Krvežíznivý rotvajler

---

Prolog

Kostelní zvon právě odbíjel klekání. Seriózní muž v tmavém obleku zamknul vstupní dveře do své prodejny a klíč vsunul do levé kapsy u saka. Alarm nechal vypnutý. Pomalu se přišoural ke svému stolku, zavřel knihu, kterou doteď četl, otevřel zásuvku a vložil jí tam. Měla tam již své místo, po dlouhé měsíce, co tady prodával elektroniku ukládal všechny knihy právě zde, do dřevěné zásuvky svého stolu. Ještě předtím, než ho také zamknul, vyňal z něj již poněkud postarší audio kazetu. Byl totiž posedlý hudbou, vážnou hudbou. A ze všech umělců a géniů měl nejraději Ludwiga van Beethovena. Kazeta byla už v této postmoderní době poněkud zvláštnost, ale tento muž byl také trochu staromódní. Mohl si pořídit kvalitnější a praktičtější CD, ale nechtěl. Měl svou starou, zmoženou kazetu a to mu stačilo.

Vložil ji do přehrávače a pustil tlačítkem “PLAY”. V tiché prodejně se rozezněl Beethovenův něžný a láskyplný klavír. Skladba Pro Elišku. Chvíli se tóny rozvážně vlekly, chvíli zase utíkaly jako horská bystřina. Sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl téměř prázdnou krabičku tabletek proti bolesti hlavy. Spolknul poslední dva prášky a dál již nevyužitelnou krabičku hodil do koše. Pak vzal do rukou neforemnou propisku - tu, se kterou si hrál když od něj ten klučina koupil kameru - a načrtal na kus papíru několik slov. Přemýšlel, jestli se má podepsat, nebo jestli to pochopí. Klavír mu stále zněl v uších, Ludwig van nevnímal jeho pocity, ten se jen soustředil na svůj klavír, na své tóny. Nepodepsal se.

I ona propiska měla u prodavače své stálé místo. Položil jí tedy vedle kalkulačky, kterou občas používal, když potřeboval spočítat nějaká velká čísla. Většinou mu ale stačil vlastní hbitý mozek. Otočil se, obešel pult a prošel skrze celou prodejnu. Klavír zrovna uháněl skopečka, ale jakmile se prodavač zastavil u televizoru s úhlopříčkou sedmdesát centimetrů, tóny zpomalily. Pootočil mohutný přístroj tak, aby z něj mohl vytáhnout šňůry. Přes den totiž televizor normálně hrál, aby lidé věděli, že tady neprodává nic než kvalitu. Kabel byl dlouhý. Tedy aspoň tak dlouhý, jak on sám potřeboval.

Kostelní zvon stále zvonil. Klekání se musí pořádně ohlásit, aby byly všechny hodné děti u svých rodičů, nebo by je už nikdy nikdo neviděl. Alespoň tak praví pověst. Připravil si šňůru a ještě na chvíli se zaposlouchal do Ludwiga van. Zbožňoval ho. Považoval ho za největší génia tisíciletí. Vzal židli, na které přes den sedával a vytáhl jí před pult. Narovnal si ji. Ještě jednou se zahleděl na ten arch papíru, který ležel na stole. Vrátil se zpět a přečetl si svá slova. Podepsal se. Do místnosti doléhal zrádný svit slunce, které, jelikož ještě bylo léto, odpočívalo poměrně vysoko nad horizontem. Lehkým krokem přišel k oknům a spustil staré, zežloutlé žaluzie. Slunce se na nich zastavilo a v prodejně se zešeřilo.

Muž si stoupnul na židli, stále poslouchaje Ludviga. Narovnal si krvavou kravatu, kterou měl nakřivo a dopnul si sako. Musí přece reprezentovat. Kostelní zvon již pomalu slábl, ale stále jej ještě bylo jasně slyšet. Sám si na krk připnul slušivý černý náhrdelník a volně svěsil ruce. Naslouchal. Ludwigův klavír stále hrdě hrál svou skladbu, nahoru a dolů. Všechno se zdálo být krásné, ale poněkud matné. Místnost zšedla, slunce zapadlo, světla pohasla. Ludwigův klavír sténal. Kostelní zvon přestal spěchat, ujistil se, že všechny hodné děti jsou již doma a vydechl naposledy. Klavír v prodejně ztichl.

Život je krásnej.

Příběh začíná

Vždycky jsem toužil po kameře. Byl to takový můj sen. Někdo by dnes dal nevím co za to, aby zažil alespoň jeden koncert Beatles, druzí sní po nablýskaném Ferrari a jiným by stačila jen malá horská chata někde v Kanadě. Já chtěl kameru. Fascinovalo mě, že si můžu zaznamenat určitou chvílí svého života na kazetu a kdykoliv si ji zase přehrát. Prostě ji jenom vezmete do ruky, zmáčknete jedno, dvě tlačítka a celá okolní krajina se vám otiskne na malý, tenký pásek. Jak jednoduché, že?

Proto jsem prožíval přímo záchvat euforie, když jsem v jednom nedalekém obchodě s elektronikou, kde se sice prodávaly hlavně televize a hi-fi věže, našel přesně tu kameru, která mi vyhovovala. A ještě ke všemu ve slevě. A v pěkně pořádné slevě, to vám teda povím. Normálně byste jí koupili tak za patnáct tisíc, někde i více, ale tady stála pouze tři tisíce, devět set devadesát devět korun.

To víte, že jsem okamžitě letěl domů přemluvit rodiče, že jako za chvíli mám narozeniny, jestli by mi nepřidali něco málo peněz, že tam mají tu super kameru ve slevě a nakonec se mi to povedlo, i když otci vrtalo hlavou, proč je ten přístroj tak moc zlevněn. Upřímně řečeno, také mi to nedávalo smysl. Vždyť je to poměrně dost kvalitní výrobek, rozhodně ne do laciného výprodeje. Ale co, říkal jsem si tehdy, když nebude fungovat, tak ji přece vrátím a je to. Tím bylo vše vyřešeno a já tak mohl ještě tentýž den odpoledne zajet na svém kole do toho obchodu.

Zvonkohra nade dveřmi okamžitě ohlásila můj příchod svou kratičkou písní a prodavač zdvihl obočí, položil nějakou knihu, co právě četl a postavil se.

“Dobrý den,” začal jsem slušně.

“Dobrý,” odvětil trochu neochotně muž v černém obleku a krvavě rudé kravatě. Sundal si brýle, protože je patrně měl pouze na čtení a položil vedle knihy. Byl to patrně starý dobrý typ seriózního prodavače, který svému řemeslu rozumí, ale je na své živitele občas poněkud nevrlý. “Co si mladý pán ráčí přát?”

“Chtěl bych si koupit kameru!” zvolal jsem zvesela. Prodavači se konečně na tváři vyloudil potutelný úsměv a pomalu opouštěl své místo za pultem a směřoval k poličce, kde bylo kamer, co hrdlo ráčí.

“A na co přesně byste ji potřeboval?” začal se zajímat. “Chci říci, jestli budete natáčet rodinné výlety nebo první krůčky svého mladšího brášky, pak bych doporučoval tuto kameru.” položil ruku na onen vychvalovaný přístroj a pokračoval dále. “Hodí se na nenáročné natáčení, cenově je také zajímavá a určitě,”

“Ne, ne děkuji,” konečně jsem ho zarazil. “Já už jsem si vybral. A rozhodně s ní nechci natáčet výlet na Sněžku.” ušklíbl jsem se. “Chtěl bych tu ve výloze,” v prodavači viditelně hrklo, “Tu ve slevě,” pán v saku upustil z rukou propisku, se kterou si doteď hrál a ta s ostrým výkřikem dopadla na podlahu.

“Proč chcete zrovna tuhle?” zeptal se po chvíli ticha, shýbaje se pro ležící pero, “Máme mnohem lepší kamery nežli je ta co si přejete. Třeba tato,” ruka, kterou ukázal na stříbrný přístroj, se mu klepala jako jehlička šicího stroje. “Je lehčí a … a také mnohem praktičtější,” došla mu slova. Chvíli blábolil nesmysly, že tato kamera má daleko větší rozsah možností, přitom nedokázal vyjmenovat ani jednu a když chtěl vyzdvihnout model pokojně odpočívající vedle toho “stříbrného zázraku”, opět jsem mu skočil do řeči.

“Ne, pane, já bych chtěl tamtu.” stál jsem si rozhodně na svém. Ten chlap mě už přestával bavit.

“Nemohu vám ji prodat,” řekl jednoduše muž a sáhl si do kapsy u kalhot, ze které vytáhl bílý kapesník, kterým si utřel potem orosené čelo, “Nejde to.” vypadalo to, jakoby spíše utvrzoval sám sebe a ne mne.

“Proč ne?” Zavládl ve mně zmatek a zároveň zoufalost. Nejdříve výbuch euforie a radosti a nyní se mi můj domeček z karet pomalu ale jistě hroutí. Jestli mi má vysněná kamera uteče mezi prsty, a ještě ke všemu kvůli tomuhle troubovi, tak se fakt naštvu.

“Tahle kamera,” odkašlal si, “Ta kamera je totiž vadná. Ano, je vadná.” říkal to tak přesvědčivě, asi jako když George Bush mluví o míru.

“Nevykládejte mi nesmyly,” rozčiloval jsem se, “Jestli jste ji už někomu slíbil, měl jste si ji schovat třeba pod pult a ne ji vystavovat ve výloze, kolem které projde denně půlka města. Takže pokud mi tu kameru neprodáte za uvedenou částku, budu si na vás stěžovat.” pryč byla serióznost toho prodavače a pryč také bylo mé prvotní nadšení. Zrcadlo tady bohužel nebylo, ale určitě jsem zrudl zlostí. Začínal jsem si připadat jako v Kocourkově.

“Ale to nejde,” prodavač se opřel o pult, za kterým si ještě před chvílí pokojně a nerušeně četl svou knihu, a v mysli spřádal další výmluvu, “Ta kamera není vhodná pro děti,” vykulil jsem na něj oči a poslouchal, co z něj vyleze teď, “Je totiž,” nedopověděl. Posadil se na svou židli a poněkud nervózně se na mne podíval. Nevěděl co říci, nevěděl, jak mi tu kameru má rozmluvit a patrně asi pochopil, že, pokud nechce být vyhozen, musí mi ten přístroj prodat. Ať chce nebo ne. Nervozitu tak záhy vystřídala úzkost.

“Tak co? Prodáte mi ji?” zeptal jsem se ho na otázku, na kterou se obvykle člověk v obchodě prodavače ptát nemusí. Ať žije Kocourkov.

“Náš zákazník, náš pán.” řekl, ale do očí se mi nepodíval. Vstal, vytáhl svazek klíčů a odemknul výlohu. Kolem procházely davy lidí, kteří se zrovna vracely z práce a nikdo ani okem nepohlédl dovnitř obchodu, kde se právě odehrával velmi zvláštní obchod. Zákazník přesvědčoval prodavače, aby si mohl něco koupit. Nevídané, neslýchané.

Rezignovaně vytáhl ten poklad a vložil do krabice, kde již byly všechny možné doplňky a návody. Vše zase pečlivě zabalil a sdělil svému počítači, že právě proběhla transakce, díky níž zbohatl o čtyři tisíce, bez koruny ovšem. Podal jsem mu zmiňovaný finanční obnos a prodavač přesunul krabici na druhý okraj stolu a dokonce byl tak laskavý, že mi zdarma přidal igelitovou tašku.

“Užijte si ji.” řekl chladně a zase se posadil za pult a začetl se do své knížky. Už se na mne ani nepodíval. Když jsem odcházel, nepozdravil.

“Ségra,” hulákal jsem na celý dům jakmile jsem přijel, “Dívej co mám!” vběhl jsem do jejího pokojíku a celý udýchaný jsem v rukách držel vytouženou kameru a křenil se.

“Proboha kde jsi to ukrad’?” byla její první reakce, když se odpoutala od nějakého časopisu a koukla se, co její bráška zase přinesl.

“V jednom obchodě,” sednul jsem si na její sametovou postel, jak sama říká, ale okamžitě jsem na sobě pocítil její nevrlý pohled, a tak jsem stejně rychle vstal. “Byla ve slevě.”

“A naši o tom ví?” zeptala se nejistě. Nohama zabouchla dveře. To dělala vždycky, když jsme diskutovali o věcech, do kterých rodičům nic není. Poslední velká porada bylo skrze Dana, jejího kluka. Alespoň teď už její kluk je, ale tehdy ještě nebyl, a tak jsme museli vymyslet něco, na co ho spolehlivě dostane.

“Jasně, táta mi stejně musel něco málo přidat. Zase tak levná nebyla. Ale že je super?”

“Ukaž,” sedla si na postel a teď už to dokonce povolila i mě. “Vypadá hezky, je docela lehká. Už jsi s ní něco natáčel?”

“Ne, není tam kazeta.” vysvětlil jsem.

“A kde jsi ji vlastně koupil?” Lucka se zkusila jen tak letmo skrze kameru podívat na svůj pokojík.

“V obchodě na náměstí. Tam u té kašny. Nechápu to.” rukou jsem si prohrábl vlasy a opřel se o zeď. “Byla ve výloze, přímo před ní byl nápis POZOR!!! AKČNÍ SLEVA!!! 3999 KČ!!! a nikdo si toho nevšiml. Vždyť každý, kdo se v kamerách byť jen trochu vyzná, musí uznat, že to je fakt nářez. Tahle věcička stojí normálně i pětkrát víc.”

“Tak to teda je fakt divný,” položila kameru na postel přede mě a pokračovala, “Musí v tom být nějaký háček. Je na tu kameru záruka?”

“Jo je, myslím že dva roky, ale tím si teď nejsem jistý. Je to napsaný v papírech.”

“Hmm,” pokrčila rameny, “Tak buď se ten prodavač zbláznil nebo je to výrobek made in tchaiwan.”

“No, spíš bych řekl,” zvážněl jsem, “že se zbláznil prodavač. Byl totiž nějaký divný. Nechtěl mi tu kameru prodat. Nevím proč. Když jsem mu řekl, že bych chtěl tuhle kameru, nějak divně strnul a začal se chovat divně. Nevím, asi tu kameru už zamluvil někomu jinému a bylo mu blbé mi to říct nebo co já vím. Ale choval se fakt divně.”

“Tomu bych i věřila, že ji už slíbil někomu jinému.”

“Hele, a co Dan?” popíchnul jsem ji.

“Dobrý,” sklopila zrak a sebrala ze země sešit, který jí tam asi spadl. Hodila ho na stůl.

“Dobrý?” zopakoval jsem, “To je všechno, co mi k němu řekneš?” nezdálo se mi. Vy sice mou sestru moc neznáte, ale když zrovna nemá nějakou náhodou špatnou náladu, je děsně, ale fakt děsně, ukecaná. Proto mi jednoslovná odpověď zaváněla něčím divným.

“Jo, dobrý.”

“Ségra!” zvednul jsem trochu hlas. “Co je s ním?”

Lucie se na mě nějak podivně smutně podívala, ale nakonec se přeci jen trochu rozpovídala. “Já nevím. Je takovej… divnej. Ze začátku to bylo fajn, udělal co mi na očích viděl, ale teď se nějak změnil. Chová se povýšeně, všechno musí být po jeho a už se objevily první hádky. Říkal, že má teď moc starostí doma, protože se mu rozvádějí rodiče nebo co. Je mi ho líto, ale přece se nemůže ke mně takhle chovat.”

“Ségra, jestli je na tebe fakt tak hnusnej, jak říkáš, tak to s ním skonči radši teď než bude pozdě.”

“Nemůžu se s ním rozejít. Představ si, že se naši rozvádějí, jsi úplně v háji a ještě ke všemu by tě nechala tvoje holka. Ne, to mu nemůžu udělat.”

“Radši se budeš trápit s ním?”

Lucka chvíli přemýšlela. “Je to můj kluk. Má teď špatné období, ale až se to všechno vyjasní, bude jiný. Stejný, jako když jsme spolu začali chodit.”

“Jak myslíš ségra. Ale jestli ti bude nějak ubližovat, tak mu připomeň, že máš velkého zlého bráchu.”

“Jasně,” rozesmála se Lucka. “A konec debaty o Danovi, jdeme něco natočit. Kde máš tu kazetu?”

“U sebe, myslím.” zvedli jsme a se zašli do mého pokoje. Venku zrovna kostel odbíjel klekání.

“Pusť to tam, rychle,” popoháněla mě Lucka. Sestra totiž chodila do nějakého pochybného kroužku latinskoamerických tanců a samozřejmě že mi okamžitě musela ukázat, co nového a “úžasného” se tam zase naučila. A aby to nebylo úplně všední, zašli jsme kousek za město a vylezli na malý hřeben. Doufal jsem, že by ten její taneček před zvolna zapadajícím sluncem mohl vypadat docela působivě. Uvidíme. Musím ale uznat, že kdyby šel někdo kolem, myslel by jsi, že tam točíme něco úplně jiného… Sestra se tam místy docela nakrucovala a já tam pobíhal s kamerou jako nějaký nadržený pošuk. Příště se už do něčeho takového nenechám přemluvit a natočím radši něco normálního.

Stačilo propojit mou kameru s televizí a už jsme se mohli dívat. Málem jsem ale zapomněl vrátit kazetu. Sestra ještě odněkud vytáhla slané tyčinky, ať tady nesedíme jen tak, uvelebili jsme se v křeslech a já vše spustil. Má první nahrávka! Rodiče jsme tady radši ještě nevolali, protože jsme nevěděli, jak bude ta má sestra-tanečnice vypadat. Jak se říká, nekupuj zajíce pytli a neukazuj novou kazetu rodičům.

Na obrazovce zrněly černo-bílo-šedé fleky a stále se nic nedělo. Říkal jsem si, že jsem asi něco špatně zapojil. Pro jistotu jsem to ještě jednou zkontroloval. Byl jsem takříkajíc teoretik, ne praktik.

“No jistě, špatně zapojený drát,” vrazil jsem ho tam pořádně, aby pevně držel a sedl jsem si zpátky do křesla a ze stolu sebral jednu tyčinku. Obrazovka však stále odmítala poslušnost. Ve chvíli, kdy jsem se chtěl znovu zvednout, obraz blikl, přestal zrnět a zčernal.

“Už,” zaradovala se sestra. Přibližně uprostřed obrazu náhle tmu prořízlo ostré světlo, řekl bych, že slunce, protože se mi to nepovedlo pořádně zaostřit. Přece jenom jsem do této chvíle kameru pořádně v ruce nedržel a muselo se to nějak podepsat. To se ale brzy musí změnit! Slunce osvítilo spodní okraj obrazovky a na ní se začínala rýsovat země. Světlo se pozvolna přibližovalo. Přímo dole se z temnoty vyklubala bílá šmouha.

“Ten obraz je nějaký divný,” nechápal jsem. Musel jsem tam něco nastavit špatně, hodně špatně.

“Co si s tím proboha udělal? Vždyť tam nikde nejsem,” rozčilovala se Lucka.

“Počkej,” Tma v obraze se během pár vteřin proměnila v podivně malé fialové skvrny, které se nesrozumitelně pohybovaly po zbytku obrazovky. Trochu mi to připomínalo rozbouřenou hladinu jezera, třeba při hustém dešti. Zdálo se mi, že část obrazovky poněkud zšedla, ale jistý jsem si moc nebyl. Vedle toho podivného světla se objevilo ještě jedno, stejně velké. To už bylo opravdu zvláštní, protože jsem si doteď myslel, že to světlo je přeci jenom slunce, ale vypadá to, že v tom bude něco tajuplnějšího. Světla se stále pozvolna blížila. Zároveň tak osvítila větší prostor a já mohl spatřit, že kousek obrazovky skutečně zšedl. Došlo mi co celý ten výjev znamenal. Blížící se dvě světla. Co by to asi tak mohlo být? Ano, auto. Co jiného. A šedivá plocha s bílou šmouhou není nic jiného, než cesta.

To je sice všechno hezké, ale co to má znamenat? A kde se to tam vzalo zatraceně? Mezitím, co jsem přemýšlel, se děj záhadného filmu posunul o několik metrů dopředu a světla již byla téměř přes půlku obrazovky a zastínila vše ostatní. Během několika následujících vteřin se pak ve filmu odehrála spousta zásadních událostí. Světla totiž rázem zrychlila a zároveň se ozval děsivý, ostrý a podivně podlouhlý výkřik. Jako kdybyste ho nejprve nahráli na kazetu a pak pustili s poloviční rychlostí přehrávání. Nepoznal jsem, zda je to dívčí, či chlapecký křik. Vypadalo to spíše, jako by se tam mísily oba dva. Obraz, který byl do této doby absolutně stabilní, se začal prudce zmítat. Vše kolem se podivně točilo. Anebo se točil kameraman. Míhaly se tam různé věci, které ovšem šlo jen ztěží poznat. Vypadalo to jako nějaké surrealistické dílo.

Když křik ustal, obraz se uklidnil. Světla zmizela a v levém dolním rohu svítil jasně nažloutlý měsíc a několik hvězd. Všechno jakoby náhle usnulo a obraz zatuhnul na tomto snímku. Počitadlo stále měřilo vteřiny, ale snímek noční oblohy se již neobměnil.

“Co to jako mělo znamenat, brácha?” zeptala se mě sestra, “Vypadá to, jako kdyby někdo nafilmoval svou smrt!”

“Jo, vypadá to tak,” souhlasil jsem. Vstal jsem a podíval se na kameru, jestli je skutečně všechno zapojené tak, jak má být. Nic zvláštního jsem nenašel, ale nedivil jsem se tomu. Nemyslel jsem si totiž, že by za tenhle “filmeček” mohl špatně zapojený kabel. Za tím bude mnohem složitějšího. Nebo naopak mnohem jednoduššího.

“Nebo jsi ty nafilmoval svou vlastní smrt,” řekla Lucka strašidelně, “Myslím, že by jsi v noci neměl vycházet z domu a když, nepřecházet cestu,”

Chvíli jsem ji sledoval. Připadal jsem si hloupě, protože jsem nevěděl, jestli tomu mám věřit. Na té kazetě to mohlo být nahrané už předtím. To je asi to nejrozumnější vysvětlení. Byla sice originálně zabalená, ale klidně to mohl někdo někde poplést a mi se pak dostala do ruky tahle malá podivná kazeta. Třeba je to vrcholná scéna z nějakého nově připravovaného Hollywoodského trháku…

Lucie se začala nahlas smát. “No tak dobře brácha, dostal jsi mě a teď už tam dej tam tu správnou kazetu.”

“Cože?” nechápal jsem.

“Nejsem přece blbá. Přehodil jsi kazety a teď se mě tady snažíš vystrašit a já ti chtěla udělat trochu radost, no,” sestra rozhodila rukama a hodila si nohu přes nohu, jak to mají holky ve zvyku, “Tak už to bylo trapný dost, tak mi tam pusť ten můj taneček. Chci to konečně vidět, když jsem se tak snažila,”

“Ségra,” polkl jsem, “Tohle JE ta původní kazeta. Žádná jiná není.” vytáhl jsem ji z kamery a podal jsem jí ji do ruky. Lucka si ji prohlédla a udělal na mě kyselý obličej. Patrně mi chtěla okamžitě vpálit, že už těch vtípků bylo dost, ale rozmyslela si to. Troufnul bych si říci, že když viděla, jak se tvářím, došlo jí, že nelžu. Musel jsem totiž zblednout jako čerstvě napadnutý sníh. Bušení srdce jsem cítil v celém těle a v mé mysli se pomalu rozléval zmatek, ale zároveň vzrušení.

“Ty si neděláš srandu?” zeptala se a hlas se jí chvěl. Já zakroutil hlavou. “Tak kde se to tam sakra vzalo?” sestra už začínala poněkud panikařit, tak jsem jí radši vzal za ruku a uklidňoval. Kazetu jsem si strčil do kapsy.

“Na té kazetě byla nahraná něčí smrt, jestli to nechápeš,” říkala již klidným a vyrovnaným hlasem. “A my nevíme čí.”

“No tak ségra, přece nevěříš tomu, že jsem nahrál svou vlastní smrt…” tomuhle jsem se skutečně musel zasmát, protože jsem byl racionálně založený člověk, dokonce chci studovat fyziku a matematiku, což už samo o sobě vylučuje, abych věřil v duchy nebo na kazety, které zaznamenají poslední vteřiny vašeho bídného života, jak by řekl klasik. Ne, to určitě ne.

“Jsi si jistý, že tomu nevěříš?” Lucie udělala dva kroky zpět. Její tvář jakoby přímo vypadla z nějakého hororu. Tvářila se, jako kdyby právě spatřila mravence s kalkulačkou v ruce. “Jestli ano, pak dneska večer určitě půjdeš do té své oblíbené hospůdky, že jo? Přes půlku města a zpátky pěkně pěšky, po svých.”

“Proč ne?” vystřelil jsem okamžitě, ale myslím, že z mého hlasu moc jistoty nesršelo. Ba právě naopak.

“Jak chceš. Radši ale napiš závěť.” ušklíbla se a bez dalších chytrých pouček odešla. Já tam zůstal sám. Sedl jsem si a prohlížel ztemnělou obrazovku našeho televizoru. Vytáhl jsem z kapsy kazetu a kouknul na ni. Nic zvláštního. Žádný nápis “Pozor spatříte vlastní smrt” nebo “Chcete vědět jak zemřete?”, prostě nic co by mi pomohlo.

Pocítil jsem nutkání podívat se na tu kazetu ještě jednou. Obracel jsem ji v rukách a rozhodoval se. Vřelo to ve mně. Rozum jakoby mi říkal, že by nebylo dobré dívat se na to ještě jednou, ale něco jiného ve mně se toho naopak velmi důrazně dožadovala a já nevěděl, kdo to vlastně je. Než jsem se vůbec stačil vzpamatovat, vkládal jsem kazetu do kamery a přetáčel pásek. Rozum zbaběle prchl.

“Tak jak to vypadá?” zeptal se otec, který se nepozorovaně vkradl dovnitř.

“Ale, ani se neptej.” v tu chvíli se rozum opět vrátil a převzal moc nad mými činy. “Je to celý nějaký divný,” vytáhl jsem kazetu z přístroje a opět jí vložil do kapsy. Cítil jsem, že se začínám potit. Znáte ten pocit, že ano? Třeba když stojíte před učitelem, který vám pokládá naprostou jasnou otázku, na kterou vy ale neznáte odpověď a ve třídě je les zdvižených rukou. V tu chvíli si připadáte jako ten největší blbec na světě. Anebo jako já teď.

“Tak mi to ukaž, tak špatné to snad není, ne?” domáhal se otec a posadil do svého oblíbeného křesla. Začal chroupat tyčinky, kterých tam po sestře zbylo poskrovnu a pohledem mě pobízel, ať mu to konečně pustím.

“Ne, tati, to fakt nejde,” začal jsem odpojovat kameru od televize, “Je to strašně rozostřené a navíc to slunko vzadu je tam nešikovně, příště si musím dát větší pozor.” Vzal jsem kameru a odcházel, “Dneska si ještě trochu pročtu manuál a pak už to snad bude lepší, neboj.” otec trochu zklamaně pokrčil rameny, vzal ze stolu ovladač, program na celý týden, koukl do něj a pustil si fotbal.

Odnesl jsem všechno do svého pokojíku. Musel jsem se trochu uklidnit. Venku už byl ze slunce vidět jen malý ostrůvek a po krajině se rozlilo šero. Vytáhl jsem CD starých dobrých Guns n’ roses, pustil si je a lehl si. Kazeta v kapse mě pálila jako rozžhavený uhlík a připadalo mi, že i když mám zavřené oči, stále se dívám na tu kameru. Už jsem to nemohl vydržet - kazetu jsem naslepo zahodil někam na druhou stranu pokoje - podle zvuku narazila na stěnu a dopadla na stůl - a otočil jsem se tak, abych byl zády ke kameře.

Teď bych si asi měl udělat v hlavě trochu pořádek. Koupil jsem si kameru u šíleného prodavače s elektronikou a úplně obyčejnou kazetu, na kterou jsem nahrál taneček mé milé sestřičky. Ale místo toho tam je něčí smrt. Já se zbláznit nemohl, protože sestra viděla totéž. Takže se buď musela zbláznit kamera nebo ta kazeta.

Prudce jsem vstal. Kamera stále odpočívala na stole a pozorovala mne svým hledím. Kazeta na druhé straně stolu. Otevřel jsem skříň a začal se převlékat. Nepůjdu přece ven jako nějaký buran. Někdo zaklepal.

“Dále,” řekl jsem, nepřestávaje se oblékat. Dovnitř vešla Lucka. Zrovna večeřela.

“Kam se chystáš, brácha?” zeptala se neslušně s plnou pusou, “Máš přichystanou večeři.”

“Až se vrátím, nemám čas.”

“Kam letíš, proboha?” zajímala se.

“Musím do Tesca, mají tam non-stop. Něco mě totiž napadlo.” podíval jsem se do peněženky, jestli tam mám dost peněz. Něco tam ještě zbylo.

“Brácha, co tě to zase napadlo?”

“Musím koupit jinou kazetu než tuhle,” řekl jsem, jako kdybych právě vymyslel druhou teorii relativity, “Nevíme totiž, jestli za to, že se mi místo tvých ladných pohybů nahrála má smrt, jak říkáš, může kazeta nebo ta kamera. Novou kameru se mi moc kupovat nechce, takže seženu kazetu a zkusíme na ni znova něco nahrát, to je jedno co. Jestli tam bude to samé, budeme se muset té kamery zbavit nebo ji alespoň dát zpravit. No a když už bude ta kamera nahrávat normálně, starou kazetu vyhodíme a je to.”

“Ty seš blázen,” řekla sestra, udělala na mně opovrhující grimasu a zase odešla. Já zkontroloval, jestli mám všechno a byl jsem taky na odchodu. Matce jsem se radši vyhnul, nechtělo se mi jí totiž vysvětlovat, proč musím v osm večer do Tesca pro kazetu.

Vyšel jsem ven na ulici a šel po chodníku směrem k městu. Tesco sídlilo v centru. Šero už nenápadně ustupovalo tmě a nebude to trvat ani hodinu a bude pryč úplně a může nastoupit tma. Naštěstí ale máme ve městě spousty pouličních strážníků, kteří tmu bezstarostně každou noc odhánějí. Říkají si pouliční lampy.

Nevěřili byste, jaký dělají auta hluk. To je strašný. Nejezdilo jich sice tak moc jako odpoledne, ale i tak až moc. Nikdy jsem si toho nevšiml. Zvláštní. Jen co člověk ví, že bude přejet autem, ohlíží se za každým vrčením motoru a uskakuje při každém zaskřípění brzd. Přesně takhle jsem se choval. Nějaké auto chtělo stihnout zelenou na semaforech, přidalo plyn, ale blik červená. A řidič samozřejmě dupnul na brzdu a já se leknul tak, že jsem vrazil do nějaké staré paní a málem jí porazil. Potupně jsem se omluvil a šel dál.

Začínal jsem si říkat, že to nebyl dobrý nápad jít teď večer někam do obchodu, ale co se dalo dělat. Tu kazetu jsem potřeboval a nikoho jiného bych pro ni poslat nemohl, to bych si neobhájil. Zastavil jsem se na přechodu. Musel jsem teď přejít přes cestu, kde stála tam autobusová zastávka. Tam už snad budu v bezpečí.

Svítila červená. Tady člověk obvykle stojí docela dlouho, obzvlášť ve špičce. Teď večer už by to nemuselo být tak strašné. Těsně u přechodu v prvním pruhu stál autobus. Nebyl to ten můj, ten přijížděl u jiné strany.

Červený panáček už toho měl dost a tak se konečně rozsvítil zelený. Trochu nervózně jsem vkročil na vozovku. Autobus stál klidně a vypadalo to, že ani z druhé strany zatím nic nejede. Přesto jsem šel opatrně. Za autobusem se rázem objevila světla, blížila se. Někdo v druhém pruhu, vedle autobusu, to neubrzdil, to bylo první, co mě napadlo. Stál jsem tam, neschopen pohybu a vyčkával, co se stane. Zpoza toho autobusu se objeví temný vůz, jedoucí pekelnou rychlostí a předvede mi, jak chutná náraz hlavou do čelního skla. Co jiného by se mělo stát, že? Vždyť jsem přece byl předurčen k tomuto osudu.

Světla toho auta mi svítila do obličeje a jakýsi hlasitý zvuk mi rval uši. Zakryl jsem si rukou světla toho auta a spatřil jsem, že to vozidlo již dávno stojí a troubilo na mě, co že to jako dělám a proč tam tak přiblbě stojím.

Ušklíbl jsem se. Připadal jsem si nanejvýš trapně. Stojím tady uprostřed přechodu pro chodce a koukám, co koukám! - doslova čumím na nějaké cizí auto. Trapas jak má být. Doufám, že v tom autě nesedí nějaký známý. Radši jsem přidal do kroku hleděl rychle zmizet. Vtom mě srazilo auto vyjíždějící z protější silnice.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu věřit na duchy a přízraky nebo na tajuplné kamery. Jenže tvrdý dopad na neforemnou zemi radikálně změnil můj pohled na svět. Viděl jsem před sebou kameru, jak mě pozoruje a chichotá se. Je spokojená, vždyť se jí povedlo to, co si přála udělat. Obraz kamery se ale okamžitě začal rozplývat, jako když hodíte kámen do vody. Do očí mě opět udeřil ostrý paprsek světla.

“Ježíši Kriste jsi v pořádku?” ptal se mě řidič černého Mercedesu a pomáhal mi postavit se.

“Jo, to bude dobrý.” vydechl jsem a udělal jsem dva nesmělé kroky, abych svá slova potvrdil. Trochu jsem zavrávoral. Měl jsem štěstí, že si mě ten chlap všimnul a stihl zabrzdit. Kdybych tam tak dlouho předtím nestál, vůbec nic by se mi nemuselo stát.

“Vůbec jsem tě neviděl, nevím jak se to mohlo stát,” muž byl viditelně v rozpacích a začínal panikařit. Vytáhl peněženku a okamžitě mi nabízel tisícovky, jen ať to prý nehlásím na policii, že se o všechno postará, že mě zaveze do nemocnice a všechno se vyřeší v klidu. Já si sedl na krajnici a poslouchal troubení vozů za Mercedesem. Řidiči již byli poněkud netrpělivý. Chlápek, co mě srazil, usedl za volant svého auta a odsunul ho skoro až na chodník, ať ti za ním mohou projet. Já se držel za hlavu. Bolela mě. A měl jsem takový podivný pocit v levé noze.

“Můžeš vstát?” zeptal se mě, “Pojď, pojedeme do nemocnice. Tam se o tebe postarají.”

“Ne, ne to fakt nemusíte. Stejně to byla moje chyba.” rukou jsem si sáhl na bolavou nohu, ve snaze zmírnit bolest. “Radši už jeďte. Já už taky půjdu. Zapomeneme na to. Vždyť se stejně vlastně nic nestalo.”

“Ne to nejde,” muž se napřímil a rozhlédl se. “Kam jsi měl vlastně namířeno? Když už nechceš zavést do nemocnice, tak tě hodím kam budeš chtít.”

To nebyl zase tak špatný nápad. Autobus mi stejně zrovna ujížděl, takže jsem jeho nabídku přijal. Usadil jsem se do pohodlného sedadla a připoutal se. Cítím se tak bezpečněji a dokonce i pohodlněji. Nemám rád, když řidič nečekaně zabrzdí a já letím vstříc novým dobrodružstvím. Když jsem připoutaný, nic takového se neděje.

Černý Mercedes zabručel a už jsme se vezli po chladné vozovce směrem k mému Tescu. Muž chvíli něco vykládal, ve snaze vzkřísit rozhovor, ale já zrovna neměl chuť povídat si s někým, kdo mě před chvílí málem přejel. I on to za chvílí pochopil a tak jsme se vezli tiše. Alespoň do té doby, než pustil rádio.

Muž mě vysadil pár kroků od obchodu. Poděkoval jsem mu, on se mi ještě asi dvakrát omluvil a šli jsme každý zase svou cestou. Noha mě už ani moc nebolela, chodit jsem mohl v pohodě a téměř bez bolesti, ale běh bych asi nezvládl. Můžu děkovat všem andělům, že při mě dnes večer stáli. Taky mě ale napadlo, že noc teprve začíná a cesta zpátky je stále přede mnou, bohužel. Začínala mě však bolet hlava. To mě trochu znepokojovalo, protože bolavou nohu nějak překousnu - řídil jsem se hesla, že noha buď přestane bolet nebo ať mi dá pokoj, ale jestli si jako myslí, že se o ni budu nějak starat, dávat obklady nebo tak něco, tak to má vskutku smůlu. Ale taková bolavá hlava mi vždycky jen zkazí náladu. Až přijdu domů, vyspím se z toho. Nejdřív ale musím koupit tu kameru.

Najít to co jsem potřeboval v obchodě, který je velký asi jako sto našich domů, byl opravdu problém. Dvakrát jsem se musel zeptat, kde tady mají kazety a dvakrát mi to řekli špatně, takže jsem si správné oddělení musel nakonec najít sám. Kazet tam měli opravdu dost, od různých velkých výrobců. Vybral jsem jednu, která se mi prostě nejvíce líbila a šel od toho. Nemělo cenu složitě přemýšlet, jestli by byla lepší tahle nebo tamta. Stejně jsou všechny vlastně stejné.

Když jsem zase vyšel ven, dolehl na mě opět ten strach a s obavou jsem pozoroval všechna ta auta, která kousek ode mne projížděla. Co jsem ale mohl dělat? Černý Mercedes, který mě vlastně nakonec zachránil, byl už daleko a mi nezbylo nic jiného, než počkat na autobus. Pěšky se mi vážně nechtělo.

Zastávka zpět byla na druhé straně cesty, samozřejmě. No co, přejít cestu přece není žádné umění. Když jsem se ale postavil k přechodu, byl jsem jiného názoru. Auta si tady jezdila jako na okruhu “efjedniček” a neubývalo jich. A také se nezdálo, že by mi nějaký chtěl dát přednost. Ještě včera večer bych prostě v jednu chvíli vběhl na vozovku a spoléhal na to, že všichni zastaví. Dnes ne, je přeci jen větší provoz - to jsem si říkal v duchu, ale v nitru sama sebe jsem věděl, proč tady ještě stojím. Aut je tady stejně jako každý den, možná i méně, ale přece jenom jde o tu kazetu. Bál jsem se, že by na tom přeci jen mohlo být něco pravdy. Navíc mě už jedno auto srazilo, a to by pro dnešek myslím stačilo. Noha mě sice už téměř vůbec nebolela, i když modřinu tam určitě najdu, ale bolest hlavy mi stále trochu kazila náladu. Nepřestávalo to, začalo mě to poněkud zneklidňovat. Už abych byl doma.

Přeci jen jsem se dočkal. Z pravé strany nic nejelo a zleva mi konečně někdo zastavil. Trochu nerozhodně jsem vkročil na cestu a popohnal mě až klakson auto, jež mi zastavilo. Řidič se rozčiloval, ať se netáhnu jako smrad nad močálem a mával rukama, jako kdyby chtěl zahnat mouchu. Kousek jsem popoběhl a s opravdovou úlevou jsem se ocitl na druhé straně cesty. Autobusová zastávka už byla jen co by kamenem dohodil. To už ze mě všechen strach opadnul a smál jsem se tomu, jak jsem byl vystrašený. Jako kočka v psím útulku, říkal jsem si.

“Kde jsi zase byl?” přivítala mě matka u dveří, “Příště aspoň něco řekni,”

“Říkal jsem Lucce kam jdu,” zul jsem si boty a vběhl do pokojíku. Kamera stále ležela na stole a kazeta se válela kousek od ní. Sebral jsem onen přístroj a vložil do něj nově koupenou kazetu. Chtěl jsem opět zavolat sestru, aby mi něco předvedla, ale pak mi došlo, že je vlastně úplně jedno, co natočím. Postavil jsem aparát na stůl, nasměroval hledí na dutou skleněnou kouli, ve které byl sněhulák a samozřejmě i trocha umělého sněhu a když s tím člověk zatřepal, začalo krásně sněžit. Zašermoval jsem s těžítkem jako pravý šejkr a postavil kouli před kameru. Spustil jsem nahrávání a nechal ji být. Musel jsem se ještě převléci a dojít si pro večeři.

“Tak co, jak to vypadá?” přišla se vyptávat sestra.

“Nevím, kamera zatím snímá těžítko. Uvidíme co se z toho vyklube.” napil jsem se čaje a kousnul do chleba.

“Volal mi Dan,” řekla Lucka a opatrně zavřela dveře. Sedla si na mou postel. Obešel jsem se bez toho, abych jí odtamtud vyhodil, jako to ona udělala mi a namísto toho jsem jí očima povzbudil k dalšímu vyprávění.

“Omluvil se a pozval mě na zítra do kina.” rozplývala se, “Dávají nějakou českou komedii, nevím už co to říkal, ale to je jedno,”

“Hlavně že tam budeš s NÍM, já vím.” věděl jsem přesně, co mi chce říci. “A nemyslíš si, že v tom nebude nějaké čertovina? Třeba to nemyslí tak upřímně, jak se zdá.”

“A proč by to proboha dělal? Chce se jen usmířit, bude to jako dřív.”

“Jen aby,” vyslovil jsem pochybnost, “Víš, my kluci uvažujeme trochu jinak než vy. A že tě pozval do kina - přijde mi to trochu kýčovité. Kdyby tě měl opravdu rád, ségra, vymyslí něco originálnějšího než kino,” poslední slovo jsem řekl obzvláště opovržlivě, “Ne, myslím, že z tebe má jenom legraci. Víš jak jsi mi říkala, že vám to v poslední době moc neklapalo? Řekl bych, že to je učebnicový příklad, kdy kluk chodí s jednou holkou, zakouká se do druhé, začne s ní chodit, ale tu první, v tomhle případě tebe, si nechá jako pojistku, kdyby se mu to s tou novou náhodou nepovedlo.”

“Seš odpornej.” sestra se prudce zvedla a kdyby měla pohled medúzy, byl bych již socha, “Tohle bys udělal jenom ty, ne můj Dan. Prostě nám to chvíli neklapalo a on to teď chce napravit, co je proboha na tom tak špatnýho?” nedala si říct Lucka.

“Já ti říkám, že to všechno může být úplně jinak.” opět jsem ukousl kousek z večeře. Během našeho energetického rozhovoru jsem dočista zapomněl jíst. “A nerada bych, abys mi tady za týden brečela na rameni. Radši si na něj dej bacha, ségra, to ti říkám.”

Lucka na mě hodila další vražedný pohled a uraženě odešla. Třískla dveřmi. Já rychle dojedl večeři a nedočkavě jsem se vrhl na kameru. V obývacím pokoji někdo seděl, slyšel jsem zapnutou televizi. Tam jsem tedy jít nemohl. Přehrál jsem kazetu na začátek a musel jsem se záznam podívat přímo v kameře.

Začínalo to podobně jako díl první. Černou obrazovku ale záhy vystřídalo bledé světlo. Obraz byl rozdělen na dvě části. Jedna, ta menší část, byla o něco málo tmavější či matnější než ta druhá. Vypadala jako roh něčeho, co nebylo dál vidět. Ve zbytku obrazovky byly vidět nějaké bílé rozostřené skvrny, které se stále zmenšovaly a zároveň i zaostřovaly. Proudily všude, dokonce jsem si všiml, že byly vidět i v té druhé části obrazovky. Stále více mi všechny ty bílé tečky připomínaly jakousi rýži nebo něco podobného. Celý záznam nebyl zdaleka tak depresivní jako ten první, ale za to jsem opravdu nepoznal, co to je vlastně nahrané. Obraz ztuhnul ve chvíli, kdy byly bílé šmouhy zcela zaostřeny a já tak mohl vidět, že to jsou nějaké kuličky či něco podobného. Jasně jsem viděl, co ta kamera natočila, ale nepoznal jsem, o co vlastně jde.

Vypnul jsem kameru a položil ji na stůl. Musel jsem si protřít oči a trochu se uklidnit. V kazetě to tedy nebylo. Za vše může ta blbá kamera. Ale co teď s tím? Zahodit ji? Prodat? Nebo si ji nechat? Můžu jí také zanést někam do novin či nějakému záhadologovi a udělat z toho velký skandál, ale to jsem nechtěl. Nevím proč, ale netoužil jsem tu kameru někomu dávat. Právě jsem narazil na podivnou záhadu - kolikrát za život se mi to ještě může poštěstit, no řekněte? Kameru si nechám, to je jasný, ale co s ní? To už bylo horší.

“Ráno moudřejší večera,” řekl jsem si. Stejně už bylo docela dost hodin. Z hospody jsem sice obvykle chodíval mnohem později, ale pro dnešek jsem už toho měl až po krk. Záhadu podivného aparátu budu zase řešit zítra, až přijdu ze školy. Sice to zase bude hororová cesta, ale co se dá dělat. Omluvenku mi nikdo nenapíše a já už jsem si jich za poslední dobu napsal poměrně hodně, takže už bych se tam zase mohl jednou objevit.

Naši se ještě dívali na nějaký stupidní zábavní pořad a sestra si četla červenou knihovnu. Umyl jsem se a šel si lehnout. Kameru jsem ještě uložil tam, kam patří a víc jsem se o ni nestaral. Kazety jsem měl schované v šuplíku.

Chvíli jsem jen tak ležel a dělal si pořádek v hlavě a v mysli, ale musím se vám přiznat, že jsem byl tak unavený, že snad neuběhl v televizi ani jeden reklamní blok a já spal.

Probudil jsem se na našem dvoře. Všude bylo šero, nad hlavou mi zářil měsíc a kolem něj tančily hvězdy. Lehkým snovým krokem jsem vykročil z branky na chodník. Do té chvíle prázdná cesta byla nyní plná aut. Nepřekvapilo mě to. Začal jsem utíkat, ač jsem nevěděl proč. Chodník se mi však podivně lepil na paty a já se téměř nehnul z místa. Nikdo mě nehonil, nepronásledovala mě žádná tříhlavá zrůda ani nic podobného, ale přesto jsem měl na spěch. Každou chvíli na mě troubila a blikala auta a řidiči za staženými okýnky mi spílali. Já si jich však nevšímal a dál překonával extrémní gravitaci.

Doběhl jsem až k přechodu, kde jsem musel přejít cestu. Nevím, kam jsem měl namířeno, ale vím, že jsem byl nucen dostat se na druhou stranu. Aut bylo na každé straně jako mravenců. Čekal jsem, až mi někdo zastaví. Marně. Kolem mě se začali pojednou objevovat lidé, kteří také chtěli přejít cestu. Nějaká stará bába, ne nepodobná té, co jsem jí dnes večer opravdu srazil, prošla kolem mě a vkročila přímo do toho největšího proudu aut. Chtěl jsem ji zadržet, ale nedosáhl jsem na ni, ač se o mě svým kabátcem málem otřela. Nechápu jak se to mohlo stát, ale auta se jí prostě vyhnula. Ne že by zastavila, to ne, prostě se jí vyhnula. Bába se rázem ocitla na druhé straně a já pořád stál tady jako ten největší trouba.

Za mými zády se ozval smích. Otočil jsem se. Byla tam má třída. Franta, Mirek, Andy, Pavel, Kristýna, Hanka, prostě všichni. A smáli se mi, vysmívali se. Pan Souček, náš češtinář, ještě přiléval olej do ohně. Moc dobře jsem ho slyšel.

“Podívejte se na něj, tak podle něj napsal Babičku Karel Hynek Mácha!” na to vyprskl smíchy a celá třída s ním. Nemohl jsem se tomu bránit, nedokázal jsem otevřít ústa a říct cokoliv, co by mi pomohlo. “Běž! Támhle máš dveře! Uteč před svou hloupostí do svého hloupého světa!” pobízel mě učitel a opět se začal neuvěřitelně hlasitě smát. Smál se tak moc, že se mu začal křivit obličej a podivně se natahovat. V ruce měl staré dřevěné ukazovátko, se kterým mi ještě jednou ukázal zavřený východ ven.

Na nic jsem nečekal a rozběhl se. Dveře nebyly zamčené, ač jsem to trochu čekal. Ocitl jsem přímo uprostřed cesty a za svými zády jsem zaslechl troubení. Poznal jsem ten zvuk, byl to nákladní vůz. Když jsem se otočil, spatřil jsem jeho obrovitou tlamu s několika řadami zubů, které si na mě dělají zálusk. Chtěl jsem utéct, ale něco mě drželo tady na místě. Vůz se blížil, ale ne rychle, nýbrž pomalu. Ale já přesto nemohl nic dělat. Zdálo se mi, že snad jede krokem, aby mi dal ještě šanci utéci, ale já stál dál. Na nohách jsem měl řetěz, který byl zapuštěný do asfaltu. Zkoušel jsem ho trhat rukama, ale sám jsem věděl, že je to nesmysl. Náklaďák byl již několik metrů ode mě. Viděl jsem jeho blýskavý úsměv a cítil jeho chuť po mém masu a mé krvi. Přece jenom se mi ale povedlo vyrvat ten řetěz ze země, ale patrně si toho všiml i ten vůz a asi si řekl, dost bylo hry a rozjel se plnou parou vpřed. Já se stále snažil osvobodit i tu druhou nohu. Během zlomku vteřiny nabral náklaďák ohromnou rychlost a…

…probudil jsem se a na nic z toho jsem si nepamatoval. Vstal jsem a protáhl se. Bylo ráno. Kamera mě opět sledovala svým hledím, ač bych přísahal, že jsem ji takto neotočil. Polkl jsem. Bohužel jsem neměl moc času zkoumat tuto příhodu, trošku jsem totiž zaspal a tak jestli chci přijít do školy včas, měl bych si pohnout. Rychle jsem se oblékl, nasnídal a provedl ranní hygienu a vypadl z domu.

Školu mám na jiné straně než bylo Tesco a tak jsem pochopitelně jezdil i jiným autobusem. Měl jsem štěstí, že zastávka byla asi sto kroků od domu a hlavně že jsem nemusel jít přes cestu, což mě v tuto chvíli zajímalo asi nejvíce. A aby těch dobrých zpráv nebylo málo, uvědomil jsem si, že už mě nebolí hlava, vyspal jsem se z toho.

Autobus jsem stihnul a ještě si stačil popovídat s Tondou, který se mnou jezdil. Vystoupili jsme o tři zastávky dál, školu jsme měli blízko, ale byli jsme tak trochu líní někam chodit pěšky. Navíc bychom museli dříve stávat a to se ani jednomu nechtělo, proto jsme oba jezdili pohodlně autobusem. Ve škole se nic moc nedělo. Snad jen ve fyzice bylo trochu “vzrůšo”.

Psala se totiž písemka na elektriku - teorie a hlavně příklady - a pochopitelně nikomu se nechtělo učit přibližně dvacet různých vzorečků na výpočet všeho možného a tak se psali taháky. Avšak jedna dívčina byla poměrně neopatrná a profesor si malého papírku všimnul. Dívka však zachovala duchapřítomnost a okamžitě schovala tahák do výstřihu. Jenže to asi neznala moc dobře našeho profesora.

Ten totiž přišel k ní a řekl: “Tak, teď se chvíli nebudu chovat jako učitel,” sáhl jí do výstřihu a vytáhl odtamtud skrytý papír.

Dívka nemohla věřit svým očím, vstala, řekla, že se zase teď ona nebude chovat jako studentka a vlepila panu profesorovi pravou českou nefalšovanou facku. Trapas jak má být, ale hlavně že se zbytek třídy bavil a taky jsme mohli něco opsat, když měl učitel jiné starosti. I já tentokrát musel ukrást několik výpočtů od souseda, jelikož mi to nějak nemyslelo. Pořád jsem měl v hlavě ten podivný filmeček a taky mě zase trochu rozbolela hlava. To se snad může stát jenom mě - během písemky mě rozbolí hlava. To je zlý sen.

Jinak se již ve škole nic nedělo. Znáte to. Nudný předmět střídá nezáživná výuka, která okamžitě přenechá místo monotónní chemii, kde naše paní profesorka píše na tabuli rychlostí blesku jednu rovnici za druhou a nikdo tak nestíhá.

Domů jsem se vracel již sám, Tonda měl ještě hodinu - přihlásil se totiž do latiny. Divil jsem se, že je dnes venku tak hnusně. Včera skoro třicet stupňů, obloha modrá jako šlechtická krev, vítr skrytý někde v houští a nevylézal a dnes? Mraky si na obloze hrály na honěnou, vítr jim dělal nadšené aplaudující diváky a pot z nich jen sršel. Pršelo a já se neměl kam schovat. Zastávka totiž krytá nebyla, takže jsem tam musel stát v dešti a čekat. Vypadá to skoro jako na té kazetě. Ty fialové šmouhy, které tam byly, mohly být klidně mraky. Jestli je to pravda, tak mi tam zase nepasuje ten měsíc. Spíše bych se spolehl na něj a řekl bych, že jestli mě to auto má někdy přejet, tak až někdy v noci. Takže v noci nevycházet z domu a snad - než tu záhadu vyřeším - přežiji.

Autobus byl zase plný lidí, kteří se vrací z práce. Vystoupil jsem u nás, dorazil domů a ihned se díval po kameře. Začínal jsem se o ní bát. Byla na svém místě. Budu ji muset někam schovávat, aby mi ji třeba někdo nevzal. Třeba sestra. Je zvědavá, ještě neviděla ten druhý záznam a tak by ji mohlo napadnout, brácha není doma, nic se nedozví a už z toho bude průšvih. Nechci aby to viděla. Tohle je moje záhada a hlavně by ji to mohlo rozrušit. Má teď dost starostí s tím svým slavným Danem, nebudu ji zatěžovat hloupostmi.

“Ahoj,” pozdravila mě matka. Odpověděl jsem, “Už jsi slyšel, co se stalo?” hrklo ve mně. Nevěděl jsem, co mi chce říci, ale přesto jsem se necítil nejlépe. Určitě to budou jenom nějaké babské drby, ale možná také ne.

“Ne,” křikl jsem, jelikož matka byla stále ještě v kuchyni a já už v pokojíku, “Co?”

“Víš jak sis včera kupoval to kameru u toho prodavače?” matka konečně přišla ke mně a když jsem kývnul, pokračovala, “Je mrtvý, oběsil se na nějakém kabelu od televize. Hrůza co?” matka to vyprávěla, jako by se nic nedělo, ale ve mně to vřelo a začínal jsem cítit nevolnost, “Našli ho dneska ráno a nikdo neví proč to vlastně udělal. Policie to tam celý uzavřela, nedá se tam skoro projít, no prostě děs, co ti mám povídat. Asi se zbláznil z toho, že ti kameru prodal tak levně,” smála se matka a nevěděla, jak mě ten její smích pálí. Mně totiž moc do smíchu nebylo. Jediný předchozí majitel kamery, kterého jsem znal je mrtvý. To není dobrá zpráva. K večeru, až by zavíral, jsem totiž k němu chtěl zajet a popovídat si, ale jak vidím, tak už to asi nestihnu.

Okamžitě jsem sebral kolo a zajel se tam podívat. Pršet už skoro přestalo, ale ani tak se slunce přes závoj mraků nedostalo a bylo tak podivně šero. Už z dálky jsem viděl tu hromadu lidí. Policie se snažilo dav rozehnat, ale marně. Přišel jsem zrovna ve chvíli, kdy mrtvého vynášeli ven. Prodejna byla stejná, jako když tam včera byl. Na první pohled mě nic nezaujalo. Nevím, asi jsem čekal, že tady přijedu a okamžitě se mě ujme jeho bratr či kamarád, který se tu kameru snaží zničit už půl roku a společně se nám konečně podaří. Jako ve filmu. Ale nic takového se nestalo. Lidé se tady mačkali a všimnul si mě pouze jeden chlap, když jsem mu omylem šlápnul na nohu.

Přeci jen jsem zde ale nejel zbytečně. Z prodejny totiž vycházela nějaká dáma. V ruce svírala kapesník. Brečela. Musela to být jeho žena, kdo jiný. Vypadala stejně stará jako byl on, takže snad jedině ještě sestra. Během několika vteřin se mi ztratila v davu, ale i tak jsem si její obličej zapamatoval.

“Prosimvás,” otočil jsem se na nějakou paní, o které jsem si myslel, že by mi mohla pomoci, “Co se tady vlastně stalo?” samozřejmě, že jsem to věděl, ale nějak jsem rozhovor začít musel.

“Strašná tragédie chlapče,” začala postarší paní, “Ten muž, co ho před chvílí odnesli, se tady oběsil. No hrůza.”

“A nevíte proč to udělal?”

“Kdo ví. Ale byl to podivín a protiva. A říká se, že kdysi seděl ve vězení.”

“Za co proboha?” tohle už pro mě bylo pochopitelně překvapení, ale bral jsem to opravdu s nadhledem. I když - na každém šprochu pravdy trochu.

“Znásilnění,” řekla tiše, “A slyšela jsem, že předevčírem v noci byl tady v parku zase někdo znásilněn. Určitě za to moh’ on. Vlastně se vůbec nedivím, že se oběsil. Taky bych nedokázala žít s představou, že jsem udělala takovou…” na chvíli se zarazila, jakoby hledala správné slovo, “ohavnost.” dopověděla.

“To máte pravdu,” přikyvoval jsem, “To já bych taky nedokázal. A jak se vlastně jmenoval?”

“Myslím že,” vzpomínala, “Kraplický nebo možná jenom Kralický. Nejsem si teď jistá.”

“Stejně je to strašné, co se tady stalo. Má vůbec nějakou rodinu?”

“Měl jenom manželku. To byla vlastně ta paní, co tady před chvílí byla, víš která?” kývnul jsem , “To byla jeho žena. Chudák holka, bude to teď mít hodně těžké.”

“Tak děkuju,” řekl jsem a pomalu se brodil davem pryč, “Já už musím jít,” paní mě ještě pozdravila a snad ještě něco říkala, ale já už jí neposlouchal. Zjistil jsem všechno, co jsem potřeboval vědět. Že to je vskutku jeho manželka a hlavně jeho a tím pádem i její jméno. Třeba i paní Kralická nebo Kraplická bude o celé mé záležitosti něco vědět. Uvidíme.

Když jsem přijel domů, sebral jsem ze stolku telefonní seznam a hledal rodinu Kralickou nebo Kraplickou a hlavně jejich adresu. Našel jsem dvě rodiny Kraplické, pět Kralických a ještě tři Kaplické. Zítra to budu muset všechno obejít, jelikož bude sobota nemusím jít do školy, takže můžu onu rodinu hledat celý den. Opsal jsem si všechny adresy. Všechny rodiny, tedy až na dvě, bydlely ve městě. Jedni dokonce o dvě ulice pod námi.

Sestra se se mnou stále ještě nebavila. Urazila se kvůli tomu včerejšku, když jsem jí řekl svůj názor na Dana.

Obvykle v pátek večer někam chodím, ale dnes se asi obejdu. Přece jenom mě ty dva filmy poněkud vyděsily. Radši si budu doma v klidu něco číst, než se zase nechávat přejíždět auty. Na noze už jsem měl jenom modřinu, nijak mě nebolela. Měl jsem prostě z pekla štěstí a myslím, že to bylo takové varování, abych ven vycházel pouze za dne a nejlépe s doprovodem. Myslím, že se touto radou budu řídit.

Lehl jsem si na postel a vytáhl knížku. Před třemi dny jsem totiž začal číst Draculu od Brama Stokera. Čekal jsem, že to bude daleko horší kniha, hlavně proto, že, ač jsem ji nikdy předtím nečetl a dokonce jsem neviděl ani filmové zpracování, znal jsem vlastně půlku obsahu jen tak z doslechu. Ale nakonec mě to mile překvapilo. Napsat knihu formou deníků a dopisů je poutavější než by člověk řekl. Přečetl jsem zatím asi jen dvacet stránek, ale zatím se mi opravdu líbila. Chudák Jonathan, být zavřený v sídle samotného Draculy není zrovna nic moc příjemného.

Minuty ubíhaly, malá ručička se hbitě přehoupla přes šestou hodiny a o chvíli později už jsem slyšel kostelní zvon bijící na klekání. Z obývacího pokoje ke mně doléhala melodie večerníčku a než se mistr Dracula stihnul dostat do Anglie v přestrojení za velkého psa, bylo hodin osm. Zavřel jsem knížku a hodil ji na stůl. Šel jsem se dívat na televizi. Už mě to čtení nebavilo. Sebelepší knihu nemůže člověk číst celý den v kuse. To prostě nejde. A tak jsem usedl do svého oblíbeného starého točícího se křesla a sledoval nějakou novou soutěž na naší nejúspěšnější komerční televizi. Byla tam nějaká stará sešlá bába, co se do toho křesla sotva dovlekla a vypadla hned na druhé otázce. Nechápal jsem, proč tam vůbec takové lidi pouštějí a že ti soutěžící mají odvahu posadit se “horkého křesla” a soutěžit, když nic neví. Někdy je mi těch lidí vážně líto.

Soutěž jsem ještě nějak přežil, ale na další program už jsem vážně neměl náladu. Radši jsem šel zase do svého pokojíku a pustil si mé oblíbené Guns n’ roses. Kamera se mě stále usmívala a kdybyste nevěděli, co vím já, řekli byste, že to je úplně normální přístroj. Bohužel nebyl. Kouknul jsem se z okna. Mraky se trochu roztrhaly, protože jsem spatřil malý srpek měsíce. Sednul jsem si na stůl a koukal se z okna. Často jsem se takhle odreagovával. Venku byl klid, sem tam někdo prošel před naším domem a občas projelo auto. Seděl jsem tam aspoň půl hodiny. Přemýšlel jsem. Ne o kameře, ale o všem ostatním. Za tři týdny jsem chtěl jet na rockový festival a nevím, jestli mě naši pustí. Ještě jsem jim to neřekl. Prevít Hynek si ode mě půjčil nějaké cédečka a nechce mi je vrátit. Každý den mu to připomínám, ale on to prostě nedonese. Vsadil bych se, že je už dávno někde ztratil a je mu blbé mi to říct. Vzpomněl jsem si, že v pondělí píšeme zase další písemku. Tentokrát z biologie. Ježíš jak já tu biologii nechápu. Budu muset někomu říct, aby mi to vysvětlil, jinak z toho dostanu tak za čtyři, a to ještě bude muset profesorka při opravování přivřít obě oči.

“Úkol,” řekl jsem nahlas a vytáhl matematiku. Stejně teď nemám co dělat, tak proč si ho nenapsat. Myslím, že nám toho na víkend zadala docela dost, takže bych to asi o přestávce nestihl opsat. Vytáhl jsem sešit z tašky a chtěl začít počítat. Musel jsem ale na stole nejdřív udělat trochu pořádek, protože jsem tam měl nehorázné smetiště všeho možného. Knížky, které tam rozhodně neměli co dělat, jsem hodil na poličku, stejně tak některé jiné školní sešity. Budík, který stál zcela uprostřed stolu a překážel tak úplně všemu, se musel posunout na okraj desky stolu. Taky se mi tam válelo několik propisek a sem tam taky nějaká tužka. Těžítko jsem postavil vedle budíku a obal od cédečka vrazil do stojanu. Hned to tady prokouklo a hlavně se tady dalo něco dělat. Otevřel jsem sešit a začal počítat. Důkazy a zase jenom důkazy. Neumíte si představit, jak jsem tuhle látku nenáviděl. Matematiku jsem většinou s přehledem zvládal na dvě, ale důkazy prostě šly zcela mimo mě.

Přehrávač náhle ztichnul, Guns n’ roses dohráli. Ze stojanu po mé levé ruce jsem vytáhl obal. Přehrávač byl za mnou, měl jsem na něj udělanou zvláštní poličku, protože na stůl už by se to fakt nevešlo. Jenže když jsem otáčel, zavadil jsem o budík a shodil ho tak na zem, stejně jako těžítko, které jsem před chvílí tak šikovně umístil za něj.

“Do háje,” zvedl jsem budík a zjistil, jestli je v pořádku. Měl jsem štěstí, byl. Ale těžítko nebylo. Spadlo na zem a rozbilo se. Vytekla mi z něj na dřevěnou podlahu podivně nažloutlá voda, na které se vznášel stejně špinavý umělý sníh. Těžítko nebylo ze skla, takže jsem neměl kousky těžítka po celém pokojíku. Jeden střep z plastu se však přeci jen ulomil, jinak by ta voda nevytekla. Ležel uprostřed nažloutlé kaluže a kolem něj zářily sněhové vločky jako hvězdičky.

Zarazil jsem se.

Mírně špinavé, ale přeci ještě bílé vločky plující na kaluži vody kolem malého ostrůvku tvořeného jedním střepem. To už jsem někde viděl. A myslím, že vím kde. Nenamáhal jsem se úklidem, popadl jsem kameru, vnořil do ní kazetu a ještě jednou jsem si přehrál druhý filmeček. ano, bylo na něm přesně to, co jsem teď mohl vidět na vlastní oči na své podlaze.

“Kamera nahrála těžítko - a to se rozbilo.” krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. Položil jsem aparát na stůl a vyběhl z pokojíku a prudce jsem rozrazil sestřiny dveře. U sebe nebyla.

“Tati, kde je Lucka?” ptal jsem se nervózně.

“Nevím, říkala, že jde někam ven. Slíbila, že bude do půlnoci doma.” Kam mohla sakra jít? Do kina, ano chtěla přece dnes jít do kina s tím svým Danem. Třemi mohutnými skoky jsem se rázem ocitl v předsíni a obouval se. Otec na mě ještě křičel, kam to tak pospíchám. Neodpověděl jsem.

Vyběhl jsem z domu jako namydlený blesk, div že jsem se nepřerazil o naši branku. Ve městě byly jen dvě kina. Jedno z nich tenhle týden nehrálo, kvůli nějakým technickým problémům, tudíž museli jít zákonitě do toho druhého. Bylo těsně před desátou, tou dobou končí většina filmů, takže bych to měl stihnout tak akorát. Biograf je odsud jen deset minut chůzí.

Běžel jsem, jak jen jsem mohl. Chodník se však zdál nekonečný a čas, který jsem se snažil předběhnout, se mi smál do očí. Nad hlavou mi svítil měsíc - mraky již zcela zmizely. A byl to přesně takový měsíc, jaký byl na tom prvním záznamu. Strach mne obepínal ze všech stran. V dáli jsem slyšel zlověstné bubny, jak mi hrají na cestu.

Zastavil jsem se až u přechodu. Chvíli jsem přemýšlel, kudy to bude nejblíže. Jestli přejít už teď nebo až o kus dále a proběhnout park. Ve zlomku vteřiny jsem se rozhodl pro přechod. Svítila červená. Rozhlédl jsem se. Nic nejelo. Byl jsem již docela zadýchaný, přesto jsem se nehodlal zdržovat již ani zlomek času a rozběhl jsem se. Červený panáček přede mnou mi stále svítil do očí, ale já si ho nevšímal. Vždyť mi jde o něco mnohem důležitějšího, než je porušení nějakých předpisů. Moje sestra zemře, pokud ji nezachráním. Ona neví, že se ten film vztahoval k ní a ne ke mně. Ona to neví, panebože.

Zaslechl jsem za sebou zvuk motoru. Poznal jsem ho, byl to nákladní vůz. Musel se vyřítit ze zatáčky. V noci tady občas jezdily, i když to měly zakázané. Neohlížel jsem se a běžel dál. Nemohl jsem dělat nic jiného. Avšak uprostřed silnice mě zradila má raněná noha. Asi jsem musel špatně našlápnout nebo co, podlomila se mi a já málem spadnul na zem. Slyšel jsem skřípění brzd nákladního vozu a nemohl s tím nic dělat. Snažil jsem se aspoň odkulhat pryč z cesty, držíce si při tom raněnou nohu. Náklaďák troubil a troubil. Připadalo mi to jako věčnost. Plazil jsem se pryč z cesty jalo bych za sebou vláčel ještě železnou kouli na řetězu.

Profičel kolem mě jako uragán a pořádně mi rozcuchal vlasy, ale hlavně nervy. Dobelhal jsem se na lavičku, která tam byla postavená a musel si chvíli odpočinout. Kostel odbil desátou hodinu. Sestra již určitě vychází z kina a já se tady flákám. Vzpřímil jsem se a zkusil se opět rozběhnout. Noha mě pekelně bolela, zvolil jsem tedy radši rychlou chůzi. Kino bylo již na dohled, ale neviděl jsem východ, pouze boční stěnu. Ale motalo se tam několik lidí, z čehož jsem usoudil, že film již skončil.

“Moc ti děkuju, že jsi mě sem vzal,” řekla Lucka svému milému a políbila ho na rty. Dan ji k sobě přitiskl a polibek jí vrátil. Chytli se za ruce a beze spěchu vycházeli z kina. Oči měli jenom pro sebe.

“Co říkáš na ten film?” zeptal se po chvíli ticha Dan. Usmál se. Ach bože Lucka tak moc milovala ten jeho ďábelsky svůdný úsměv.

“Nádherný, jako ty,” stiskla silněji jeho ruku a taky mu věnovala jeden svůj kouzelný úsměv.

“Kam půjdeme teď? Nebo už musíš domů?”

“Ještě pro sebe máme trochu času, neboj,” zastavila se - to už byli před kinem - a začali se líbat. “Co takhle,” pusa, “kdybychom,” další “šli někam” ještě jeden polibek, “kde budeme,” opět pusa, “úplně sami?” navrhla Lucka.

Dan se opět usmál. Tak sladce, jak to dovedl jenom on. “Můžeme jít k nám domů,” pohladil jí po vlasech, “Naši odjeli na celý víkend pryč. Takže tam budeme úplně, ale úplně sami!”

“Tak na co ještě čekáme?” opět se chytli za ruce a vykročili směrem k Danovu domu, který byl na druhé straně než Lucčin. Šli pomalu, nikam nespěchali. Věděli, že pro sebe mají celou noc. Ani měsíc na ztemnělé noční obloze nezářil tak, jako zářili oni dva.

Ze vzdálenější křižovatky vjelo na cestu, po které zrovna šli, sněhově bílé auto. Milenci šli po krajnici, každou chvíli se zastavovali, aby si ještě jednou vychutnali chuť rtů svého miláčka a celý svět byl pro ně jen zrnko písku ztracené uprostřed pouště. Auto se blížilo. Dívali se na sebe a nemuseli říci ani jedno a přesto si rozuměli. Někdo kdysi dávno řekl, že všichni zamilovaní mají dar telepatie.

“Miluji tě,” říkali jejich oči, jejich tváře i jejich úsměv. Žili jen jeden pro druhého a auto za nimi mířilo přímo k nim. Lucka se přivinula k Danovi a políbila ho. Musela, nemohla to vydržet. Bílá Felicie se řítila jako žralok za svou obětí. Hnala se po prázdné cestě, kde ji v cestě stály pouze dvě bezstarostné líbající se hrdličky. Rychlost auta se zvyšovala, již dávno překročila povolený limit. S neskrývanou radostí se řítilo kupředu. Hrdličky si ho všimli až příliš pozdě, nestačily uskočit. Řidič podlého auta si ve zpětném zrcátku prohlédl své kruté dílko.

“Kreténe!” neudržel se Dan, když se kolem prohnalo auto a zjevně úplně naschvál se nevyhnulo velké kaluži, která tady byla, a pocákalo je.

“Podívej se na mě, jak teď vypadám,” rozčilovala se Lucka.

“U mě to nějak včistíme, pojď,” vzal svou milou kolem ramen a rázem na všechnu špínu zapomněli. Šli již radši dál od cesty, kdyby se tudy chtěl ještě vrátit.

“Stůjte!” křičel jsem už zdálky.

“To snad není možný,” slyšel jsem sestru. “Co tu chceš? Poslala tě matka? Sleduješ mě?”

“Pojď sem, musím ti něco říct,” snažil jsem ji přimět k rozumu.

“Jestli něco chceš, takto vyklop. Ale rychle, nemám na tebe zrovna náladu.”

“No dobře,” souhlasil jsem nakonec, “Víš jak jsme si o tom prvním filmu mysleli, že je o mě?” sestra řekla jednoduché “no a” a dala ruce v bok, a kdybych jí okamžitě neskočil do řeči, věřím, že by mě poslala do háje, “Není o mě, ale o tobě,”

Sestra se na chvíli zamyslela. “Hele, nevykládej mi tady pohádky. Jestli tě poslala matka, že jako mám jít domů, tak řekni, že jsi mě nenašel. A jestli jsi tady běžel kvůli tomu, že jsme se včera pohádali, tak to máš taky smůlu. Já půjdu s Danem, ať se děje co se děje.”

“Ségra,” rozhlédl jsem se, “Ty mi nerozumíš. Ty zemřeš, ne já. Nedělám si srandu. Myslíš si, že bych běžel v deset hodin večer přes půlku čtvrti jenom proto, abych tě strašil nebo abych zabránil tomu, aby jsi se s ním někde v parku vyspala? Nejde mi o tvůj sexuální život, to mi věř, i když z toho nejsem nadšenej, jde mi o tvůj život.”

“Pojď,” vložil se do řeči Dan, “Vezmeme si taxíka. Nevím, co to na nás ten tvůj brácha zkouší, ale radši půjdeme, ne?”

“Jasně,” řekla Lucka a podívala se na mě. Nečetl jsem z jejího výrazu ani tak “vypadni”, jako spíš “promiň”. Ale Dan mě uklidnil tím, že si vezmou taxíka. A zpátky se určitě vypraví až někdy zítra rána, možná ještě později, kdo ví. Snad se jí nic nestane. Stál jsem tady s bolavou nohou a díval se, jak moji sestru odvádí nějaký otrapa. Za chvíli se tady objevili taxíky, protože věděli, že touhle dobou končívá kino a tak mají o kšeft postaráno. Dan jednoho stopnul. Nastoupili.

Konečně jsem mohl s klidným vědomím jít zase zpátky. Jen nevím, jak to všechno vysvětlím doma. Nejlepší bude, když řeknu, co mi radila Lucka - že jsem ji nenašel.

Milenci nastoupili dozadu, Dan oznámil adresu a taxi se rozjel. Noční život v tomhle městě nebyl nijak zvlášť bujarý, ale také nebyl nijak komorní. Cestou potkávali jen málo aut a snad ještě méně lidí. Ale když už někoho potkali, tak to většinou stálo za to. V jednom parku se tam nad něčím skláněl nějaký mladík a vypadalo to, že to zase jednou s tím pitím přehnal. O kousek dál stála partička skinů a radši nepřemýšlet, co mají v plánu. Když pak stáli na křižovatce na červenou, přehnala se kolem nich tmavě modrá dodávka a než se stačili vzpamatovat, byla v nedohlednu. Dan bydlel daleko odtud, vlastně až na druhé straně města. Snad právě proto se Dan rozhodl, že si musí cestu zpříjemnit a vrhl se na Lucii. Ta se vůbec nebránila. Líbali se, hladili a vůbec jim to nepřišlo před tím řidičem blbé. Ten už ale asi byl na takovéto lidi zvyklý, protože se do zpátečního zrcátka podíval jen jednou, jestli za ním někdo nejede.

Jeli předepsaných padesát kilometrů v hodině, cesta tedy neubíhala příliš rychle. Ale to jim vůbec nevadilo. Hlavně, že mohli být spolu. Lucka měla při líbaní zavřené oči, připadalo jí to tak mnohem romantičtější a krásnější. Hladila jeho vlasy, zatímco on jí líbal na krku. Cítila jeho ruku na své noze, jak nezbedně stoupá výš a výš. Jak před sebou hrne sukýnku a je stále blíže a blíže. Kdyby se s ní chtěl teď a tady pomilovat, nebránila by se. Danova ruka již byla tam, kde měla být, Lucka vydechla a slastí otevřela oči. Udeřilo do nich ostré světlo blížící se tmavě modré dodávky. Vůz se vrhl na taxi jako krvežíznivý rotvajler a srazil jej z cesty. Taxi se převrátil. Pro mou sestru již nebylo úniku.