Kocábka

Představte si malou ubohou dřevěnou kocábku, zmítanou větrem uprostřed rozbouřeného moře. A otroka, který musí sedět na její palubě, provazy připoután ke stožáru. Bičován perleťovým deštěm a větrem ostrým jako břitva se dívá na nekonečnou běsnící hladinu oceánu a mlčky vyčkává na svůj osud.

Věra se pro tento okamžik cítila přesně jako on. Stála v třesoucí se chodbě, přikována k podlaze svým nezměrným strachem. Pochmurná, mramorovými dlaždicemi pokrytá chodba, v níž se náhle ocitla, se táhla od východu k západu, od začátku ke konci, od ničeho k všemu. Vedla z milovaného ráje vytoužených rozkoší až do samých útrob lidského utrpení a nářků, do království těch nejtemnějších vzpomínek. Pocit, že zde už někdy byla, ji přímo bičoval do tváře. Kolem ní byly tisíce stejných dřevěných dveří, které se hrozivě skláněly nad posledním zbytkem Věrčiny odvahy. Pohnout se - to byl v tu chvíli velký hrdinský skutek, hodný k složení opěvující básně. Přesto vykročila vpřed, nedbaje svého strachu a rozumu. Poslouchala jen hlas svého srdce, který ji radil jít. Jít a nebát se. Jít a splnit úkol. Každý její krok byl těžší a těžší, jakoby se brodila stále hlubší vodou. Když najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede. Jestli toto přísloví opravdu platí, musela tato cesta vést vskutku do ráje.

V jednu osudnou chvíli Věrce sklouzly oči na oprýskané dveře. Zastavila se. Kdyby její strach byly slzy, rozplakala by se, kdyby její strach byl řev, rozkřičela by se. Ale její strach nebyl v slzách, které jen ztěží zadržovala, ani v křiku, který se užuž dral ven. Byl v krvi, která v ní kolovala, byl ve vzduchu, který dýchala. Ale hlavně byl v pravdě, kterou znala.

Poznala ty dveře. Pamatovala si na ně. Nešlo zapomenout, bohužel. Konečky prstů se jich jen letmo dotkla, ostýchavě je pohladila, jako mladý stydlivý hoch hladí svou první dívku. Zem se zachvěla nevolí. Celou chodbu objalo nesmělé zemětřesení, svou silou sotva stačíc na to, aby převrhlo číši s vínem. Malá zkouška pro zemi, velká zkouška pro člověka. Věra vykřikla. V očích se jí zatřpytily slzy a celá se rozklepala.

Jakmile zemětřas ustal, chodba se opět vrátila ke svému houpání ve větru, jako ta kocábka, kterou jste si představili před chvílí. Věrka se však jen tak nevzdávala a opět pohlédla na osudové dveře, které byly předzvěstí smrti. Stříbrný klíček, který se doteď schovávala v její kapse, se během několika málo okamžiků ukázal v rozevřené dlani Věřiny pravice. Když ovšem dveře pohlédly na tento obyčejný malý stříbřitý klíček, zem se zachvěla podruhé. Nechtěly být otevřeny. Zatřásla se chodba, zatřásla se i Věrčina odvaha, která už se teď jen taktak držela nad vodou.

Snad to mělo být varování od boha, snad to měla být zlost ďáblova, ale Věra neustoupila ani o píď a připravena na to, co se stane, vsunula drobný klíček do zámku a zem se zachvěla potřetí, nejsilněji. Strop praskal, stěny křičely a dlaždice se krčily před svým bolestným koncem. Věrce se podlomily nohy a koleny políbila zemi. Klečela přede dveřmi jako před svatým obrázkem. Vztáhla ruku a sevřela lesknoucí se klíček mezi prsty, připravena jím otočit. Zem se uklidnila, snad si právě uvědomila, že nezvaný návštěvník se zastrašit nedá. Vzduchem se neslo jemné kvílení větru - prosba, aby to nedělal.

Věrka nelítostně otočila klíčkem.

Dveře povolovaly a ze škvír prýštila voda. Praskání dřeva se usadilo na lavičku do společnosti Věřiných nejhorších vzpomínek. Pak už jen viděla, jak se dřevěná hráz před ní roztrhla a ze dveří se vyvalila mohutná vlna, ničící vše, co se jí odvážilo postavit do cesty. Zavalila celou nekonečnou chodbu, pohltila všechny pocity a myšlenky, všechny radosti i strasti. Nezastavilo ji nic.