Je libo na večeři párek?

Tak dnes mi byla na večeři předhozena opravdová lahůdka. Vlastně ona mi nebyla předhozena, já si tu lahůdku bohužel připravil sám. A vzpomínat na ni budu ještě dlouho…

Rodiče odjeli pryč, takže jsem zůstal sám doma. Kolem sedmé mě přepadl hlad, tudíž jsem se vydal směr lednice, kde jsem už měl nachystané standardní Vídeňské párky (doufám, že se jim tak normálně říká). Sice nejsem moc manuálně zručný, ale ohřát párky si ještě zvládnu.

Všechno šlo v pohodě, žádná katastrofa se nestala. Tedy alespoň do chvíle, než jsem do těch párků kousnul. V tu chvíli z nich vytekla jakási podivná bílá hmota či omáčka. Na chvíli jsem se zarazil, protože jsem si opravdu nebyl jist, co to je. Ale co, řekl jsem si, to se občas stane.

Jenže po druhém kousnutí jsem opět ucítil tu nepříjemnou chuť čehosi, co jsem se zatím bál pojmenovat. Když už jsem měl půlku párku v sobě, tak jsem se již snažil méně kousat a více polykat, protože to bílé fuj tam bylo pořád. Ale já měl hlad a taky jsem nechtěl zase poslouchat řeči, že hlad by mě naučil apod. a tak jsem jedl dál. To byla ovšem chyba.

Do druhého párku se mi již vskutku nechtělo, ale co se dalo dělat, už jsem ho nakousl, tak ho přece dojím. Mazlavá bílá hmota tam ovšem byla stále, ani o ždibeček méně. To už jsem začal být takový nesvůj. Když jsem dojedl tento druhý párek, řekl jsem si dost. To se fakt nedalo.

Ta bílá hmota mi v žaludku plavala, cítil jsem to, stejně jako jsem cítil, že ten bílý nesmysl ze mně ještě dneska vyleze, jen jsem si ještě nebyl jistý, kterou stranou. Rozhodl jsem se na to ještě sníst Diskíto nebo jak se to jmenuje, aby si to jako sedlo a uklidnilo se to tam dole. No nevím jestli to byl dobrý nápad.

Asi tak dvě hodiny jsem trpěl a očekával kdy _to_ přijde. Bylo mi pořád blbě, furt jsem cítil jak to tam vě mně bublá a pořád jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsem hrábl to špatné přihrádky a tohle byly dva týdny staré párky pro psa.

S těmito roztodivnými pocity jsem se snažil zase něco udělat na počítači, ale fakt to nešlo. Ta prapodivná bílá hmota byla silnější než já, nemohl jsem se na nic soustředit. Tak jsem si aspoň po dlouhé době zahrál Quake3. Na to, že jsem to několik měsíců nehrál a měl jsem těsně před sračkou, jsem hrál docela dobře.

Nakonec to tedy ze mně vyšlo spodem, myslím, že zrovna tuhle pasáž tady nemusím popisovat nějak důkladněji. Zase tak divoký to nebylo. Hlavně se mi potom alespoň trochu ulevilo. Za pár chvil přijeli rodiče, takže jsem okamžitě vystřelil otázku, co ty párky byly zač.

“Normální párky,” flegmaticky odpověděla mamka, “se sýrem.” dopověděla po chvíli.
“S jakým sýrem?!” zděsil jsem se. Sýr je jedna z pochutin, které mi zrovna nešmakují. Tvrdý plátkový sýr sním, ten mi dokonce i chutná, ale nějaké smažené nebo vařené či kdoví jaké ještě sýry opravdu nemusím. A mamka to zcela samozřejmě ví, že to nejím, takže mě překvapila její pohotová odpověď:
“Ta prodavačka v obchodě říkala, že jsou dobrý…” to už mě vskutku dorazilo a víc jsem se s ní o tom nechtěl dohadovat a šel dělat něco užitečnějšího.

Z celé této příhody plynou dvě ponaučení. Nikdy nejezte párky se sýrem a nikdy nevěřte prodavačkám.