Klášter zatracených

---

Vítr si pohrával se zrnky písku a jako malé dítě je rozhazoval po okolí. Slunce se na všechny zvesela smálo. Jeho nezajímaly problémy lidí na zemi. Jen si v klidu svítilo na svět a o nic se nestaralo. Listí stromů se pohupovalo nárazem větru a některé to nevydržely a utrhly se. Kolísavým a lehkým pohybem se nesly na zem.

Po cestě kousek od lesa běžel elf. Upaloval co mu síly stačily. Sem tam se ohlédl, aby zjistil, jak daleko jsou jeho pronásledovatelé. O pár metrů za ním totiž spěchala trojice lidí. Podle toho, jak jsou udýchání to vypadalo, že už za ním běží pěkně dlouho.

Elf seběhl z cesty a vydal se po travnaté cestě směrem na západ. Někde tam daleko bydlel. ano, daleko na západě roste jeho rodný les. Jak rád by v něm teď byl. Proč se jen tehdy vydával do světa? Ach ano - nepohodl se přece s rodiči. To byl ten důvod. A proto teď musel utíkat těm zlým lidem za ním. Krutá daň za jednu malou, nevinnou hádku.

Lidé možná nebyli tak vytrvalí jako elf, ale zato je hnalo kupředu něco jiného. Pomsta. Museli se tomu malému parchantovi pomstít za to, co jim udělal. Tak je to - hnala je msta.

Před elfem se najednou otevřela jáma. Hluboká trhlina v zemi, která tady byla už léta letoucí. Táhle se dvě míle na každou stranu a hluboká byla několik desítek sáhů. Nebyla nikterak široká - něco kolem pěti sáhů, ale málokdo se odvážil jí přeskočit.

Elf se k tomu teď odhodlal. Našel v sobě všechnu svou zbývající sílu, rozběhl se ještě rychleji a když se ocitl na pokraji trhliny, odrazil se. Letěl vzduchem jako pírko, nesl se jako krásný pták nalétající na svou kořist. Daleko za sebou nechal kraj propasti.

Ztěžka narazil na skalní stěnu a jeho tělo bezvládně padalo dolů. Jako voda z vodopádu se roztříštil o tvrdou skálu. Nepřeskočil. Byl již po tě dlouhé cestě příliš unavený a sílu v sobě neměl prakticky žádnou. Když tři muži přiběhli k okraji, spatřili na dně nejasný tmavý flek.

“Zasloužil si to.” pronesl jeden z mužů, mezitím co hlasitě oddychoval. Sedli si tady a spočinuli. Honili toho elfa několik mil. Nechtěli ho nechat za žádnou cenu uprchnout, ale elf byl sakra rychlý a tak ho nemohli ani doběhnout. Původně byli čtyři, jeden se ale vrátil pro koně, aby byl rychlejší, ale asi pak běžící čtyřku nenašel.

Kouř, který se křivě linul z kamenného chrámu zaujal mužovu mysl. Snad od věků kdy tady číhá ta zrádná trhlina, stojí támhle na kopečku starý chrám. Žili v něm kněží, co se modlili k bohu úrody. Lidé je tady trpěli i přes jejich některé výstřelky, protože se snažili, aby zdejší úroda byla větší a výnosnější. Ale kouř ještě nikdy nikdo z nich neviděl.

Po pár minutách, když si pořádně odpočinuli, se rozhodli, že zjistí co se stalo. Možná, že kněží potřebují pomoc. Mohlo se něco stát.

Jejich nohy tedy neochotně vstaly a s námahou nesly své majitele k dalšímu cíly. Naříkaly seč mohly, ale nebylo jim to nic platné. Páníčkové si usmysleli, že se do toho kláštera podívají a nic je nemohlo přesvědčit o opaku.

Čím více se blížili kamenné stavbě, tím rychleji jim rostl v srdcích strach a obava. Jeden z nich dokonce navrhl, aby se radši vrátili zpět do vesnice. Jeho nápad se ale nesetkal s velkým ohlasem u zbylých dvou chlápků. Sám se vracet nechtěl, tak šel radši dále.

Jeden z nich položil ruku na sluncem vyhřívaný kámen, když stoupal nahoru a zarazil se. Ostatní se ptali, co se děje. Muž uvolnil výhled, aby se všichni přesvědčili, co ho tak vylekalo. Na zemi tam leželo bezvládné tělo. Bezpochyby to kdysi býval kněz, teď z něj byla odporná mrtvola. Měl roztrhnuté břicho, ze kterého mu vytékala střeva. Zaschlá krev byla všude kolem něj.

Ten, co chtěl radši odejít, to nevydržel a začal zvracet. Další se sklonil k mrtvole a prohlédl si jí a poslední udělal několik kroků vpřed. Zavřel oči a nosem nasál vzduch. Až teď si uvědomil, že tu vůni, co celou dobu cítil, ale nedokázal popsat, ve skutečnosti zná. Je to pach mrtvého, pach smrti. Pohlédl na chrám. Už mu nepřipadal tak klidný jako vždy. Zdál se mu být strašlivý a tajuplný.

Vrátil se zpět k mrtvole. Ten, co si prohlížel zjistil, že kněz je mrtvý nanejvýš den. Zvedl obočí a také se podíval na chrám. Po chvíli od něj odvrátil zrak a radši se staral o toho, co ještě zvrací.

Když se trochu uklidnili a uvědomili si situaci, rozhodli se jít dále, protože ten, kdo je zabil, už byl určitě pryč. Proč by tady zůstával? Našlapovali tiše a opatrně. Nechtěli rušit klid mrtvých a případně na sebe upoutat něčí pozornost.

Než došli k pootevřeným dveřím chrámu, narazili ještě na jednu mrtvolu. Někdo jí nasekl hlavu a zpřelámal snad všechny kosti v těle. Ruce a nohy měl v opravdu nelidské poloze a když se na něj podívali blíže, zjistili, že i několik dalších kostí v těle měl polámané.

Polkli a šli dále. Hrůza je obklopovala jako v noci tma. Co se tady proboha mohlo stát? Kdo mu mohl zlomit všechny kosti v těle? A kdo by proboha chtěl vyvraždit tak mírumilovný chrám jako byl tento? Vždyť někteří obyvatelé nedaleké vesnice, odkud tři muži pocházeli, ani nevěděli, že tady nějaký chrám vůbec působí. Komu byli trnem v oku?

Proklouzli škvírou mezi dveřmi a stanuli uvnitř chrámu děsu. Na zemi ležela mrtvá těla. I když byli kněží dávno mrtví, muži jakoby stále slyšeli jejich nářek a zoufalý křik. Jestli se něco mělo nazývat místo hrůzy, tak tento boží chrám. Ještě lepší název by ale byl jatka.

Všem třem mužům se teď udělalo velmi špatně. Dva z nich zvraceli, třetí ten děsivý pohled ještě vydržel. Na zemi se válely něčí ruce a nohy. Krev na zemi se mísila s tekutinou z oka. Kněží byli v nepředstavitelné poloze. Většina z nich vypadala jako ten kněz venku, co měl polámané všechny kosti. Ten chrám byl snad ztělesněním pekla na zemi. i v tom pekle to snad vypadá lépe než tady.

Když muž, co nezvracel, rozšlápl nějaký předmět, který křupnul, myslel si, že to je nějaký střep, ale byl to ve skutečnosti něčí prst. To nemohl udělat někdo, komu v těle bije srdce, i kdyby bylo z toho nejčernějšího a nejtvrdšího kamene.

Návštěvníci stále ještě viděli v jejich očích strach, i když byli kněží dávno mrtví. Ano, byl z nich cítit strach. Pokud tedy vůbec ty oči měli. Jeden kněz měl vodorovně rozseknutou lebku, ze které mu vyvěral mozek. Druhý měl vyškrábané oči a rozdrcené všechny prsty. Dalšímu čouhala z těla něčí ruka. Vrah ho probodl rukou, kterou před chvíli někomu usekl… musel mí patrně velkou sílu.

Muž se procházel tímto hřbitovem. Ani on to nevydržel a když uviděl kněze, kterému někdo usekl nohu a pak mu ho vrah ostrou špičkou stehenní kosti bodl do oka, vyzvracel nejen dnešní snídani, ale vůbec všechno jídlo, co kdy snědl.

Potom jeho zrak uvízl na jakémsi trůnu, na kterém seděl další mrtvý kněz. Visely z něj cáry kůže. Doslova. Měl na sobě několik desítek tržných a sečných ran. V obličeji ale neměl, asi jako jediný, ten děsivý výraz. Patrně to byl představený chrámu.

Muž se ohlédl. Jeho společníci tam nebyli, patrně odešli ven. Znova pohlédl na ty jatka a opět, jako když vstoupil, jakoby zaslechl křik všech těch mrtvých. Jeho povaha to už nevydržela a rozběhl se ven. Na nic tady radši nešáhl.

Své dva přátele ale nenašel. Rozhlédl se, ale neviděl je. Zpanikařil. Vběhl zpátky do chrámu hrůzy, volaje jejich jména. Nespatřil nic než mrtvé. Žádné živé. Ani hmyz se tady neodvážil létat. Zmateně vylétl zase ven a křičel co mu síly stačily.

Když stanul před stavbou, oddechl si. Viděl obrys jednoho, jak se sklání nad něčím. Došel k němu. Zeptal se, co se stalo.

“Udělalo se mu znova špatně. Šel jsem s ním ven, ale omdlel mi tady. Snažím se ho probudit.”

“Musíme se odsud dostat.” Pronesl nejodvážnější z nich. “Tady už mne nikdo nikdy nedostane, kdyby mi slibovali hory doly.”

“Souhlasím s tebou.” Kývl ošetřující. “Ale kdo to proboha mohl spáchat?”

“To nevím, ale…” v muži projel mráz a následně žár. Během chvíle se celý zapotil.

“Co se děje?” chlápek vycítil, že se s jeho přítelem něco děje.

“Ale jestli bude v tom vraždění pokračovat,” polkl, “tak nejbližším cílem je pro něj naše vesnice!” i druhému chlápkovi se do obličeje vlila krev a se špitnutím “proboha” hleděl co nejrychleji probudit jejich bezvládného přítele. Nemohli nic dělat, jen doufat, že jejich dedukce byla špatná.

Muž, co celou dobu stál, se posadil a začal přemýšlet. Kdo tohle mohl udělat? To byla otázka, která na něj křičela v celém jeho těle. Celá jeho mysl se upnula na tuto otázku a nic nevnímala. Strach, smutek, obavy… prostě nic. Jen otázku. Ale odpovědět na ni naneštěstí nedokázala. Ale vyvstala z toho další otázka, kterou si muž bohužel uvědomil až teď. Z čeho se tam vlastně kouřilo? Proto tady přece šli, kvůli kouři.

Zeptal se svého druha, ale ani on si ničeho nevšiml. Podíval se znova na chrám. Kouř už tam nebyl. Vítr si s ním pohrál jako si před chvílí hrál se zrnky písku. Rozplynul se.

Konečně se probudil a mohli tak honem vyrazil do své vesničky. Spěchali co mohli. Ani když honili toho elfa, nebyla jejich motivace větší. Teď přece šlo o životy jejich rodin, přátel… Ne o nějakého zpropadeného zloděje koní.

Slunce se stále usmívalo. Bylo mu jedno, že tady leží několik mrtvých, umučených kněží. Nezajímalo se o to. ale muži toho teď měli plnou hlavu. Jestli se ve vsi stalo to samé co v chrámu, tak to teprve bude skutečná hrůza. Ač bylo jejich úsilí sebevětší, byli už značně vyčerpáni a nevydrželi běžet celou dobu. Když byli u malého lesíka, zpomalili.

Všude bylo živo. Ptáci létali, dokonce zahlédli i jednu zrzavou veverku, jak louskala ořechy. Trochu to uvolnilo napětí, ale za chvíli se už jejich myšlenky opět vrátili k děsivému chrámu. Neušli snad ani sto metrů a už se zase dali do běhu.

Celí zadýchaní se pak zastavili za skalním převisem, který jim bránil ve výhledu na jejich rodnou vesničku. Byla to normální osada. Stálo tam pár baráků, nahoře na kopci byl les a kolem posledního domu protékal potok. Na náměstí stála nevelká lípa a z jednoho místa se linul kouř…

Když se trojice mužů vzpamatovala, rozběhla se skopce do vesnice. Letěli jako o život, jako kdyby je honil ten vrah, co zničil chrám. Už v půli cesty se jim ale ulevilo u srdce, protože v ulicích zahlédli pohyb lidí. Jejich vesnici tedy nikdo nepřepadl.

Radostně doběhli každý do svého domu a objali své ženy. Jen ten nejodvážnější z nich neběžel domů. Nikdo ho tam totiž nečekal, neměl ženu ani děti. Letěl za starostou vesnice. Vletěl do jeho domu. Starostova žena přikládala polínka pod oheň, dělal oběd.

Chlapík si toho všiml a než se starosta stačil zeptat proč tady tak vletěl, zase odešel. Postavil se před dům a podíval se k nebesům. Ano, odtud se linul ten kouř. Vešel zase dovnitř.

Starosta nebyl zrovna příliš nadšený z toho, jak tady ten chlapík lítal, ale nakonec se nechal přesvědčit a šle s ním na zahradu, do svého altánku. Pohodlně se usadil a popíjel ze své bohatě zdobené číše víno, které si samozřejmě nezapomněl vzít.

Tak trochu jedním uchem tam a druhý ven poslouchal muže a jeho bláznivé historky o zohavených kněží bez ruk. Samozřejmě mu nevěřil ani slovo. Kdo by proboha zabíjel ty mírumilovné kněze a ještě tak brutálním způsobem?

Jenže když mu muž řekl, ať se tedy do toho chrámu zajede podívat, ale sám, protože on s ním určitě nepojede, začalo ho to zajímat a přeci jen se vyklubal červíček nejistoty. Když chlápek odešel, starosta už trochu nervózní dopil víno a šel za jedním ze dvou mužů, kteří tam také byli. Ti mu vše potvrdili.

Starosta značně znejistěl. Přemýšlel, co by měl asi tak udělat. Lidé ho volili, protože byl nejbohatší muž ve vesnici a vlastně v celém blízkém okolí. neměl ani tušení o tom, co se má dělat, když je vesnice v ohrožení. Přeci jenom ale radši poslal jednoho statkáře pro pomoc do města, kde stál další chrám těchto podivuhodných kněží.

Posel vyjel hned po poledni. Byl spraven o situaci a ujížděl pro pomoc na svém koni jak to jen šlo. Do města se dostal až pozdě v noci. Musel platit stříbrňák za otevření brány. Když se tedy ocitl ve městě, rozhodl se, že počká do rána, protože v noci stejně všichni spí a tak by žádnou pomoc nenalezl. Možná by narazil na plíživé zloděje zákeřné vrahy a to skutečně nechtěl.

Ubytoval se v hotelu, kde zrovna nebyli nadšení tím, že je vzbudil uprostřed noci. Zaplatil další stříbrňák a hned k brzy k ránu se vydal do chrámu. Věděl kde přibližně stojí, ale potmě by ho asi jen tak nenašel.

Když se najednou chrám ocitl po jeho pravé ruce, zaradoval se a zabušil na dveře. Za pár okamžiků mu otevřel jeden z knězů. Měl na sobě oblek skládající se z různých odstínů zelené barvy. Jeho oči byly taktéž zabarveny dozelena.

Posel mu začal ještě mezi dveřmi vyprávět svou historku o krutě zavražděných kněží. Mnich, se kterým mluvil, se tvářil stále vážněji a vážněji. Chytl ho za rukáv a posunul dovnitř, do chrámu. Posel stále vykládal a kněz už se netvářil ani tak vážně, jako spíš zděšeně.

“O své blízké a o celou vesnici se už nemusíš bát.” Řekl mu kněz. Posel si viditelně oddechl. “Už jsou dávno mrtví.”