Karavana

---

[stáhnout v PDF | stáhnout v DOC]

“Takže jedeš se mnou?” zeptal se Raven svého bratrance Malena. Oba byli vysocí a štíhlí, ostatně jako většina elfů. Dlouhé vlasy, zelenošedé oči a špičaté uši. Stejné oblečení, stejný způsob chůze. Působili spíš jako dvojčata než jako bratranci.

Ravenova karavana mířila do Winchenu. Vezli většinu věcí, které trpaslíci potřebují, aby je s nimi vyměnili za ty nejkvalitnější meče, sekery a nože. Trpasličí kováři byli mistři ve svém oboru. Kromě zbraní získají drahé kameny, kterých jsou v podzemí bohatá naleziště.

Trpaslíci chtěli hlavně pivo. U nich se vařilo jen málo a velmi špatně. Lidské pivo bylo daleko lepší a elfové ho naložili sedmnáct sudů. Také měli různé lehké drogy. Když se trpaslíci bavili, rádi sáhli třeba po hašiši.

Kromě toho vezli plno koření. A když už jsme u něj: trpaslíkům se neuvěřitelně zalíbil jeden hobití výrobek - mlýnek. Raven sehnal bohužel jen tři. Hobiti si své zboží žárlivě hlídají, a jelikož pro ně peníze moc neznamenají, je těžké od nich cokoliv získat. Winchenský král si objednal i papír. To byla elfí specialita, a tak měli dvacet pět štůsků nejjemnějšího a nejkvalitnějšího papíru, jaký se dá sehnat.

V karavaně se však daly najít třeba knihy. Král si přeje dozvědět se co nejvíc o civilizaci nad jeho říší, a proto mu Raven veze dvacet svazků, zabývajících se historií své země. Docela zajímavé jsou i různé magické předměty, lektvary a dva velmi vzácné grimoáry.

A to je jen malý výčet z toho, co všechno konvoj obsahuje. Jen alkohol zabírá tři vozy, a to nepočítám výše zmíněné pivo. Dalších osm vozů je přeplněno bezcennými tretkami, po kterých trpaslíci šílí.

“Nevím sice, proč mě tam chceš, ale pojedu. Peníze se hodí,” odpověděl Malen. “Kdy se vyráží?”

“Zítra.”

“Dobrá. Nějaké speciální pokyny?”

“Ano,” odtušil Raven, vůdce karavany. “Vezmi si s sebou nějakou méně kvalitní zbraň. Než totiž vstoupíme do jejich říše, všechny zbraně nám vezmou, abychom se nepokusili zabít jejich krále. Vždycky tvrdí, že až budeme odcházet, vrátí nám je, ale většinou se najde pár nešťastníků, kteří své zbraně už nikdy neuvidí.

Jenže když jdeš do nepřátelského území, je lepší mít zbraň po ruce. Proto si schovej nějakou dýku, kterou jim samozřejmě nedáš. Ale udělej to pořádně. Budou tě prohledávat, jelikož jsi novým členem družiny.”

“Nějak to už vymyslím, neboj se,” odpověděl Malen a pousmál se. “Vždyť mě přece znáš.”

“Znám…” Raven mu položil ruku na rameno a pak odešel. Malen kdysi pracoval pro tajnou výzvědnou službu. Byl docela dobrým agentem a schovat nějakou menší zbraň pro něj nebyl vůbec žádný problém. Na tohle byl naopak expert. Sám se uměl schovat ve stínu a ze zálohy zaútočit tiše a nenápadně na svou obět. A když se mu to náhodou napoprvé nepovedlo, dovedl své nože ovládat tak dobře, že svého protivníka bez problémů zabil, byť by měl v rukou meč.

Druhý den ráno se všichni, kteří měli s karavanou jet, sešli kousek za městem, kde již byly připraveny vozy s nákladem. Raven si ještě zkontroloval, jestli tady jsou všichni a všechno.

Napočítal třicet šest lidí, kteří fungovali jako výpomoc a hlavně jako obsluha vozů. Dále šest elfů, kteří pomáhali se získáváním zboží pro trpaslíky, a měli tak největší podíl na zisku. Sedmý elf, Malen, Ravenův bratranec, tady byl hlavně proto, že jako bývalý agent dokáže snadněji a rychleji prohlédnout jakoukoliv lest, kterou by podlí trpaslíci mohli připravit.

Při poslední návštěvě Winchenu to totiž nevypadalo zrovna dobře a málem došlo k pranici, protože trpaslíci chtěli naše milé elfy podrazit. I přes tyto nepříjemnosti se však stále vyplatilo s nimi obchodovat.

Osmý elf zde byl také kvůli bezpečnosti. Byl to čaroděj, a kdyby se něco opravdu semlelo, byl nebezpečný i beze zbraní. A trpaslíci o tom hlavně neměli ani ponětí. Jmenoval se Xan, s karavanou jezdil léta, a situaci už zachraňoval nejednou.

Devátým elfem byl vyjednavač Ag. Jeho vlastní jméno znělo jinak, ale nikdo mu neřekl jinak než “Agu”. Ani on sám už si nepamatuje, jak to vzniklo a kdoví, jestli ještě zná své vlastní jméno. Jeho výmluvnost mnohokrát zachránila karavanu před zničením nebo před krachem.

Poslední elf byl Raven, vůdce. Bývalý dobrodruh se naučil výborně obchodovat. Ne že by měl tak výmluvnou pusu jako Ag, ale měl kontakty, a tak uměl skvěle shánět zboží. Rychle a levně.

Všechno bylo připraveno k odjezdu. Žádná větší ochranka je nedoprovázela, protože nejeli přes nebezpečné území a nevezli vlastně nic tak cenného. Kdo by si chtěl opravdu přivydělat, určitě by našel lepší karavanu k přepadnutí.

Ravenova výprava vyjela asi dvě hodiny po rozednění. Cesta ubíhala pomalu, ale klidně. Za šest dní dorazili bez jediného problému k bráně do podzemního Winchenu. Byla velmi mohutná, nejméně čtyři metry vysoká a snad šest metrů široká, a násilím se opravdu otevřít nedala.

“Co teď?” zeptal se Malen. “Kdo zaťuká na dvířka?”

“Nikdo,” odvětil Raven. “Trpaslíci přijdou sami. Za pár minut tady budou. Dělali jsme takový randál, že si nás museli všimnout. Touhle dobou král vydává rozkaz, aby nás mile uvítali a hlavně nám sebrali zbraně.” A přesně to se stalo. Asi za půl hodiny se mohutné dveře otevřely a vyšlo z nich deset trpaslíků se sekerami za pasem.

“Vítejte v naší říši. Rádi vás opět vidíme.” Mluvčí byl o trošku vyšší než ostatní trpaslíci, ale i tak sahal elfům s bídou po pás.

“Prosím, odložte zde své zbraně. Do naší říše nesmí jít ozbrojen žádný člověk či elf, pokud to není králův přítel,” oznámil jim hned trpaslík. “A to, pokud vím, ještě nejste,” dodal jízlivě.

“Ne, nejsme,” souhlasil Raven a podal mu svůj meč. Byl to jeho vlastní, protože si sem přijel pro nový. Meč činil půlku jeho výdělku z téhle výpravy. Ostatní se řídili jeho příkladem a ve chvilce měli trpaslíci plnou náruč zbraní.

“Nyní pojďte dál,” pozval je s milým úsměvem do podzemní říše. “Vy to zatím vyložte, a pak všichni přijďte za námi,” rozkázal trpaslíkům, kteří nenesli zbraně. Raven přikázal svým lidem, aby jim pomohli. Dovnitř šlo tedy pouze deset elfů.

Deset elfů vešlo do podzemní říše. Kolik jich asi vyjde ven…?

Družina byla vedena spletitými chodbami hluboko do podzemního systému. Všechny tunely se jim zdály stejné, ale trpaslíkům očividně ne, protože snad ke každé chodbě a průrvě jim řekli něco zajímavého: “Tady zemřel náš třetí král, tady byla poprvé objevena hvězdná ocel a tady v dávných časech porazil náš král velkého černého skřetího šamana a tím zakončil vleklou válku mezi skřety a trpaslíky…” Trpaslíci byli opravdu hodně upovídaní.

Asi po hodině nudné a zdlouhavé chůze dorazili do obrovského sálu, na jejímž konci seděl trpasličí král. Raven, a vlastně všichni kromě Malena, ho už viděl. Trvalo jim dvě, možná tři minuty, než přešli na druhou stranu neskutečně dlouhého sálu.

“Vítejte v mém království.” Trpaslík vstal. Dalo by se o něm však říct, že je to menší člověk. Měl asi metr a půl a možná ještě nějaký ten centimetr navíc. Na národ trpaslíků byl opravdu obrovský.

“Ještě jednou děkujeme za vřelé přijetí. Přivezli jsme vám vše, o co jste prosil. Máme mlýnky, pivo, víno, lektvary…” Raven počítal na prstech. “Prostě všechno.”

“Dobrá. Ne že bych vám nevěřil, ale počkám si, až mi moji trpaslíci dají zprávu o tom, kolik jste toho přivezli. Znáte to - důvěřuj, ale prověřuj.”

“Ale s radostí,” mile souhlasil Raven. “My si zase na oplátku prohlédneme naši odměnu, souhlasíte?”

“Budiž,” trochu neochotně souhlasil král. “Můj sluha vás zavede do místnosti, kde je vše připraveno.”

“Děkuji,” řekl slušně Raven a šel za sluhou. Samozřejmě si všiml, že s nimi jde ještě dalších šest plně ozbrojených trpaslíků. To proto, že v odměně jsou zahrnuty i zbraně. Co kdyby se náhodou někdo pokusil zabít krále? Trpasličí vůdce byl opravdu velmi podezíravý. Ale měl k tomu pádný důvod. Jeho otce totiž zabil člen jedné karavany, která sem vezla zásobu alkoholu.

V místnosti již byla připravena truhla plná zlata a drahých kamenů. Jako v pohádce. Napravo pak byly slibované zbraně. Raven hned poznal tu svou. Přál si totiž mít v jílci zasazený rubín. Pozvedl ten meč a potěžkal ho. Trpasličí stráž mu hned naznačila, že je v pohotovosti. Raven radši dal meč zpátky tam, kde byl a prohlédl si zbytek věcí, které měli od trpaslíků dostat. Bylo tady skoro všechno, nějaké drobnosti chyběly, ale to se při takovém množství stává i u poctivějších obchodníků, než byli trpaslíci. A hádat se s nimi o tom, že to tam není i když by být mělo - to je opravdu velmi nebezpečné…

“Vše je v pořádku?” zeptal se král, když Raven vyšel z místnosti.

“V největším,” uklonil se Raven.

“Skvělé. Připravil jsem vám i oběd, když dovolíte. Ale musíme počkat, až sem přijdou i vaši společníci. Můžete zatím zůstat v támhle té jeskyni.” Ukázal prstem dozadu. Raven se tam podíval. Viděl jen obyčejné okované dveře, ale nějak se mu to nelíbilo. Malenovi taky ne.

“Vždycky zavíráš hosty do místnosti s okovanými dveřmi a závorou zvenku?” zeptal se.

“No, většinou ne.”

“Něco tady pořádně smrdí.”

“Taky se mi zdá, ale nedá se nic dělat.”

“Zkusím to ukecat,” navrhl Ag.

“Ne,” odmítl Raven. “Jestli na nás něco opravdu kuje, tak nás tam prostě zavře ať chceme nebo ne a jestli je naše podezření nepravdivé, není se čeho bát. Hádka je to poslední, co teď potřebujeme.”

“To je fakt,” souhlasil Ag. “Jsme totálně v jeho moci. Ale kdyby nás chtěl zabít, udělal by to jednodušeji. Má tady přece tisíce bojových trpaslíků, tak proč by nás zavíral do nějaké jeskyně?”

“Takže jdeme. Král už se na nás nějak podezřele dívá,” rozhodl nakonec Raven. Trpaslíci jim otevřeli dveře a deset elfů vešlo dovnitř. Kolik jich asi vyjde ven?

“A jsme v pasti,” řekl jeden z elfů. Byl to Wan. “Dveře sice za námi ještě nezamkli, ale k tomu také dojde.”

“Buď v pohodě,” uklidňoval ho další elf, Harald. “Přichystali nám tady i nějaké jídlo a pití, tak si pojďme sednout ke stolu a najíst se.” Všichni rádi souhlasili. Sedli si na židle, které trpaslíci vyrobili na jejich velikost, takže jim nebyly malé, ale naopak docela pohodlné.

“Zatím to tedy vypadá vcelku dobře,” hodnotil Raven. “Snad se obchod povede.”

“Určitě. Prachy už potřebuju jako sůl,” řekl Norman, další elf.

“Moje řeč,” souhlasil Harald. “Od posledního obchodu již nějaký ten čas uplynul a mně zrovna došly peníze.”

“Já se stejně nejvíc těším na ten nový meč,” Zasnil se Trig. “Viď, Ravene? Ty určitě taky.”

“Ano. Peněz mám doma docela dost, ale takový meč, jaký dostanu tady od pánů trpaslíků opravdu jen tak neseženu.”

“To já mám radši peníze než zbraně. A ještě k tomu meče. Meče jsou nebezpečné, surové a zrádné. Takové mé luky nejsou. Ty jsou přesné, lehké a něžné,” chválil se Sven.

“Já bych spíš řekl,” odporoval Raven. “Že tvůj šíp snáze mine cíl, než můj meč.”

“Jak jsem již řekl, mé luky jsou přesné. A šípy z nich létají rychle a rovně. Kolikrát musíš seknout svým mečem, než zabiješ nepřítele? Mě stačí jeden výstřel.”

“Stačí mi jeden sek na to, abych zabil lučištníka,” vmísil se rozhovoru Malen. “Že ano bratránku?” obrátil se k Ravenovi.

“Přesně tak,” souhlasil. Sven už nic neřekl.

“Pánové, myslím že se něco děje,” řekl poslední z šestice elfů, Tork.

“Zůstaňte tady,” řekl Raven. “Agu, pojď se mnou.” Dvojice elfů se zvedla a vyšla z místnosti. Venku byl trochu zmatek, pár trpaslíků pobíhalo sem a tam. Král v klidu seděl na trůně.

“Pane, co se děje?” zeptal se slušně Raven.

“Buďte v klidu, páni elfové. To jsou jen orkové. Občas na nás zaútočí, ale nebojte, není to nic zvláštního. Za chvíli bude po boji i po orcích.”

“Dobře, věříme, že trpaslíci jsou bojový národ, který dokáže zastavit hordu splašených orků,” poklonil se Ag a oba dva zase odešli zpět do místnosti.

“Co se děje?” zeptal se Xan. “Cítím tady nebezpečí.”

“Ano, orkové,” souhlasil Ag.

“Ale nebojte,” uklidnil je Raven. “Trpaslíci si s nimi poradí. Jsou na takové boje zvyklí.” Sedli si zase ke stolu a snědli zbytek jídla. Pak se docela dlouhou chvíli nic nedělo. Asi za hodinu přišel sluha, který jim oznámil, že zboží je vyloženo a král je očekává.

Všech deset elfů tedy vyšlo z místnosti. Král je ještě jednou uvítal a pokynul svým trpaslíkům, aby přinesli slíbenou odměnu. Během pár chvil se před družinou, která se už rozrostla o lidi, kteří vykládali zboží, objevily truhličky se zlatem a vedle nich ležely meče a sekery. Tři meče byly opravdu výjimečné. Ravenův, Trigův, a pak ještě jeden meč, který se prodá ve městě za velké peníze.

Raven udělal pár kroků vpřed, zvednul svůj meč a pokochal se pohledem na jeho dokonalost. Trpaslík mu donesl i pochvu. Raven do ní meč uložil a hodil si ho na záda. V tom ale trpaslíci zbystřili.

“Znáš přece naše zákony…” připomenul mu král.

“Ano, zapomněl jsem.” Raven sundal meč ze zad a položil ho k ostatním na zem.

“Moji lidé vám všechny zbraně odnesou nahoru k vašim vozům. Stejně jako ostatní zboží. Nebojte se, že bychom vás o něco chtěli okrást.”

“O to se vážně nebojím,” řekl Ag. Trpaslíci vzali zbraně a pomalu je začali odnášet pryč.

Jenže se stalo něco nečekaného. Jeden trpaslík, který nesl zrovna truhličku zlata spadl na zem. Všichni na něj pohlédli a král mu chtěl hned vynadat, ale pak si něčeho všiml. Trpaslík měl totiž v zádech zabodnutou šipku. Z kuše. Než se trpaslíci stačili vzpamatovat, nahrnulo se jedním vchodem do velkého sálu několik desítek, možná i stovek orků. Někteří měli v rukou kuše, jiní meče a šavle.

Vrhli se na trpaslíky jako hyeny. Nešetřili nikoho. Šipky z jejich kuší zabily nejednoho trpaslíka a šavle jich už taky pár rozsekali. Trpaslíci byli zmatení, protože nechápali, jak se orkové mohli dostat až sem.

A v tom všem byla ještě družinka elfů a několik desítek lidí, beze zbraně a hlavně bez možnosti utéct, protože neznali cestu.

“Pryč odsud!” zavelel Raven. Elfové a lidé se rychle rozběhli a běželi cestou, kterou přišli do ohromného sálu. Orkové byli ještě daleko, ale i tak pár šipek zabilo čtyři lidi. Elfové měli zatím štěstí.

Družina vběhla do nějaké chodby. Rychle zalezla za nejbližší zatáčku, kde se na chvíli zastavili, protože před nimi byla křižovatka.

“Kam teď?” ptal se Ag.

“Přišli jsme odtud,” ukázal doleva čaroděj Xan.

“Ne, odsud!” okřikl ho jeden z lidí. Najednou mezi nimi začala hádka. Lidé chtěli jít cestou vpravo, ale elfové vlevo. Nikdo nechtěl ustoupit. Všechno se teď seběhlo strašně rychle. Do chodby totiž začali vbíhat orkové. Lidé okamžitě utekli vpravo a elfové vlevo. Nikdy se už neviděli…

“Neměli jsme se rozdělovat,” křičel v běhu Tork.

“Jestli se chceš vrátit, tak můžeš,” odpověděl Ag.

“Kolik jich je za námi?” zeptal se Raven.

“Dvanáct hnusných orků,” odpověděl Xan, aniž by se otočil.

“Kdo tady má nějakou zbraň?” ptal se vůdce.

“Zbraně jsou přece zakázané…” řekl Harald.

“Neptal jsem se, jestli jsou nebo nejsou povolené, ale kdo tady něco má…” upřesnil Raven.

“Dvě dýky,” řekl Malen, trochu zpomalil a vytáhl je. Měl je šikovně schované na zádech.

“No, já tady zase mám dvě hvězdice,” řekl Ag, “ale mám je přidělané dole na botě, takže mi bude chvíli trvat, než je sundám.”

“Mám v botě jeden vrhačák,” řekl Wan. “Bez něj se nikam nehnu.”

“Já tady sice nemám žádnou zbraň, ale umím dobře házet šutrem,” řekl suše Norman. Chvíli bylo ticho. Družina stále běžela. Orkové jim byli v patách. Doháněli je.

“Dobře, moc toho nemáme. Musíme je ale pobít, jinak jsme v háji,” rozhodl Raven. “Na ‘teď’ se všichni zastavíme, otočíme a zabijeme je, jasný?”

“Jak si přeješ,” řekl Malen. Své dýky měl připravené.

“TEĎ!” Elfové se tedy zastavili a Malen se pustil do boje. Využil překvapení a zabodl jednu ze svých dýk do srdce nejmenovaného orka. Ag už měl v ruce jednu hvězdici a okamžitě jí vrhl po nepříteli. Druhý ork se skutálel k zemi jako hruška. Najednou letěl vzduchem kámen, ale bohužel nikoho nezasáhl. Teď už se orkové trochu vzpamatovali a doběhli družinu elfů. Dva z nich zaútočili na Malena. Ten měl co dělat, aby se jejich šavlím vyhnul. Zbytek orků se vrhlo na ostatní bezbranné elfy. Raven se ale jen tak nenechal zabít. Vyhnul se šavli a dal orkovi pořádnou ránu pěstí do břicha. Ork sykl, ale znova zaútočil. Raven se zase vyhnul, chytl mu ruku, ve které držel šavli a jednu mu natáhl. Potom mu vyrval z ruky šavli a zabil ho.

Z povzdálí sledovali boj dva orkové. Střelci. Zamířili své kuše na elfy a chystali se vystřelit. Než se to ale jednomu povedlo, ucítil nepříjemný chlad oceli ve svém těle. Wan vrhl svůj nůž v pravý okamžik. Jenže jeden střelec ještě pořád žil. Malen zrovna vyřídil své dva protivníky a chystal se pomoci ostatním, když ho najednou začalo pěkně bolet v zádech. Zatmělo se mu před očima. Otočil se, aby uviděl tu mrchu, která ho dostala. Ork nabíjel svoji kuši, aby mohl zabít dalšího elfa. Malen se jen tak nevzdával. Neměl už sílu, aby k němu došel, ale měl dost síly na to, aby jeden svůj nůž vrhl po tom hnusném orkovi. To taky udělal. Ork se soustředil na nabíjení a nevšiml si, že na něj něco letí. Skácel se k zemi s dýkou v břiše.

Malen si ještě zkoušel vytáhnout šipku z těla, ale už se mu to nepovedlo. Ještě uslyšel, jak na něj někdo mluví:

“Bratránku! Co je ti? Ale ne…” byl to Raven, který si ho všiml. Už bylo skoro po boji. “Cos mi to udělal?”

“Dostaňte se odtud. Mě už se to nepovede.” Zemřel.

“Sakra.” Raven u něj ještě chvíli klečel, ale pak se vzchopil a vstal. “Proč jsem ho sem bral?” opakoval si. “Proč? Kdyby zůstal doma, byl by živý a zdravý.”

“Nemohl jsi vědět, co se stane,” utěšoval ho Trig. “Musíš se teď postarat o zbytek družiny, Ravene. Spoléhají na tebe.”

Raven se podíval, jak dopadl boj. Na zemi leželi ještě Norman a Sven. Z deseti elfů jich tedy zbylo jen sedm - vůdce Raven, čaroděj Xan, poradce Ag a dobrodruzi Trig, Tork, Wan a Harald.

“Dobrá, musíme se vzchopit a hlavně se odsud dostat. Ale jak?” ptal se sám sebe. “Neznám to tady, párkrát jsem tu byl, to je fakt, ale nikdy jsem si zrovna nevšímal cesty. Jestli někdo ví, jak se odsud dostat, tak ať to řekne, protože jinak jsme v háji.”

Po chvilce ticha promluvil Trig: “Tak to jsme asi v háji.”

“To teda jsme. Za pár minut tady máme další várku orků. Asi tak třicet,” řekl Xan.

“Někdy bych tě radši zabil,” řekl Raven.

“Dobře, musíme běžet dál,” rozhodl Tork, ale Raven ho zadržel.

“Orkové žijí v podzemí stejně jako trpaslíci. Jsou zvyklí na zdejší prostředí. Neutečeme jim. Musíme je nějak převézt. Někam se schovat tak, ať nás nenajdou. Musíme spoléhat na to, že jsme chytřejší.”

“To je sice hezké, ale navrhoval bych vám, abyste přemýšleli za běhu, jinak je po nás,” stál si za svým Tork.

“Běžíme!” křikl Ag, když uslyšel blížící se orčí hlasy. Družina se rozběhla. Všichni si ještě od mrtvých orků vypůjčili jejich šavle a Harald si vzal ještě ke všemu kuši a pár šipek. Za běhu ji natáhl. Běželi, aniž by věděli kam. Kouzelné trpasličí louče, které svítí neustále, jim dodávali jakousi malou naději, že jdou správně.

O pár desítek metrů dál narazili na levé straně na nějaké staré železné dveře. Vypadaly, že už je opravdu dlouho nikdo neotevřel. Družina se u nich zastavila.

“Zkusíme ty dveře. Třeba nám přinesou štěstí,” řekl Norman.

“Nepoběžíme radši dál?” zeptal se Raven. “Ty dveře vypadají tajemně. Nebo spíš temně.”

“Těch krys je moc. Musíme se jim schovat,” odpověděl Norman.

“Tak je otevři,” pobídl ho Trig. Norman je zkusil otevřít, ale měli smůlu - byly zamčené.

“Uhněte mi,” razil si cestu ke dveřím čaroděj. “Zkusím je otevřít jinak.” Přiložil svou levou dlaň na zámek a pronesl nějaké magické zaklínadlo. Nikdo mu nerozuměl. Hlavní ale bylo, že se otevřely dveře. Družina se rychle nacpala dovnitř. Poslední Trig za sebou dveře zavřel. Byla tam tma. Černá, neproniknutelná tma. Každý elf ale přesto cítil, že tady je něco, co by mělo zůstat za těmi dveřmi, a že nebylo moc moudré vlézt dovnitř.

Jenže než si to stačili rozmyslet, na dveře už bušili orkové.

“Xane, nemůžeš nějak zpevnit ty dveře?” zeptal se Trig. “Nebudu je tady držet donekončena.”

“Ale jistě.” Xan opatrně přistoupil ke dveřím a opět něco pronesl. “A je to.”

“A kdybys mohl nějak rozsvítit, byly bychom ti moc vděční,” poprosil ještě Ag.

“Žádný problém.” Xan mávl rukou a najednou bylo kolem nich světlo, jako kdyby čaroděj nesl v ruce pochodeň. Ocitli se v obyčejné, docela široké, chodbě. Mohla mít tak ty čtyři metry na šířku a přes dva na výšku.

“Teď mě tak napadlo, proč trpaslíci stavěli tak vysoké stropy, když by se sem vešli dvakrát?” napadlo Triga.

“Mám pro tebe dvě možnosti,” řekl Wan. “Buď věděli, že sem přijdeme nebo doufali, že ještě povyrostou…”

“Ani jedno ani druhé,” opravil je Raven. “Chodby přede dveřmi jsou skvěle opracované a nemají ani dva metry. Tyhle mají přes dva a jsou hrubě osekané. Trpaslíci vždycky stavěli vysoké stropy. My máme domy taky vyšší, než jsme sami. Můj strop je asi dva a půl metru od země.”

“A co tím vším chceš jako říct?” nechápal Ag.

“Že tyto chodby možná původně vytvořili trpaslíci, ale někdo jiný si je přestavěl pro své potřeby,” odpověděl Xan. “Ale kdo, to vám nepovím.”

“Asi bychom si měli dávat větší pozor na to, co tady potkáme,” řekl Trig.

“To bychom teda měli,” souhlasil Harald.

“Zpátky jít nemůžeme, orkové tam postavili stráž,” řekl Raven. “Musíme to tedy projít a setkat se s tím, co to tady tak znetvořilo k obrazu svému.”

“Krásná vyhlídka,” zhodnotil to Trig. “Třeba někdo z nás přežije.”

“A třeba taky ne…” šeptl Raven.

Družina se tedy vydala vstříc neznámu. Xan stále osvětloval prostor kolem. Zdálo se, že cesta nevede ani nahoru ani dolů, ale když si Wan dával pozor, zjistil, že stále lehce stoupají. Skoro to nebylo ani poznat. Za chvíli však cesta začala klesat a chodby se zkracovaly. Stále častěji a častěji byly různé křižovatky a zatáčky.

“Něco mě napadlo,” řekl Tork. “Trpaslíci tady patrně nežijí proto, že tu je něco, co bylo silnější než oni. A trpaslíci se jen tak něčeho nezaleknou.”

“Skvělý, to tě napadlo až teď?” rýpnul si Raven. “Blesk je tvůj pomalejší brácha.”

“Nechej mě domluvit,” nenechal se urážet. “Patrně to brzy zaútočí i na nás.”

“Možná už tady není,” zamyslel se Ag. “Třeba to zemřelo.”

“Myslím, že ne,” pochyboval Xan. “Trpaslíci by se sem jinak vrátili.”

“Xan má pravdu,” souhlasil Tork. “A nechejte mě konečně domluvit. Může to tedy zaútočit i na nás a my nemáme zrovna silné zbraně na to, abychom se ubránili. A pokud nám zabije čaroděje, budeme bez světla.”

“Takže mě musíte lépe hlídat,” využil ihned situace kouzelník.

“No, já spíš myslel, abychom si vyrobili nějaké pochodně…” setřel ho Tork. Družina se pousmála nad Torkovým černým humorem, ale pak to začala brát vážně.

“Má pravdu,” řekl Harald. “Čaroděj je z nás sedmi nejméně postradatelný a měli bychom ho tedy nejvíce hlídat. Bez něho se ven nedostane nikdo. Ale ty pochodně taky nejsou špatný nápad, protože když už by ho něco zabilo, byly bychom v háji.”

“Ale z čeho tady chceš vyrobit pochodně?” zeptal se Raven. “Tady stromy nerostou…”

“To nevím, ale Xan by nám snad mohl pomoci.” Trig se obrátil na moudrého čaroděje s tázavým pohledem.

“Mám vám pomáhat přežít, kdyby mě ta potvora sežrala? No to je skvělý…”

“Nevím proč pořád tak blázníte,” uklidňoval je Ag. “Na nic zvláštního jsme nenarazili. Žádné podezřelé zvuky jsme neslyšeli a jediní mrtví byli zabiti orčími šavlemi a šípy.”

“Něco tady je,” řekl tajuplně Wan “Cítím to. Není to ani blízko, ani daleko. Je to prostě tady.” Všichni najednou zpozorněli. Nikdo jiný nic necítil, ale v dáli zaslechli nějaký podivný zvuk. Znělo to jako vítr, ale to si nikdo z těch sedmi nemyslel.

“Co to bylo?!” špitl tiše Raven.

“To ti nepovím, ale asi bychom si s těmi pochodněmi měli pohnout…” řekl Tork.

“Anebo odtud rychle vypadnout.” Raven měl viditelně největší strach. Možná, že věděl, s čím mají tu čest.

“Jdeme, na nějaké pochodně není čas,” rozhodl Wan.

“Myslím, že tentokrát jsi pravdu neměl, Agu. Příště určitě znovu půjdeš jako poradce…” dobíral si ho Trig.

“Měl jsem vám radit v politice či obchodu, ne v boji,” připomenul svůj úděl Ag. “Na to je tady Raven, vůdce karavany.”

“Ten tak,” řekl si pro sebe Trig a podíval se s nedůvěrou na svého velitele.

“Je toho na něj moc,” obhajoval ho Trig. “Nepovedl se mu obchod, ztratil všechny své lidi a před pár minutami mu zabili bratrance. Měl ho hodně rád. Vídali se často. A teď se ještě ke všemu má vypořádat s něčím, co si nikdo z nás neumí představit.”

“Nikdo z nás neví, co ho tady čeká a nehroutíme se jako on.”

“V tom je právě ten vtip.” Ag se podíval Trigovi do očí. “On ví, co tady je. Raven četl trpasličí historii. O tomhle podzemí ví víc, než celý zbytek družiny dohromady.”

“Tak proč nás sem vůbec pouštěl?” nechápal Trig.

“On jediný vyjádřil nesouhlas s tím jít sem, ale my jsme sem chtěli. A on věděl, že nebyl čas na vysvětlování a taky věděl, že orkům jen tak neutečeme. Zvolil tedy naději před smrtí. Nelíbí se ti to snad?”

“Asi máš pravdu. Koneckonců - ještě se nám nic nestalo,” usmál se Trig. “A kdybychom do těch dveří nešli, byly bychom už nejspíš mrtví…”

“Tak vidíš.” Rozhovor skončil. Ag a Trig dohnali zbytek družiny, protože šli kousek za nimi, aby je nebylo slyšet. Těch pět mlčelo. Neměli náladu se o něčem bavit.

“Slyšeli jste to taky?” zeptal se zničehonic Raven. Družina se zastavila.

“Ne, já nic neslyšel,” řekl Tork.

“Já taky ne,” souhlasil Harald.

“Já ano,” řekl Wan. “Zase ten vítr, ale bylo to slabší.”

“Spíš to bylo dál,” odvětil Raven.

“Tak to je jen dobře, ne?” zeptal se Trig.

“To ti nepovím. I když to je daleko, může nás to zabít.”

“Ty snad víš co to je?” opět se ptal Trig.

Raven se na něj dlouze podíval. Pak odvětil: “Nevím co to bylo. Nevím co zde žije a nevím jestli tady vůbec něco je.” Raven šel dál. Zbytek družiny za ním jen Trig zde ještě chvíli stál.

“Stůjte!” zavolal najednou, když už družina byla asi deset metrů vpředu a světlo Xana na něj sotva dosvítilo.

“Co se děje?” zeptal se ihned Harald.

“Je tady,” řekl tiše Wan Ravenovi.

“Něco tady vzadu je.” Trig ukázal rukou dozadu. “Slyšel jsem to a možná jsem to i viděl. Ale asi to nebude to, co hledáme. Zdá se mi totiž, že to je jen nějaký pták nebo co.”

Harald se chtěl jít za ním podívat, ale Raven ho zadržel. “Trigu, pojď zpátky. Musíme se držet při sobě.”

“Už jdu.” Raven viděl, že se Trig otáčí a jde k nim. Oddechl si. Jenže si oddechl brzo. Triga totiž najednou obklopila tma. Xanovo světlo nebylo tak silné, aby tuto temnotu prorazilo. Co ji ale dokázalo prorazit, byl křik. Zoufalý Trigův hlas volající o pomoc. Všichni se mu chtěli vydat na pomoc, ale Raven je zadržel.

“Musíme pryč,” rozhodl. “Jemu už nepomůžeme. Rychle.” Tork se na něj díval trochu s nechutí, stejně jako Harald. Ale nakonec poslechli. Utíkali pryč odsud. Trig stále křičel. Až po chvíli se v chodbě rozprostřel zneklidňující klid. Bylo ticho. Ticho po boji. Družina zpomalila.

“Co se to stalo?” ptal se Harald.

“Proč jsme mu nepomohli?” nechápal Tork.

“Protože to bylo zbytečné,” pronesl Wan. “Neslyšel jsi ho? Volal o pomoc. Zoufale křičel. Kdy by jsi tak křičel ty? Když by ti v jeskyni zhasla lampa nebo kdyby se ti někdo hrabal ve střevech zaživa?”

Tork polkl. “Myslíš, že ho někdo rozpáral a nechal trpět?”

“A jestli nechceš skončit stejně, drž se družiny,” radil mu Raven. “Tak a teď se odsud musíme co nejrychleji dostat. Nějaké nápady?”

“Možná bychom se měli vydat zpátky,” napadlo Aga. “Těžko najdeme jiný východ. Zpátky snad trefíme.”

“To není špatný nápad,” uznal Raven. “Wane, máš dobrou paměť, pamatuješ si aspoň trochu cestu ke dveřím?”

“Celkem jo, ale má to jeden háček,” odpověděl Wan a podrbal se na hlavě.

“Jaký?” ptal se Raven.

“No musíme tím místem, kde se Trig setkal se smrtí a jestli nás to pronásleduje, vběhneme mu do náruče.”

“No, tak předpokládejme, že se ta zrůda najedla a teď si půjde někam odpočinout, než zase dostane chuť na elfí maso,” řekl Raven a vydal se zpátky směrem, kterým přišli. Všude bylo ticho. Klid. Po pár metrech došli k místu, kde skončil svou životní pouť Trig.

“Není tady po něm ani stopa,” řekl Harald, když si klekl a pozoroval zemi.

“Krev tady taky není,” připomenul Ag.

“Jako kdyby se tady nic nestalo,” řekl Tork. “Jako bychom šli špatně.”

“Jenže jdeme dobře,” oznámil Xan. “Musí tady někde být. Kdo by si proboha dal práci s úklidem po mrtvole?”

“Mohl to být taky nějaký kouzelník a zabít ho kouzlem, takže tady nejsou stopy od krve,” napadlo Torka.

“To ne,” odmítl ho čaroděj. “Každé kouzlo vyvolá jakousi vlnu, zanechá stopu, takže každý jiný kouzelník v blízkosti pozná, že se tady někde kouzlilo. A já nic necítil.”

“Mohl ho třeba udusit,” navrhl Ag.

“A jak by asi křičel, kdyby ho někdo dusil?” uzemnil ho Raven. “Nehledejte tady stopy po Trigovi. To nám nepomůže.”

“Měli bychom jít,” rozhodl Wan.

“Tak jdeme,” souhlasil Tork. “Tohle místo mi nahání husí kůži.” Družina se opět dala do pohybu. Vraceli se zpátky. Aspoň v to všichni doufali. Chodby jim připadaly stejné, ale na druhou stranu - oni všechny chodby tady stejné jsou…

Wan se dal do hovoru s velitelem. “Musíme udělat ty pochodně. Jestli nám vážně zabije čaroděje, jsme v háji.”

“Neboj, když jste se snažili otevřít ty dveře, sebral jsem ze zdi jednu trpasličí pochodeň. Je malá, snadno jsem ji schoval. Vypnul jsem ji, ať mi to tu zbytečně nesvítí pod oblečením…”

“Proč jsi nám to neřekl dříve?”

“Dočista jsem na to zapomněl. Oba víme, co tady je. Ty to zvládáš lépe než já. Byl jsem příliš soustředěný na toho netvora, než abych mohl myslet na něco jiného.”

“Já nevím, co to je,” řekl tajemně Wan. “Jen cítím, že to tady je. Snaží se nás to zabít. Pomalu a strašlivým způsobem to z nás vysává život.”

“Buď rád, že nevíš co zde je,” utěšil ho velitel. “Kdybys věděl to, co vím já, klepal by ses taky.”

“Věřím ti, že nás odtud vyvedeš.” Wan se zastavil a položil mu ruku na rameno.

“Díky za důvěru, ale zase to nepřeháněj…”

“Co tady blbnete?” ptal se Tork, který šel kousek za nimi.

“Ale nic,” odvětil Wan a zase šli dál. Kolem nich byly jen holé skály. Raven se teď zamyslel nad tím, kdo tak zničil ty chodby, protože to, co zabilo Triga, to být nemohlo. Nic ho nenapadlo. Ale po chvíli tuhle maličkost přestal řešit. Opět totiž uslyšeli známý zvuk.

“Trig měl pravdu,” řekl Xan. “To není vítr, ale křídla nějakého ptáka.”

“A co z toho?” zeptal se Ag a přidal trochu do kroku.

“To nevím, ale přibližuje se to,” zdůraznil Harald.

“Zrychlete. Ale hlavně se držte při sobě,” rozkazoval Raven. “Na celou skupinku si snad netroufne.” Družina tedy poslechla. Poslední šel Raven. Wan, který znal cestu šel první.

“Přibližuje se to!” křikl Tork.

“Běžte, neohlížejte se!” okřikl ho velitel. Ale Tork měl pravdu. Ten zvuk byl stále hlasitější a hlasitější. Ještě pár vteřin a Raven bude mít problémy. Všem bušilo srdce jako kdyby prošli peklem. Možná, že v něm ještě jsou… Najednou se zastavili.

“Proč stojíte?! Běžte!” křičel zezadu Raven a ohlížel se, jestli už si pro něj netvor jde.

“Nevím kam teď!” odpověděl Wan a hlava mu létala zleva doprava. Chodba se před ním rozdělovala na dvě další.

“Tak už se rozhodni nebo nás to zabije!” zoufal velitel. “Ale honem!”

Wan se tedy rozhodl pro chodbu vlevo. “Snad jdu dobře,” řekl si pro sebe. Raven už za poslední zatáčkou něco zahlédl. Ještě ale nedokázal popsat, co to bylo. Prostě se tam mihl nějaký stín. V družině již vládl mírný zmatek. Wan už se nezastavoval před každou křižovatkou, ale vybíral chodby podle svého instinktu. Xanovo kouzlo pomalu sláblo a tak byla čím dál větší tma.

Raven tedy vytáhl svou trpasličí pochodeň, aby aspoň trochu viděli. Ohlédl se za sebe. Nikoho nebyl na dohled. Wan se znovu zastavil, protože vážně nevěděl kudy kam a jeho instinkt ho taky zklamal.

“Co se zase děje?” ptal se Raven. “Běžte!”

Wan stál. “Vlevo? Vpravo? Rovně?” říkal si pro sebe. Harald rozhodl za něj.

“Jdeme tudy a hotovo!” řekl a vběhl do chodby vlevo. Družina i s Wanem za ním. Jenže Tork, který běžel jako druhý, zakopl a spadl. Wan, který běžel hned za ním, zastavil a pomohl mu vstát.

Vtom ale uslyšeli křik. Přicházel zepředu.

“Harald,” řekl Wan. “Běžel přece jako první.”

“Néé!” křičel Tork. “Vydrž, jdeme ti na pomoc!”

“Stůj!” zadržel ho Raven. “Zabije tě taky.”

“Pusť mě!” Tork byl přeci jen silnější a tak se Ravenovi vysmekl a zmizel ve tmě. Po chvíli klidu uslyšeli i jeho křik.

“Nikdo z nás ho nemůže zabít. Naše jediná šance je držet při sobě a utíkat,” řekl smutně Raven, otočil se a šel zpátky.

“Víš co to je, tak nám to řekni!” vybídl ho Xan.

“Nemůžu vám to říct,” odmítl velitel.

“Proč ne? Proč nám to nemůžeš říct?”

“Prostě to nejde,” řekl suše a otočil se na Wana. “Která cesta je správná?”

“Myslím, že máme jít rovně, ale nevím to jistě.”

“Co je v dnešní době jisté?”

“Rozhodně ne život,” řekl si pro sebe Ag, když utichl křik Haralda i Torka. Čtyřčlenná družina se opět dala tiše do pohybu. Nebavili se vůbec o ničem. Neměli na to náladu. A taky poslouchali, jestli náhodou neuslyší tu potvoru. Nehodlali se s ní zase setkat.

“Nemůžeme aspoň vymyslet něco na obranu?” staral se Wan. “Cítím sice, že je to hodně silné, ale přece musí být něco, čeho se to bojí, ne?”

“Je hodně věcí, čeho se to bojí,” odpověděl Raven, “ale ani jednu tady nemáme.”

“Nebojí se třeba ohně?” ptal se Ag. “Většina zvířat či temných tvorů se bojí ohně.”

“Bojí se ohně asi jako obyčejný člověk,” odvětil Raven. “Nenajdete žádný způsob, jak se ho zbavit nebo ho donutit, aby se nám vyhnul. Prostě až bude mít hlad, přijde si pro jídlo. Ale netroufne si na čtyři elfy najednou.”

“Jsi si opravdu jistý?” zeptal se Wan. “Je silný.”

“Ano, je silný, a my nemáme žádnou zbraň, která by ho zranila, ale on to neví. Nechce riskovat svou kůži. Radši si počká na nějakou vhodnou chvíli. Něco jako když zabil Haralda.”

“Blíží se,” oznámil Wan.

“To je špatný,” řekl Raven.

“Proč?” zděsil se Ag. “Říkal jsi přece, že na čtyři si netroufne.”

“Možná, že po těch třech zabitých už dostal kuráž. A navíc když na něj Tork zaútočil, zjistil, že nemáme žádnou účinnou zbraň.”

“Takže co navrhuješ?” zeptal se Ag.

“Utíkat.” Raven se ihned rozběhl. Zbytek družiny za ním. “Wane, kam teď?”

“Doprava! Měli bychom být už jen kousek od dveří.” Xan běžel jako poslední a teď zase on popoháněl ty vepředu.

“Honem!” křičel. “Už je za námi!” Raven se taky otočil, aby se podíval, jestli má čaroděj pravdu. Bohužel musel uznat, že měl. Temná, černá postava utíkala za nimi na hranici světla a tmy. Nebylo ji tedy moc vidět. Xanovo kouzlo ale najednou sláblo mnohem rychleji než předtím. Temnota se k družině přibližovala opravdu rychle.

“Dveře!” křikl Raven. “Xane, pojď je otevřít!” Xan ale běžel jako poslední a byl o pár metrů pozadu. Temné prsty se čaroděje skoro dotýkaly.

“Běž!” pobízel ho Wan. Tma ho už skoro pohltila. Vše se to odehrálo za pár vteřin. Xan zavřel oči a běžel. Po chvíli je otevřel. Byl kousíček ode dveří a temnota byla asi metr od něj.

“Ty dveře!” Xan ani nepoznal kdo, na něj křičel. Trochu zmateně, ale nakonec přeci jen ty dveře otevřel a trojice elfů vyběhla z toho prokletého území. Čaroděj za sebou ještě zavřel, a pak už únavou a taky strachem klesl na zem.

“Zachránil jsi nás,” řekl mu Wan.

“Díky,” přidal se Ag.

“A kde je Raven?” zeptal se čaroděj. Wan se podíval na dveře. Skrz ně pronikal krutý křik osudu.

“Zemřel pro nás,” oznámil mu smutnou novinu Wan. “Skočil do tmy abys ty mohl vstoupit zpět do světla.” Tak ze dveří vyšli tři elfové.

Ale ještě nejsou venku…

***

Když se elfové konečně vzpamatovali, začali jednat. Jako zbraně jim zatím musely posloužit orčí šavle a tesáky. Světlo měli také zajištěné, protože na stěnách chodeb visely trpasličí pochodně. Orky zatím neviděli ani neslyšeli, ale určitě tady někde budou. Mohli jít buď doprava - zpět do sálu, či doleva. Rozhodli se, že radši zpátky nepoběží a tak si vybrali stranu levou.

Bylo zde méně křižovatek než v části za dveřmi, kde byl ten temný přízrak. Jenže se tady ani za mák nevyznali. Byli to elfové. Jejich domovem byl les, případně menší město. Málo elfů žilo ve velkých lidských městech. Podzemí neměli vůbec rádi, a tak se v něm ani neuměli orientovat. Podzemní říše jim připadala jako totální chaos a spleť různých chodeb a jeskyní. Neviděli v tom systém.

Zato trpaslík vždy přesně věděl, kde co bude. Mnohdy se vyznal i v podzemí, ve kterém ještě nikdy nebyl. Stejně jako elf našel cestu v jakémkoliv lese.

Najednou Wan uslyšel nějaký rachot. Někdo byl před nimi. Nalepili se trochu více na stěnu, ať je není moc vidět a pomalu šli dopředu. Jedna chodba stále pokračovala rovně, další zahýbala doprava. Wan byl první a stál na rohu.

S tasenou šavlí skočil zpoza rohu, aby zjistil, co se vedle děje. Sklopil zbraň, protože na zemi ležely čtyři mrtvoly orků a jeden trpaslík. Mrtvola trpaslíka se sesouvala na zem.

“Co tam je?” zeptal se třesoucím hlasem Ag.

“Pojď se podívat,” odpověděl Wan. “Nebo se snad bojíš?”

“Já jsem docela šikovný zlodějíček a hlavně vyjednávač,” odpověděl Ag. “Mám právo se bát.” Přesto udělal těch pár krůčků a podíval se, co ho tak vyděsilo. Xan udělal mlčky to samé. Čaroděj a Ag se teď dívali na tu malou spoušť. Wan je prohledával.

Jenže to všechno byla jen chytrá orčí léčka. Xan totiž spadl na zem s šípem v zádech a jeden z “mrtvých” orků, co ležel na zemi, se probudil a zaútočil na Wana svým odporných tesákem. Wan mu ale chytl ruku a protože ork nebyl zrovna nejsilnější, podříznul mu s ní jeho vlastní hrdlo.

Ag také spadl na zem, ale žil. Zakopl totiž o něčí mrtvé tělo, když se vyhýbal letícímu šípu. Ten jim jen proletěl před očima, protože letěl z pravé chodby a vletěl do levé. Wan si stoupnul za roh a čekal. Naznačil, ať je zlodějíček zticha. Ten kývnul.

Oba dva elfové slyšeli tvrdé kroky běžícího orka. Za chvíli už byl vidět jeho stín. Jakmile zahnul do chodby, kde byli elfové, Wan seknul. Nepřítel měl v ruce luk, takže šavli nic nebránilo pochutnat si na orčích střevech.

“Fuj…” otočil se zlodějíček.

“Bylo by ti milejší, kdybys takhle vypadal ty?” zeptal se viditelně nespokojeného Aga.

“Radši se podívej, co je s Xanem. Asi to nepřežil, že?”

“Ne,” řekl elf, když si ho prohlédl. Rána byla hluboká a zasáhla i srdce.

“Pojďme odsud pryč, prosím.”

“To není špatný nápad,” odpověděl dobrodruh. “Jenže kudy?”

“Prostě půjdeme dál,” mávnul rukou dozadu. “Někam nás to přece musí zavést.”

“To je fakt,” pousmál se Wan. “Ale hodil by se nějaký luk. Mám je radši než meče či sekery.”

“Vždyť tam ten ork ho měl, ne?”

“To jo, ale když jsem ho krájel, tak jsem mu ten luk trochu posekal…” vysvětlil dobrodruh.

“Aha…, no tak radši už pojďme.” Dali se do pohybu. Pár minut bezstarostně bloudili v podzemí a nenarazili ani na živáčka. Neviděli ani jednoho trpaslíka a hlavně ani jednoho orka. A vůbec jim to nevadilo.

Pochodně na stěnách chodeb vypadaly docela impozantně, hlavně když byla dlouhá chodba a každých pár metrů jedna visela. Jenže všechny tunely připadaly našim hrdinům stejné. Jejich jedinou šancí, jak se odsud dostat živí, bylo najít trpaslíky. Je totiž nepravděpodobné, že by teď našli cestu ven.

Jejich přání ovšem zatím nebylo vyslyšeno. Šli jednou z dlouhých chodeb. Napočítali několik desítek pochodní, než zahlédli její konec. Jenže najednou se jich opět zmocnila úzkost. Pochodně na konci tunelu totiž začaly pomalu zhasínat. Pěkně jedna po druhé. Tma se pomalu blížila. Elfové na to hleděli a zprvu nechápali, pak se ale Ag zeptal:

“Není to,” polkl, “to co si myslím, že ne?”

“Mám takový pocit, že ho dveře nezastavily,” vyslovil myšlenku. “Pryč!” křikl. Čelem vzad a už utíkali co jim síly stačily. Ag se ještě sem tam ohlédl. Stín, tma, temnota či jak to pojmenovat je stále pronásledovala. Za jejich zády už svítilo jen velmi málo pochodní.

“Kam teď?!” zeptal se Ag, když se ocitli před rozcestím. Wan do něj v běhu vrazil, až málem oba spadli.

“Prostě pryč.” A vběhl do nějaké chodby. Ag se rychle sebral a pádil za elfem. Stále měl nutkání otáčet se. Světlo sláblo a tma sílila. Pařáty temnoty se jich už skoro dotýkaly. Ještě chvíli a duše dvou elfů pohltí to největší zlo. Již nikdy nenajdou klidu. Stačí už jen chvíle, chvilička…

Chodby v této části byly opět velmi rozvětvené. Všude samé křižovatky a rozcestí. Co pár kroků se musel Wan rozhodovat, který směr zvolí. Jeho nohy už slábly. Ag už byl o několik málo metrů pozadu.

“Co teď?” zeptal se sám sebe. Nevěděl, jak má s tou příšerou pekelnou bojovat. Zastavil se, aby počkal na Aga a pomohl mu. Vběhl do další zatáčky a najednou do něčeho vrazil.

“Zeď.” Řekl Ag a zhroutil se.

Pak už o sobě nevěděl. Zdálo se mu, že slyší smích. To se mu asi v nebi smějí, jak hloupě musel zemřít. Konečně vím, jako se cítí ten, kdo je mrtvý. Lepší by bylo říci, co necítí. Ag totiž nevnímal vůbec nic. Jen ten smích. Pak ho ale najednou začalo něco píchat. Dokonce věděl, že v zádech. Nechápal, co se to děje. Před chvílí viděl jen tmu, ale teď pravý opak - světlo. Velký oheň, který se pomalu zmenšoval. Ag na něj zaostřil. Vždyť to je pochodeň! Rozhlédl se kolem sebe. Byl v malé jeskyňce a uprostřed ní sedělo pár trpaslíků a mezi nimi i jeho elfí přítel Wan.

“Co, co se to děje?” nechápal. “A kde to jsme?” Rukou si instinktivně sáhl pod záda, protože ležel na kameni. Vyhodil ho.

“Jsme u našich přátel trpaslíků a čekáme, až se vzbudíš, abychom mohli odejít,” s úsměvem odpověděl Wan.

“Ale jak je to možné?” Ag byl stále mimo. “Vždyť jsme přece narazili na zeď a ta příšera byla za námi!”

“Nevíš co mluvíš.” Wan se přestal smát a zpřísněl. “Jaká příšera? Bylo to jen pár orků. A nenarazili jsme na zeď, ale srazili jsme se s trpaslíky, kteří tudy procházeli. Když to orkové zjistili, patrně utekli.”

“Jací orkové? Co to motáš?” Ag vstal, promnul si oči a protáhl se. “Vždyť nás honila ta příšera, co vylezla ze dveří!” v tu chvíli jeden z trpaslíků zpozorněl a zapojil se do rozhovoru.

“Jaká příšera a jaké dveře?”

Po chvíli ticha se k němu Wan otočil a pověděl: “Asi bychom vám měli něco říct, když už to Ag tak blbě načal.”

“Povídejte,” pobídl je trpaslík.

“Když vás přepadli orkové, utekli jsme. Zabili jsme pár orků, ale pak jsme museli utíkat a zastavili jsme se až u nějakých dveří. Nešly normálně otevřít, takže náš čaroděj musel použít kouzlo. Vlezli jsme dovnitř a doufali, že to tam prostě nějak přečkáme nebo že najdeme východ z podzemí. Jenže jsme tam našli jen smrt.

Někdo nebo něco nás začalo zabíjet. Vyvraždilo nás to skoro všechny. My dva ale přežili. Ještě jeden kouzelník. No a pak nás zase přepadlo pár orků a Xana zabili. Museli jsme ale jít a když jsme tady bloudili, opět jsme narazili na tu příšeru. Pochodně proti nám se začaly zhasínat a začal nás opět obklopovat strach. Strach o život. Utíkali jsme a zastavili jste nás až vy. To je asi tak všechno.”

“Takže to není pověra. Opravdu existuje,” reagoval trpaslík.

“Vy víte co to je?” vydechl Ag. “Řekněte nám to. Náš velitel nám to nechtěl říct, protože prý bude lepší, když to nevíme.”

“A s tím souhlasím i já,” odpověděl trpaslík. “Ale aby vám to nebylo líto, představím se vám alespoň já. Budeme asi potřebovat vaši pomoc, tak by byla slušnost, abyste vy znali mé a já vaše jméno. Já jsem Seliak. Smím tedy znát vaše jména?”

“Ale jistě,” řekl zdvořile elf. “Mé jméno je Wan a tohle je můj přítel…”

“Umím se představit sám,” skočil mu do řeči. “Jsem Ag. Proč nám to nechcete říct? Jak vám máme pomoct proti něčemu, co neznáme?”

“Je to i tak trochu trpasličí tajemství. Otřesné a děsivé tajemství, které zná snad každý trpaslík, kterého ho tím strašili, když by ještě malý,” vysvětlil Seliak.

“Ale náš vůdce to taky věděl.”

“Buď to byl velký přítel trpaslíků nebo četl některou z našich knih,” pokrčil rameny trpaslík. “Jinak si to vysvětlit neumím.”

“Takže jak vám můžeme pomoct?” nabídl se Wan. “Viditelně jsme tu příšeru vyprovokovali my, tak by se slušelo ji zase zavřít za ty pevné dveře.”

“Jak se vlastně ta zrůda přes ty dveře dostala?” napadlo náhle Aga.

“Dokáže spoustu věcí, jestliže je pravda jen polovina toho, co se o ní píše,” odpověděl Seliak. “Jestli nám chcete pomoci, zahoďte své zbraně. Jsou vám k ničemu. Tyhle zbraně ho ani nepošimrají.”

“A co orkové?” nechtěl se jen tak vzdát svých zbraní Wan. “Co když nás přepadnou?”

“Moc jich tady už není. Jen malé zbytečky, o které se když tak postaráme my,” ujistil je trpaslík.

“Dobrá tedy. A vaše zbraně jim ublíží?” zeptal se trochu jízlivě Ag.

“Ano, některé naše zbraně ano,” odpověděl Seliak. “Museli byste mít stříbrné čepele, abyste ho zranili.”

“Stříbrné?” zeptal se Wan. “Chcete snad říct, že jsme potkali nemrtvého?!” zděsil se.

“Ještě něco horšího,” řekl tajemně a smutně. Pak se ale trpaslíkův hlas opět vzmužil. “Musíme jednat rychle, než přepadne naše království. Dva z vás musí jít varovat krále. Zbytek půjde se mnou a pokusíme se ho dostat.”

“Vy jako u sebe normálně nosíte stříbrné sekery?” nechápal Wan.

“Sekery ne, ale většina má stříbrné dýky nebo krátké meče. V podzemí žije spousta příšer a ne na všechny platí naše sekery. Nemáme sice žádné těžké stříbrné zbraně, ale čeho je ještě větší nedostatek je čas. Musíme jednat rychle. Kdo nemá stříbrnou zbraň?” křikl na ostatní. Zvedli se tři trpaslíci.

“Dobrá, poběžíte tedy tři. A zbylí tři půjdou se mnou a tady elfy a dostaneme ho. Rychle!” zavelel. Trpaslíci odběhli pryč. Ostatní se postavili a čekali na Seliakův rozkaz.

“Tak co podnikneme?” zeptal se jeden z trpaslíků. Jmenoval se Gorn.

“Sekery můžete hodit na záda, ty potřebovat nebudeme. Musíme ho zabít noži.” Trpaslíci se netvářili zrovna nadšeně. Přesto ale uposlechli a tasili nože a krátké meče.

“A co my?” ptal se Wan. “My nemáme žádné zbraně.” Šavle totiž nakonec zahodili. Teď měli jen dýky, ale bohužel železné.

“Náš úkol je rozdělen na dvě části. Najít a zabít.” Rozvinul úvahu Seliak. “Vy nám pomůžete s tou první.”

“Jak chcete…” řekl Wan. “Doufám ale, že když my nezklameme vás s první částí, nezklamete vy nás s tou druhou.”

“Trpaslíci ještě nikdy nikoho nezklamali. Musíš nám věřit. Možná, že neumíme stopovat jako vy elfové, ale za to když už něco najdeme, nikdy to neunikne našim sekerám.”

“Jenže teď nemáte sekery.” podotkl Ag. Trpaslík neodpověděl. Místo toho se zvedl a vešel do chodby, kterou před chvílí přiběhla dvojice elfů. Ostatní ho následovali.

“Jak ho najdeme?” zeptal se po chvíli.

“Je nás hodně.” Odpověděl Wan. “Když jsme byli za dveřmi, nezaútočil, dokud se někdo neocitl sám. Bojí se nás. Musíme se rozdělit. Je nás šest. Dva elfové a čtyři trpaslíci. Takže nejlepší by bylo na dvě skupiny: dva trpaslíci a jeden elf.” Seliak se zamračil. Nelíbilo se mu, že se musí rozdělit.

“Jiný způsob není?”

“Jiný způsob neznám,” odpověděl přízemně Wan.

Po chvíli ticha se nakonec Seliak rozhodl. “Dobře. Já půjdu s Agem a Dilkem. Druhá skupina budeš ty, Gorn a jeho bratr Horn. Budeme se ale držet blízko u sebe. Když ho někdo najde, zavolá druhou skupinu. Je to dost silný nepřítel na to, aby zabil nás všechny.”

“Co to musí být za potvora, když se toho bojí i trpaslíci?” pomyslil si Wan, ale nahlas radši nic nevyslovil. Že mají trpaslíci sekery na zádech neznamená, že by ji po vyslovení myšlenky nemohl mít zaraženou v hlavě.

Wan tedy odešel se dvěma trpaslíky. Oba byli mlčenliví, ostatně jako všichni, kteří museli čelit téhle situaci. Šli chodbou, kterou před chvílí elfové přiběhli. Pochodně vesele svítily a tma se krčila někde v koutě. Přesto nezůstávalo Wanovo srdce v klidu a bušilo tak silně, že ho museli slyšet i trpaslíci.

Ti šli jako kdyby ani žádné srdce neměli. Dívali se dopředu, v rukou nože. Buď neměli žádný strach nebo to na sobě nedávali znát. Trpaslíci byli tvrdí a jen tak něčeho se nezalekli. Jediné, čeho se skutečně báli, byli kouzelníci a různí čarodějové. Co zmůže sekera proti kouzlům?

Ag měl o trochu větší štěstí, protože šel s velitelem. Seliak byl moudrý a zároveň silný. Šli jinou chodbou, která byla blízko té, kterou šel Wan. Zde byly tunely různě větvené a bylo tady nespočet rozcestí, ale trpaslíci se v nich vyznali. Ag by se tady ztratil za pár minut.

Wan teď upřel zrak dopředu, protože se mu zdálo, že ho zahlédl. Zastavil trpaslíky a sám o kousek popošel. Elfové měli dobrý zrak a teď toho možná Wan litoval. Opravdu tam totiž byl. Našel ho. Před chvílí před ním utíkal co mu síly stačily a teď ho jde lovit.

Gorn zahvízdal nějakou signální melodii a pak se dva odvážní trpaslíci vydali dopředu. Wan stál. Nehýbal se. Tohle už přece dneska viděl. Sakra takhle nějak přece skončil Tork! Vydal se na pomoc Haraldovi a zemřel. Stín se blížil. Pochodně zhasínaly. Rychleji než před tím. Trpaslíci se zastavili, protože byli zaskočeni jeho rychlostí. Připravili se na boj. Stříbrné nože v rukou.

“Ticho!” řekl Dilk, když zaslechl linoucí se melodii. “To je Gorn, našli ho.”

“Zpátky, rychle!” zavelel Seliak. Trpaslíci se okamžitě otočili a odběhli. Ag za nimi. Běželi spletitými chodbami k druhé skupině. Chodba sice byla celkem blízko, ale přece jenom za tu dobu už něco málo ušli a tak byli dál než na začátku. Když byli asi tak v půlce cesty, ozval se křik. Ag si zacpal uši rukama a začal něco zmateně volat, že už to nechce slyšet, ať už je ta potvora mrtvá.

Trpaslíci běželi dál. Museli pomoci svým druhům. Doleva, doprava, rovně, doleva, rovně, doprava, doprava, rovně, doleva a najednou rána. Opět se s něčím srazili.

Byl to Wan. “Horn je mrtvý, leží na zemi, a Gorn se ho snaží zabít. Nemáme proti němu šanci, musíme utéct.”

“Nikdy,” odpověděl Seliak a vběhl do oné dlouhé chodby. Vše bylo jak mu elf vylíčil. Horn ležel na zemi a Gorn s jedním nožem v ruce bránil bratrovo tělo. Další nůž ležel těsně u toho netvora. Seliak zařval a vrhl se na něj.

Wan teď pomohl Agovi a vrátili se zpět k místu boje. Ag si konečně mohl prohlédnout, čemu vlastně vzdorují. Byl to člověk, respektive tak vypadal, ale měl mrtvolně bílý obličej. S tím kontrastovalo jeho oblečení, protože to bylo celé černé. Oči měl temně rudé. Ale hlavně měl špičáky. Velké špičáky, které se vždy zarazí do krku oběti a vysají z ní nejprve život a pak také krev. Ano, byl to upír. Snad nejhorší služebník temné moci. Elfové měli za to, že už se jim podařilo všechny upíry vyhladit, ale očividně se mýlili.

Elfové pozorovali, jak to všechno skončí. Trpaslíci teď stáli v řadě a čekali, co upír udělá. Ten také stál a hrozivě si je měřil. Přece jenom se neodvážil jen tak zaútočit, protože stříbra se bál jako ničeho jiného. No, snad jen svěcené vody se štítil víc.

Trpaslíci také cítili bázeň. Odvážní trpaslíci se třásli strachem o svůj život! To se jen tak nevidí. Ale není se čemu divit. Vzápětí se totiž přesvědčili, že se netřásli zbytečně.

Upír kolem sebe opět vyvolal tmu. Ta se rychle rozšířila. Ve chvíli, kdy byli trpaslíci oslepeni, zaútočil. Podzemní lid sice vidí poměrně dobře v šeru tmavých chodeb, ale tohle bylo daleko horší. Neviděli skoro nic.

Instinktivně se snažili bránit, případně i zaútočit, ale upír byl rychlejší. Zranil Dilka a zaútočil na Seliaka. Ten se ubránil. Škrábl totiž upíra svým nožem do ruky. Ten zařval, zasýpal a zasyčel. Pak odskočil. Podíval se na dvojici živých, nezraněných trpaslíků. Dilk ležel na zemi a pomalu umíral. Horn byl již mrtvý. Seliak a Gorn se tyčili nad nimi. Udatní a odvážní, rozhodní pomstít své druhy a zabít nepřítele.

Upír se pomalu stáhl. Rána ho pálila, ačkoliv to byl jen škrábanec. Jenže Seliak se nechtěl jen tak vzdát. Skočil po něm jako lev. Upír to opravdu nečekal, takže se nestihl nijak bránit a Seliak ho povalil na zem. Než do něj ale trpaslík stačil zabodnout svou zbraň, upír ho odhodil jako malé dítě. Seliak se nejprve rozplácl o stěnu chodby a pak spadl na zem. Upír už se na něj sápal, když zasáhl do boje Gorn.

Bleskurychle totiž vrhl svůj nůž proti upírovi. Ten se zajímal o velitele, takže ho nůž zasáhl do boku. Upír teď zavyl ještě strašněji než předtím. V mžiku se proměnil v netopýra a odletěl pryč.

Elfové rychle přišli trpaslíkům na pomoc. “Jste v pořádku?” ptal se hned Ag.

“Jistě,” odvětil Seliak a vstal ze země. “Musíme za ním.”

“Teď se hlavně musíte postarat o Dilka,” pravil Wan. “Ještě žije.” Seliak se za ním šel podívat. Ještě dýchal, ale ve tváři už měl mrtvolný výraz.

“Už mu asi nijak nepomůžeme,” řekl velitel. “Leda do hrobu.” Vstal, otočil se a podíval na konec chodby. Netopýr už odletěl pryč z dohledu.

“Počkáme na posily nebo jdeme za ním?” ptal se Ag.

“Dostaneme ho. Jdeme za ním,” rozhodl Seliak. Gorn vzal všechny stříbrné zbraně, které ležely na zemi a odešel za ním.

“Nemůžeme tady počkat?” zeptal se Ag. “Nechci být zase svědkem toho, až vás všechny zabije. Jste už jenom dva.” Seliak se zastavil.

“Gorne, dej jim ty nože, cos vzal Hornovi a Dilkovi.” Gorn tak učinil. “A jsme zase čtyři,” řekl Seliak a šel dál. Gorn ho beze slova následoval.

“Skvělý. Prostě skvělý,” ohodnotil situaci Ag. “Já už takhle dál nemůžu, Wane. Chci odsud zmizet. Dostat se z toho prokletého podzemí. Chci žít, chci zase vidět slunce, chci si užívat života. A rozhodně se nechci nechat zabít upírem!”

“To nikdo, Agu, to nikdo.” Položil mu ruku na rameno. “Ale musíme jít s nimi. Třeba nás to zabije, ale možná zabijeme my jeho.” Wan šel pomalu za trpaslíky. Ag ještě chvíli stál. Pak mu ale došlo, že upír útočí hlavně na osamocené cíle, takže radši Wana doběhl.

Šli všichni vedle sebe a hledali nepřítele. Jenže neměli to štěstí, nebo spíš tu smůlu. Upír byl zraněný, takže se teď určitě někde léčil. Wan měl ale stále pocit, jako by ho cítil blízko sebe. Otáčel se, ale neviděl ho ani neslyšel. Přesto byl někde tady, cítil to. Asi si s nimi jen hraje na schovávanou.

“Neléčí se.” Vyslovil nakonec svou myšlenku Wan.

“Cože?” nechápal Seliak. Zastával totiž myšlenku, že je někde schovaný, protože ho ta rána pěkně pálí.

“Chce se pomstít. Hraje si s námi,” upřesnil elf. “Je někde tady a vyčkává na vhodný okamžik, aby nás mohl zabít. Není to žádné malé dítě, který si fouká na ruku, aby ho nebolela.” Nato opět uslyšeli ten zvláštní zvuk větru.

“To nebyl vítr, to byly křídla, jak letěl netopýr!” uvědomil si Ag.

“Asi máš pravdu,” souhlasil Wan. “Kryjte se,” řekl tiše. Jak dva trpaslíci, tak oba elfové se připravili na další souboj. Všichni doufali, že už bude poslední, ať už dopadne jakkoliv.

Wan měl nakonec pravdu. Po chvíli se objevil jejich nepřítel. Vypadal stejně hrozivě jako při prvním setkání. Tentokrát kolem sebe neměl žádnou tmu. Přišel jen tak. Postavil se a čekal.

Nyní zaútočil jako první Seliak. Rozběhl se a skočil po něm. Jenže upír měl překvapení. Rozdělil své tělo na dvě. Jedno odskočilo nalevo a druhé napravo. Seliak to opravdu nečekal a ještě ke všemu zakopl a spadl na zem. Upír se vrhl na Gorna a elfy. Trpaslík se sice oháněl jak mu síly stačily, ale upír byl tentokrát připraven na to, že jeho oběti budou mít stříbrné zbraně, a tak byl opatrnější. Odhodil Gorna stranou a zaútočil na elfy. Jako první byl po ruce Ag.

Elf se sice bránil, ale marně. Upír mu chytl ruku, ve které držel nůž. V tu chvíli na něj ale zaútočil Wan. Jenže upír se vyhnul jeho útoku, druhá ruka se mu proměnila v čepel a projela Wanem jako máslem. Pak se s chutí zakousl do Agova krku. Ten začal strašně křičet.

Jenže upír se přece jenom přepočítal a podcenil trpaslíky. Gorn byl sice omráčený, ale Seliak ještě žil a byl při vědomí. Když vstal, viděl, jak upír pije Agovi krev. Co nejrychleji a zároveň nejtišeji se k němu přikradl a zabodl mu nůž do zad. Upír zařval. Ohnal se a odhodil Seliaka na zem. Jenže stále měl v zádech nůž. Předtím si prostě zbraň vytáhl z těla, ale teď si tam nemohl dosáhnout. Rána ho pálila čím dál tím více.

Nakonec se upír svalil na zem. Byl konečně mrtvý. Tak tedy Seliak, velitel jedné malé skupinky trpaslíků, zabil nejobávanějšího tvora podzemní říše!

Ag ležel nehybně na zemi. Stejně jako Wan, který ještě ke všemu krvácel. Byl zraněn na boku. Seliak se jako první staral o Gorna. Toho za chvíli probudil.

Netrvalo dlouho a ze mdlob vstal i Ag a nakonec Wan. Agovi už vlastně nic nebylo. Měl pouze dvě dírky v krku, jako památku na upíra. Cítil se trochu slabý. Wanovi za jeho vlastní asistence obvázali ránu a chtěli, aby se na to jejich léčitel ještě podíval. Wan ale odmítl, že prý to není vážné a že on se v léčení vyzná. Ať jim radši ukáží cestu ven.

Za pár hodin se dostali k bráně, kterou do podzemí sestoupili.

“Nechcete ještě chvíli počkat? Máte přece právo odvést si vaše zboží a zlato,” lákal je ještě Seliak.

“Ne, díky,” odmítl Ag. “Čím dále budeme od téhle jámy lvové, tím lépe…”