: 1025*4=4100 a ještě odečteme tu jedničku, kterou jsme přičetli k 1024, ať se nám líp počítá, takže 4100-4*1=4096. Triviální. Mimochodem bych se i vsadil, že polovina z vás zná mocniny dvojky. Kdo si třeba častěji kupoval RAMky, tomu musí tahle posloupnost čísel něco říkat: 1 2 4 8 16 32 64 128 256 512 1024 2048 4096 … Zapamatujte si, že 2^5 je 32 a 2^10 je 1024 a zbytek už můžete střílet prakticky od boku.

Ale zpět k balení zadané holky. Když tento rozhovor selže – ale to se opravdu stává jen ve výjimečných případech, matfyzáci a informatici zpravidla s nikým nechodí – musíte použít silnější kalibr. Ideální je holku někam pozvat. Ve dvě v noci je už dívka společensky unavená a kývne vám na cokoliv (pozn. Ready = bar, hospoda, podnik):

  • Vašek: “Nezašla bys teď do Ready?”
  • Daja: “A proč? Co tam?”
  • Vašek: “Na chvilku bychom si tam sedli…”
  • Daja: “Tady taky sedíme…”
  • Vašek: * mlčí *

Pokud vám ani po tomto rozhovoru nepadne dívka kolem krku, nejspíše máte tři oči nebo dvě hlavy. Jinak si to nedokážu vysvětlit…