Naprosto všední žážitek

---

“Kamile! Kamile! Vstávej!”

“Co je?” zabručel Kamil, ještě celý rozespalý. Nebyl zrovna zvyklý, aby ho někdo budil v neděli o půl osmé ráno. Ještě k tomu, aby to byla jeho matka. Co zase chce? Pomyslel si Kamil. Určitě jedou pryč a já mám umýt nádobí. Jako vždycky.

“Jedeme pryč, za babičkou. Umyješ prosím tě nádobí?” poprosila ho matka.

“Jo…” řekl a otočil se zády k matce, čelem ke stěně. Zalehl a zase spal. Zaslechl ještě, jak na dvoře otec startuje auto a pak už se nechal unášet svými sny.

Probudil ho až jeho mobil. Někdo ho totiž prozvonil. Ještě trochu nepřítomně šmátral po telefonu, až mu nakonec přišel pod ruku. Mžouravě se na něj podíval, aby zjistil, kdo mu to volal. Všiml si, že už je půl desáté. Mohl bych vstávat. Řekl si. Na displeji byla jméno Marta. Znal ji z jednoho tábora. Fajn holka, hezká, milá. Docela se mu líbila. Prozvonil jí zpátky a pak už opravdu vstal. Ze všeho nejdříve šel na záchod, protože potřeba byla už opravdu silná. Pak si udělal snídani a najedl se. Ranní hygiena byla nutností a pak si ještě lehl do postele. Nemínil už zase spát, to ne, ale chtěl si číst. Měl rozečtenou jednu knížku od Svatopluka Čecha - Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do 15. století. Zrovna pan Brouček spadl do sudu a usnul.

Než se pan Brouček stačil probudit v době husitské, Kamil si vzpomněl, i když trochu matně na to, co mu říkala matka. Nechtělo se mu moc do toho nádobí, ale dříve nebo později to udělat musel. A odpoledne možná přijde Věrka a někam spolu půjdou. Trochu neochotně vstal a šel se převléci. Ještě pořád totiž lítal v pyžamu. Pak už se opřel o dřez a zhlédl, co všechno musí umýt. Dneska toho nebylo moc. Pár hrníčků od snídaně, nějaké lžičky a nože a vidličky a tři talíře od večeře. Napustil horkou vodu a přidal tam mycí prostředek.

Začal mýt. To, co ho nebavilo, dělal vždycky pomalu a tak i umývání nádobí mu vždy trvalo mnohem déle, než by si normální člověk pomyslel. V domě byl zvláštní klid. Bydleli v druhém patře rodinného domku. O patro níže dříve žili prarodiče, ale nedávno oba umřeli. Teď je tam prázdno a ticho. Něco tady ale přesto nesedělo. Něco bylo jinak. I Kamil to pocítil.

“Hudba!” vykřikl Kamil. Zapomněl si totiž pustit nějakou muziku, jak také sám říkal. Položil talíř, co zrovna myl a šel do vedlejšího pokoje, kde měli hi-fi. Našel si své oblíbené CD. Red hot chili peppers a jejich poněkud starší album One hot minute. Okamžitě si tam pustil druhou písničku, což byl Aeroplane. Tu měl od nich úplně nejraději. Domem zněl text této písničky: Music is my Aeroplane, it’s my Aeroplane…

Kamil se vrátil k mytí nádobí a zpíval si svou nejoblíbenější písničku. Nádobí měl za chvíli umyté a začal ho teď utírat. Mohl ho sice uložit jen tak, jemu by to nevadilo, ale rodiče by na to brzy přišli. Když takhle utíral druhý talíř, zahleděl se skrz okno do dáli.

Výhled mu z půlky zakrýval šedavý dům s šesti okny a jedním balkónem na levém kraji domu. Daleko za domem se pak rozléhalo zelené pole, na jehož konci vyrůstaly domy nejbohatších lidí ve městě. Žili si tam v přepychu a u Kamila neměli ani myčku na nádobí. Venku byl nezvyklý klid. Stejný, jako byl u něj doma, než si pustil svoje Red hot chili peppers.

Jen na samém horizontu se něco hýbalo. Aspoň Kamilovi se to zdálo. Vypadalo to spíš, jako kdyby za všemi těmi domy někdo něco pálil kouř a horký vzduch stoupal nahoru a tvořil to, co teď Kamil viděl.

Nevěnoval tomu pozornost. Proč by taky měl. Vrátil se zpět k mytí nádobí. Aeroplane už dohrál a ke Kamilovým uším se nesly první tóny další skladby Deep Kick. Kamil utřel všechny talíře a příbory, uložil hrníčky a osušku položil na topení, aby byla rychleji suchá.

Chtěl se vrátit zpět do svého pokoje a číst dále svého Broučka, ale ještě si skočil do ledničky pro jogurt. Sice byl chvíli po snídani, ale měl ještě docela hlad. Nebo spíše chuť. Vzal si lžičku a sedl si za svůj stůl. Knihu si opřel o stěnu a četl. Doslova hltal všechny slova, které tam pan Čech zanechal a málem u toho zapomněl jíst ten svůj jogurt. Vzpomněl si taky, že každou celou hodinu jsou v rádiích vždycky zprávy a odhadoval, že deset už za chvíli bude. Kamila vždycky zajímalo, co se děje ve světě a tak vypnul svou oblíbenou skupinu a zapnul rádio.

Ticho.

Kamil zkontroloval, zda si nespletl nějaké tlačítko. Vše bylo správně. I vlny FM byly nastaveny správně. Frekvence 99.3 také odpovídala jeho rádiu. Asi mají zase poruchu. Řekl si. V rádiích se občas stává, že mají poruchu. Na pár vteřin neslyšíte nic, jen ticho. Ani šumění ne. Prostě nic. Jak jsem říkal, trvalo to většinou jen pár vteřin, ale asi po minutě, kdy se stále nic nedělo, začal být Kamil nervózní. Měl strach, aby nebyl rozbitý přijímač. To by nebylo dobré, protože hi-fi to byla poměrně nová. Kupovali jí před čtvrt rokem. Rodiče by moc nepotěšilo, kdyby jim Kamil oznámil, že už je rozbitá.

Zkusil naladit jinou stanici. Žádná nešla. Pokrčil tedy rameny a pustil si tam opět CD. Když se vracel zpátky do svého pokoje, aby se mohl opět ponořit do zajímavého putování pana Broučka, zaujal ho opět výhled z okna. To, co totiž viděl až za horizontem, jako by se přesunulo blíže k němu.

Poslední domy, které viděl, se totiž nějak podivně vlnily. Kamil nevěděl, co se to děje. Vypadalo to podobně, jako vodní svět. Tam se také všechno tak podivně vlní, obzvláště, když se díváte přes sklo. Asi tak nějak to teď vypadalo venku. Taky to ale mohl horký vzduch, na který už myslel v kuchyni, když myl nádobí. Ten taky, když jste se skrze něj dívali - třeba u táboráku nebo když jste doma opékali párky - zvlnil vše, co bylo za ním.

Kamil si stoupnul blíže k oknu. Pozoroval ten podivný jev. Nějak se mu to nelíbilo. A ke všemu se mu zdálo, že se to blíží. Poutavost knížky pana Čecha teď musela ustoupit této podivné anomálii. Otevřel okno a vystrčil hlavu, jestli třeba něco neuslyší nebo neucítí.

Právě naopak. Nezaslechl ani jeden hlas, vzduchem se nenesl ani jeden i ten neobyčejnější zvuk. Žádné brždění aut či řev motorek, ani soused neměl puštěné rádio, dokonce i u druhých sousedů byl neobvyklý klid, což už věstilo opravdu něco zvláštního.

Zvláštní také ale bylo, že nejen že nikoho neslyšel, nýbrž také nikoho neviděl. Zmocnila se ho panika. Začal totiž věřit, že se všichni lidé kolem něj ztratili. Určitě ten pocit znáte - rozbuší se vám srdce a přestanete uvažovat racionálně. Zavřel okno. Naposledy se podíval na ten podivný horký vzduch a pak šel do vedlejšího pokoje, kde byly okna na druhou stranu. Tam bylo naštěstí vše v pořádku.

Dokonce uviděl, na sousední zahradě, mezi stromy, paní Vaňkovou. Byla to hodná, starší paní, která často postávala na své zahradě a starala se o ní. Skalka byla pro ní vším. To Kamila uklidnilo. Sedl si do křesla a pustil televizor.

Zase nic.

Na chvíli znejistěl.

“Blbé baterky!” klel Kamil. Zapomněl totiž, že mají hrozně špatné dálkové ovládání a když se ještě k tomu přidají poměrně staré baterky, ovladač skoro nefunguje. Trochu neopatrně ho položil na stůl a ovladač spadl na koberec. Kamil nad tím mávl rukou a šel zapnout televizor ručně. Zasunul tlačítko na televizoru jak nejhlouběji to šlo a slyšel zvuk zapínající se obrazovky.

Ulevilo se mu.

Pohodlně se posadil do křesla a natáhl si nohy. Obrazovka byla ale stále černá jako uhlí. Ani to zrnění tam nebylo. Sebral ze země ovladač a začal přepínat programy. Někdy se mu to povedlo až na pátý pokus, ale na všech kanálech bylo černo, temno. Kamil polkl. Co se to sakra děje? Znělo mu v hlavě. Co se to sakra děje?

Když už toho měl dost, vstal a televizor opět vypnul. Jenže než stačil udělat několik kroků pryč, televizor se náhle zapnul. Sám. Úplně sám. Kamil se zlekl. Uslyšel totiž všem známé zrnění. Pomalu, zlehka, se otočil. Bílé, šedé a černé jiskry běhaly po celé obrazovce.

Kamil vzal ovladač a pokoušel se jí vypnout. Nešlo to. Mrštil s ovladačem na zem, až se skoro rozbil. Opět zmáčkl tlačítko, kterým televizor zapnul. Nic. Jiskry na obrazovce stále skákaly. Kamil znervózněl. Co se to sakra děje? Opakoval si stále pro sebe.

Už toho měl dost. Natáhl se za televizor a vytáhl šňůru ze zásuvky. Obrazovka ztichla. Zrnění ustalo. Jiskry zmizely. Kamil si oddechl a šel si konečně dočíst svého Broučka.

Jakmile překročil práh pokoje, zaslechl podivné bzučení. Otočil se. Televizor se opět spustil. Obrazovka už však nebyla posypána černobílými zrníčky, ale byla cela modrá. Jako nebe. Kamilův zrak spadl na podlahu, kde stále ležela šňůra od televizoru. To není možný… říkal si. Chvíli se díval na blankytnou obrazovku. Uklidňovalo ho to. Modrá barva zklidňuje. Asi jsem vytáhl špatný kabel. Naklonil se opět za televizor, ale k jeho vlastnímu údivu z televize vedly pouze dva dráty. Jeden k anténě a druhý k videu.

Nervózně vytáhl oba dva. Pak se opět podíval na zrádnou obrazovku. Modrá barva tam byla stále. Udělal pár nepřítomných kroků zpátky a zakopl o křeslo, na které pak dopadl.

Během těch pár vteřin, co se nedíval na televizor, se obraz v něm rapidně změnil. V pravém rohu stál velký šedý dům. Další baráky před horizontem se mu ale jaksi míhaly před očima. Kmitaly a vlnily se, jako když hodíte kámen do vody.

Kamil se teď upřeně díval na obrazovku. Vlny už pohltily i domy, které stály na kraji pole. Blížilo se to. Stále se to blížilo. Kamil se sebral a rychle vběhl do svého pokojíku a podíval se z okna. Uviděl stejný pohled, jako před chvílí v televizoru. Vlny se blížily. Celý horizont se nyní nějak podivně chvěl. Všechno bylo nějak podivně rozmazané. Asi jako kdybyste se dívali do tenkého zrcadla, do kterého by někdo drcnul a celé zrcadlo by se začalo vlnit a váš obraz také. Jako kdybyste se dívali na odraz sama sebe z kánoe, která pluje na vodě a pádlo každou chvíli rozčeří hladinu řeky. Tak nějak teď vypadaly domy těch nejbohatších lidí ve městě. A blížilo se to.

“Co to u všech čertů je?” zařval nahlas a podíval se na svou rozečtenou knížku. Vzal a zavřel jí. Položil jí do malé knihovničky, kterou měl u sebe v pokoji a šel do obývacího pokoje, kde stále ještě hrála televize svůj podivný pravdivý a živý film. Viděl, jak se ta podivná vlna stále a stále blíží a k jeho domu. Až teď mu došlo, že se to možná nezastaví před ničím. Pohltí to i jeho dům. Zděsil se.

Opět ještě zkusil rádio, ale nehrálo. Nevěděl proč. Telefon. Napadlo ho najednou. Přiskočil k židli, vedle kterého telefon ležel a vytočil číslo svého strýce. Bylo nalepené hned nahoře na přední straně seznamu. Čekal. Telefon vyzváněl. Čekal. Telefon stále vyzváněl.

“Zvedni to, no tak! Zvedni to!” křikl. Nic. Nikdo se neozval na druhé straně drátu. Kamil třísknul se sluchátkem asi tak silně, jako naposledy s ovladačem.

“Mobil!” uvědomil si pak. Trochu se rozesmál, i přesto, že mu moc do smíchu nebylo. Vběhl opět do svého pokoje, kde na stole ležel jeho mobil. Neubránil se pohledu ven. Vlnění již bylo skoro v půlce pole a blížilo se prvním domům v tomto bloku.

Rychle našel v seznamu položku Honza, což byl jeho kámoš. Zavolal mu. Než stačil přiložit přístroj k uchu, ozvalo se nepříjemné pípání a nápis hovor ukončen vzal Kamilovi poslední špetky naděje.

Pak si ale něco uvědomil. Honza bydlel na druhé straně města. Žil v té části, která teď byla zaplavenou tou… tím… prostě tím venku. Kamila polilo horko. Musím někoho najít, kdo mi pomůže. Vtom si vzpomněl na paní Vaňkovou, která ošetřovala svou zahradu. Opět přelétl dům z jedné strany na druhou, aby se podíval, jestli tam paní Vaňková ještě náhodou není.

Měl štěstí. Stála tam. Kamil se zaradoval a vyběhl ven. Nezapomenul si vzít mobil, kdyby se přeci jen náhodou někomu dovolal. Vždycky byla naděje. Obul se a v tu ránu byl na ulici. Žádné auto nejelo. To ale nebylo nic neobvyklého, protože na téhle ulici projede tak deset, patnáct aut za celý den. A to ještě když ráno někdo jede do práce a odpoledne když se vrací.

“Dobrý den, paní Vaňková.” Křičel, protože paní sousedka už byla starší a sluch jí již nesloužil tak, jak by měl. Viděl jí, opět jen mezi stromy, jak tam stojí a drží v ruce nějaké hrábě.

Odpovědi se ale nedostal. Kamil vše zdvořile zopakoval, ale přidal trochu na hlasitosti. Zase nic. Rozhodl se tedy, že za ní půjde. Otevřel dříve bílou, nyní už oprýskanou, branku a po starém chodníku z kostek se vydal za ní.

Paní Vaňková tam stála, v ruce nedržela hrábě, ale rýč. Byl ponořen do kypré země a paní sousedka na něm měla položenou nohu. Měla sklopený zrak a kontrolovala, aby třeba nevyryla už zasazenou rostlinu. Na levé paži se jí ve slunci blýskaly hodinky. Její vlasy stály ve vzduchu a nehýbaly se. Jako by je snad někdo přilepil k prázdnu. Ani paní Vaňková se vlastně nehýbala. Nic se nehýbalo. Ani tráva nevlála, ani listy se nepohupovaly ve větru. Všechnu tu stálo, jako kdyby to byl výtvor nějakého výborného sochaře.

Kamil propadl panice. To není možný, tohle přece není možný!

“Paní Vaňková!” křičel a klepal s ní. Nic. Nepohladila ho po vlasech, jak mu to vždycky dělala, když se s ní bavil. Kamil to sice neměl rád, protože mu to nepřipadalo důstojné jeho věku, ale co by teď za to dal. Sklopil oči, sklopil hlavu. Viděl, že to nemá cenu. Klekl na zem a rozhlížel se kolem sebe. Všechno bylo mrtvé, takové nepřirozené. Kamilovi se dokonce zdálo, že i jeho hlas je jakýsi podivný. Takový dutý, bezbarvý. Slunce stále svítilo a bílé mraky na obloze se ani nepohnuly.

Jestli si Kamil někdy přál zažít pravý pocit beznaděje, tak se mu ten sen právě vyplnil. Sen! Uvědomil si najednou. Tohle je jen sen! Jistě! Rozesmál se, ale po chvíli spíše vzlykal. Věděl, že to prostě není sen. Nemůže být. Neuměl si to vysvětlit, ale jakýsi šestý smysl mu napovídal, že se mu to nezdá. Zároveň mu ale jeho mozek říkal, že tenhle svět není skutečný, není to reálné, opakoval si.

Konečně vstal a šel se podívat ke svému domu, kde měl nejlepší výhled na tu podivnou věc nebo vlnu, či jak by to měl pojmenovat. Netušil, co se to na něj vlastně valí. Ta prapodivná vlna již začala pohlcovat první domy v jejich části města. Pohybovalo se to přibližně rychlosti normální chůze, ale neuhnulo to před ničím. Jako hladový vlk to požíralo absolutně všechno. Domy a stodoly, auta a motorky, stromy a keře, altánky a boudy, skleníky a garáže. Prostě všechno najednou začalo podivně bublat a kroutit se, ale nezmizelo to. Přesto to vypadalo vskutku nebezpečně a především strašidelně.

Kamil odhadoval, že než se to dostane k jeho domu, pár minut to potrvá. Od pohromy jej dělilo pět domů, s rozlehlými zahradami. Nejpozději do desíti minut, kdyby měl štěstí, se z jeho rodného domu stane rozčeřená hladina řeky.

Nevěděl, co má dělat. Bál se. Potil se. Byl zmatený a nerozhodný. Ve škole ho naučili spoustu věcí. Dokázal v laboratoři připravit kdejakou kyselinu či třeba odchytit vodík. Věděl, že Proti všem bylo dílo Aloise Jiráska. Znal diskriminant a jeho použití, výpočet kořenů v kvadratické rovnici a funkce sinus či cosinus. Z fyziky věděl, že čím menší je tlak, tím nižší je teplota varu. Z dějepisu zase znal, že čtvrtá, dětská, křížová výprava nedopadla nejslavněji a tělocvikář ho naučil hrát docela dobře volejbal.

Přesto všechno si teď nevěděl rady. Nikdo ho nenaučil, co má dělat, když je v místě, kde chcípl pes, když se takřka zastavil čas a letí na něj něco, co vypadá docela odpudivě. Ani jejich slavná učitelka psychologie by mu teď moc neporadila. Řekla by mu, že musí zůstat v klidu a přemýšlet. A co asi dělám?! Ulevoval si tak trochu. Přemýšlel, pravda, ale nemohl na nic přijít. To ho rozčilovalo.

Přeci ho jen něco napadlo. Znovu vytáhl mobil a zkusil někomu zavolat. Někomu, kdo ještě není tam. Myslel tím samozřejmě za tou vlnou. Pokusil se ještě zavolat strýci, který bydlel o dvě ulice níž. Dlouho to nechal zvonit, ale na druhém konci se ne a ne někdo ozvat. Vzdal to.

Projížděl svým seznamem a přemýšlel, koho by to ještě nemuselo sežrat. Až narazil na jednu svou kamarádku. Jmenovala se Aneta. Bydlela v sousední vesnici, na druhé straně než byla teď bylo tamto. I jí se tedy rozhodl zavolat. Slyšel v mobilu různé hvízdání, které mu oznamovalo, že se zrovna vytáčí číslo a podobné nesmysly, které teď Kamil rozhodně slyšet nepotřeboval. Nic se ale nedělo. Nebylo slyšet zvonění, ale také mu žádný přihlouplý hlas neoznámil, že volaný účastník je dočasně nedostupný. Zavolejte prosím později. Přesto zavěsil. Neměl ty nervy čekat. Podíval se opět do chřtánu té vlny. Blížila se. Těch deset minut byl velmi optimistický odhad. Bude tady za poloviční dobu. Nepochybně. A co bude Kamil dělat pak? Utíkat?

Náhle ho udeřil nápad. Něco si totiž uvědomil. Znova vytáhl mobil. Nechtěl ale nikomu volat, ale podíval se, kolik je vlastně hodin. Na displeji svítil čas 9:36. Tou dobou jsem přece vstával! Blesklo mu hlavou. Svoje hodinky nechal doma, nahoře, ale pamatoval si, že paní Vaňková hodinky měla.

Doběhl k ní a přesvědčil se, že její čas byl téměř shodný s jeho. Lišil se jen asi o dvě minuty, což ale mohlo způsobenou již dřívější nepřesností. Kamilovi tak došlo, proč se nic nehýbá, proč se vše tváří, jako kdyby to bylo mrtvé. Všechno nehybně stálo, protože…

Čas stál taky!!! Zastavil se čas!!!

Ne, musíš uvažovat normálně. Říkal si zase Kamil. Přece nejsi v nějakým filmu, aby se zastavil čas. Ano, ve Star Treku dokázal pan Q zastavit čas, dokázal prostě všechno, ale to je jen seriál. Tohle je život! Opakuj si to, Kamile.

“Tohle je život!” řval. “Tohle není Star Trek!” jenže když se podíval kolem sebe, nevypadalo to tak. Science fiction. Přesně tak to tady vypadalo. Jako ve Star Treku. “NE!” zakřičel, ale nikdo ho neslyšel. Vůbec nikdo. Opět se podíval na tu vlnu. Mezitím, co tady blbnul, se to přiblížilo zase o pěkný kus.

Kamil si všiml, že je v pasti. Ulice, na které stál, byla rovnoběžná s tou podivnou vlnou a utíkat přes zahrady nebylo zrovna ideální, protože by ho neustále zdržovalo přelézání plotů. Na nic tedy nečekal a rozběhl se po cestě směrem pryč z města. Přibližně po dvou stech metrech se ocitl na poli, které tady bylo. Na druhé, pravé, straně silnice ještě stály domy. Kamil občas někoho zahlédl, ale nikdo z nich se nehýbal.

“Ne, nemohl se zastavit čas.” Říkal si sám pro sebe, když se zastavil a díval se na rodinku, která patrně zrovna vstávala do sváteční neděle a vůbec netušila, co se to zatím stalo. Jeho zrak najednou ale spočinul na kostelní věži, která sice již byla pokryta tou vlnou, ale přesto ukazovala stejný čas jako Kamilův mobil a hodinky paní Vaňkové.

“Sakra práce!” zase se rozběhl. Pomalu opravdu začínal věřit tomu, že se čas skutečně zastavil. Proč se ale zastavil pro všechny lidi, jen ne pro mě? Jsem snad nějak výjimečný? A co je hergot tamto za mnou? Chce mi to pomoci nebo mě zabít? Co se odehrává za tou podivnou hladinou? To byly asi nejčastější otázky, které si Kamil pokládal. Ale nevěděl jistě, jestli chtěl znát odpovědi.

Na první křižovatce zahnul doleva. Mohl běžet přes to pole, ale zvyk byl silnější. Vždy totiž chodil po cestě. Teď běžel směrem k řece. Třeba voda zastaví tu vlnu. Za pokus to stojí. Stejně nemám kam jinam bych utíkal. A tak přidal ještě trochu do běhu. Běžel skopce, takže měl štěstí, že se mu nezamotaly nohy a nespadl na zem. S rozbitým nosem a s tsunami v zádech by se mu skutečně nežilo dobře. Už tak se zdála jeho situace bezvýchodná. A ještě aby se zranil.

Brzy dorazil k mostu přes tu řeku. Pod mostem byl nevelký splav. Díval se na něj. Rozčeřená voda nad ním mu ale připomenula, proč sem utíkal. Otočil se a viděl, že to něco již zabralo celý jeho dům. Zavřel oči, aby se nerozbrečel. Strachy, zoufalstvím, lítostí. Byl celý zadýchaný, a tak si sedl, aby si trochu odpočinul. Sledoval blížící se neštěstí. Pohromu, která zachvátí úplně všechny a všechno. Bez výjimky.

Sledoval příchod něčeho, co mnozí možná označovali jako sudbu, jiní zase jako prokletí. Jedni by klekli a začali se modlit k bohu, aby je uchránil před ďáblem, jiní by v té vlně beznaděje viděli boha samého. Pesimisti by viděli zánik světa, optimisti vznik nového, lepšího světa bez špíny a zloby. Jedni by se těšili, druzí by se báli. Podivíni by se divili a chladně a rozumově uvažující právník by se třásl strachy. Vědci by žasli nad tajemností onoho zážitku a hodily za hlavu vše, co se do té doby naučili.

Kamil se bál. Měl strach. Snad největší, jaký kdy zažil. Obrovská, nesmírně obrovská hrůza zaplavovala jeho duši. Vlna se kvapem blížila. Zkoprněle tam stál a sledoval podivnou vlnící se zeď z ničeho. Už dosáhla i na stromy, které rostly podél řeky. Pohltila je, stejně jako všechno ostatní.

“NE!” zakřičel Kamil, když vlna začala olizovat poslední stromky a sahala už po mostě. Řval a pomalu ustupoval dozadu, z mostu. Vlnu nezastavila ani voda, ani most, ani nic jiného. Pomalu se převalila přes řeku, která tady tekla a během chvíle se ocitla na druhém břehu.

“Stůj!” zoufale volal. Kamil sebral ze země kámen velký jako pěst a mrštil jej po tom. “Táhni do pekel!” kámen však neškodně proletěl hladinou a dopadl do vlnící se řeky. Kamil sebral uschlou větev a opět jí hodil po tom zlu. Kus dřeva se ocitl na mostě, ale vlna se nezastavila. Kamil se otočil a utíkal pryč. Přes pole. Zakopával o hroudy hlíny či o kameny. Sem tam nějaký sebral a mrštil jej po nepříteli. Bez výsledku, bez užitku.

Uběhl několik desítek metrů od té vlny a opět zakopl a spadl. Otočil se, dívaje se na to.

Mohla to být hranice smrti, stejně jako hranice života. Čára konce či čára začátku. Kdoví. Kamil si v tu chvíli uvědomil, že zjistit to může jen jedním způsobem. Projít tím, jako všechno ostatní, a nesnažit se tomu vzdorovat. Ta vlna je jeho další život.

Vstal.

Stále se díval do své budoucnosti. Snažil se prohlédnout její rozčeřenou hladinu a kráčel jí vstříc. Nevěděl, co ho čeká, ale to neví nikdo. Pomalu teď šel po zoraném poli, po které před pár okamžiky tak zběsile utíkal. Vlna proti němu. Temná, možná světlá, budoucnost se blížila.

“Před budoucností neutečeš.” Říkal teď, jako by předčítal nějakou knihu citátů. “A jestli je ta vlna tvá budoucnost, tvůj osud, tak jí taky neutečeš.” Zavřel oči a stále směřoval kupředu. Vstříc dalšímu dni svého života, vstříc svému osudu. Jeho kroky byly malé, ale jisté. Nehodlal se vracet. Měl dost silnou vůli na to, aby se neobrátil a zbaběle neprchl. To by si v životě neodpustil. Jestli tedy ještě nějaký život bude…

Hladina budoucnosti se již kvapem blížila. A Kamil se do ní díval. Avšak jeho oči neviděly nic, než krajinu, která tam byla i předtím. Neslyšel vůbec nic. Blížící se tsunami byla klidná, tichá jako sama smrt. Kamil se teď zastavil. Mohl být tak dvacet metrů od toho. Chvíli stál a pozoroval to. Když se to dostalo na poloviční vzdálenost, Kamil strašlivě zakřičel a rozběhl se naproti svému životu. Těsně před hladinou se pak odrazil od země, vyskočil a…

…a otočil stránku své knížky od pana Čecha. Zarazil se, měl takový pocit, jako by se něco stalo a on u toho nebyl. Zavrtěl hlavou a opět se ponořil do děje své knihy. Jeho mobil sebou náhle trhnul a začal vyřvávat na celý dům. Za chvíli opět zmlkl. Kamil po něm šáhl. Prozvonila ho Aneta. Mimoděk si všiml času - 9:37. Už bych mohl umýt to nádobí. Řekl si.

Měl štěstí - čas ho přeci jen opět dohonil…