Kvadratizace Velkého Kulového

Tento počin má mnoho výhod, neboť kvadratizováním Velkého Kulového dosáhneme především velké skladnosti, poněvadž současný stav je velice nešťastný, lid si po právu stěžuje, že Velké Kulové lze jen s velkou námohou uložit do skříně či poskládat do sklepa a jedním dechem dodává, o co by to bylo lepší, kdyby se z Velkého Kulového stalo Velké Hranaté.

Ovšem toto pochopitelně není jediný důvod ke kvadratizaci Velkého Kulového. Je všeobecně známé, že při výpočtu objemu koule se používá Ludolfovo číslo, které je všeobecně neznámé. Jak snažší by bylo počítání s pevně danými hranami krychle či kvádru! Teprve potom bychom mohli krásně vypočíst, kolik Velkého Hranatého přibylo dnes, včera, ba dokonce předevčírem a možná bychom byli taktéž schopni odhadnout, kolik ho vznikne zítra.

Velké Hranaté má celou řadu dalších výhod, není možné vyjmenovat všechny, deset lidí by muselo celých deset let sedět za psacím stolem a sepisovat od rána do noci všechny výhody, aby byly nakonec popsány všechny. Zde jsem nastínil jen ty nejdůležitější a nejpodstatnější.

Proto prosím, nebuďte nečinní, neseďte jen tak v křeslech domácí pohody a nekoukejte na hořící adventní svíčky, buďte průbojní a rázní, zapojte se do projektu za Kvadratizaci Velkého Kulového, pomůžete nejen sami sobě, ale především všem svým blízkým i vzdáleným!

Náhled do bordelu

Hle, co to mé oči nevidí, Ly mi předala štafetovku! A meca taky (více méně…)!

A vám ne, heč ;-). Teda kromě Mazla, dobře, no. Taže jak to asi vypadá u mě doma? Mám malý pokoj nebo velký pokoj? Mám na stěně fotku Che Guevary nebo nemám? Dostal jsem na vánoce koberec nebo chodíme po dřevěné podlaze? Jsem pořádný nebo spíše nepořádný? Používám LCD značky Philips anebo LG? Mám v pokojíku soukromou toaletu nebo pouze sprchový kout? Je ta krev na stole pravá?

Chápu vaší nedočkavost, proto se rychle vrhněme na obrázky. Nuže, jsou zde (jestli to ten systém nějak nezničí, kliknutím na obrázek dosáhnete jeho zvětšení - funguje to tedy podobně jako mužský pohlavní úd):

Ano, toto umělecké foto znázorňuje můj pokojík, jak by asi musí být vidět po dvaadvacáté hodiny se zhasnutým světlem, za to s rozsvíceným monitorem.

A nyní již foceno s Aha!. Nalevo vidíte pití značky Kofola, hned vedle pravou domácí buchtu® a zcela napravo se krčí bělostný budík, který mne zítra v šest ráno brutálně rozzlobí.

A zde spím, dámy a pánové a přijde-li nějaká dámská návštěva, často se zde odehrávají takové podivné věci, jako je například ležení a sledování filmů běžící na LCD naproti.

Táák a komu předáme štafetu dále? Přece Derovi! Určitě bude mít radost, kluk jeden ušatá :-). A ještě někomu? Ano, Chamurappimu! To jsem zvědav, jestli si s tím poradí (když tak třeba stačí poslat nějakou vyřezanou hliněnou destičku, já ji vyfotím a vystavím…). A aby toho nebylo málo, předávám štafetu nejvyššímu elfovi, jakého kdy Středozemě spatřila.

A kdyby někoho zajímalo, co je to na té obrazovce, vězte, že to je faktoriál z patnácti tisíc spočítaný na chlup přesně ;-).

K čemu je dobrý špatný nápad

K čemu může být takový filosof? Filosof jen přemítá a hraje si se slovíčky a ukazuje nám svou hlubokou moudrost. Buď se jedná o filosofa dobrého, který dokáže zaujmout lidi sám od sebe, kterého mají lidé rádi a s chutí si přečtou či poslechnou jeho názory nebo se může jednat o průměrného filosofa, který občas napíše něco zajímavého, ale většinu času se v jeho hlavě utvářejí nezajímavé myšlenky.

Ovšem v tuto chvíli přichází na řadu špatný filosof, který přijde na svět s nějakým evidentně špatným nápadem. Ale přijde s ním o to hlasitěji. A co se nestane. Náhle se objeví ti dobří filosofové, kteří prohlásí, nenene, tohle je nesmysl takhle je to správně a opraví ho. Vidíte ten kontrast? Jak špatný filosof s nešikovným nápadem přidal ruku dílu při tvoření dobrého nápadu? Jednoduše tím, že vyprovokoval někoho lepšího, aby mluvil o stejné věci jako on.

Stejné filosofie se dá použít i v politice. Nejhorší politik je ten, který nic nedělá. Nejlepší politik je ten, který dělá všechno správně a dobrý politik je ten, který dělá něco dostatečně nahlas, aby vyprovokoval ostatní k následné velké reakci. Kdyby se politici nebáli radikálnějších změn, vznikaly by častěji hlasité ohlasy, které by původní názor nasměrovaly do správného koridoru.

Člověk nemusí být nejchytřejší, aby mohl stát u zrodu něčeho velkého.

Nejtvrdší reality show na světě!

Ze začátku to byly jemné a decentní reality show avšak čím více si naše mysl zvykala na nový televizní styl, tím méně byly tyto citlivé reality show pro oko diváka zajímavé. Proto mám zde nápad hodný génia - nová a tvrdší reality show: “Peníze nebo partner!” Název bude třeba ještě doladit, prozatím je málo zvučné.

Jak by to probíhalo? Jednoduše. Do pořadu by se vybralo několik párů, nejlépe různého stáří a různé délky doby, po kterou jsou spolu. Nyní by se muselo rozhodnout, který člen páru vlastně bude soutěžit, nejlépe by se to mělo střídat, ale možný je i los. Předpokládejme, že v horkém křeslě sedí muž. Podotýkám, že ani on stále neví, o co běží. Jeho přítelkyně ho tajně pozoruje z povzdálí, taktéž netušíc, o co bude kráčet.

A teď to začne. Soutěžící se dozví, že jeho “úkolem” je odolat útokům moderátora, který mu bude postupně nabízet peníze případně přímou výhru za to, že opustí svou přítelkyni. Ó jak je to nádherně zvrácené! Jen si to představte - “Pane Vomáčka, dáme vám sto tisíc korun, když opustíte svou přítelkyni a již nikdy se s ní nebudete více vídat.” Samozřejmě, že pan Vomáčka nebude souhlasit, není přece blbec.

Ale moderátor nelení a přihazuje. Postupně se sumička hezky zakulacuje, chlapík se kroutí v křesílku a přemýšlí a přemítá, tolik peněz ještě nikdy v životě neviděl a s jeho mizerným platem nejspíš ani nikdy neuvidí… Ale kuš, přece nevyměníš Petru za pár korun, nejsi zrádce. V tom už moderátor přihazuje další peníze a na velkém plátně se promítá, co všechno by si za ty peníze mohl koupit a speaker ještě dodává, kolik peněz by mu zbylo na živobytí.

V chlapíkovi to vře, dobrá duše se pere s tou zlou a čím více nul svítí na protější tabuli, tím větší a silnější je zlá část duše. Přítelkyně pozoruje svého přítele s kapesníkem u očí a neví, jestli má proklínat svého přítele, který už vypadá velice nalomeně anebo sama sebe, že je do téhle soutěže přihlásila.

Sledovanost dosahuje nejvyšších příček, konkureční televize dělají co mohou, ale kdo by si nechal ujít takové drámo jako poskytuje tato krutá reality show. Lidé se bojí chodit na záchod, aby jim něco důležitého neuteklo.

Když suma překročí další kritickou mez, již velice nalomený muž se ptá, jestli by Petru mohl alespoň občas vidět, jenže se mu dostává negativní odpovědi. Přesto se mu v očích točí dolárky, nedokáže tomu odolat, potká jinou ženu, s těmi penězi mu to přece nebude dělat problém. Ano, Petry je mu sice líto, ale těch peněz je opravdu moc, byl by hloupý, kdyby to nevzal. Souhlasí, podepisuje. Lidé v sáli jsou zkoprnělí, netleskají ani nevřískají, jsou zmatení a nevědí, co mají dělat.

Televizní štáb v tuto chvíli samozřejmě pustí do studia teď už bývalou přítelkyni, aby si to s ním vyřídila. Křičí, slzy jí stékají po tváři a její ruce se obtiskávají na mužovu tvář. Televize si mne ruce, inzerenti jim volají, až přetížili linku. Ředitel si připíjí se svými spolupracovníky, jak skvěle to vymysleli, ale to už se v hlavním studiu připravuje další pár. Los padá tentokrát na dívku, naposledy políbí svého manžela a jde usednout do horkého křesla…

A lidé doma spokojeně jedí brambůrky.

Jen teď nevím, jestli jsou horší autoři tohoto pořadu nebo konzumenti brambůrek.

Pohádka o ochranářích přírody

Ovšem co čert nechtěl, městečko mělo tu smůlu, že bylo na půl cesty mezi dvěma velkými okolními městy a tak čím více lidí mělo svůj vlastní automobil, tím více aut projelo naším krásným městečkem. Z počátku to nikomu nevadilo, aut jezdilo jen o trochu více než bývalo zvykem a dobrou náladu to nikomu ve městě nezkazilo.

Jenže auta neubývala, ba právě naopak, bylo jich stále víc a víc. Různě barevná auta různých značek se proháněla krásným městečkem jako by se nechumelilo. Spěchali, troubily na sebe a předháněly se. Na nejkritičtějších místech museli lidé čekat i několik minut, než mohli přejít cestu, proto se rozhodli postavit po městečku síť semaforů a přechodů a kde to bylo možné, vybudovali podchody.

Tím se situace na chvíli zlepšila, jenomže lidé si začali všímat, že jejich město již není tak čisté, jak bývalo. Auta zaprášila hlavní tahy městem, neukáznění řidiči vyhazovali z okna nepořádek, který patřil do koše a vůbec bylo najednou celé městečkou pokryté špínou.

Inu, situace v městečku již pomalu dosahovala vrcholu, proto se starosta rozhodl zakročit. Byl to člověk moudrý a vzdělaný, proto navrhl vybudovat obchvat kolem městečka, aby odklonil dopravu jinam. Celé městečko jásalo a všemi hlasy podpořilo jeho návrh. Slavnosti trvaly tři dny a tři nocy a každou noc se na náměstí konaly velké ohňostroje na počest novéhu obchvatu.

Hned další den se obchvat začal stavět, starosta položil základní kámen a za potlesku lidí z celého městečka popřál obchvatu co nejvíce let života a ještě více čtyřkolových návštěvníků. Obchvat se radostně každý dnem rozrůstal a zdálo se, že už nic nemůže zkazit radost obyvatel městečka z nově budovaného obchvatu. Jenže co se zdá, je sen.

Když byl obchvat z jedné třetiny postavený, objevil se u starosty zákeřný dopis. František Lesapán, ochranář přírody, stálo na zadní straně dopisu. Starosta se dal do čtení a s každým přečteným řádkem mu na hlavě vstalo třicet vlasů hrůzou. Pan František Lesapán totiž zásadně nesouhlasí se stavbou obchvatu, protože navrhovaný plán stavby obchvatu vede skrze hnízdo sýkorky koňadry, která už si na své hnízdo zvykla a bylo by tudíž nelidské a neetické, abychom ji odtamtud vyháněli jenom kvůli nějaké lidské rozmazlenosti.

Pan starosta je moudrý a nekonfliktní muž, proto se zeptal svých inženýrů, zda by nebylo možné postavit obchvat jinudy. Inženýři tři dny a tři noci přemýšleli a nakonec navrhli jinou trať, byť se stavba o pár korunek prodraží. Starosta souhlasil a práce opět započaly.

Jenže hned další den ráno už měl starosta na stole další dva dopisy. Tentokrát od pana Jiřího Veverky a slečny Jitky Potůčkové. Oba požadovali zastavení prací na obchvatu, protože navrhovaný plán vede skrze místo, kde se chodí každý den opalovat místní srnky a bylo by tudíž zavrženíhodné, kdybychom jim toto místečko zničili nějakým obchvatem.

A tak páni inžeýři opět zasedli u kulatého stolu a přemýšleli, až se jim z hlavy kouřilo a nakonec nalezli způsob, jak protáhnout kolem města obchvat, aniž by zničili hnízdo sýkorky koňadry a aby se srnky i nadále mohli chodit opalovat.

Ovšem hned další den měl pan starosta na stole tři dopisy od pánů Lištičky a Nejezkoně a paní Štěkalové. Všichni požadovali zrušení stavby obchvatu, neboť současný plán by zničil jediný šípkový keř v okolí dvouset metrů.

Když to pan starosta dočetl, vylovil z kapsy klíče, odemkl nejspodnější šuplík, kde měl schovaný svůj revolver a vystřelil si mozek z hlavy. Páni inženýři se sice ještě pokoušeli z vlastní dobré vůle přijít na čtvrtou verzi obchvatu, ale brzy se jim ta cesta začala cyklit a pány inženýry museli nakonec odvézt sanitkou do Bohnic, kde se dožili úctyhodného věku nejméně devadesáti let. A jak dopadlo naše krásné městečko? Všichni umřeli na rakovinu plic včetně pana Lesapána. A sýkorka koňadra se rok poté odstěhovala jinam.

Používejte Google efektivněji

A co že je to vlastně ten operátor? Naprostá většina lidí gůglí prostě slovo či slova, doufajíc, že jim to předhodí relevantní výsledky. Někdy se to povede, ovšem pokud ne, dá se tomu pomoci různými operátory.

Mezi nejjednodušší operátor patří obyčejné uvozovky. Představte si, že hledáte něčí jméno, třeba Honzu Večerku (je to jen příklad, samotnému Honzovi se tímto omlouvám, že jsem ho právě učinil slavným, užívej si to Honzo :-)). Zadáte tedy do Googlu Honza Večerka a ono vám to vyhodí nějaké výsledky. Ovšem když si prohlédnete pár odkazů, zjistíte, že vám to sice našlo stránky, kde se jakýsi Večerka vyskytuje, ovšem v naprosté většině to není ten Honza Večerka, co jste ho hledali. Google totiž výraz Honza Večerka nechápe jako jméno, jako výraz, který by neměl rozdělat a hledá stránky, kde se prostě “někde” vyskytuje slovo Honza a někde jinde slovo Večerka. A tak samozřejmě klidně předhodí stránku, kde je v hlavičce Honza Nedvěd a v patičce Martin Večerka. Tomuto způsobu hledání se dá zabránit používáním uvozovek - vložte do Googlu řetězec “Honza Večerka” (včetně uvozovek) a světe div se, Google nám předhodí pouze stránky, na kterých se nachází výraz “Honza Večerka” hned za sebou, ne rozházeně po celé stránce. Obdobně se takto dají hledat například citace.

Další používaný operátor je site. Tento operátor způsobí to, že vyhledávač omezí hledání jen na určitou doménu. Příklad: chcete na Novinkách najít články, kde se vyskytuje věta “Kdo jinému jámu kopá”. Můžete zkusit gůglit - “Kdo jinému jámu kopá” novinky.cz - ale to vám bude vyhazovat i zjevné irelevantní stránky na úplně jiných webech. Ovšem kdy výraz přepíšete takto - “Kdo jinému jámu kopá” site:novinky.cz - hledání se omezí pouze na doménu novinky.cz. Mimochodem na tomto příkladu také vidíte, že se jednotlivé operátory dají většinou skloubit dohromady (tedy hledat konkrétní řetezec na určité doméně). Můžete také hledat na doménách třetího řádu, tedy site:blogy.novinky.cz anebo jen na české doméně site:.cz. Ještě jedno upozornění - za site musí být dvojtečka a za dvajtečkou nesmí být mezera.

Třetí operátor asi moc běžných lidí nevyužije, jedá se totiž o operátor link, který hledá zpětné odkazy vedoucí na stránky. Pokud tedy chcete zjsitit, kdo na vás odkazuje a nemáte k dispozici nějaký měřič návštěvnosti (navrcholu, toplist, GA), zadejte do vyhledávače link:novinky.cz. Tento příkaz nalezne všechny důležité stránky, které odkazují na doménu novinky.cz. Schválně píši všechny důležité, protože google obvykle nezobrazí naprosto všechny odkazující stránky. Na zobrazování odkazujících stránek se proto spíše používá například český vyhledávač jyxo.cz.

Pokud se vám někdy stalo, že jste na internetu potřebovali nalézt výraz, který se ovšem na stránkách nevyskytuje v kombinaci s jiným výrazem, operátor minus - je přesně pro vás. Například chcete hledat Václava, ale nechcete, aby vám Google vyhodil stránky s Václavem Klausem. V tomto případě by hledaný výraz v googlu vypadal takto: Václav -Klaus. Nebo pokud chcete vyhledat výraz Novinky ale nechcete, aby vám Google předhodil web Novinky.cz, napíšete do vyhledávače toto: novinky -site:novinky.cz.

Operátorů je opravdu spousta, ale tyto patří k nejpoužívanějším. Další operátory naleznete na http://www.google.com/help/operators.html a další zajímavé funkce u Františka Fuky http://fflog.blog.lupa.cz/0611/google-search-vic-nez-jen-vyhledavac.

Jak oslovovat své drahé protějšky

Já jsem celkem romantický človíček, dokážu napsat hezké SMS, nedělá mi problémy říct své lásce do očí jak moc ji mám rád, i tu milostnou básničku napíšu, když je zrovna nálada :-). Ale za boha nedokážu vymyslet nějaké hezké a hlavně alespoň trochu neotřelé oslovení.

Jak obvykle začítáte třeba SMS? Já asi nejčastěji “Ahoj lásko”, oslovení “lásko” mám ze všech nejradši a bylo zároveň první, které jsem kdysi použil. Dále ještě používám třeba naprosto klasické “miláčku”, “zlatíčko”, “drahoušku” (to možná ani ne, zní mi to pochybně, spíš bych to použil v situaci, kdy bych na ni byl naštvaný) a docela se divím, ale z těch klasických co používá každý jsem asi nikdy nepoužil “broučku”, taky se mi to nějak nelíbí.

Pamatuje si třeba na Básníky? Jak tam Pavel Kříž v prvním díle tuším říkal té své princezně (to je další oslovení, které ještě občas použiji, ale je takové dlouhé, neohrabané, nezní hezky na poslech) tuším “píšťalko” (občas doplnil píšťalko ufoukaná pokud se nepletu). Není to krásné? Proč já nedokážu něco takového vymyslet? Taky bych to chtěl umět, vyvodit z nastalé situace nějaké hezké oslovení jako bylo toto. Přece jenom by asi bylo divné, kdybych své dívce najednou začal říkat “píšťalko ufoukaná”, nejsem si jistý, jestli by se to setkalo s úspěchem.

Z těch méně otřelých jsem už tedy přišel jenom na “čumáčku”, ale u tohohle si nejsem moc jistý, jestli se to spíš nehodí jako oslovení pro kluka než pro holku a pak mi jedna kámoška poradila “myško”, což je docela hezké, krátké a nezní to tak těžkopádně jako třeba výše zmíněné “princezno”.

Kde na to každý chodí? Já to nechápu. Vážně si dokážu vyhrát s celou SMS aby byla nádherná (teda abych to upřesnil - já si myslím, že je nádherná :o)), ale jenom na oslovení se zaseknu na deset minut a stejně žádné hezké nové nevymyslím a obvykle se uchýlím k mému oblíbenému “lásko”. Což je, přiznejme si to pánové a dámy - nudné a nudné a stereotypní a stereotypní…

Kde na to všichni chodíte? Přiznejte se! ;-)

První setkání s rodiči přítelkyně

Bojíte se toho? [pozor, článek obsahuje nespisovné až téměř vulgární slovo]

Nevím jak vy, ale já jsem se i docela těšil, tudíž jsem ani nebyl moc nervózní a pobavil jsem se s nimi. Prý jsem udělal dojem :o). Přišel jsem akorát na zprávy, tak jsme se obecně pobavili o tom, co se děje a co se neděje, došlo samozřejmě na politiku a vůbec na všechno. A taky už jsem se stihl pochlubit co všechno nejím (rajčata, česnek apod.)…

Ale o tom jsem v zásadě psát nechtěl. Víte co chtěla udělat mamka od jedné kámošky jejímu příteli, když se poprvé objevil u nich doma? Chtěla ho přivítat slovy: “Ahoj, tak ty jsi ten, co nám teď šuká dceru?” Že byste to taky chtěli zažít na vlastní kůži? :o) Nakonec na to nedošlo, škoda škoda…

Tokio hotel rulezz

Tokio hotel!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Šmudlíci moji malí, tokiáči, taky je tak zbožňujete?

Ten Bill je tak úžasný!!!! Vidíte ten jeho roztomilý kukuč???? A co teprve Tomííík:

To je ale kouzelné kůzlátko, že joo????

Prostě Tokio Hotel jsou miláááášci!!! Fakt nechápu, jak někdo může říkat, že Bill vypadá jako holka, není to pravda! On je jen tak jemný a něžný!!!

(Já jen abych zapadl mezi ostatní blogy na blog.cz)

Tisková zpráva čssd

To jsem netušil, že při čtení tiskového prohlášení čssd se může člověk tak dobře pobavit.

“ČSSD si je vědoma skutečnosti, že menšinová vláda ODS nemá v tuto chvíli v Poslanecké sněmovně zajištěn dostatečný počet hlasů, který by umožnil řádné a včasné schválení zákona o státním rozpočtu. Schválení státního rozpočtu je přitom v zájmu celé země. ČSSD proto konstruktivně navrhuje ODS co nejrychlejší přímé jednání v této věci. ČSSD je připravena podpořit rychlé přijetí tří novel zákonů, které do Poslanecké sněmovny předložila vláda Jiřího Paroubka a které umožní snížit výdaje a zvýšit příjmy v roce 2007.”

Nevím jak vám, ale mně to přijde docela veselé. ČSSD navrhuje ódéesce konstruktivní řešení, které spočívá v přijetí jejich tří novel :o). Bravurní řešení!

Pod Parou Fest

Jo a je to konečně za námi. Festival Pod Parou se vydařil a hlavně punx not dead.

Z Opavy nás odjelo asi třicet, což je i docela dost, někde v Olomouci jsme přibrali další hordu punkáčů a už nás jelo celkem šedesát a začal se dělat trochu bordel… Nevím proč, ale ti druzí punkáči třeba nalepili na okna několik plátků salámu, asi je to nějaký místní zvyk. Nadměrný hluk a kravál už ani do toho bordelu nepočítám. Pokud jste čekali, že jsme tam v rámci dělání bordelu něco zničili, tak vás musím vyvézt z omylu, nejsme hooligans, to jen tak na okraj. Ale paní průvodčí se stejně bála projít :o).

Vystoupili jsme v Třebovicích, což už bylo relativně blízko Moravské Třebové, kam jsme měli namířeno. A tady začal problém, protože jsme měli jet vlakem, který jel od České Třebové, takže se předpokládalo, že bude zcela obsazen punkáči a to se také stalo. Samozřejmě jsme se do toho nevešli a museli jsme hodinu čekat na další vlak. Ale ti co jeli tímhle prvním vlakem si taky užili, protože po padesáti metrech co ujeli od nádraží nějaký punkáč zatáhl za záchrannou brzdu, takže polovina osazenstva vlaku musela vystoupit a páni průvodčí to nějak odblokovávali… Prostě punx na výletě.

My jsme tedy jeli o hoďku později, což mě naštvalo, neboť jsme kvůli tomu nestihli první skupinu, na kterou jsem se úplně hafo těšil. Red insect - totální ultra hardcore levicový punk, prostě něco nepředstavitelně šíleného. I když dalo by se to představit - stačí, když si v hlavě vybavíte nějakého blázna jak lítá po pódiu a řve “BOJKOT!!!” nebo “Úchylný pes!!!” či “Police Bastards!!!” a podobné textíky. No prostě lahůdka. Mimochodem - znáte ve svém okolí nějakého ÚCHYLNÉHO psa? My jsme nad tím přemýšleli a nedokázali jsme si to ani představit :o)).

Tak tedy jeli jsme vlakem o hodinu později a už to byla docela nuda - dokonce jsme si i sedli. Všichni!!! No uznejte sami jet na punkový festival vlakem a přitom si sednout… Zvrhlá představa. Loni tam bylo tak málo místa, že někteří odvážnější punkáči seděli nahoře na těch místech pro batohy :o). A letos tohle… No ale aspoň jsme si zazpívali staré dobré klasické hity typu “Dokud bude tenhle blbej svět, budem křičet, punx not dead!” a podobné šlágry. Blbý bylo, že jsme to zpívali asi tak čtyři, moc lidí se nepřidalo, někteří už byli ožralí a jiní to neznali.

Dojeli jsme tam s poměrně malým zpožděním a vydali se na dlouhou cestu k místu konání. Nejlepší byli obyvatelé Třebové, kteří stáli za těma záclonama a koukali se, co jim to tam chodí za lůzu :-). Chytřejší lidi se na tom snažili vydělat a za stovku svezli tři čtyři lidi k festu. Vzhledem k tomu, že to opravdu blízko nebylo, tak se vždycky někdo líný našel. My jsme samozřejmě šli pěšky, tak za hodinku jsme tam byli a rozbili jsme stany. Já bydlel s přítelkyní, samozřejmě :-).

První dobrá skupina byli Totáči, kteří mě nečekaně chytli a pěkně se zapogovalo. Hráli celkem brzy, takže tam ještě nebylo moc lidí a pogo bylo tudíž ještě takové mírné. Jéžiš málem jsem zapomněl na naši vlajku. Jeden kámoš, takový anarchistický vágus, si doma udělal červeno-černou vlajku a pořád jsme tam s tím mávali a všichni nám to strašně záviděli. Docela dobrá legrace. Další den nám za to dokonce jeden týpek nabízel deset piv, ale nedali jsme to (pak nám to šlohli, takže asi bylo lepší to prodat…).

Někdy touhle dobou jsem usoudil, že pivo, které tam točili je fakt hnusné a že ho pít už nebudu, takže jsem tam pil jen nějaké “víno”. Uvozovky jsou zde zcela na místě, protože to “víno” stálo třicet korun a to ho byly dva litry, takže si dokážete představit, jak to asi chutnalo. No, pořád líp než to pivo. Loni to pivo zase ředili vodou 1:1, letos to museli ředit nějakým strašlivým hnusem, na PodParou se prostě z piva neopijete.

Někdy po Totáčích hrála slavná Zona-A, kterou nemám rád už z toho důvodu, že kdysi nazpívali song “Cikánský problém, vyrešit treba”, ale obecně se mi ta hudba nelíbí, takže jsem stál někdy v pozadí a motal se kolem lásky své jediné ;-). Takže jsem si to vlastně docela užil. Další dobrá skupina hrála až někdy docela pozdě, takže se sedělo před stany a kecalo se o blbostech. Měli jsme tam jednoho metalistu, spolužáka, který se nedávno odstěhoval někam do háje, tak nás chtěl zase vidět, takže se přemohl a jel na punkový festival. Dopadl špatně, tak kolem tří už byl totálně ožralý a válel se mi po stanu. Někdy večer se ale na chvíli probudil, takže se zase zapojil do debaty.

První den jsem se nejvíc těšil na mé oblíbené E!E, prostě klasika. Ale nevím, loni byli lepší, letos sice taky bylo nasazení, ale už to tak nějak nebylo ono. Navíc jsem se trochu dosral, když jsem si v pogu málem dvakrát vymknul kotník (byl jsem jeden z mála pogujících, který neměl těžký boty), to mě vážení pěkně vytočilo. Nejlepší byl asi poslední song “Nasrat, nasrat, nikam nepůjdu, nasrat, nasrat, já válčit nebudu” aneb takový romantický protiválečný song. S chutí jsem si ho zakřičel.

Pak už se nic moc nedělo, sedl jsem si s dívkou mou někde poblíž pódia a kecali jsme jen tak o životě. Byl to docela výkon ji “rozmluvit”, byla už trochu unavená a obecně je spíše tichá, takže jsem tak asi patnáct minut vedl monolog, než se konečně našlo téma, kterého by se mohla chytnout… Ale podařilo se, řešili jsme v zásadě naše chození, vděčné téma. Pak jsme se dostali k tomu, že jsem ji začal říkat, co se mi na ni líbí, což mě docela bavilo :o). A řekl jsem ji i jednu takovou báseň vlastní tvorby. Bohužel jsem skončil hned u prvního rýmu, repsektive prvního řádku, dál mě nic nenapadalo. Z celé básně tedy zbylo jedno milé přirovnání. Tak jsem ji teda alespoň řekl, že je krásná jako… A to si nechám pro sebe, ještě byste se opičili ;-).

Během toho zahráli i Punk floidy. Tuhle skupinu mám čím dál tím víc rád. Na nic si nehrajou, jsou takoví svižní a je s nima vždycky sranda. Nejvíc se mi líbil jejich kec na konec - “Teď vám zahrajeme poslední song a půjdeme do prdele…”. Možná kdybyste slyšeli ten tón, tak by to znělo líp :o). Nezklamali ani výběrem songů, panu prezidentovi zahráli “Pověste ho vejš” (Punx předělávka od Tučného :-)). Trošku mě mrzí, že jsem nezapogoval i na tohle, ale zase jsem se hezky pobavil s přítelkyní, což se cení víc a navíc mě stejně ještě bolela noha z eeček.

Pak jsme nějak kecali a nakonec se šlo spát. Nic moc dobrého tak už stejně nehrálo, tak co. Někteří lidi spali venku, říkali cosi o tom, že prý širák rulezz. Něco na tom možná bude, ale když už jsem ten stan tahal… Noc byla docela úděsná. Ožralí punkáčové pořád chodili kolem a zakopávali o kolíky, asi tak dvakrát nám někdo vlezl do stanu, že to je určitě jeho stan… Jeden týpek si dokonce sedl před naše tři stany a prohlásil - “tohle jsou anše tři stany”. Pak se ještě trochu divil “proč ty stany mluví?”. Chudák holka, co byla s ním. Pořád se mu snažila vysvětlit, že mají stany o kus dál a on furt ne, že tohle jsou jejich tři stany. Nakonec do jednoho stanu vlezl, odkud ho někdo hodně rychle vyrazil, tak slevil a prohlásil, že tyhle dva stany jsou jejich :o). Slečna ho pořád ukecávala, ať se jdou kouknout o ten kus dál, ale týpek ne. Snažil se dostat i k nám do stanu, ale nemohl za boha najít zip :-). Tak jsem ani nevstával, za chvíli to vzdal.

Pak tam byl nějaký veselý človíček, který asi patnáct minut v kuse nadával a bylo to fakt dost veselé, byl to slovák, takže ty nadávky zněly tak krásně romanticky :-). Ale pak už mě to i štvalo, jak mu furt nadával do kokotov a podobně. Bohužel jsem nestihl vysledovat, proč se na něj vlastně naštval. Že někdy v pět ráno tam nějaký punkáč začal řvát večerníček už asi nikoho nepřekvapí. O hodinu později pak někdo pro změnu řval vstávat a cvičit… Takže první noc jsem se vážně nevyspal snad ani minutu. Taky jsem tak vypadal, pravda.

Hned druhý den k ránu jsme šli do města pro další “víno”, neboť první den velice rychle došlo (to jsme ho měli asi čtvrnáct litrů…). A nebyli jsme sami, šlo nás tam docela dost. Cestou jsme potkali docela zvláštní věc - malá holka stála na popelnici za takovým plechovým plotem, před kterým byla přepravka jablek a normálně to rozdávala punkáčům, že prý se jim toho urodilo moc… Všichni se nás tam báli a pak nám jedna malá šestiletá holčička nabízí zadarmo jablka :o). Další den jsme ji pak viděli s tričkem PodParou :o).

První skupina v Sobotu která by stála za řeč byl asi Benjaming Band - punk, kde hrajou i dudy… Dobrá kapelka, rozjela to hezky. Měli skotskou image - sukně a pod tím samozřejmě nic a nakonec nám nezapomenuli ukázat holé prdele. Poslechl jsem si ještě pár skupin, ale každopádně to nejlepší mělo přijí někdy večír, když nastoupili N.V.Ú. To byl kůůrva nářez.

Štěpán měl opět to své šílené nasazení, běhal tam a křičel z plného hrdla. Punkáči se dole rojili v šíleném pogu. Když jsem tam jednoho kámoše lákal, tak řekl, že tohle už není pogo, tohle že je normální bitka. Noooo….. Bitka to nebyla, ale mazec to byl řádný. Na Anarchistickou lidovou se to rozjelo jak nikdy. A to nakonec jako přídavek hodili song, který jsem si myslel, že snad naživo už ani nehrajou, v životě jsem to od nich neslyšel - Sereme na stát! Moje nejoblíbenější písnička, takže jsem vletěl do toho poga a užíval si jak to jen šlo. Byla to fakt jízda, dokonce jsem i dvakrát sletěl na zem, což se mi snad ještě nikdy nestalo - obvykle se na nohách udržím. Ale hromadné pády jsou stejně nejlepší. Nic prostě nemá na to, když tam pogujete a najednou někdo trochu prudčeji žduchne, někdo zakopne a už to padá už to padá. Najednou vznikne hluchý prostor, není se o koho opřít, zakopnete o ty na zemi a už to padá už to padá. Lidi kolem podávají ruce, přitom se taky sotva drží na nohou… Prostě to se musí zažít.

Během poga jsem i stihl zvedat kamarádku ze země. To jsem dost nechápal, klečela tam na zemi, kolem ní iks lidí a nikdo ji nezvedne… Tak jsem tam musel přiběhnout z kotle a pomoci ji. A za chvíli zase… A opět ji nikdo nepomůže. Tak tam zase přiběhnu… A ona hledá náušnice… No nenaštvalo by vás to? Jen škoda, že N.V.Ú. nezahráli moji další oblíbenou Kalamajku (Kalamajka mik mik mik, serem vám na pop music).

Pak ještě hráli SPS, což bylo trochu zklamání, protože měli docela malé nasazení, nestálo to za nic.
Jako jo, poslechl jsem si to rád, ale už jsem ani nešel zapogovat, byl jsem se slečnou a staral se, ať ji není zima ;-). Nejvíc jsem se vyřádil na songu ODS - “Všechno jste si nakradli, chudej chudým zůstane, opasky si utáhnem, prej lepší doba nastane - HOVNO!”. Sic jsem modré ptáky volil, tak tenhle song jsem si musel zakřičet, je prostě dokonalý.

Pak už se šlo zase ke stanům a kecalo se tam, po chvíli se šlo spát. Usl jsem nečekaně brzy a dokonce se mi i zdál sen. A jaký sen! Ještě hráli nějaké kapelky a mě se zdál sen, že tam teď hraje Red Insect! Ta skupina, co jsme ji prošvihli na začátku. Z toho jsem měl velkou radost, protože jsem si vážně - když jsem se uprostřed noci probudil - myslel, že jsem je vážně slyšel :o).

Jinak už se asi nestalo nic, o čem by mělo cenu psát, navíc by mě zajímalo, kdo se prokousal až sem a nic nepřeskočil :o). Takže cesta zpátky už byla více méně nudná, já jsem půlku cesty prospal někde v uličkách ve vlaku a domů jsem je výjimečně autobusem, nechtělo se mi jít pěšky. A co z toho všeho plyne? Punx not dead, to si pamatujte.

Tak co, Ly, lituješ, žes tam nebyla? ;-)

Nejsem rasista, ale.... fakt nejsem!

Při čtení nejrůznějších článků o všem možném a nemožném jsem narazil na jeden docela dost zajímavý spot o rasismu - Nejsem rasista, ale…. Určitě stojí za přečtení a vzhledem k tomu, že na tento článek chci zde reagovat, slušelo by se, kdybste si odkazovaný článek nejprve celý přečetli.

O co tedy zhruba jde? Stačí krátká citace z článku a bude všem jasno:

“Nejsem rasista, ale ti cikáni prostě mají jinou mentalitu, než máme my.” Tento výrok je rasistický, protože tvrdí, že mentalita určité osoby je založena na jejím etnickém původu. Filozofie typu “ten člověk se narodil jako Rom, a proto se chová určitým způsobem” je rasistický nesmysl.

Tak. Co myslíte, mají cikáni jinou mentalitu než my? Já si - stejně jako citovaný zdroj - myslím, že mají. A myslím si to také třeba o Japoncích nebo o Eskymácích a v podstatě i takový Němec má jinou mentalitu než my. Ó jaký jsem strašný rasista. Národní odpor by ze mě měl jenom radost. On tamější autor totiž trošičku překrucuje. Původní věta zněla, že “cikáni mají jinou mentalitu, než máme my” a autor to připodobňuje k větě “ten člověk se narodil jako Rom…” a zde je vidět jasný kámen úrazu.

Pokud vyrůstá cikánské dítě u cikánů, bude se chovat jako cikán, bude mít jejich mentalitu. Pokud bude vyrůstat někde u bílých, bude mít patrně jinou mentalitu (ač si stejně myslím, že mu zůstane i část cikánské mentality a neříkal bych tomu rasismus, ale genetika či dědičnost). Ale tohleto kdyby kdyby mě nezajímá. To je jakási fikce a proto nechápu, co je na větě “cikáni mají jinou mentalitu, než máme my” rasistického, když je to prostě pravda. Neříkám, že se s tím každý rodí, říkám, že celkově vzato mají cikáni jinou mentalitu, stejně jako mají jiné zvyky a jinou kulturu.

Podle stejného principu by byl třeba rasistický i výrok “češi jsou dobří v hokeji” - čech nemůže být dobrý v hokeji jen proto, že je čech. S trochou nadsázky bych též mohl říci, že výrok “černoši jsou černí” je taky rasistický, protože černoch přece nemůže černý jenom proto, že je to černoch :o)).

Rasismus je svinstvo, ale takovéto dokázavání, že věta “Nejsem rasista. Opravdu obdivuji přirozený hudební talent amerických černochů.” je rasistický blábol mi přijde jako taková z nouze ctnost a trapnost.

Fest jak pěst

Tak jsem byl teď o víkendu na jednom parádním punkovém festivalu.

Fesťák se konal v Zábřehu na Moravě. S partou jsme se sešli někdy v sobotu ráno a vydali jsme na předlouhou asi tří nebo čtyřhodinovou cestu vlakem. Jelo se v tomto složení: pět punkáčů a jeden oproti ostatním konzervativní člověk. To jsem byl já. Nikdy jsem nebyl radikální punkáč a teď jsem se spíš ještě uklidnil než naopak. Ale jel s náma i jeden anarchista, se kterým je vždycky sranda, protože do sebe vždycky strašně rýpeme. On ultra levice já umírněná pravice, takže to vždycky skončí nějakým konfliktem, ale tak aspoň je sranda.

Jak už jsem psal u mazla, nejvíc mě vždycky bavily věty typu “Tož havran kurva, nebuď tak konzervativní” nebo “Tož havran kurva, napij se”. V Ostravě jsme zakoupili nějaký višňák, což mělo být údajně dobré víno, ale vyšel z toho strašlivý patok, který nikdo nechtěl pít. Všichni se shodli na tom, že to je víno smíchané s lihem. A to jsme koupili dvě láhve. Celou cestu do mě potom anarchista hučel, ať to piju, že je fesťák a že když se na fesťáku neožereš, tak se dojebeš (musel jsem uznat, že na tom něco je).

Už od Olomouce se anarchista těšil na ty hory punkáčů, kteří s náma pojedou na fesťák a pořád nikdo nepřicházel… Když už jsme jeli poslední štaci a stále jsme nenarazili ani na jednoho punkáče, tak už to začínalo být jakési podezřelé. Ve chvílí, kdy jsme vystoupili z vlaku a neviděli jsme nic než absolutní klid, byli jsme už trochu zoufalí, protože jsme očekávali větší povyk na to, že fest se měl konat padesát metrů od nádru.

No, došli jsme na místo určení a nevěřili vlastním očím. Fest se konal na něčí zahrádce, která nebyla o nic větší než ta naše a bylo tam celkem patnáct lidí i s pořadatelema a kapelkama :-). A to bylo už deset minut po oficiálním zahájení. Tak byli jsme trochu překvapení, pravda. Ale co, sedli jsme si a čekali jsme. Jako první hrála nějaká skupina Planina, to jméno jsem v životě neslyšel a docela jsem je litoval. Hrát pro tak deset lidí asi nebyl jejich životní sen. Další skupina nepřijela, pak hrála další totálně neznámá skupina a pak už konečně nastoupil mnou vytoužený Volant.

Konečně se to rozjelo. Už byl podvečer a tak tam přišli nějací další punkáči a tak se mohlo začít konečně pořádně pařit a zběsile pogovat. Volant to rozjel bravurně. Řezal do kytar co to šlo a jejich melodie udávala jasný pogující rytmus.

Hned po téhle skupině se zde objevila Houba, na což jsme se taky pořádně těšili, neboť jsme se nazvali Houba ultra fans Opava. U nás v Opavě má vždycky Houba bombastické koncerty, k nám jezdí nejraději ;-). Takže se to taky dost slušně rozjelo a dokonce mi byla zahrána písnička.Náš anarchista se totiž zná se zpěvákem, takže ho poprosil, ať zahraje nějakou písničku pro “Havrana, voliče ODS”. No, nechat si zahrát písničku s tímto přáním na punkové akci, kde se politická orientace všech pohybuje mezi levicí a ultra levicí není to, co jsem si vždycky přál, ale jako v pohodě, byla aspoň sranda. Zpěvák k tomu přání ještě dodal “Pro Havrana, voliče ODS, chudáka”.

Pak nastoupila jakási slavná skupina co prý má i jakýsi klip v Esu - Rybičky 48. Tak slavní možná jsou, to jo, byli v televizi, to jo, ale pařil na ně pouze jeden totálně ožralý člověk, který furt vbíhal na pódium a bral zpěvákovi mikrofon a něco tam řval :-). Takže punkáči je docela svorně vyfuckovali, znělo to dostatečně neopunkově. V Esu jim to asi šlape líp :-).

Pak hrála další skupina, co jsem neznal, ale bylo to dobré. No a jako předposlední zahráli Punk floidi, kteří fest pořádali a to byl taktéž dost mazec. Hity jako Motocykl Java nebo Hrůza z nové desky Pop is dead nenechali jednoho punkáče klidného a opět se před pódiem rozjela docela slušná mela. Pak jsme se šli najíst, páč jsme začínali míti hlad a to už se připravila poslední skupina - N.V.Ú.

To co předvedli tihle se nedá s ničím jiným vůbec srovnávat, protože zpěvák envéúček, Štěpán, těm svým textům naprosto věří a zpívá je se zjevným přesvědčením v hlase. Prostě se do toho úplně položí, nasazení 150%. Nejvíc mě potěšil songem Kalamajka, který je ze všech takový nejveselejší a s chutí jsem si ho zakřičel. Kdo nezažil, nepochopí. Během hraní se tam strhla i nějaká menší šarvátka, ale ani to nestálo za řeč, vše bylo rychle vyřešeno.

Tak, tímhle fesťák končil a začaly problémy. Kdepak přespíme. Tak nějak jsme očekávali, že se bude kalit aspoň do tří, ale fest skončil chvíli po půlnoci a co teď, první vlak jel až o půl čtvrté. Tak jsme se shodli, že přespíme nějak do rána a pojedeme až někdy v sedm, zůstávat vzhůru do půl čtvrté se nám nechtělo, protože všichni se tak nějak rozešli, asi tu byli většinou místní. Měli jsme jeden stan, na který každý docela nechápavě koukal… Bohužel se tam vešli jen dva.

Takže nejdřív jsme si lehli na nějaké staré dřevěné trámy napuštěné něčím odporným co docela nechutně smrdělo, ale především byla zima a já neměl ani deku, natožpak spacák. Asi hodinu jsem tam mrznul, než jsme se s kámošem sebrali a šli na klasický nádr, kde jsme se dostali někam do haly a lehli si na zem před nějaké obrovské dveře, jak do ředitelny :-). Mimochodem tam také byly zamčené záchody. Měli jsme docela štěstí, za tu dobu, co jsme tam leželi, přišly jenom dvě skupinky lidí. Nejdřív někdo, kdo chtěl použít toaletu a pak dvě paní, které šly odemknout toaletu :-).

No, ráno jsme se sebrali a jeli domů, třikrát hurá.

Krvežíznivý rotvajler

Prolog

Kostelní zvon právě odbíjel klekání. Seriózní muž v tmavém obleku zamknul vstupní dveře do své prodejny a klíč vsunul do levé kapsy u saka. Alarm nechal vypnutý. Pomalu se přišoural ke svému stolku, zavřel knihu, kterou doteď četl, otevřel zásuvku a vložil jí tam. Měla tam již své místo, po dlouhé měsíce, co tady prodával elektroniku ukládal všechny knihy právě zde, do dřevěné zásuvky svého stolu. Ještě předtím, než ho také zamknul, vyňal z něj již poněkud postarší audio kazetu. Byl totiž posedlý hudbou, vážnou hudbou. A ze všech umělců a géniů měl nejraději Ludwiga van Beethovena. Kazeta byla už v této postmoderní době poněkud zvláštnost, ale tento muž byl také trochu staromódní. Mohl si pořídit kvalitnější a praktičtější CD, ale nechtěl. Měl svou starou, zmoženou kazetu a to mu stačilo.

Vložil ji do přehrávače a pustil tlačítkem “PLAY”. V tiché prodejně se rozezněl Beethovenův něžný a láskyplný klavír. Skladba Pro Elišku. Chvíli se tóny rozvážně vlekly, chvíli zase utíkaly jako horská bystřina. Sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl téměř prázdnou krabičku tabletek proti bolesti hlavy. Spolknul poslední dva prášky a dál již nevyužitelnou krabičku hodil do koše. Pak vzal do rukou neforemnou propisku - tu, se kterou si hrál když od něj ten klučina koupil kameru - a načrtal na kus papíru několik slov. Přemýšlel, jestli se má podepsat, nebo jestli to pochopí. Klavír mu stále zněl v uších, Ludwig van nevnímal jeho pocity, ten se jen soustředil na svůj klavír, na své tóny. Nepodepsal se.

I ona propiska měla u prodavače své stálé místo. Položil jí tedy vedle kalkulačky, kterou občas používal, když potřeboval spočítat nějaká velká čísla. Většinou mu ale stačil vlastní hbitý mozek. Otočil se, obešel pult a prošel skrze celou prodejnu. Klavír zrovna uháněl skopečka, ale jakmile se prodavač zastavil u televizoru s úhlopříčkou sedmdesát centimetrů, tóny zpomalily. Pootočil mohutný přístroj tak, aby z něj mohl vytáhnout šňůry. Přes den totiž televizor normálně hrál, aby lidé věděli, že tady neprodává nic než kvalitu. Kabel byl dlouhý. Tedy aspoň tak dlouhý, jak on sám potřeboval.

Kostelní zvon stále zvonil. Klekání se musí pořádně ohlásit, aby byly všechny hodné děti u svých rodičů, nebo by je už nikdy nikdo neviděl. Alespoň tak praví pověst. Připravil si šňůru a ještě na chvíli se zaposlouchal do Ludwiga van. Zbožňoval ho. Považoval ho za největší génia tisíciletí. Vzal židli, na které přes den sedával a vytáhl jí před pult. Narovnal si ji. Ještě jednou se zahleděl na ten arch papíru, který ležel na stole. Vrátil se zpět a přečetl si svá slova. Podepsal se. Do místnosti doléhal zrádný svit slunce, které, jelikož ještě bylo léto, odpočívalo poměrně vysoko nad horizontem. Lehkým krokem přišel k oknům a spustil staré, zežloutlé žaluzie. Slunce se na nich zastavilo a v prodejně se zešeřilo.

Muž si stoupnul na židli, stále poslouchaje Ludviga. Narovnal si krvavou kravatu, kterou měl nakřivo a dopnul si sako. Musí přece reprezentovat. Kostelní zvon již pomalu slábl, ale stále jej ještě bylo jasně slyšet. Sám si na krk připnul slušivý černý náhrdelník a volně svěsil ruce. Naslouchal. Ludwigův klavír stále hrdě hrál svou skladbu, nahoru a dolů. Všechno se zdálo být krásné, ale poněkud matné. Místnost zšedla, slunce zapadlo, světla pohasla. Ludwigův klavír sténal. Kostelní zvon přestal spěchat, ujistil se, že všechny hodné děti jsou již doma a vydechl naposledy. Klavír v prodejně ztichl.

Život je krásnej.

Příběh začíná

Vždycky jsem toužil po kameře. Byl to takový můj sen. Někdo by dnes dal nevím co za to, aby zažil alespoň jeden koncert Beatles, druzí sní po nablýskaném Ferrari a jiným by stačila jen malá horská chata někde v Kanadě. Já chtěl kameru. Fascinovalo mě, že si můžu zaznamenat určitou chvílí svého života na kazetu a kdykoliv si ji zase přehrát. Prostě ji jenom vezmete do ruky, zmáčknete jedno, dvě tlačítka a celá okolní krajina se vám otiskne na malý, tenký pásek. Jak jednoduché, že?

Proto jsem prožíval přímo záchvat euforie, když jsem v jednom nedalekém obchodě s elektronikou, kde se sice prodávaly hlavně televize a hi-fi věže, našel přesně tu kameru, která mi vyhovovala. A ještě ke všemu ve slevě. A v pěkně pořádné slevě, to vám teda povím. Normálně byste jí koupili tak za patnáct tisíc, někde i více, ale tady stála pouze tři tisíce, devět set devadesát devět korun.

To víte, že jsem okamžitě letěl domů přemluvit rodiče, že jako za chvíli mám narozeniny, jestli by mi nepřidali něco málo peněz, že tam mají tu super kameru ve slevě a nakonec se mi to povedlo, i když otci vrtalo hlavou, proč je ten přístroj tak moc zlevněn. Upřímně řečeno, také mi to nedávalo smysl. Vždyť je to poměrně dost kvalitní výrobek, rozhodně ne do laciného výprodeje. Ale co, říkal jsem si tehdy, když nebude fungovat, tak ji přece vrátím a je to. Tím bylo vše vyřešeno a já tak mohl ještě tentýž den odpoledne zajet na svém kole do toho obchodu.

Zvonkohra nade dveřmi okamžitě ohlásila můj příchod svou kratičkou písní a prodavač zdvihl obočí, položil nějakou knihu, co právě četl a postavil se.

“Dobrý den,” začal jsem slušně.

“Dobrý,” odvětil trochu neochotně muž v černém obleku a krvavě rudé kravatě. Sundal si brýle, protože je patrně měl pouze na čtení a položil vedle knihy. Byl to patrně starý dobrý typ seriózního prodavače, který svému řemeslu rozumí, ale je na své živitele občas poněkud nevrlý. “Co si mladý pán ráčí přát?”

“Chtěl bych si koupit kameru!” zvolal jsem zvesela. Prodavači se konečně na tváři vyloudil potutelný úsměv a pomalu opouštěl své místo za pultem a směřoval k poličce, kde bylo kamer, co hrdlo ráčí.

“A na co přesně byste ji potřeboval?” začal se zajímat. “Chci říci, jestli budete natáčet rodinné výlety nebo první krůčky svého mladšího brášky, pak bych doporučoval tuto kameru.” položil ruku na onen vychvalovaný přístroj a pokračoval dále. “Hodí se na nenáročné natáčení, cenově je také zajímavá a určitě,”

“Ne, ne děkuji,” konečně jsem ho zarazil. “Já už jsem si vybral. A rozhodně s ní nechci natáčet výlet na Sněžku.” ušklíbl jsem se. “Chtěl bych tu ve výloze,” v prodavači viditelně hrklo, “Tu ve slevě,” pán v saku upustil z rukou propisku, se kterou si doteď hrál a ta s ostrým výkřikem dopadla na podlahu.

“Proč chcete zrovna tuhle?” zeptal se po chvíli ticha, shýbaje se pro ležící pero, “Máme mnohem lepší kamery nežli je ta co si přejete. Třeba tato,” ruka, kterou ukázal na stříbrný přístroj, se mu klepala jako jehlička šicího stroje. “Je lehčí a … a také mnohem praktičtější,” došla mu slova. Chvíli blábolil nesmysly, že tato kamera má daleko větší rozsah možností, přitom nedokázal vyjmenovat ani jednu a když chtěl vyzdvihnout model pokojně odpočívající vedle toho “stříbrného zázraku”, opět jsem mu skočil do řeči.

“Ne, pane, já bych chtěl tamtu.” stál jsem si rozhodně na svém. Ten chlap mě už přestával bavit.

“Nemohu vám ji prodat,” řekl jednoduše muž a sáhl si do kapsy u kalhot, ze které vytáhl bílý kapesník, kterým si utřel potem orosené čelo, “Nejde to.” vypadalo to, jakoby spíše utvrzoval sám sebe a ne mne.

“Proč ne?” Zavládl ve mně zmatek a zároveň zoufalost. Nejdříve výbuch euforie a radosti a nyní se mi můj domeček z karet pomalu ale jistě hroutí. Jestli mi má vysněná kamera uteče mezi prsty, a ještě ke všemu kvůli tomuhle troubovi, tak se fakt naštvu.

“Tahle kamera,” odkašlal si, “Ta kamera je totiž vadná. Ano, je vadná.” říkal to tak přesvědčivě, asi jako když George Bush mluví o míru.

“Nevykládejte mi nesmyly,” rozčiloval jsem se, “Jestli jste ji už někomu slíbil, měl jste si ji schovat třeba pod pult a ne ji vystavovat ve výloze, kolem které projde denně půlka města. Takže pokud mi tu kameru neprodáte za uvedenou částku, budu si na vás stěžovat.” pryč byla serióznost toho prodavače a pryč také bylo mé prvotní nadšení. Zrcadlo tady bohužel nebylo, ale určitě jsem zrudl zlostí. Začínal jsem si připadat jako v Kocourkově.

“Ale to nejde,” prodavač se opřel o pult, za kterým si ještě před chvílí pokojně a nerušeně četl svou knihu, a v mysli spřádal další výmluvu, “Ta kamera není vhodná pro děti,” vykulil jsem na něj oči a poslouchal, co z něj vyleze teď, “Je totiž,” nedopověděl. Posadil se na svou židli a poněkud nervózně se na mne podíval. Nevěděl co říci, nevěděl, jak mi tu kameru má rozmluvit a patrně asi pochopil, že, pokud nechce být vyhozen, musí mi ten přístroj prodat. Ať chce nebo ne. Nervozitu tak záhy vystřídala úzkost.

“Tak co? Prodáte mi ji?” zeptal jsem se ho na otázku, na kterou se obvykle člověk v obchodě prodavače ptát nemusí. Ať žije Kocourkov.

“Náš zákazník, náš pán.” řekl, ale do očí se mi nepodíval. Vstal, vytáhl svazek klíčů a odemknul výlohu. Kolem procházely davy lidí, kteří se zrovna vracely z práce a nikdo ani okem nepohlédl dovnitř obchodu, kde se právě odehrával velmi zvláštní obchod. Zákazník přesvědčoval prodavače, aby si mohl něco koupit. Nevídané, neslýchané.

Rezignovaně vytáhl ten poklad a vložil do krabice, kde již byly všechny možné doplňky a návody. Vše zase pečlivě zabalil a sdělil svému počítači, že právě proběhla transakce, díky níž zbohatl o čtyři tisíce, bez koruny ovšem. Podal jsem mu zmiňovaný finanční obnos a prodavač přesunul krabici na druhý okraj stolu a dokonce byl tak laskavý, že mi zdarma přidal igelitovou tašku.

“Užijte si ji.” řekl chladně a zase se posadil za pult a začetl se do své knížky. Už se na mne ani nepodíval. Když jsem odcházel, nepozdravil.

“Ségra,” hulákal jsem na celý dům jakmile jsem přijel, “Dívej co mám!” vběhl jsem do jejího pokojíku a celý udýchaný jsem v rukách držel vytouženou kameru a křenil se.

“Proboha kde jsi to ukrad’?” byla její první reakce, když se odpoutala od nějakého časopisu a koukla se, co její bráška zase přinesl.

“V jednom obchodě,” sednul jsem si na její sametovou postel, jak sama říká, ale okamžitě jsem na sobě pocítil její nevrlý pohled, a tak jsem stejně rychle vstal. “Byla ve slevě.”

“A naši o tom ví?” zeptala se nejistě. Nohama zabouchla dveře. To dělala vždycky, když jsme diskutovali o věcech, do kterých rodičům nic není. Poslední velká porada bylo skrze Dana, jejího kluka. Alespoň teď už její kluk je, ale tehdy ještě nebyl, a tak jsme museli vymyslet něco, na co ho spolehlivě dostane.

“Jasně, táta mi stejně musel něco málo přidat. Zase tak levná nebyla. Ale že je super?”

“Ukaž,” sedla si na postel a teď už to dokonce povolila i mě. “Vypadá hezky, je docela lehká. Už jsi s ní něco natáčel?”

“Ne, není tam kazeta.” vysvětlil jsem.

“A kde jsi ji vlastně koupil?” Lucka se zkusila jen tak letmo skrze kameru podívat na svůj pokojík.

“V obchodě na náměstí. Tam u té kašny. Nechápu to.” rukou jsem si prohrábl vlasy a opřel se o zeď. “Byla ve výloze, přímo před ní byl nápis POZOR!!! AKČNÍ SLEVA!!! 3999 KČ!!! a nikdo si toho nevšiml. Vždyť každý, kdo se v kamerách byť jen trochu vyzná, musí uznat, že to je fakt nářez. Tahle věcička stojí normálně i pětkrát víc.”

“Tak to teda je fakt divný,” položila kameru na postel přede mě a pokračovala, “Musí v tom být nějaký háček. Je na tu kameru záruka?”

“Jo je, myslím že dva roky, ale tím si teď nejsem jistý. Je to napsaný v papírech.”

“Hmm,” pokrčila rameny, “Tak buď se ten prodavač zbláznil nebo je to výrobek made in tchaiwan.”

“No, spíš bych řekl,” zvážněl jsem, “že se zbláznil prodavač. Byl totiž nějaký divný. Nechtěl mi tu kameru prodat. Nevím proč. Když jsem mu řekl, že bych chtěl tuhle kameru, nějak divně strnul a začal se chovat divně. Nevím, asi tu kameru už zamluvil někomu jinému a bylo mu blbé mi to říct nebo co já vím. Ale choval se fakt divně.”

“Tomu bych i věřila, že ji už slíbil někomu jinému.”

“Hele, a co Dan?” popíchnul jsem ji.

“Dobrý,” sklopila zrak a sebrala ze země sešit, který jí tam asi spadl. Hodila ho na stůl.

“Dobrý?” zopakoval jsem, “To je všechno, co mi k němu řekneš?” nezdálo se mi. Vy sice mou sestru moc neznáte, ale když zrovna nemá nějakou náhodou špatnou náladu, je děsně, ale fakt děsně, ukecaná. Proto mi jednoslovná odpověď zaváněla něčím divným.

“Jo, dobrý.”

“Ségra!” zvednul jsem trochu hlas. “Co je s ním?”

Lucie se na mě nějak podivně smutně podívala, ale nakonec se přeci jen trochu rozpovídala. “Já nevím. Je takovej… divnej. Ze začátku to bylo fajn, udělal co mi na očích viděl, ale teď se nějak změnil. Chová se povýšeně, všechno musí být po jeho a už se objevily první hádky. Říkal, že má teď moc starostí doma, protože se mu rozvádějí rodiče nebo co. Je mi ho líto, ale přece se nemůže ke mně takhle chovat.”

“Ségra, jestli je na tebe fakt tak hnusnej, jak říkáš, tak to s ním skonči radši teď než bude pozdě.”

“Nemůžu se s ním rozejít. Představ si, že se naši rozvádějí, jsi úplně v háji a ještě ke všemu by tě nechala tvoje holka. Ne, to mu nemůžu udělat.”

“Radši se budeš trápit s ním?”

Lucka chvíli přemýšlela. “Je to můj kluk. Má teď špatné období, ale až se to všechno vyjasní, bude jiný. Stejný, jako když jsme spolu začali chodit.”

“Jak myslíš ségra. Ale jestli ti bude nějak ubližovat, tak mu připomeň, že máš velkého zlého bráchu.”

“Jasně,” rozesmála se Lucka. “A konec debaty o Danovi, jdeme něco natočit. Kde máš tu kazetu?”

“U sebe, myslím.” zvedli jsme a se zašli do mého pokoje. Venku zrovna kostel odbíjel klekání.

“Pusť to tam, rychle,” popoháněla mě Lucka. Sestra totiž chodila do nějakého pochybného kroužku latinskoamerických tanců a samozřejmě že mi okamžitě musela ukázat, co nového a “úžasného” se tam zase naučila. A aby to nebylo úplně všední, zašli jsme kousek za město a vylezli na malý hřeben. Doufal jsem, že by ten její taneček před zvolna zapadajícím sluncem mohl vypadat docela působivě. Uvidíme. Musím ale uznat, že kdyby šel někdo kolem, myslel by jsi, že tam točíme něco úplně jiného… Sestra se tam místy docela nakrucovala a já tam pobíhal s kamerou jako nějaký nadržený pošuk. Příště se už do něčeho takového nenechám přemluvit a natočím radši něco normálního.

Stačilo propojit mou kameru s televizí a už jsme se mohli dívat. Málem jsem ale zapomněl vrátit kazetu. Sestra ještě odněkud vytáhla slané tyčinky, ať tady nesedíme jen tak, uvelebili jsme se v křeslech a já vše spustil. Má první nahrávka! Rodiče jsme tady radši ještě nevolali, protože jsme nevěděli, jak bude ta má sestra-tanečnice vypadat. Jak se říká, nekupuj zajíce pytli a neukazuj novou kazetu rodičům.

Na obrazovce zrněly černo-bílo-šedé fleky a stále se nic nedělo. Říkal jsem si, že jsem asi něco špatně zapojil. Pro jistotu jsem to ještě jednou zkontroloval. Byl jsem takříkajíc teoretik, ne praktik.

“No jistě, špatně zapojený drát,” vrazil jsem ho tam pořádně, aby pevně držel a sedl jsem si zpátky do křesla a ze stolu sebral jednu tyčinku. Obrazovka však stále odmítala poslušnost. Ve chvíli, kdy jsem se chtěl znovu zvednout, obraz blikl, přestal zrnět a zčernal.

“Už,” zaradovala se sestra. Přibližně uprostřed obrazu náhle tmu prořízlo ostré světlo, řekl bych, že slunce, protože se mi to nepovedlo pořádně zaostřit. Přece jenom jsem do této chvíle kameru pořádně v ruce nedržel a muselo se to nějak podepsat. To se ale brzy musí změnit! Slunce osvítilo spodní okraj obrazovky a na ní se začínala rýsovat země. Světlo se pozvolna přibližovalo. Přímo dole se z temnoty vyklubala bílá šmouha.

“Ten obraz je nějaký divný,” nechápal jsem. Musel jsem tam něco nastavit špatně, hodně špatně.

“Co si s tím proboha udělal? Vždyť tam nikde nejsem,” rozčilovala se Lucka.

“Počkej,” Tma v obraze se během pár vteřin proměnila v podivně malé fialové skvrny, které se nesrozumitelně pohybovaly po zbytku obrazovky. Trochu mi to připomínalo rozbouřenou hladinu jezera, třeba při hustém dešti. Zdálo se mi, že část obrazovky poněkud zšedla, ale jistý jsem si moc nebyl. Vedle toho podivného světla se objevilo ještě jedno, stejně velké. To už bylo opravdu zvláštní, protože jsem si doteď myslel, že to světlo je přeci jenom slunce, ale vypadá to, že v tom bude něco tajuplnějšího. Světla se stále pozvolna blížila. Zároveň tak osvítila větší prostor a já mohl spatřit, že kousek obrazovky skutečně zšedl. Došlo mi co celý ten výjev znamenal. Blížící se dvě světla. Co by to asi tak mohlo být? Ano, auto. Co jiného. A šedivá plocha s bílou šmouhou není nic jiného, než cesta.

To je sice všechno hezké, ale co to má znamenat? A kde se to tam vzalo zatraceně? Mezitím, co jsem přemýšlel, se děj záhadného filmu posunul o několik metrů dopředu a světla již byla téměř přes půlku obrazovky a zastínila vše ostatní. Během několika následujících vteřin se pak ve filmu odehrála spousta zásadních událostí. Světla totiž rázem zrychlila a zároveň se ozval děsivý, ostrý a podivně podlouhlý výkřik. Jako kdybyste ho nejprve nahráli na kazetu a pak pustili s poloviční rychlostí přehrávání. Nepoznal jsem, zda je to dívčí, či chlapecký křik. Vypadalo to spíše, jako by se tam mísily oba dva. Obraz, který byl do této doby absolutně stabilní, se začal prudce zmítat. Vše kolem se podivně točilo. Anebo se točil kameraman. Míhaly se tam různé věci, které ovšem šlo jen ztěží poznat. Vypadalo to jako nějaké surrealistické dílo.

Když křik ustal, obraz se uklidnil. Světla zmizela a v levém dolním rohu svítil jasně nažloutlý měsíc a několik hvězd. Všechno jakoby náhle usnulo a obraz zatuhnul na tomto snímku. Počitadlo stále měřilo vteřiny, ale snímek noční oblohy se již neobměnil.

“Co to jako mělo znamenat, brácha?” zeptala se mě sestra, “Vypadá to, jako kdyby někdo nafilmoval svou smrt!”

“Jo, vypadá to tak,” souhlasil jsem. Vstal jsem a podíval se na kameru, jestli je skutečně všechno zapojené tak, jak má být. Nic zvláštního jsem nenašel, ale nedivil jsem se tomu. Nemyslel jsem si totiž, že by za tenhle “filmeček” mohl špatně zapojený kabel. Za tím bude mnohem složitějšího. Nebo naopak mnohem jednoduššího.

“Nebo jsi ty nafilmoval svou vlastní smrt,” řekla Lucka strašidelně, “Myslím, že by jsi v noci neměl vycházet z domu a když, nepřecházet cestu,”

Chvíli jsem ji sledoval. Připadal jsem si hloupě, protože jsem nevěděl, jestli tomu mám věřit. Na té kazetě to mohlo být nahrané už předtím. To je asi to nejrozumnější vysvětlení. Byla sice originálně zabalená, ale klidně to mohl někdo někde poplést a mi se pak dostala do ruky tahle malá podivná kazeta. Třeba je to vrcholná scéna z nějakého nově připravovaného Hollywoodského trháku…

Lucie se začala nahlas smát. “No tak dobře brácha, dostal jsi mě a teď už tam dej tam tu správnou kazetu.”

“Cože?” nechápal jsem.

“Nejsem přece blbá. Přehodil jsi kazety a teď se mě tady snažíš vystrašit a já ti chtěla udělat trochu radost, no,” sestra rozhodila rukama a hodila si nohu přes nohu, jak to mají holky ve zvyku, “Tak už to bylo trapný dost, tak mi tam pusť ten můj taneček. Chci to konečně vidět, když jsem se tak snažila,”

“Ségra,” polkl jsem, “Tohle JE ta původní kazeta. Žádná jiná není.” vytáhl jsem ji z kamery a podal jsem jí ji do ruky. Lucka si ji prohlédla a udělal na mě kyselý obličej. Patrně mi chtěla okamžitě vpálit, že už těch vtípků bylo dost, ale rozmyslela si to. Troufnul bych si říci, že když viděla, jak se tvářím, došlo jí, že nelžu. Musel jsem totiž zblednout jako čerstvě napadnutý sníh. Bušení srdce jsem cítil v celém těle a v mé mysli se pomalu rozléval zmatek, ale zároveň vzrušení.

“Ty si neděláš srandu?” zeptala se a hlas se jí chvěl. Já zakroutil hlavou. “Tak kde se to tam sakra vzalo?” sestra už začínala poněkud panikařit, tak jsem jí radši vzal za ruku a uklidňoval. Kazetu jsem si strčil do kapsy.

“Na té kazetě byla nahraná něčí smrt, jestli to nechápeš,” říkala již klidným a vyrovnaným hlasem. “A my nevíme čí.”

“No tak ségra, přece nevěříš tomu, že jsem nahrál svou vlastní smrt…” tomuhle jsem se skutečně musel zasmát, protože jsem byl racionálně založený člověk, dokonce chci studovat fyziku a matematiku, což už samo o sobě vylučuje, abych věřil v duchy nebo na kazety, které zaznamenají poslední vteřiny vašeho bídného života, jak by řekl klasik. Ne, to určitě ne.

“Jsi si jistý, že tomu nevěříš?” Lucie udělala dva kroky zpět. Její tvář jakoby přímo vypadla z nějakého hororu. Tvářila se, jako kdyby právě spatřila mravence s kalkulačkou v ruce. “Jestli ano, pak dneska večer určitě půjdeš do té své oblíbené hospůdky, že jo? Přes půlku města a zpátky pěkně pěšky, po svých.”

“Proč ne?” vystřelil jsem okamžitě, ale myslím, že z mého hlasu moc jistoty nesršelo. Ba právě naopak.

“Jak chceš. Radši ale napiš závěť.” ušklíbla se a bez dalších chytrých pouček odešla. Já tam zůstal sám. Sedl jsem si a prohlížel ztemnělou obrazovku našeho televizoru. Vytáhl jsem z kapsy kazetu a kouknul na ni. Nic zvláštního. Žádný nápis “Pozor spatříte vlastní smrt” nebo “Chcete vědět jak zemřete?”, prostě nic co by mi pomohlo.

Pocítil jsem nutkání podívat se na tu kazetu ještě jednou. Obracel jsem ji v rukách a rozhodoval se. Vřelo to ve mně. Rozum jakoby mi říkal, že by nebylo dobré dívat se na to ještě jednou, ale něco jiného ve mně se toho naopak velmi důrazně dožadovala a já nevěděl, kdo to vlastně je. Než jsem se vůbec stačil vzpamatovat, vkládal jsem kazetu do kamery a přetáčel pásek. Rozum zbaběle prchl.

“Tak jak to vypadá?” zeptal se otec, který se nepozorovaně vkradl dovnitř.

“Ale, ani se neptej.” v tu chvíli se rozum opět vrátil a převzal moc nad mými činy. “Je to celý nějaký divný,” vytáhl jsem kazetu z přístroje a opět jí vložil do kapsy. Cítil jsem, že se začínám potit. Znáte ten pocit, že ano? Třeba když stojíte před učitelem, který vám pokládá naprostou jasnou otázku, na kterou vy ale neznáte odpověď a ve třídě je les zdvižených rukou. V tu chvíli si připadáte jako ten největší blbec na světě. Anebo jako já teď.

“Tak mi to ukaž, tak špatné to snad není, ne?” domáhal se otec a posadil do svého oblíbeného křesla. Začal chroupat tyčinky, kterých tam po sestře zbylo poskrovnu a pohledem mě pobízel, ať mu to konečně pustím.

“Ne, tati, to fakt nejde,” začal jsem odpojovat kameru od televize, “Je to strašně rozostřené a navíc to slunko vzadu je tam nešikovně, příště si musím dát větší pozor.” Vzal jsem kameru a odcházel, “Dneska si ještě trochu pročtu manuál a pak už to snad bude lepší, neboj.” otec trochu zklamaně pokrčil rameny, vzal ze stolu ovladač, program na celý týden, koukl do něj a pustil si fotbal.

Odnesl jsem všechno do svého pokojíku. Musel jsem se trochu uklidnit. Venku už byl ze slunce vidět jen malý ostrůvek a po krajině se rozlilo šero. Vytáhl jsem CD starých dobrých Guns n’ roses, pustil si je a lehl si. Kazeta v kapse mě pálila jako rozžhavený uhlík a připadalo mi, že i když mám zavřené oči, stále se dívám na tu kameru. Už jsem to nemohl vydržet - kazetu jsem naslepo zahodil někam na druhou stranu pokoje - podle zvuku narazila na stěnu a dopadla na stůl - a otočil jsem se tak, abych byl zády ke kameře.

Teď bych si asi měl udělat v hlavě trochu pořádek. Koupil jsem si kameru u šíleného prodavače s elektronikou a úplně obyčejnou kazetu, na kterou jsem nahrál taneček mé milé sestřičky. Ale místo toho tam je něčí smrt. Já se zbláznit nemohl, protože sestra viděla totéž. Takže se buď musela zbláznit kamera nebo ta kazeta.

Prudce jsem vstal. Kamera stále odpočívala na stole a pozorovala mne svým hledím. Kazeta na druhé straně stolu. Otevřel jsem skříň a začal se převlékat. Nepůjdu přece ven jako nějaký buran. Někdo zaklepal.

“Dále,” řekl jsem, nepřestávaje se oblékat. Dovnitř vešla Lucka. Zrovna večeřela.

“Kam se chystáš, brácha?” zeptala se neslušně s plnou pusou, “Máš přichystanou večeři.”

“Až se vrátím, nemám čas.”

“Kam letíš, proboha?” zajímala se.

“Musím do Tesca, mají tam non-stop. Něco mě totiž napadlo.” podíval jsem se do peněženky, jestli tam mám dost peněz. Něco tam ještě zbylo.

“Brácha, co tě to zase napadlo?”

“Musím koupit jinou kazetu než tuhle,” řekl jsem, jako kdybych právě vymyslel druhou teorii relativity, “Nevíme totiž, jestli za to, že se mi místo tvých ladných pohybů nahrála má smrt, jak říkáš, může kazeta nebo ta kamera. Novou kameru se mi moc kupovat nechce, takže seženu kazetu a zkusíme na ni znova něco nahrát, to je jedno co. Jestli tam bude to samé, budeme se muset té kamery zbavit nebo ji alespoň dát zpravit. No a když už bude ta kamera nahrávat normálně, starou kazetu vyhodíme a je to.”

“Ty seš blázen,” řekla sestra, udělala na mně opovrhující grimasu a zase odešla. Já zkontroloval, jestli mám všechno a byl jsem taky na odchodu. Matce jsem se radši vyhnul, nechtělo se mi jí totiž vysvětlovat, proč musím v osm večer do Tesca pro kazetu.

Vyšel jsem ven na ulici a šel po chodníku směrem k městu. Tesco sídlilo v centru. Šero už nenápadně ustupovalo tmě a nebude to trvat ani hodinu a bude pryč úplně a může nastoupit tma. Naštěstí ale máme ve městě spousty pouličních strážníků, kteří tmu bezstarostně každou noc odhánějí. Říkají si pouliční lampy.

Nevěřili byste, jaký dělají auta hluk. To je strašný. Nejezdilo jich sice tak moc jako odpoledne, ale i tak až moc. Nikdy jsem si toho nevšiml. Zvláštní. Jen co člověk ví, že bude přejet autem, ohlíží se za každým vrčením motoru a uskakuje při každém zaskřípění brzd. Přesně takhle jsem se choval. Nějaké auto chtělo stihnout zelenou na semaforech, přidalo plyn, ale blik červená. A řidič samozřejmě dupnul na brzdu a já se leknul tak, že jsem vrazil do nějaké staré paní a málem jí porazil. Potupně jsem se omluvil a šel dál.

Začínal jsem si říkat, že to nebyl dobrý nápad jít teď večer někam do obchodu, ale co se dalo dělat. Tu kazetu jsem potřeboval a nikoho jiného bych pro ni poslat nemohl, to bych si neobhájil. Zastavil jsem se na přechodu. Musel jsem teď přejít přes cestu, kde stála tam autobusová zastávka. Tam už snad budu v bezpečí.

Svítila červená. Tady člověk obvykle stojí docela dlouho, obzvlášť ve špičce. Teď večer už by to nemuselo být tak strašné. Těsně u přechodu v prvním pruhu stál autobus. Nebyl to ten můj, ten přijížděl u jiné strany.

Červený panáček už toho měl dost a tak se konečně rozsvítil zelený. Trochu nervózně jsem vkročil na vozovku. Autobus stál klidně a vypadalo to, že ani z druhé strany zatím nic nejede. Přesto jsem šel opatrně. Za autobusem se rázem objevila světla, blížila se. Někdo v druhém pruhu, vedle autobusu, to neubrzdil, to bylo první, co mě napadlo. Stál jsem tam, neschopen pohybu a vyčkával, co se stane. Zpoza toho autobusu se objeví temný vůz, jedoucí pekelnou rychlostí a předvede mi, jak chutná náraz hlavou do čelního skla. Co jiného by se mělo stát, že? Vždyť jsem přece byl předurčen k tomuto osudu.

Světla toho auta mi svítila do obličeje a jakýsi hlasitý zvuk mi rval uši. Zakryl jsem si rukou světla toho auta a spatřil jsem, že to vozidlo již dávno stojí a troubilo na mě, co že to jako dělám a proč tam tak přiblbě stojím.

Ušklíbl jsem se. Připadal jsem si nanejvýš trapně. Stojím tady uprostřed přechodu pro chodce a koukám, co koukám! - doslova čumím na nějaké cizí auto. Trapas jak má být. Doufám, že v tom autě nesedí nějaký známý. Radši jsem přidal do kroku hleděl rychle zmizet. Vtom mě srazilo auto vyjíždějící z protější silnice.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu věřit na duchy a přízraky nebo na tajuplné kamery. Jenže tvrdý dopad na neforemnou zemi radikálně změnil můj pohled na svět. Viděl jsem před sebou kameru, jak mě pozoruje a chichotá se. Je spokojená, vždyť se jí povedlo to, co si přála udělat. Obraz kamery se ale okamžitě začal rozplývat, jako když hodíte kámen do vody. Do očí mě opět udeřil ostrý paprsek světla.

“Ježíši Kriste jsi v pořádku?” ptal se mě řidič černého Mercedesu a pomáhal mi postavit se.

“Jo, to bude dobrý.” vydechl jsem a udělal jsem dva nesmělé kroky, abych svá slova potvrdil. Trochu jsem zavrávoral. Měl jsem štěstí, že si mě ten chlap všimnul a stihl zabrzdit. Kdybych tam tak dlouho předtím nestál, vůbec nic by se mi nemuselo stát.

“Vůbec jsem tě neviděl, nevím jak se to mohlo stát,” muž byl viditelně v rozpacích a začínal panikařit. Vytáhl peněženku a okamžitě mi nabízel tisícovky, jen ať to prý nehlásím na policii, že se o všechno postará, že mě zaveze do nemocnice a všechno se vyřeší v klidu. Já si sedl na krajnici a poslouchal troubení vozů za Mercedesem. Řidiči již byli poněkud netrpělivý. Chlápek, co mě srazil, usedl za volant svého auta a odsunul ho skoro až na chodník, ať ti za ním mohou projet. Já se držel za hlavu. Bolela mě. A měl jsem takový podivný pocit v levé noze.

“Můžeš vstát?” zeptal se mě, “Pojď, pojedeme do nemocnice. Tam se o tebe postarají.”

“Ne, ne to fakt nemusíte. Stejně to byla moje chyba.” rukou jsem si sáhl na bolavou nohu, ve snaze zmírnit bolest. “Radši už jeďte. Já už taky půjdu. Zapomeneme na to. Vždyť se stejně vlastně nic nestalo.”

“Ne to nejde,” muž se napřímil a rozhlédl se. “Kam jsi měl vlastně namířeno? Když už nechceš zavést do nemocnice, tak tě hodím kam budeš chtít.”

To nebyl zase tak špatný nápad. Autobus mi stejně zrovna ujížděl, takže jsem jeho nabídku přijal. Usadil jsem se do pohodlného sedadla a připoutal se. Cítím se tak bezpečněji a dokonce i pohodlněji. Nemám rád, když řidič nečekaně zabrzdí a já letím vstříc novým dobrodružstvím. Když jsem připoutaný, nic takového se neděje.

Černý Mercedes zabručel a už jsme se vezli po chladné vozovce směrem k mému Tescu. Muž chvíli něco vykládal, ve snaze vzkřísit rozhovor, ale já zrovna neměl chuť povídat si s někým, kdo mě před chvílí málem přejel. I on to za chvílí pochopil a tak jsme se vezli tiše. Alespoň do té doby, než pustil rádio.

Muž mě vysadil pár kroků od obchodu. Poděkoval jsem mu, on se mi ještě asi dvakrát omluvil a šli jsme každý zase svou cestou. Noha mě už ani moc nebolela, chodit jsem mohl v pohodě a téměř bez bolesti, ale běh bych asi nezvládl. Můžu děkovat všem andělům, že při mě dnes večer stáli. Taky mě ale napadlo, že noc teprve začíná a cesta zpátky je stále přede mnou, bohužel. Začínala mě však bolet hlava. To mě trochu znepokojovalo, protože bolavou nohu nějak překousnu - řídil jsem se hesla, že noha buď přestane bolet nebo ať mi dá pokoj, ale jestli si jako myslí, že se o ni budu nějak starat, dávat obklady nebo tak něco, tak to má vskutku smůlu. Ale taková bolavá hlava mi vždycky jen zkazí náladu. Až přijdu domů, vyspím se z toho. Nejdřív ale musím koupit tu kameru.

Najít to co jsem potřeboval v obchodě, který je velký asi jako sto našich domů, byl opravdu problém. Dvakrát jsem se musel zeptat, kde tady mají kazety a dvakrát mi to řekli špatně, takže jsem si správné oddělení musel nakonec najít sám. Kazet tam měli opravdu dost, od různých velkých výrobců. Vybral jsem jednu, která se mi prostě nejvíce líbila a šel od toho. Nemělo cenu složitě přemýšlet, jestli by byla lepší tahle nebo tamta. Stejně jsou všechny vlastně stejné.

Když jsem zase vyšel ven, dolehl na mě opět ten strach a s obavou jsem pozoroval všechna ta auta, která kousek ode mne projížděla. Co jsem ale mohl dělat? Černý Mercedes, který mě vlastně nakonec zachránil, byl už daleko a mi nezbylo nic jiného, než počkat na autobus. Pěšky se mi vážně nechtělo.

Zastávka zpět byla na druhé straně cesty, samozřejmě. No co, přejít cestu přece není žádné umění. Když jsem se ale postavil k přechodu, byl jsem jiného názoru. Auta si tady jezdila jako na okruhu “efjedniček” a neubývalo jich. A také se nezdálo, že by mi nějaký chtěl dát přednost. Ještě včera večer bych prostě v jednu chvíli vběhl na vozovku a spoléhal na to, že všichni zastaví. Dnes ne, je přeci jen větší provoz - to jsem si říkal v duchu, ale v nitru sama sebe jsem věděl, proč tady ještě stojím. Aut je tady stejně jako každý den, možná i méně, ale přece jenom jde o tu kazetu. Bál jsem se, že by na tom přeci jen mohlo být něco pravdy. Navíc mě už jedno auto srazilo, a to by pro dnešek myslím stačilo. Noha mě sice už téměř vůbec nebolela, i když modřinu tam určitě najdu, ale bolest hlavy mi stále trochu kazila náladu. Nepřestávalo to, začalo mě to poněkud zneklidňovat. Už abych byl doma.

Přeci jen jsem se dočkal. Z pravé strany nic nejelo a zleva mi konečně někdo zastavil. Trochu nerozhodně jsem vkročil na cestu a popohnal mě až klakson auto, jež mi zastavilo. Řidič se rozčiloval, ať se netáhnu jako smrad nad močálem a mával rukama, jako kdyby chtěl zahnat mouchu. Kousek jsem popoběhl a s opravdovou úlevou jsem se ocitl na druhé straně cesty. Autobusová zastávka už byla jen co by kamenem dohodil. To už ze mě všechen strach opadnul a smál jsem se tomu, jak jsem byl vystrašený. Jako kočka v psím útulku, říkal jsem si.

“Kde jsi zase byl?” přivítala mě matka u dveří, “Příště aspoň něco řekni,”

“Říkal jsem Lucce kam jdu,” zul jsem si boty a vběhl do pokojíku. Kamera stále ležela na stole a kazeta se válela kousek od ní. Sebral jsem onen přístroj a vložil do něj nově koupenou kazetu. Chtěl jsem opět zavolat sestru, aby mi něco předvedla, ale pak mi došlo, že je vlastně úplně jedno, co natočím. Postavil jsem aparát na stůl, nasměroval hledí na dutou skleněnou kouli, ve které byl sněhulák a samozřejmě i trocha umělého sněhu a když s tím člověk zatřepal, začalo krásně sněžit. Zašermoval jsem s těžítkem jako pravý šejkr a postavil kouli před kameru. Spustil jsem nahrávání a nechal ji být. Musel jsem se ještě převléci a dojít si pro večeři.

“Tak co, jak to vypadá?” přišla se vyptávat sestra.

“Nevím, kamera zatím snímá těžítko. Uvidíme co se z toho vyklube.” napil jsem se čaje a kousnul do chleba.

“Volal mi Dan,” řekla Lucka a opatrně zavřela dveře. Sedla si na mou postel. Obešel jsem se bez toho, abych jí odtamtud vyhodil, jako to ona udělala mi a namísto toho jsem jí očima povzbudil k dalšímu vyprávění.

“Omluvil se a pozval mě na zítra do kina.” rozplývala se, “Dávají nějakou českou komedii, nevím už co to říkal, ale to je jedno,”

“Hlavně že tam budeš s NÍM, já vím.” věděl jsem přesně, co mi chce říci. “A nemyslíš si, že v tom nebude nějaké čertovina? Třeba to nemyslí tak upřímně, jak se zdá.”

“A proč by to proboha dělal? Chce se jen usmířit, bude to jako dřív.”

“Jen aby,” vyslovil jsem pochybnost, “Víš, my kluci uvažujeme trochu jinak než vy. A že tě pozval do kina - přijde mi to trochu kýčovité. Kdyby tě měl opravdu rád, ségra, vymyslí něco originálnějšího než kino,” poslední slovo jsem řekl obzvláště opovržlivě, “Ne, myslím, že z tebe má jenom legraci. Víš jak jsi mi říkala, že vám to v poslední době moc neklapalo? Řekl bych, že to je učebnicový příklad, kdy kluk chodí s jednou holkou, zakouká se do druhé, začne s ní chodit, ale tu první, v tomhle případě tebe, si nechá jako pojistku, kdyby se mu to s tou novou náhodou nepovedlo.”

“Seš odpornej.” sestra se prudce zvedla a kdyby měla pohled medúzy, byl bych již socha, “Tohle bys udělal jenom ty, ne můj Dan. Prostě nám to chvíli neklapalo a on to teď chce napravit, co je proboha na tom tak špatnýho?” nedala si říct Lucka.

“Já ti říkám, že to všechno může být úplně jinak.” opět jsem ukousl kousek z večeře. Během našeho energetického rozhovoru jsem dočista zapomněl jíst. “A nerada bych, abys mi tady za týden brečela na rameni. Radši si na něj dej bacha, ségra, to ti říkám.”

Lucka na mě hodila další vražedný pohled a uraženě odešla. Třískla dveřmi. Já rychle dojedl večeři a nedočkavě jsem se vrhl na kameru. V obývacím pokoji někdo seděl, slyšel jsem zapnutou televizi. Tam jsem tedy jít nemohl. Přehrál jsem kazetu na začátek a musel jsem se záznam podívat přímo v kameře.

Začínalo to podobně jako díl první. Černou obrazovku ale záhy vystřídalo bledé světlo. Obraz byl rozdělen na dvě části. Jedna, ta menší část, byla o něco málo tmavější či matnější než ta druhá. Vypadala jako roh něčeho, co nebylo dál vidět. Ve zbytku obrazovky byly vidět nějaké bílé rozostřené skvrny, které se stále zmenšovaly a zároveň i zaostřovaly. Proudily všude, dokonce jsem si všiml, že byly vidět i v té druhé části obrazovky. Stále více mi všechny ty bílé tečky připomínaly jakousi rýži nebo něco podobného. Celý záznam nebyl zdaleka tak depresivní jako ten první, ale za to jsem opravdu nepoznal, co to je vlastně nahrané. Obraz ztuhnul ve chvíli, kdy byly bílé šmouhy zcela zaostřeny a já tak mohl vidět, že to jsou nějaké kuličky či něco podobného. Jasně jsem viděl, co ta kamera natočila, ale nepoznal jsem, o co vlastně jde.

Vypnul jsem kameru a položil ji na stůl. Musel jsem si protřít oči a trochu se uklidnit. V kazetě to tedy nebylo. Za vše může ta blbá kamera. Ale co teď s tím? Zahodit ji? Prodat? Nebo si ji nechat? Můžu jí také zanést někam do novin či nějakému záhadologovi a udělat z toho velký skandál, ale to jsem nechtěl. Nevím proč, ale netoužil jsem tu kameru někomu dávat. Právě jsem narazil na podivnou záhadu - kolikrát za život se mi to ještě může poštěstit, no řekněte? Kameru si nechám, to je jasný, ale co s ní? To už bylo horší.

“Ráno moudřejší večera,” řekl jsem si. Stejně už bylo docela dost hodin. Z hospody jsem sice obvykle chodíval mnohem později, ale pro dnešek jsem už toho měl až po krk. Záhadu podivného aparátu budu zase řešit zítra, až přijdu ze školy. Sice to zase bude hororová cesta, ale co se dá dělat. Omluvenku mi nikdo nenapíše a já už jsem si jich za poslední dobu napsal poměrně hodně, takže už bych se tam zase mohl jednou objevit.

Naši se ještě dívali na nějaký stupidní zábavní pořad a sestra si četla červenou knihovnu. Umyl jsem se a šel si lehnout. Kameru jsem ještě uložil tam, kam patří a víc jsem se o ni nestaral. Kazety jsem měl schované v šuplíku.

Chvíli jsem jen tak ležel a dělal si pořádek v hlavě a v mysli, ale musím se vám přiznat, že jsem byl tak unavený, že snad neuběhl v televizi ani jeden reklamní blok a já spal.

Probudil jsem se na našem dvoře. Všude bylo šero, nad hlavou mi zářil měsíc a kolem něj tančily hvězdy. Lehkým snovým krokem jsem vykročil z branky na chodník. Do té chvíle prázdná cesta byla nyní plná aut. Nepřekvapilo mě to. Začal jsem utíkat, ač jsem nevěděl proč. Chodník se mi však podivně lepil na paty a já se téměř nehnul z místa. Nikdo mě nehonil, nepronásledovala mě žádná tříhlavá zrůda ani nic podobného, ale přesto jsem měl na spěch. Každou chvíli na mě troubila a blikala auta a řidiči za staženými okýnky mi spílali. Já si jich však nevšímal a dál překonával extrémní gravitaci.

Doběhl jsem až k přechodu, kde jsem musel přejít cestu. Nevím, kam jsem měl namířeno, ale vím, že jsem byl nucen dostat se na druhou stranu. Aut bylo na každé straně jako mravenců. Čekal jsem, až mi někdo zastaví. Marně. Kolem mě se začali pojednou objevovat lidé, kteří také chtěli přejít cestu. Nějaká stará bába, ne nepodobná té, co jsem jí dnes večer opravdu srazil, prošla kolem mě a vkročila přímo do toho největšího proudu aut. Chtěl jsem ji zadržet, ale nedosáhl jsem na ni, ač se o mě svým kabátcem málem otřela. Nechápu jak se to mohlo stát, ale auta se jí prostě vyhnula. Ne že by zastavila, to ne, prostě se jí vyhnula. Bába se rázem ocitla na druhé straně a já pořád stál tady jako ten největší trouba.

Za mými zády se ozval smích. Otočil jsem se. Byla tam má třída. Franta, Mirek, Andy, Pavel, Kristýna, Hanka, prostě všichni. A smáli se mi, vysmívali se. Pan Souček, náš češtinář, ještě přiléval olej do ohně. Moc dobře jsem ho slyšel.

“Podívejte se na něj, tak podle něj napsal Babičku Karel Hynek Mácha!” na to vyprskl smíchy a celá třída s ním. Nemohl jsem se tomu bránit, nedokázal jsem otevřít ústa a říct cokoliv, co by mi pomohlo. “Běž! Támhle máš dveře! Uteč před svou hloupostí do svého hloupého světa!” pobízel mě učitel a opět se začal neuvěřitelně hlasitě smát. Smál se tak moc, že se mu začal křivit obličej a podivně se natahovat. V ruce měl staré dřevěné ukazovátko, se kterým mi ještě jednou ukázal zavřený východ ven.

Na nic jsem nečekal a rozběhl se. Dveře nebyly zamčené, ač jsem to trochu čekal. Ocitl jsem přímo uprostřed cesty a za svými zády jsem zaslechl troubení. Poznal jsem ten zvuk, byl to nákladní vůz. Když jsem se otočil, spatřil jsem jeho obrovitou tlamu s několika řadami zubů, které si na mě dělají zálusk. Chtěl jsem utéct, ale něco mě drželo tady na místě. Vůz se blížil, ale ne rychle, nýbrž pomalu. Ale já přesto nemohl nic dělat. Zdálo se mi, že snad jede krokem, aby mi dal ještě šanci utéci, ale já stál dál. Na nohách jsem měl řetěz, který byl zapuštěný do asfaltu. Zkoušel jsem ho trhat rukama, ale sám jsem věděl, že je to nesmysl. Náklaďák byl již několik metrů ode mě. Viděl jsem jeho blýskavý úsměv a cítil jeho chuť po mém masu a mé krvi. Přece jenom se mi ale povedlo vyrvat ten řetěz ze země, ale patrně si toho všiml i ten vůz a asi si řekl, dost bylo hry a rozjel se plnou parou vpřed. Já se stále snažil osvobodit i tu druhou nohu. Během zlomku vteřiny nabral náklaďák ohromnou rychlost a…

…probudil jsem se a na nic z toho jsem si nepamatoval. Vstal jsem a protáhl se. Bylo ráno. Kamera mě opět sledovala svým hledím, ač bych přísahal, že jsem ji takto neotočil. Polkl jsem. Bohužel jsem neměl moc času zkoumat tuto příhodu, trošku jsem totiž zaspal a tak jestli chci přijít do školy včas, měl bych si pohnout. Rychle jsem se oblékl, nasnídal a provedl ranní hygienu a vypadl z domu.

Školu mám na jiné straně než bylo Tesco a tak jsem pochopitelně jezdil i jiným autobusem. Měl jsem štěstí, že zastávka byla asi sto kroků od domu a hlavně že jsem nemusel jít přes cestu, což mě v tuto chvíli zajímalo asi nejvíce. A aby těch dobrých zpráv nebylo málo, uvědomil jsem si, že už mě nebolí hlava, vyspal jsem se z toho.

Autobus jsem stihnul a ještě si stačil popovídat s Tondou, který se mnou jezdil. Vystoupili jsme o tři zastávky dál, školu jsme měli blízko, ale byli jsme tak trochu líní někam chodit pěšky. Navíc bychom museli dříve stávat a to se ani jednomu nechtělo, proto jsme oba jezdili pohodlně autobusem. Ve škole se nic moc nedělo. Snad jen ve fyzice bylo trochu “vzrůšo”.

Psala se totiž písemka na elektriku - teorie a hlavně příklady - a pochopitelně nikomu se nechtělo učit přibližně dvacet různých vzorečků na výpočet všeho možného a tak se psali taháky. Avšak jedna dívčina byla poměrně neopatrná a profesor si malého papírku všimnul. Dívka však zachovala duchapřítomnost a okamžitě schovala tahák do výstřihu. Jenže to asi neznala moc dobře našeho profesora.

Ten totiž přišel k ní a řekl: “Tak, teď se chvíli nebudu chovat jako učitel,” sáhl jí do výstřihu a vytáhl odtamtud skrytý papír.

Dívka nemohla věřit svým očím, vstala, řekla, že se zase teď ona nebude chovat jako studentka a vlepila panu profesorovi pravou českou nefalšovanou facku. Trapas jak má být, ale hlavně že se zbytek třídy bavil a taky jsme mohli něco opsat, když měl učitel jiné starosti. I já tentokrát musel ukrást několik výpočtů od souseda, jelikož mi to nějak nemyslelo. Pořád jsem měl v hlavě ten podivný filmeček a taky mě zase trochu rozbolela hlava. To se snad může stát jenom mě - během písemky mě rozbolí hlava. To je zlý sen.

Jinak se již ve škole nic nedělo. Znáte to. Nudný předmět střídá nezáživná výuka, která okamžitě přenechá místo monotónní chemii, kde naše paní profesorka píše na tabuli rychlostí blesku jednu rovnici za druhou a nikdo tak nestíhá.

Domů jsem se vracel již sám, Tonda měl ještě hodinu - přihlásil se totiž do latiny. Divil jsem se, že je dnes venku tak hnusně. Včera skoro třicet stupňů, obloha modrá jako šlechtická krev, vítr skrytý někde v houští a nevylézal a dnes? Mraky si na obloze hrály na honěnou, vítr jim dělal nadšené aplaudující diváky a pot z nich jen sršel. Pršelo a já se neměl kam schovat. Zastávka totiž krytá nebyla, takže jsem tam musel stát v dešti a čekat. Vypadá to skoro jako na té kazetě. Ty fialové šmouhy, které tam byly, mohly být klidně mraky. Jestli je to pravda, tak mi tam zase nepasuje ten měsíc. Spíše bych se spolehl na něj a řekl bych, že jestli mě to auto má někdy přejet, tak až někdy v noci. Takže v noci nevycházet z domu a snad - než tu záhadu vyřeším - přežiji.

Autobus byl zase plný lidí, kteří se vrací z práce. Vystoupil jsem u nás, dorazil domů a ihned se díval po kameře. Začínal jsem se o ní bát. Byla na svém místě. Budu ji muset někam schovávat, aby mi ji třeba někdo nevzal. Třeba sestra. Je zvědavá, ještě neviděla ten druhý záznam a tak by ji mohlo napadnout, brácha není doma, nic se nedozví a už z toho bude průšvih. Nechci aby to viděla. Tohle je moje záhada a hlavně by ji to mohlo rozrušit. Má teď dost starostí s tím svým slavným Danem, nebudu ji zatěžovat hloupostmi.

“Ahoj,” pozdravila mě matka. Odpověděl jsem, “Už jsi slyšel, co se stalo?” hrklo ve mně. Nevěděl jsem, co mi chce říci, ale přesto jsem se necítil nejlépe. Určitě to budou jenom nějaké babské drby, ale možná také ne.

“Ne,” křikl jsem, jelikož matka byla stále ještě v kuchyni a já už v pokojíku, “Co?”

“Víš jak sis včera kupoval to kameru u toho prodavače?” matka konečně přišla ke mně a když jsem kývnul, pokračovala, “Je mrtvý, oběsil se na nějakém kabelu od televize. Hrůza co?” matka to vyprávěla, jako by se nic nedělo, ale ve mně to vřelo a začínal jsem cítit nevolnost, “Našli ho dneska ráno a nikdo neví proč to vlastně udělal. Policie to tam celý uzavřela, nedá se tam skoro projít, no prostě děs, co ti mám povídat. Asi se zbláznil z toho, že ti kameru prodal tak levně,” smála se matka a nevěděla, jak mě ten její smích pálí. Mně totiž moc do smíchu nebylo. Jediný předchozí majitel kamery, kterého jsem znal je mrtvý. To není dobrá zpráva. K večeru, až by zavíral, jsem totiž k němu chtěl zajet a popovídat si, ale jak vidím, tak už to asi nestihnu.

Okamžitě jsem sebral kolo a zajel se tam podívat. Pršet už skoro přestalo, ale ani tak se slunce přes závoj mraků nedostalo a bylo tak podivně šero. Už z dálky jsem viděl tu hromadu lidí. Policie se snažilo dav rozehnat, ale marně. Přišel jsem zrovna ve chvíli, kdy mrtvého vynášeli ven. Prodejna byla stejná, jako když tam včera byl. Na první pohled mě nic nezaujalo. Nevím, asi jsem čekal, že tady přijedu a okamžitě se mě ujme jeho bratr či kamarád, který se tu kameru snaží zničit už půl roku a společně se nám konečně podaří. Jako ve filmu. Ale nic takového se nestalo. Lidé se tady mačkali a všimnul si mě pouze jeden chlap, když jsem mu omylem šlápnul na nohu.

Přeci jen jsem zde ale nejel zbytečně. Z prodejny totiž vycházela nějaká dáma. V ruce svírala kapesník. Brečela. Musela to být jeho žena, kdo jiný. Vypadala stejně stará jako byl on, takže snad jedině ještě sestra. Během několika vteřin se mi ztratila v davu, ale i tak jsem si její obličej zapamatoval.

“Prosimvás,” otočil jsem se na nějakou paní, o které jsem si myslel, že by mi mohla pomoci, “Co se tady vlastně stalo?” samozřejmě, že jsem to věděl, ale nějak jsem rozhovor začít musel.

“Strašná tragédie chlapče,” začala postarší paní, “Ten muž, co ho před chvílí odnesli, se tady oběsil. No hrůza.”

“A nevíte proč to udělal?”

“Kdo ví. Ale byl to podivín a protiva. A říká se, že kdysi seděl ve vězení.”

“Za co proboha?” tohle už pro mě bylo pochopitelně překvapení, ale bral jsem to opravdu s nadhledem. I když - na každém šprochu pravdy trochu.

“Znásilnění,” řekla tiše, “A slyšela jsem, že předevčírem v noci byl tady v parku zase někdo znásilněn. Určitě za to moh’ on. Vlastně se vůbec nedivím, že se oběsil. Taky bych nedokázala žít s představou, že jsem udělala takovou…” na chvíli se zarazila, jakoby hledala správné slovo, “ohavnost.” dopověděla.

“To máte pravdu,” přikyvoval jsem, “To já bych taky nedokázal. A jak se vlastně jmenoval?”

“Myslím že,” vzpomínala, “Kraplický nebo možná jenom Kralický. Nejsem si teď jistá.”

“Stejně je to strašné, co se tady stalo. Má vůbec nějakou rodinu?”

“Měl jenom manželku. To byla vlastně ta paní, co tady před chvílí byla, víš která?” kývnul jsem , “To byla jeho žena. Chudák holka, bude to teď mít hodně těžké.”

“Tak děkuju,” řekl jsem a pomalu se brodil davem pryč, “Já už musím jít,” paní mě ještě pozdravila a snad ještě něco říkala, ale já už jí neposlouchal. Zjistil jsem všechno, co jsem potřeboval vědět. Že to je vskutku jeho manželka a hlavně jeho a tím pádem i její jméno. Třeba i paní Kralická nebo Kraplická bude o celé mé záležitosti něco vědět. Uvidíme.

Když jsem přijel domů, sebral jsem ze stolku telefonní seznam a hledal rodinu Kralickou nebo Kraplickou a hlavně jejich adresu. Našel jsem dvě rodiny Kraplické, pět Kralických a ještě tři Kaplické. Zítra to budu muset všechno obejít, jelikož bude sobota nemusím jít do školy, takže můžu onu rodinu hledat celý den. Opsal jsem si všechny adresy. Všechny rodiny, tedy až na dvě, bydlely ve městě. Jedni dokonce o dvě ulice pod námi.

Sestra se se mnou stále ještě nebavila. Urazila se kvůli tomu včerejšku, když jsem jí řekl svůj názor na Dana.

Obvykle v pátek večer někam chodím, ale dnes se asi obejdu. Přece jenom mě ty dva filmy poněkud vyděsily. Radši si budu doma v klidu něco číst, než se zase nechávat přejíždět auty. Na noze už jsem měl jenom modřinu, nijak mě nebolela. Měl jsem prostě z pekla štěstí a myslím, že to bylo takové varování, abych ven vycházel pouze za dne a nejlépe s doprovodem. Myslím, že se touto radou budu řídit.

Lehl jsem si na postel a vytáhl knížku. Před třemi dny jsem totiž začal číst Draculu od Brama Stokera. Čekal jsem, že to bude daleko horší kniha, hlavně proto, že, ač jsem ji nikdy předtím nečetl a dokonce jsem neviděl ani filmové zpracování, znal jsem vlastně půlku obsahu jen tak z doslechu. Ale nakonec mě to mile překvapilo. Napsat knihu formou deníků a dopisů je poutavější než by člověk řekl. Přečetl jsem zatím asi jen dvacet stránek, ale zatím se mi opravdu líbila. Chudák Jonathan, být zavřený v sídle samotného Draculy není zrovna nic moc příjemného.

Minuty ubíhaly, malá ručička se hbitě přehoupla přes šestou hodiny a o chvíli později už jsem slyšel kostelní zvon bijící na klekání. Z obývacího pokoje ke mně doléhala melodie večerníčku a než se mistr Dracula stihnul dostat do Anglie v přestrojení za velkého psa, bylo hodin osm. Zavřel jsem knížku a hodil ji na stůl. Šel jsem se dívat na televizi. Už mě to čtení nebavilo. Sebelepší knihu nemůže člověk číst celý den v kuse. To prostě nejde. A tak jsem usedl do svého oblíbeného starého točícího se křesla a sledoval nějakou novou soutěž na naší nejúspěšnější komerční televizi. Byla tam nějaká stará sešlá bába, co se do toho křesla sotva dovlekla a vypadla hned na druhé otázce. Nechápal jsem, proč tam vůbec takové lidi pouštějí a že ti soutěžící mají odvahu posadit se “horkého křesla” a soutěžit, když nic neví. Někdy je mi těch lidí vážně líto.

Soutěž jsem ještě nějak přežil, ale na další program už jsem vážně neměl náladu. Radši jsem šel zase do svého pokojíku a pustil si mé oblíbené Guns n’ roses. Kamera se mě stále usmívala a kdybyste nevěděli, co vím já, řekli byste, že to je úplně normální přístroj. Bohužel nebyl. Kouknul jsem se z okna. Mraky se trochu roztrhaly, protože jsem spatřil malý srpek měsíce. Sednul jsem si na stůl a koukal se z okna. Často jsem se takhle odreagovával. Venku byl klid, sem tam někdo prošel před naším domem a občas projelo auto. Seděl jsem tam aspoň půl hodiny. Přemýšlel jsem. Ne o kameře, ale o všem ostatním. Za tři týdny jsem chtěl jet na rockový festival a nevím, jestli mě naši pustí. Ještě jsem jim to neřekl. Prevít Hynek si ode mě půjčil nějaké cédečka a nechce mi je vrátit. Každý den mu to připomínám, ale on to prostě nedonese. Vsadil bych se, že je už dávno někde ztratil a je mu blbé mi to říct. Vzpomněl jsem si, že v pondělí píšeme zase další písemku. Tentokrát z biologie. Ježíš jak já tu biologii nechápu. Budu muset někomu říct, aby mi to vysvětlil, jinak z toho dostanu tak za čtyři, a to ještě bude muset profesorka při opravování přivřít obě oči.

“Úkol,” řekl jsem nahlas a vytáhl matematiku. Stejně teď nemám co dělat, tak proč si ho nenapsat. Myslím, že nám toho na víkend zadala docela dost, takže bych to asi o přestávce nestihl opsat. Vytáhl jsem sešit z tašky a chtěl začít počítat. Musel jsem ale na stole nejdřív udělat trochu pořádek, protože jsem tam měl nehorázné smetiště všeho možného. Knížky, které tam rozhodně neměli co dělat, jsem hodil na poličku, stejně tak některé jiné školní sešity. Budík, který stál zcela uprostřed stolu a překážel tak úplně všemu, se musel posunout na okraj desky stolu. Taky se mi tam válelo několik propisek a sem tam taky nějaká tužka. Těžítko jsem postavil vedle budíku a obal od cédečka vrazil do stojanu. Hned to tady prokouklo a hlavně se tady dalo něco dělat. Otevřel jsem sešit a začal počítat. Důkazy a zase jenom důkazy. Neumíte si představit, jak jsem tuhle látku nenáviděl. Matematiku jsem většinou s přehledem zvládal na dvě, ale důkazy prostě šly zcela mimo mě.

Přehrávač náhle ztichnul, Guns n’ roses dohráli. Ze stojanu po mé levé ruce jsem vytáhl obal. Přehrávač byl za mnou, měl jsem na něj udělanou zvláštní poličku, protože na stůl už by se to fakt nevešlo. Jenže když jsem otáčel, zavadil jsem o budík a shodil ho tak na zem, stejně jako těžítko, které jsem před chvílí tak šikovně umístil za něj.

“Do háje,” zvedl jsem budík a zjistil, jestli je v pořádku. Měl jsem štěstí, byl. Ale těžítko nebylo. Spadlo na zem a rozbilo se. Vytekla mi z něj na dřevěnou podlahu podivně nažloutlá voda, na které se vznášel stejně špinavý umělý sníh. Těžítko nebylo ze skla, takže jsem neměl kousky těžítka po celém pokojíku. Jeden střep z plastu se však přeci jen ulomil, jinak by ta voda nevytekla. Ležel uprostřed nažloutlé kaluže a kolem něj zářily sněhové vločky jako hvězdičky.

Zarazil jsem se.

Mírně špinavé, ale přeci ještě bílé vločky plující na kaluži vody kolem malého ostrůvku tvořeného jedním střepem. To už jsem někde viděl. A myslím, že vím kde. Nenamáhal jsem se úklidem, popadl jsem kameru, vnořil do ní kazetu a ještě jednou jsem si přehrál druhý filmeček. ano, bylo na něm přesně to, co jsem teď mohl vidět na vlastní oči na své podlaze.

“Kamera nahrála těžítko - a to se rozbilo.” krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. Položil jsem aparát na stůl a vyběhl z pokojíku a prudce jsem rozrazil sestřiny dveře. U sebe nebyla.

“Tati, kde je Lucka?” ptal jsem se nervózně.

“Nevím, říkala, že jde někam ven. Slíbila, že bude do půlnoci doma.” Kam mohla sakra jít? Do kina, ano chtěla přece dnes jít do kina s tím svým Danem. Třemi mohutnými skoky jsem se rázem ocitl v předsíni a obouval se. Otec na mě ještě křičel, kam to tak pospíchám. Neodpověděl jsem.

Vyběhl jsem z domu jako namydlený blesk, div že jsem se nepřerazil o naši branku. Ve městě byly jen dvě kina. Jedno z nich tenhle týden nehrálo, kvůli nějakým technickým problémům, tudíž museli jít zákonitě do toho druhého. Bylo těsně před desátou, tou dobou končí většina filmů, takže bych to měl stihnout tak akorát. Biograf je odsud jen deset minut chůzí.

Běžel jsem, jak jen jsem mohl. Chodník se však zdál nekonečný a čas, který jsem se snažil předběhnout, se mi smál do očí. Nad hlavou mi svítil měsíc - mraky již zcela zmizely. A byl to přesně takový měsíc, jaký byl na tom prvním záznamu. Strach mne obepínal ze všech stran. V dáli jsem slyšel zlověstné bubny, jak mi hrají na cestu.

Zastavil jsem se až u přechodu. Chvíli jsem přemýšlel, kudy to bude nejblíže. Jestli přejít už teď nebo až o kus dále a proběhnout park. Ve zlomku vteřiny jsem se rozhodl pro přechod. Svítila červená. Rozhlédl jsem se. Nic nejelo. Byl jsem již docela zadýchaný, přesto jsem se nehodlal zdržovat již ani zlomek času a rozběhl jsem se. Červený panáček přede mnou mi stále svítil do očí, ale já si ho nevšímal. Vždyť mi jde o něco mnohem důležitějšího, než je porušení nějakých předpisů. Moje sestra zemře, pokud ji nezachráním. Ona neví, že se ten film vztahoval k ní a ne ke mně. Ona to neví, panebože.

Zaslechl jsem za sebou zvuk motoru. Poznal jsem ho, byl to nákladní vůz. Musel se vyřítit ze zatáčky. V noci tady občas jezdily, i když to měly zakázané. Neohlížel jsem se a běžel dál. Nemohl jsem dělat nic jiného. Avšak uprostřed silnice mě zradila má raněná noha. Asi jsem musel špatně našlápnout nebo co, podlomila se mi a já málem spadnul na zem. Slyšel jsem skřípění brzd nákladního vozu a nemohl s tím nic dělat. Snažil jsem se aspoň odkulhat pryč z cesty, držíce si při tom raněnou nohu. Náklaďák troubil a troubil. Připadalo mi to jako věčnost. Plazil jsem se pryč z cesty jalo bych za sebou vláčel ještě železnou kouli na řetězu.

Profičel kolem mě jako uragán a pořádně mi rozcuchal vlasy, ale hlavně nervy. Dobelhal jsem se na lavičku, která tam byla postavená a musel si chvíli odpočinout. Kostel odbil desátou hodinu. Sestra již určitě vychází z kina a já se tady flákám. Vzpřímil jsem se a zkusil se opět rozběhnout. Noha mě pekelně bolela, zvolil jsem tedy radši rychlou chůzi. Kino bylo již na dohled, ale neviděl jsem východ, pouze boční stěnu. Ale motalo se tam několik lidí, z čehož jsem usoudil, že film již skončil.

“Moc ti děkuju, že jsi mě sem vzal,” řekla Lucka svému milému a políbila ho na rty. Dan ji k sobě přitiskl a polibek jí vrátil. Chytli se za ruce a beze spěchu vycházeli z kina. Oči měli jenom pro sebe.

“Co říkáš na ten film?” zeptal se po chvíli ticha Dan. Usmál se. Ach bože Lucka tak moc milovala ten jeho ďábelsky svůdný úsměv.

“Nádherný, jako ty,” stiskla silněji jeho ruku a taky mu věnovala jeden svůj kouzelný úsměv.

“Kam půjdeme teď? Nebo už musíš domů?”

“Ještě pro sebe máme trochu času, neboj,” zastavila se - to už byli před kinem - a začali se líbat. “Co takhle,” pusa, “kdybychom,” další “šli někam” ještě jeden polibek, “kde budeme,” opět pusa, “úplně sami?” navrhla Lucka.

Dan se opět usmál. Tak sladce, jak to dovedl jenom on. “Můžeme jít k nám domů,” pohladil jí po vlasech, “Naši odjeli na celý víkend pryč. Takže tam budeme úplně, ale úplně sami!”

“Tak na co ještě čekáme?” opět se chytli za ruce a vykročili směrem k Danovu domu, který byl na druhé straně než Lucčin. Šli pomalu, nikam nespěchali. Věděli, že pro sebe mají celou noc. Ani měsíc na ztemnělé noční obloze nezářil tak, jako zářili oni dva.

Ze vzdálenější křižovatky vjelo na cestu, po které zrovna šli, sněhově bílé auto. Milenci šli po krajnici, každou chvíli se zastavovali, aby si ještě jednou vychutnali chuť rtů svého miláčka a celý svět byl pro ně jen zrnko písku ztracené uprostřed pouště. Auto se blížilo. Dívali se na sebe a nemuseli říci ani jedno a přesto si rozuměli. Někdo kdysi dávno řekl, že všichni zamilovaní mají dar telepatie.

“Miluji tě,” říkali jejich oči, jejich tváře i jejich úsměv. Žili jen jeden pro druhého a auto za nimi mířilo přímo k nim. Lucka se přivinula k Danovi a políbila ho. Musela, nemohla to vydržet. Bílá Felicie se řítila jako žralok za svou obětí. Hnala se po prázdné cestě, kde ji v cestě stály pouze dvě bezstarostné líbající se hrdličky. Rychlost auta se zvyšovala, již dávno překročila povolený limit. S neskrývanou radostí se řítilo kupředu. Hrdličky si ho všimli až příliš pozdě, nestačily uskočit. Řidič podlého auta si ve zpětném zrcátku prohlédl své kruté dílko.

“Kreténe!” neudržel se Dan, když se kolem prohnalo auto a zjevně úplně naschvál se nevyhnulo velké kaluži, která tady byla, a pocákalo je.

“Podívej se na mě, jak teď vypadám,” rozčilovala se Lucka.

“U mě to nějak včistíme, pojď,” vzal svou milou kolem ramen a rázem na všechnu špínu zapomněli. Šli již radši dál od cesty, kdyby se tudy chtěl ještě vrátit.

“Stůjte!” křičel jsem už zdálky.

“To snad není možný,” slyšel jsem sestru. “Co tu chceš? Poslala tě matka? Sleduješ mě?”

“Pojď sem, musím ti něco říct,” snažil jsem ji přimět k rozumu.

“Jestli něco chceš, takto vyklop. Ale rychle, nemám na tebe zrovna náladu.”

“No dobře,” souhlasil jsem nakonec, “Víš jak jsme si o tom prvním filmu mysleli, že je o mě?” sestra řekla jednoduché “no a” a dala ruce v bok, a kdybych jí okamžitě neskočil do řeči, věřím, že by mě poslala do háje, “Není o mě, ale o tobě,”

Sestra se na chvíli zamyslela. “Hele, nevykládej mi tady pohádky. Jestli tě poslala matka, že jako mám jít domů, tak řekni, že jsi mě nenašel. A jestli jsi tady běžel kvůli tomu, že jsme se včera pohádali, tak to máš taky smůlu. Já půjdu s Danem, ať se děje co se děje.”

“Ségra,” rozhlédl jsem se, “Ty mi nerozumíš. Ty zemřeš, ne já. Nedělám si srandu. Myslíš si, že bych běžel v deset hodin večer přes půlku čtvrti jenom proto, abych tě strašil nebo abych zabránil tomu, aby jsi se s ním někde v parku vyspala? Nejde mi o tvůj sexuální život, to mi věř, i když z toho nejsem nadšenej, jde mi o tvůj život.”

“Pojď,” vložil se do řeči Dan, “Vezmeme si taxíka. Nevím, co to na nás ten tvůj brácha zkouší, ale radši půjdeme, ne?”

“Jasně,” řekla Lucka a podívala se na mě. Nečetl jsem z jejího výrazu ani tak “vypadni”, jako spíš “promiň”. Ale Dan mě uklidnil tím, že si vezmou taxíka. A zpátky se určitě vypraví až někdy zítra rána, možná ještě později, kdo ví. Snad se jí nic nestane. Stál jsem tady s bolavou nohou a díval se, jak moji sestru odvádí nějaký otrapa. Za chvíli se tady objevili taxíky, protože věděli, že touhle dobou končívá kino a tak mají o kšeft postaráno. Dan jednoho stopnul. Nastoupili.

Konečně jsem mohl s klidným vědomím jít zase zpátky. Jen nevím, jak to všechno vysvětlím doma. Nejlepší bude, když řeknu, co mi radila Lucka - že jsem ji nenašel.

Milenci nastoupili dozadu, Dan oznámil adresu a taxi se rozjel. Noční život v tomhle městě nebyl nijak zvlášť bujarý, ale také nebyl nijak komorní. Cestou potkávali jen málo aut a snad ještě méně lidí. Ale když už někoho potkali, tak to většinou stálo za to. V jednom parku se tam nad něčím skláněl nějaký mladík a vypadalo to, že to zase jednou s tím pitím přehnal. O kousek dál stála partička skinů a radši nepřemýšlet, co mají v plánu. Když pak stáli na křižovatce na červenou, přehnala se kolem nich tmavě modrá dodávka a než se stačili vzpamatovat, byla v nedohlednu. Dan bydlel daleko odtud, vlastně až na druhé straně města. Snad právě proto se Dan rozhodl, že si musí cestu zpříjemnit a vrhl se na Lucii. Ta se vůbec nebránila. Líbali se, hladili a vůbec jim to nepřišlo před tím řidičem blbé. Ten už ale asi byl na takovéto lidi zvyklý, protože se do zpátečního zrcátka podíval jen jednou, jestli za ním někdo nejede.

Jeli předepsaných padesát kilometrů v hodině, cesta tedy neubíhala příliš rychle. Ale to jim vůbec nevadilo. Hlavně, že mohli být spolu. Lucka měla při líbaní zavřené oči, připadalo jí to tak mnohem romantičtější a krásnější. Hladila jeho vlasy, zatímco on jí líbal na krku. Cítila jeho ruku na své noze, jak nezbedně stoupá výš a výš. Jak před sebou hrne sukýnku a je stále blíže a blíže. Kdyby se s ní chtěl teď a tady pomilovat, nebránila by se. Danova ruka již byla tam, kde měla být, Lucka vydechla a slastí otevřela oči. Udeřilo do nich ostré světlo blížící se tmavě modré dodávky. Vůz se vrhl na taxi jako krvežíznivý rotvajler a srazil jej z cesty. Taxi se převrátil. Pro mou sestru již nebylo úniku.

Není co dělat

“Tak co budeme dělat teď?” zeptal se Alex.

“Nevím. Už jsme zabili všechno co se dalo.” odpověděl Wasiwasi.

“Tak počkáme pár let. Třeba se tu něco objeví, ne?” navrhl Himl.

“Ok - tak čekáme.” schválil Alex. Naši hrdinové tedy čekali pár let, až se na Asterionu objevilo nové zlo. Ještě silnější, než kdy dřív…

To už je ale jiný příběh…

Karavana

[stáhnout v PDF | stáhnout v DOC]

“Takže jedeš se mnou?” zeptal se Raven svého bratrance Malena. Oba byli vysocí a štíhlí, ostatně jako většina elfů. Dlouhé vlasy, zelenošedé oči a špičaté uši. Stejné oblečení, stejný způsob chůze. Působili spíš jako dvojčata než jako bratranci.

Ravenova karavana mířila do Winchenu. Vezli většinu věcí, které trpaslíci potřebují, aby je s nimi vyměnili za ty nejkvalitnější meče, sekery a nože. Trpasličí kováři byli mistři ve svém oboru. Kromě zbraní získají drahé kameny, kterých jsou v podzemí bohatá naleziště.

Trpaslíci chtěli hlavně pivo. U nich se vařilo jen málo a velmi špatně. Lidské pivo bylo daleko lepší a elfové ho naložili sedmnáct sudů. Také měli různé lehké drogy. Když se trpaslíci bavili, rádi sáhli třeba po hašiši.

Kromě toho vezli plno koření. A když už jsme u něj: trpaslíkům se neuvěřitelně zalíbil jeden hobití výrobek - mlýnek. Raven sehnal bohužel jen tři. Hobiti si své zboží žárlivě hlídají, a jelikož pro ně peníze moc neznamenají, je těžké od nich cokoliv získat. Winchenský král si objednal i papír. To byla elfí specialita, a tak měli dvacet pět štůsků nejjemnějšího a nejkvalitnějšího papíru, jaký se dá sehnat.

V karavaně se však daly najít třeba knihy. Král si přeje dozvědět se co nejvíc o civilizaci nad jeho říší, a proto mu Raven veze dvacet svazků, zabývajících se historií své země. Docela zajímavé jsou i různé magické předměty, lektvary a dva velmi vzácné grimoáry.

A to je jen malý výčet z toho, co všechno konvoj obsahuje. Jen alkohol zabírá tři vozy, a to nepočítám výše zmíněné pivo. Dalších osm vozů je přeplněno bezcennými tretkami, po kterých trpaslíci šílí.

“Nevím sice, proč mě tam chceš, ale pojedu. Peníze se hodí,” odpověděl Malen. “Kdy se vyráží?”

“Zítra.”

“Dobrá. Nějaké speciální pokyny?”

“Ano,” odtušil Raven, vůdce karavany. “Vezmi si s sebou nějakou méně kvalitní zbraň. Než totiž vstoupíme do jejich říše, všechny zbraně nám vezmou, abychom se nepokusili zabít jejich krále. Vždycky tvrdí, že až budeme odcházet, vrátí nám je, ale většinou se najde pár nešťastníků, kteří své zbraně už nikdy neuvidí.

Jenže když jdeš do nepřátelského území, je lepší mít zbraň po ruce. Proto si schovej nějakou dýku, kterou jim samozřejmě nedáš. Ale udělej to pořádně. Budou tě prohledávat, jelikož jsi novým členem družiny.”

“Nějak to už vymyslím, neboj se,” odpověděl Malen a pousmál se. “Vždyť mě přece znáš.”

“Znám…” Raven mu položil ruku na rameno a pak odešel. Malen kdysi pracoval pro tajnou výzvědnou službu. Byl docela dobrým agentem a schovat nějakou menší zbraň pro něj nebyl vůbec žádný problém. Na tohle byl naopak expert. Sám se uměl schovat ve stínu a ze zálohy zaútočit tiše a nenápadně na svou obět. A když se mu to náhodou napoprvé nepovedlo, dovedl své nože ovládat tak dobře, že svého protivníka bez problémů zabil, byť by měl v rukou meč.

Druhý den ráno se všichni, kteří měli s karavanou jet, sešli kousek za městem, kde již byly připraveny vozy s nákladem. Raven si ještě zkontroloval, jestli tady jsou všichni a všechno.

Napočítal třicet šest lidí, kteří fungovali jako výpomoc a hlavně jako obsluha vozů. Dále šest elfů, kteří pomáhali se získáváním zboží pro trpaslíky, a měli tak největší podíl na zisku. Sedmý elf, Malen, Ravenův bratranec, tady byl hlavně proto, že jako bývalý agent dokáže snadněji a rychleji prohlédnout jakoukoliv lest, kterou by podlí trpaslíci mohli připravit.

Při poslední návštěvě Winchenu to totiž nevypadalo zrovna dobře a málem došlo k pranici, protože trpaslíci chtěli naše milé elfy podrazit. I přes tyto nepříjemnosti se však stále vyplatilo s nimi obchodovat.

Osmý elf zde byl také kvůli bezpečnosti. Byl to čaroděj, a kdyby se něco opravdu semlelo, byl nebezpečný i beze zbraní. A trpaslíci o tom hlavně neměli ani ponětí. Jmenoval se Xan, s karavanou jezdil léta, a situaci už zachraňoval nejednou.

Devátým elfem byl vyjednavač Ag. Jeho vlastní jméno znělo jinak, ale nikdo mu neřekl jinak než “Agu”. Ani on sám už si nepamatuje, jak to vzniklo a kdoví, jestli ještě zná své vlastní jméno. Jeho výmluvnost mnohokrát zachránila karavanu před zničením nebo před krachem.

Poslední elf byl Raven, vůdce. Bývalý dobrodruh se naučil výborně obchodovat. Ne že by měl tak výmluvnou pusu jako Ag, ale měl kontakty, a tak uměl skvěle shánět zboží. Rychle a levně.

Všechno bylo připraveno k odjezdu. Žádná větší ochranka je nedoprovázela, protože nejeli přes nebezpečné území a nevezli vlastně nic tak cenného. Kdo by si chtěl opravdu přivydělat, určitě by našel lepší karavanu k přepadnutí.

Ravenova výprava vyjela asi dvě hodiny po rozednění. Cesta ubíhala pomalu, ale klidně. Za šest dní dorazili bez jediného problému k bráně do podzemního Winchenu. Byla velmi mohutná, nejméně čtyři metry vysoká a snad šest metrů široká, a násilím se opravdu otevřít nedala.

“Co teď?” zeptal se Malen. “Kdo zaťuká na dvířka?”

“Nikdo,” odvětil Raven. “Trpaslíci přijdou sami. Za pár minut tady budou. Dělali jsme takový randál, že si nás museli všimnout. Touhle dobou král vydává rozkaz, aby nás mile uvítali a hlavně nám sebrali zbraně.” A přesně to se stalo. Asi za půl hodiny se mohutné dveře otevřely a vyšlo z nich deset trpaslíků se sekerami za pasem.

“Vítejte v naší říši. Rádi vás opět vidíme.” Mluvčí byl o trošku vyšší než ostatní trpaslíci, ale i tak sahal elfům s bídou po pás.

“Prosím, odložte zde své zbraně. Do naší říše nesmí jít ozbrojen žádný člověk či elf, pokud to není králův přítel,” oznámil jim hned trpaslík. “A to, pokud vím, ještě nejste,” dodal jízlivě.

“Ne, nejsme,” souhlasil Raven a podal mu svůj meč. Byl to jeho vlastní, protože si sem přijel pro nový. Meč činil půlku jeho výdělku z téhle výpravy. Ostatní se řídili jeho příkladem a ve chvilce měli trpaslíci plnou náruč zbraní.

“Nyní pojďte dál,” pozval je s milým úsměvem do podzemní říše. “Vy to zatím vyložte, a pak všichni přijďte za námi,” rozkázal trpaslíkům, kteří nenesli zbraně. Raven přikázal svým lidem, aby jim pomohli. Dovnitř šlo tedy pouze deset elfů.

Deset elfů vešlo do podzemní říše. Kolik jich asi vyjde ven…?

Družina byla vedena spletitými chodbami hluboko do podzemního systému. Všechny tunely se jim zdály stejné, ale trpaslíkům očividně ne, protože snad ke každé chodbě a průrvě jim řekli něco zajímavého: “Tady zemřel náš třetí král, tady byla poprvé objevena hvězdná ocel a tady v dávných časech porazil náš král velkého černého skřetího šamana a tím zakončil vleklou válku mezi skřety a trpaslíky…” Trpaslíci byli opravdu hodně upovídaní.

Asi po hodině nudné a zdlouhavé chůze dorazili do obrovského sálu, na jejímž konci seděl trpasličí král. Raven, a vlastně všichni kromě Malena, ho už viděl. Trvalo jim dvě, možná tři minuty, než přešli na druhou stranu neskutečně dlouhého sálu.

“Vítejte v mém království.” Trpaslík vstal. Dalo by se o něm však říct, že je to menší člověk. Měl asi metr a půl a možná ještě nějaký ten centimetr navíc. Na národ trpaslíků byl opravdu obrovský.

“Ještě jednou děkujeme za vřelé přijetí. Přivezli jsme vám vše, o co jste prosil. Máme mlýnky, pivo, víno, lektvary…” Raven počítal na prstech. “Prostě všechno.”

“Dobrá. Ne že bych vám nevěřil, ale počkám si, až mi moji trpaslíci dají zprávu o tom, kolik jste toho přivezli. Znáte to - důvěřuj, ale prověřuj.”

“Ale s radostí,” mile souhlasil Raven. “My si zase na oplátku prohlédneme naši odměnu, souhlasíte?”

“Budiž,” trochu neochotně souhlasil král. “Můj sluha vás zavede do místnosti, kde je vše připraveno.”

“Děkuji,” řekl slušně Raven a šel za sluhou. Samozřejmě si všiml, že s nimi jde ještě dalších šest plně ozbrojených trpaslíků. To proto, že v odměně jsou zahrnuty i zbraně. Co kdyby se náhodou někdo pokusil zabít krále? Trpasličí vůdce byl opravdu velmi podezíravý. Ale měl k tomu pádný důvod. Jeho otce totiž zabil člen jedné karavany, která sem vezla zásobu alkoholu.

V místnosti již byla připravena truhla plná zlata a drahých kamenů. Jako v pohádce. Napravo pak byly slibované zbraně. Raven hned poznal tu svou. Přál si totiž mít v jílci zasazený rubín. Pozvedl ten meč a potěžkal ho. Trpasličí stráž mu hned naznačila, že je v pohotovosti. Raven radši dal meč zpátky tam, kde byl a prohlédl si zbytek věcí, které měli od trpaslíků dostat. Bylo tady skoro všechno, nějaké drobnosti chyběly, ale to se při takovém množství stává i u poctivějších obchodníků, než byli trpaslíci. A hádat se s nimi o tom, že to tam není i když by být mělo - to je opravdu velmi nebezpečné…

“Vše je v pořádku?” zeptal se král, když Raven vyšel z místnosti.

“V největším,” uklonil se Raven.

“Skvělé. Připravil jsem vám i oběd, když dovolíte. Ale musíme počkat, až sem přijdou i vaši společníci. Můžete zatím zůstat v támhle té jeskyni.” Ukázal prstem dozadu. Raven se tam podíval. Viděl jen obyčejné okované dveře, ale nějak se mu to nelíbilo. Malenovi taky ne.

“Vždycky zavíráš hosty do místnosti s okovanými dveřmi a závorou zvenku?” zeptal se.

“No, většinou ne.”

“Něco tady pořádně smrdí.”

“Taky se mi zdá, ale nedá se nic dělat.”

“Zkusím to ukecat,” navrhl Ag.

“Ne,” odmítl Raven. “Jestli na nás něco opravdu kuje, tak nás tam prostě zavře ať chceme nebo ne a jestli je naše podezření nepravdivé, není se čeho bát. Hádka je to poslední, co teď potřebujeme.”

“To je fakt,” souhlasil Ag. “Jsme totálně v jeho moci. Ale kdyby nás chtěl zabít, udělal by to jednodušeji. Má tady přece tisíce bojových trpaslíků, tak proč by nás zavíral do nějaké jeskyně?”

“Takže jdeme. Král už se na nás nějak podezřele dívá,” rozhodl nakonec Raven. Trpaslíci jim otevřeli dveře a deset elfů vešlo dovnitř. Kolik jich asi vyjde ven?

“A jsme v pasti,” řekl jeden z elfů. Byl to Wan. “Dveře sice za námi ještě nezamkli, ale k tomu také dojde.”

“Buď v pohodě,” uklidňoval ho další elf, Harald. “Přichystali nám tady i nějaké jídlo a pití, tak si pojďme sednout ke stolu a najíst se.” Všichni rádi souhlasili. Sedli si na židle, které trpaslíci vyrobili na jejich velikost, takže jim nebyly malé, ale naopak docela pohodlné.

“Zatím to tedy vypadá vcelku dobře,” hodnotil Raven. “Snad se obchod povede.”

“Určitě. Prachy už potřebuju jako sůl,” řekl Norman, další elf.

“Moje řeč,” souhlasil Harald. “Od posledního obchodu již nějaký ten čas uplynul a mně zrovna došly peníze.”

“Já se stejně nejvíc těším na ten nový meč,” Zasnil se Trig. “Viď, Ravene? Ty určitě taky.”

“Ano. Peněz mám doma docela dost, ale takový meč, jaký dostanu tady od pánů trpaslíků opravdu jen tak neseženu.”

“To já mám radši peníze než zbraně. A ještě k tomu meče. Meče jsou nebezpečné, surové a zrádné. Takové mé luky nejsou. Ty jsou přesné, lehké a něžné,” chválil se Sven.

“Já bych spíš řekl,” odporoval Raven. “Že tvůj šíp snáze mine cíl, než můj meč.”

“Jak jsem již řekl, mé luky jsou přesné. A šípy z nich létají rychle a rovně. Kolikrát musíš seknout svým mečem, než zabiješ nepřítele? Mě stačí jeden výstřel.”

“Stačí mi jeden sek na to, abych zabil lučištníka,” vmísil se rozhovoru Malen. “Že ano bratránku?” obrátil se k Ravenovi.

“Přesně tak,” souhlasil. Sven už nic neřekl.

“Pánové, myslím že se něco děje,” řekl poslední z šestice elfů, Tork.

“Zůstaňte tady,” řekl Raven. “Agu, pojď se mnou.” Dvojice elfů se zvedla a vyšla z místnosti. Venku byl trochu zmatek, pár trpaslíků pobíhalo sem a tam. Král v klidu seděl na trůně.

“Pane, co se děje?” zeptal se slušně Raven.

“Buďte v klidu, páni elfové. To jsou jen orkové. Občas na nás zaútočí, ale nebojte, není to nic zvláštního. Za chvíli bude po boji i po orcích.”

“Dobře, věříme, že trpaslíci jsou bojový národ, který dokáže zastavit hordu splašených orků,” poklonil se Ag a oba dva zase odešli zpět do místnosti.

“Co se děje?” zeptal se Xan. “Cítím tady nebezpečí.”

“Ano, orkové,” souhlasil Ag.

“Ale nebojte,” uklidnil je Raven. “Trpaslíci si s nimi poradí. Jsou na takové boje zvyklí.” Sedli si zase ke stolu a snědli zbytek jídla. Pak se docela dlouhou chvíli nic nedělo. Asi za hodinu přišel sluha, který jim oznámil, že zboží je vyloženo a král je očekává.

Všech deset elfů tedy vyšlo z místnosti. Král je ještě jednou uvítal a pokynul svým trpaslíkům, aby přinesli slíbenou odměnu. Během pár chvil se před družinou, která se už rozrostla o lidi, kteří vykládali zboží, objevily truhličky se zlatem a vedle nich ležely meče a sekery. Tři meče byly opravdu výjimečné. Ravenův, Trigův, a pak ještě jeden meč, který se prodá ve městě za velké peníze.

Raven udělal pár kroků vpřed, zvednul svůj meč a pokochal se pohledem na jeho dokonalost. Trpaslík mu donesl i pochvu. Raven do ní meč uložil a hodil si ho na záda. V tom ale trpaslíci zbystřili.

“Znáš přece naše zákony…” připomenul mu král.

“Ano, zapomněl jsem.” Raven sundal meč ze zad a položil ho k ostatním na zem.

“Moji lidé vám všechny zbraně odnesou nahoru k vašim vozům. Stejně jako ostatní zboží. Nebojte se, že bychom vás o něco chtěli okrást.”

“O to se vážně nebojím,” řekl Ag. Trpaslíci vzali zbraně a pomalu je začali odnášet pryč.

Jenže se stalo něco nečekaného. Jeden trpaslík, který nesl zrovna truhličku zlata spadl na zem. Všichni na něj pohlédli a král mu chtěl hned vynadat, ale pak si něčeho všiml. Trpaslík měl totiž v zádech zabodnutou šipku. Z kuše. Než se trpaslíci stačili vzpamatovat, nahrnulo se jedním vchodem do velkého sálu několik desítek, možná i stovek orků. Někteří měli v rukou kuše, jiní meče a šavle.

Vrhli se na trpaslíky jako hyeny. Nešetřili nikoho. Šipky z jejich kuší zabily nejednoho trpaslíka a šavle jich už taky pár rozsekali. Trpaslíci byli zmatení, protože nechápali, jak se orkové mohli dostat až sem.

A v tom všem byla ještě družinka elfů a několik desítek lidí, beze zbraně a hlavně bez možnosti utéct, protože neznali cestu.

“Pryč odsud!” zavelel Raven. Elfové a lidé se rychle rozběhli a běželi cestou, kterou přišli do ohromného sálu. Orkové byli ještě daleko, ale i tak pár šipek zabilo čtyři lidi. Elfové měli zatím štěstí.

Družina vběhla do nějaké chodby. Rychle zalezla za nejbližší zatáčku, kde se na chvíli zastavili, protože před nimi byla křižovatka.

“Kam teď?” ptal se Ag.

“Přišli jsme odtud,” ukázal doleva čaroděj Xan.

“Ne, odsud!” okřikl ho jeden z lidí. Najednou mezi nimi začala hádka. Lidé chtěli jít cestou vpravo, ale elfové vlevo. Nikdo nechtěl ustoupit. Všechno se teď seběhlo strašně rychle. Do chodby totiž začali vbíhat orkové. Lidé okamžitě utekli vpravo a elfové vlevo. Nikdy se už neviděli…

“Neměli jsme se rozdělovat,” křičel v běhu Tork.

“Jestli se chceš vrátit, tak můžeš,” odpověděl Ag.

“Kolik jich je za námi?” zeptal se Raven.

“Dvanáct hnusných orků,” odpověděl Xan, aniž by se otočil.

“Kdo tady má nějakou zbraň?” ptal se vůdce.

“Zbraně jsou přece zakázané…” řekl Harald.

“Neptal jsem se, jestli jsou nebo nejsou povolené, ale kdo tady něco má…” upřesnil Raven.

“Dvě dýky,” řekl Malen, trochu zpomalil a vytáhl je. Měl je šikovně schované na zádech.

“No, já tady zase mám dvě hvězdice,” řekl Ag, “ale mám je přidělané dole na botě, takže mi bude chvíli trvat, než je sundám.”

“Mám v botě jeden vrhačák,” řekl Wan. “Bez něj se nikam nehnu.”

“Já tady sice nemám žádnou zbraň, ale umím dobře házet šutrem,” řekl suše Norman. Chvíli bylo ticho. Družina stále běžela. Orkové jim byli v patách. Doháněli je.

“Dobře, moc toho nemáme. Musíme je ale pobít, jinak jsme v háji,” rozhodl Raven. “Na ‘teď’ se všichni zastavíme, otočíme a zabijeme je, jasný?”

“Jak si přeješ,” řekl Malen. Své dýky měl připravené.

“TEĎ!” Elfové se tedy zastavili a Malen se pustil do boje. Využil překvapení a zabodl jednu ze svých dýk do srdce nejmenovaného orka. Ag už měl v ruce jednu hvězdici a okamžitě jí vrhl po nepříteli. Druhý ork se skutálel k zemi jako hruška. Najednou letěl vzduchem kámen, ale bohužel nikoho nezasáhl. Teď už se orkové trochu vzpamatovali a doběhli družinu elfů. Dva z nich zaútočili na Malena. Ten měl co dělat, aby se jejich šavlím vyhnul. Zbytek orků se vrhlo na ostatní bezbranné elfy. Raven se ale jen tak nenechal zabít. Vyhnul se šavli a dal orkovi pořádnou ránu pěstí do břicha. Ork sykl, ale znova zaútočil. Raven se zase vyhnul, chytl mu ruku, ve které držel šavli a jednu mu natáhl. Potom mu vyrval z ruky šavli a zabil ho.

Z povzdálí sledovali boj dva orkové. Střelci. Zamířili své kuše na elfy a chystali se vystřelit. Než se to ale jednomu povedlo, ucítil nepříjemný chlad oceli ve svém těle. Wan vrhl svůj nůž v pravý okamžik. Jenže jeden střelec ještě pořád žil. Malen zrovna vyřídil své dva protivníky a chystal se pomoci ostatním, když ho najednou začalo pěkně bolet v zádech. Zatmělo se mu před očima. Otočil se, aby uviděl tu mrchu, která ho dostala. Ork nabíjel svoji kuši, aby mohl zabít dalšího elfa. Malen se jen tak nevzdával. Neměl už sílu, aby k němu došel, ale měl dost síly na to, aby jeden svůj nůž vrhl po tom hnusném orkovi. To taky udělal. Ork se soustředil na nabíjení a nevšiml si, že na něj něco letí. Skácel se k zemi s dýkou v břiše.

Malen si ještě zkoušel vytáhnout šipku z těla, ale už se mu to nepovedlo. Ještě uslyšel, jak na něj někdo mluví:

“Bratránku! Co je ti? Ale ne…” byl to Raven, který si ho všiml. Už bylo skoro po boji. “Cos mi to udělal?”

“Dostaňte se odtud. Mě už se to nepovede.” Zemřel.

“Sakra.” Raven u něj ještě chvíli klečel, ale pak se vzchopil a vstal. “Proč jsem ho sem bral?” opakoval si. “Proč? Kdyby zůstal doma, byl by živý a zdravý.”

“Nemohl jsi vědět, co se stane,” utěšoval ho Trig. “Musíš se teď postarat o zbytek družiny, Ravene. Spoléhají na tebe.”

Raven se podíval, jak dopadl boj. Na zemi leželi ještě Norman a Sven. Z deseti elfů jich tedy zbylo jen sedm - vůdce Raven, čaroděj Xan, poradce Ag a dobrodruzi Trig, Tork, Wan a Harald.

“Dobrá, musíme se vzchopit a hlavně se odsud dostat. Ale jak?” ptal se sám sebe. “Neznám to tady, párkrát jsem tu byl, to je fakt, ale nikdy jsem si zrovna nevšímal cesty. Jestli někdo ví, jak se odsud dostat, tak ať to řekne, protože jinak jsme v háji.”

Po chvilce ticha promluvil Trig: “Tak to jsme asi v háji.”

“To teda jsme. Za pár minut tady máme další várku orků. Asi tak třicet,” řekl Xan.

“Někdy bych tě radši zabil,” řekl Raven.

“Dobře, musíme běžet dál,” rozhodl Tork, ale Raven ho zadržel.

“Orkové žijí v podzemí stejně jako trpaslíci. Jsou zvyklí na zdejší prostředí. Neutečeme jim. Musíme je nějak převézt. Někam se schovat tak, ať nás nenajdou. Musíme spoléhat na to, že jsme chytřejší.”

“To je sice hezké, ale navrhoval bych vám, abyste přemýšleli za běhu, jinak je po nás,” stál si za svým Tork.

“Běžíme!” křikl Ag, když uslyšel blížící se orčí hlasy. Družina se rozběhla. Všichni si ještě od mrtvých orků vypůjčili jejich šavle a Harald si vzal ještě ke všemu kuši a pár šipek. Za běhu ji natáhl. Běželi, aniž by věděli kam. Kouzelné trpasličí louče, které svítí neustále, jim dodávali jakousi malou naději, že jdou správně.

O pár desítek metrů dál narazili na levé straně na nějaké staré železné dveře. Vypadaly, že už je opravdu dlouho nikdo neotevřel. Družina se u nich zastavila.

“Zkusíme ty dveře. Třeba nám přinesou štěstí,” řekl Norman.

“Nepoběžíme radši dál?” zeptal se Raven. “Ty dveře vypadají tajemně. Nebo spíš temně.”

“Těch krys je moc. Musíme se jim schovat,” odpověděl Norman.

“Tak je otevři,” pobídl ho Trig. Norman je zkusil otevřít, ale měli smůlu - byly zamčené.

“Uhněte mi,” razil si cestu ke dveřím čaroděj. “Zkusím je otevřít jinak.” Přiložil svou levou dlaň na zámek a pronesl nějaké magické zaklínadlo. Nikdo mu nerozuměl. Hlavní ale bylo, že se otevřely dveře. Družina se rychle nacpala dovnitř. Poslední Trig za sebou dveře zavřel. Byla tam tma. Černá, neproniknutelná tma. Každý elf ale přesto cítil, že tady je něco, co by mělo zůstat za těmi dveřmi, a že nebylo moc moudré vlézt dovnitř.

Jenže než si to stačili rozmyslet, na dveře už bušili orkové.

“Xane, nemůžeš nějak zpevnit ty dveře?” zeptal se Trig. “Nebudu je tady držet donekončena.”

“Ale jistě.” Xan opatrně přistoupil ke dveřím a opět něco pronesl. “A je to.”

“A kdybys mohl nějak rozsvítit, byly bychom ti moc vděční,” poprosil ještě Ag.

“Žádný problém.” Xan mávl rukou a najednou bylo kolem nich světlo, jako kdyby čaroděj nesl v ruce pochodeň. Ocitli se v obyčejné, docela široké, chodbě. Mohla mít tak ty čtyři metry na šířku a přes dva na výšku.

“Teď mě tak napadlo, proč trpaslíci stavěli tak vysoké stropy, když by se sem vešli dvakrát?” napadlo Triga.

“Mám pro tebe dvě možnosti,” řekl Wan. “Buď věděli, že sem přijdeme nebo doufali, že ještě povyrostou…”

“Ani jedno ani druhé,” opravil je Raven. “Chodby přede dveřmi jsou skvěle opracované a nemají ani dva metry. Tyhle mají přes dva a jsou hrubě osekané. Trpaslíci vždycky stavěli vysoké stropy. My máme domy taky vyšší, než jsme sami. Můj strop je asi dva a půl metru od země.”

“A co tím vším chceš jako říct?” nechápal Ag.

“Že tyto chodby možná původně vytvořili trpaslíci, ale někdo jiný si je přestavěl pro své potřeby,” odpověděl Xan. “Ale kdo, to vám nepovím.”

“Asi bychom si měli dávat větší pozor na to, co tady potkáme,” řekl Trig.

“To bychom teda měli,” souhlasil Harald.

“Zpátky jít nemůžeme, orkové tam postavili stráž,” řekl Raven. “Musíme to tedy projít a setkat se s tím, co to tady tak znetvořilo k obrazu svému.”

“Krásná vyhlídka,” zhodnotil to Trig. “Třeba někdo z nás přežije.”

“A třeba taky ne…” šeptl Raven.

Družina se tedy vydala vstříc neznámu. Xan stále osvětloval prostor kolem. Zdálo se, že cesta nevede ani nahoru ani dolů, ale když si Wan dával pozor, zjistil, že stále lehce stoupají. Skoro to nebylo ani poznat. Za chvíli však cesta začala klesat a chodby se zkracovaly. Stále častěji a častěji byly různé křižovatky a zatáčky.

“Něco mě napadlo,” řekl Tork. “Trpaslíci tady patrně nežijí proto, že tu je něco, co bylo silnější než oni. A trpaslíci se jen tak něčeho nezaleknou.”

“Skvělý, to tě napadlo až teď?” rýpnul si Raven. “Blesk je tvůj pomalejší brácha.”

“Nechej mě domluvit,” nenechal se urážet. “Patrně to brzy zaútočí i na nás.”

“Možná už tady není,” zamyslel se Ag. “Třeba to zemřelo.”

“Myslím, že ne,” pochyboval Xan. “Trpaslíci by se sem jinak vrátili.”

“Xan má pravdu,” souhlasil Tork. “A nechejte mě konečně domluvit. Může to tedy zaútočit i na nás a my nemáme zrovna silné zbraně na to, abychom se ubránili. A pokud nám zabije čaroděje, budeme bez světla.”

“Takže mě musíte lépe hlídat,” využil ihned situace kouzelník.

“No, já spíš myslel, abychom si vyrobili nějaké pochodně…” setřel ho Tork. Družina se pousmála nad Torkovým černým humorem, ale pak to začala brát vážně.

“Má pravdu,” řekl Harald. “Čaroděj je z nás sedmi nejméně postradatelný a měli bychom ho tedy nejvíce hlídat. Bez něho se ven nedostane nikdo. Ale ty pochodně taky nejsou špatný nápad, protože když už by ho něco zabilo, byly bychom v háji.”

“Ale z čeho tady chceš vyrobit pochodně?” zeptal se Raven. “Tady stromy nerostou…”

“To nevím, ale Xan by nám snad mohl pomoci.” Trig se obrátil na moudrého čaroděje s tázavým pohledem.

“Mám vám pomáhat přežít, kdyby mě ta potvora sežrala? No to je skvělý…”

“Nevím proč pořád tak blázníte,” uklidňoval je Ag. “Na nic zvláštního jsme nenarazili. Žádné podezřelé zvuky jsme neslyšeli a jediní mrtví byli zabiti orčími šavlemi a šípy.”

“Něco tady je,” řekl tajuplně Wan “Cítím to. Není to ani blízko, ani daleko. Je to prostě tady.” Všichni najednou zpozorněli. Nikdo jiný nic necítil, ale v dáli zaslechli nějaký podivný zvuk. Znělo to jako vítr, ale to si nikdo z těch sedmi nemyslel.

“Co to bylo?!” špitl tiše Raven.

“To ti nepovím, ale asi bychom si s těmi pochodněmi měli pohnout…” řekl Tork.

“Anebo odtud rychle vypadnout.” Raven měl viditelně největší strach. Možná, že věděl, s čím mají tu čest.

“Jdeme, na nějaké pochodně není čas,” rozhodl Wan.

“Myslím, že tentokrát jsi pravdu neměl, Agu. Příště určitě znovu půjdeš jako poradce…” dobíral si ho Trig.

“Měl jsem vám radit v politice či obchodu, ne v boji,” připomenul svůj úděl Ag. “Na to je tady Raven, vůdce karavany.”

“Ten tak,” řekl si pro sebe Trig a podíval se s nedůvěrou na svého velitele.

“Je toho na něj moc,” obhajoval ho Trig. “Nepovedl se mu obchod, ztratil všechny své lidi a před pár minutami mu zabili bratrance. Měl ho hodně rád. Vídali se často. A teď se ještě ke všemu má vypořádat s něčím, co si nikdo z nás neumí představit.”

“Nikdo z nás neví, co ho tady čeká a nehroutíme se jako on.”

“V tom je právě ten vtip.” Ag se podíval Trigovi do očí. “On ví, co tady je. Raven četl trpasličí historii. O tomhle podzemí ví víc, než celý zbytek družiny dohromady.”

“Tak proč nás sem vůbec pouštěl?” nechápal Trig.

“On jediný vyjádřil nesouhlas s tím jít sem, ale my jsme sem chtěli. A on věděl, že nebyl čas na vysvětlování a taky věděl, že orkům jen tak neutečeme. Zvolil tedy naději před smrtí. Nelíbí se ti to snad?”

“Asi máš pravdu. Koneckonců - ještě se nám nic nestalo,” usmál se Trig. “A kdybychom do těch dveří nešli, byly bychom už nejspíš mrtví…”

“Tak vidíš.” Rozhovor skončil. Ag a Trig dohnali zbytek družiny, protože šli kousek za nimi, aby je nebylo slyšet. Těch pět mlčelo. Neměli náladu se o něčem bavit.

“Slyšeli jste to taky?” zeptal se zničehonic Raven. Družina se zastavila.

“Ne, já nic neslyšel,” řekl Tork.

“Já taky ne,” souhlasil Harald.

“Já ano,” řekl Wan. “Zase ten vítr, ale bylo to slabší.”

“Spíš to bylo dál,” odvětil Raven.

“Tak to je jen dobře, ne?” zeptal se Trig.

“To ti nepovím. I když to je daleko, může nás to zabít.”

“Ty snad víš co to je?” opět se ptal Trig.

Raven se na něj dlouze podíval. Pak odvětil: “Nevím co to bylo. Nevím co zde žije a nevím jestli tady vůbec něco je.” Raven šel dál. Zbytek družiny za ním jen Trig zde ještě chvíli stál.

“Stůjte!” zavolal najednou, když už družina byla asi deset metrů vpředu a světlo Xana na něj sotva dosvítilo.

“Co se děje?” zeptal se ihned Harald.

“Je tady,” řekl tiše Wan Ravenovi.

“Něco tady vzadu je.” Trig ukázal rukou dozadu. “Slyšel jsem to a možná jsem to i viděl. Ale asi to nebude to, co hledáme. Zdá se mi totiž, že to je jen nějaký pták nebo co.”

Harald se chtěl jít za ním podívat, ale Raven ho zadržel. “Trigu, pojď zpátky. Musíme se držet při sobě.”

“Už jdu.” Raven viděl, že se Trig otáčí a jde k nim. Oddechl si. Jenže si oddechl brzo. Triga totiž najednou obklopila tma. Xanovo světlo nebylo tak silné, aby tuto temnotu prorazilo. Co ji ale dokázalo prorazit, byl křik. Zoufalý Trigův hlas volající o pomoc. Všichni se mu chtěli vydat na pomoc, ale Raven je zadržel.

“Musíme pryč,” rozhodl. “Jemu už nepomůžeme. Rychle.” Tork se na něj díval trochu s nechutí, stejně jako Harald. Ale nakonec poslechli. Utíkali pryč odsud. Trig stále křičel. Až po chvíli se v chodbě rozprostřel zneklidňující klid. Bylo ticho. Ticho po boji. Družina zpomalila.

“Co se to stalo?” ptal se Harald.

“Proč jsme mu nepomohli?” nechápal Tork.

“Protože to bylo zbytečné,” pronesl Wan. “Neslyšel jsi ho? Volal o pomoc. Zoufale křičel. Kdy by jsi tak křičel ty? Když by ti v jeskyni zhasla lampa nebo kdyby se ti někdo hrabal ve střevech zaživa?”

Tork polkl. “Myslíš, že ho někdo rozpáral a nechal trpět?”

“A jestli nechceš skončit stejně, drž se družiny,” radil mu Raven. “Tak a teď se odsud musíme co nejrychleji dostat. Nějaké nápady?”

“Možná bychom se měli vydat zpátky,” napadlo Aga. “Těžko najdeme jiný východ. Zpátky snad trefíme.”

“To není špatný nápad,” uznal Raven. “Wane, máš dobrou paměť, pamatuješ si aspoň trochu cestu ke dveřím?”

“Celkem jo, ale má to jeden háček,” odpověděl Wan a podrbal se na hlavě.

“Jaký?” ptal se Raven.

“No musíme tím místem, kde se Trig setkal se smrtí a jestli nás to pronásleduje, vběhneme mu do náruče.”

“No, tak předpokládejme, že se ta zrůda najedla a teď si půjde někam odpočinout, než zase dostane chuť na elfí maso,” řekl Raven a vydal se zpátky směrem, kterým přišli. Všude bylo ticho. Klid. Po pár metrech došli k místu, kde skončil svou životní pouť Trig.

“Není tady po něm ani stopa,” řekl Harald, když si klekl a pozoroval zemi.

“Krev tady taky není,” připomenul Ag.

“Jako kdyby se tady nic nestalo,” řekl Tork. “Jako bychom šli špatně.”

“Jenže jdeme dobře,” oznámil Xan. “Musí tady někde být. Kdo by si proboha dal práci s úklidem po mrtvole?”

“Mohl to být taky nějaký kouzelník a zabít ho kouzlem, takže tady nejsou stopy od krve,” napadlo Torka.

“To ne,” odmítl ho čaroděj. “Každé kouzlo vyvolá jakousi vlnu, zanechá stopu, takže každý jiný kouzelník v blízkosti pozná, že se tady někde kouzlilo. A já nic necítil.”

“Mohl ho třeba udusit,” navrhl Ag.

“A jak by asi křičel, kdyby ho někdo dusil?” uzemnil ho Raven. “Nehledejte tady stopy po Trigovi. To nám nepomůže.”

“Měli bychom jít,” rozhodl Wan.

“Tak jdeme,” souhlasil Tork. “Tohle místo mi nahání husí kůži.” Družina se opět dala do pohybu. Vraceli se zpátky. Aspoň v to všichni doufali. Chodby jim připadaly stejné, ale na druhou stranu - oni všechny chodby tady stejné jsou…

Wan se dal do hovoru s velitelem. “Musíme udělat ty pochodně. Jestli nám vážně zabije čaroděje, jsme v háji.”

“Neboj, když jste se snažili otevřít ty dveře, sebral jsem ze zdi jednu trpasličí pochodeň. Je malá, snadno jsem ji schoval. Vypnul jsem ji, ať mi to tu zbytečně nesvítí pod oblečením…”

“Proč jsi nám to neřekl dříve?”

“Dočista jsem na to zapomněl. Oba víme, co tady je. Ty to zvládáš lépe než já. Byl jsem příliš soustředěný na toho netvora, než abych mohl myslet na něco jiného.”

“Já nevím, co to je,” řekl tajemně Wan. “Jen cítím, že to tady je. Snaží se nás to zabít. Pomalu a strašlivým způsobem to z nás vysává život.”

“Buď rád, že nevíš co zde je,” utěšil ho velitel. “Kdybys věděl to, co vím já, klepal by ses taky.”

“Věřím ti, že nás odtud vyvedeš.” Wan se zastavil a položil mu ruku na rameno.

“Díky za důvěru, ale zase to nepřeháněj…”

“Co tady blbnete?” ptal se Tork, který šel kousek za nimi.

“Ale nic,” odvětil Wan a zase šli dál. Kolem nich byly jen holé skály. Raven se teď zamyslel nad tím, kdo tak zničil ty chodby, protože to, co zabilo Triga, to být nemohlo. Nic ho nenapadlo. Ale po chvíli tuhle maličkost přestal řešit. Opět totiž uslyšeli známý zvuk.

“Trig měl pravdu,” řekl Xan. “To není vítr, ale křídla nějakého ptáka.”

“A co z toho?” zeptal se Ag a přidal trochu do kroku.

“To nevím, ale přibližuje se to,” zdůraznil Harald.

“Zrychlete. Ale hlavně se držte při sobě,” rozkazoval Raven. “Na celou skupinku si snad netroufne.” Družina tedy poslechla. Poslední šel Raven. Wan, který znal cestu šel první.

“Přibližuje se to!” křikl Tork.

“Běžte, neohlížejte se!” okřikl ho velitel. Ale Tork měl pravdu. Ten zvuk byl stále hlasitější a hlasitější. Ještě pár vteřin a Raven bude mít problémy. Všem bušilo srdce jako kdyby prošli peklem. Možná, že v něm ještě jsou… Najednou se zastavili.

“Proč stojíte?! Běžte!” křičel zezadu Raven a ohlížel se, jestli už si pro něj netvor jde.

“Nevím kam teď!” odpověděl Wan a hlava mu létala zleva doprava. Chodba se před ním rozdělovala na dvě další.

“Tak už se rozhodni nebo nás to zabije!” zoufal velitel. “Ale honem!”

Wan se tedy rozhodl pro chodbu vlevo. “Snad jdu dobře,” řekl si pro sebe. Raven už za poslední zatáčkou něco zahlédl. Ještě ale nedokázal popsat, co to bylo. Prostě se tam mihl nějaký stín. V družině již vládl mírný zmatek. Wan už se nezastavoval před každou křižovatkou, ale vybíral chodby podle svého instinktu. Xanovo kouzlo pomalu sláblo a tak byla čím dál větší tma.

Raven tedy vytáhl svou trpasličí pochodeň, aby aspoň trochu viděli. Ohlédl se za sebe. Nikoho nebyl na dohled. Wan se znovu zastavil, protože vážně nevěděl kudy kam a jeho instinkt ho taky zklamal.

“Co se zase děje?” ptal se Raven. “Běžte!”

Wan stál. “Vlevo? Vpravo? Rovně?” říkal si pro sebe. Harald rozhodl za něj.

“Jdeme tudy a hotovo!” řekl a vběhl do chodby vlevo. Družina i s Wanem za ním. Jenže Tork, který běžel jako druhý, zakopl a spadl. Wan, který běžel hned za ním, zastavil a pomohl mu vstát.

Vtom ale uslyšeli křik. Přicházel zepředu.

“Harald,” řekl Wan. “Běžel přece jako první.”

“Néé!” křičel Tork. “Vydrž, jdeme ti na pomoc!”

“Stůj!” zadržel ho Raven. “Zabije tě taky.”

“Pusť mě!” Tork byl přeci jen silnější a tak se Ravenovi vysmekl a zmizel ve tmě. Po chvíli klidu uslyšeli i jeho křik.

“Nikdo z nás ho nemůže zabít. Naše jediná šance je držet při sobě a utíkat,” řekl smutně Raven, otočil se a šel zpátky.

“Víš co to je, tak nám to řekni!” vybídl ho Xan.

“Nemůžu vám to říct,” odmítl velitel.

“Proč ne? Proč nám to nemůžeš říct?”

“Prostě to nejde,” řekl suše a otočil se na Wana. “Která cesta je správná?”

“Myslím, že máme jít rovně, ale nevím to jistě.”

“Co je v dnešní době jisté?”

“Rozhodně ne život,” řekl si pro sebe Ag, když utichl křik Haralda i Torka. Čtyřčlenná družina se opět dala tiše do pohybu. Nebavili se vůbec o ničem. Neměli na to náladu. A taky poslouchali, jestli náhodou neuslyší tu potvoru. Nehodlali se s ní zase setkat.

“Nemůžeme aspoň vymyslet něco na obranu?” staral se Wan. “Cítím sice, že je to hodně silné, ale přece musí být něco, čeho se to bojí, ne?”

“Je hodně věcí, čeho se to bojí,” odpověděl Raven, “ale ani jednu tady nemáme.”

“Nebojí se třeba ohně?” ptal se Ag. “Většina zvířat či temných tvorů se bojí ohně.”

“Bojí se ohně asi jako obyčejný člověk,” odvětil Raven. “Nenajdete žádný způsob, jak se ho zbavit nebo ho donutit, aby se nám vyhnul. Prostě až bude mít hlad, přijde si pro jídlo. Ale netroufne si na čtyři elfy najednou.”

“Jsi si opravdu jistý?” zeptal se Wan. “Je silný.”

“Ano, je silný, a my nemáme žádnou zbraň, která by ho zranila, ale on to neví. Nechce riskovat svou kůži. Radši si počká na nějakou vhodnou chvíli. Něco jako když zabil Haralda.”

“Blíží se,” oznámil Wan.

“To je špatný,” řekl Raven.

“Proč?” zděsil se Ag. “Říkal jsi přece, že na čtyři si netroufne.”

“Možná, že po těch třech zabitých už dostal kuráž. A navíc když na něj Tork zaútočil, zjistil, že nemáme žádnou účinnou zbraň.”

“Takže co navrhuješ?” zeptal se Ag.

“Utíkat.” Raven se ihned rozběhl. Zbytek družiny za ním. “Wane, kam teď?”

“Doprava! Měli bychom být už jen kousek od dveří.” Xan běžel jako poslední a teď zase on popoháněl ty vepředu.

“Honem!” křičel. “Už je za námi!” Raven se taky otočil, aby se podíval, jestli má čaroděj pravdu. Bohužel musel uznat, že měl. Temná, černá postava utíkala za nimi na hranici světla a tmy. Nebylo ji tedy moc vidět. Xanovo kouzlo ale najednou sláblo mnohem rychleji než předtím. Temnota se k družině přibližovala opravdu rychle.

“Dveře!” křikl Raven. “Xane, pojď je otevřít!” Xan ale běžel jako poslední a byl o pár metrů pozadu. Temné prsty se čaroděje skoro dotýkaly.

“Běž!” pobízel ho Wan. Tma ho už skoro pohltila. Vše se to odehrálo za pár vteřin. Xan zavřel oči a běžel. Po chvíli je otevřel. Byl kousíček ode dveří a temnota byla asi metr od něj.

“Ty dveře!” Xan ani nepoznal kdo, na něj křičel. Trochu zmateně, ale nakonec přeci jen ty dveře otevřel a trojice elfů vyběhla z toho prokletého území. Čaroděj za sebou ještě zavřel, a pak už únavou a taky strachem klesl na zem.

“Zachránil jsi nás,” řekl mu Wan.

“Díky,” přidal se Ag.

“A kde je Raven?” zeptal se čaroděj. Wan se podíval na dveře. Skrz ně pronikal krutý křik osudu.

“Zemřel pro nás,” oznámil mu smutnou novinu Wan. “Skočil do tmy abys ty mohl vstoupit zpět do světla.” Tak ze dveří vyšli tři elfové.

Ale ještě nejsou venku…

***

Když se elfové konečně vzpamatovali, začali jednat. Jako zbraně jim zatím musely posloužit orčí šavle a tesáky. Světlo měli také zajištěné, protože na stěnách chodeb visely trpasličí pochodně. Orky zatím neviděli ani neslyšeli, ale určitě tady někde budou. Mohli jít buď doprava - zpět do sálu, či doleva. Rozhodli se, že radši zpátky nepoběží a tak si vybrali stranu levou.

Bylo zde méně křižovatek než v části za dveřmi, kde byl ten temný přízrak. Jenže se tady ani za mák nevyznali. Byli to elfové. Jejich domovem byl les, případně menší město. Málo elfů žilo ve velkých lidských městech. Podzemí neměli vůbec rádi, a tak se v něm ani neuměli orientovat. Podzemní říše jim připadala jako totální chaos a spleť různých chodeb a jeskyní. Neviděli v tom systém.

Zato trpaslík vždy přesně věděl, kde co bude. Mnohdy se vyznal i v podzemí, ve kterém ještě nikdy nebyl. Stejně jako elf našel cestu v jakémkoliv lese.

Najednou Wan uslyšel nějaký rachot. Někdo byl před nimi. Nalepili se trochu více na stěnu, ať je není moc vidět a pomalu šli dopředu. Jedna chodba stále pokračovala rovně, další zahýbala doprava. Wan byl první a stál na rohu.

S tasenou šavlí skočil zpoza rohu, aby zjistil, co se vedle děje. Sklopil zbraň, protože na zemi ležely čtyři mrtvoly orků a jeden trpaslík. Mrtvola trpaslíka se sesouvala na zem.

“Co tam je?” zeptal se třesoucím hlasem Ag.

“Pojď se podívat,” odpověděl Wan. “Nebo se snad bojíš?”

“Já jsem docela šikovný zlodějíček a hlavně vyjednávač,” odpověděl Ag. “Mám právo se bát.” Přesto udělal těch pár krůčků a podíval se, co ho tak vyděsilo. Xan udělal mlčky to samé. Čaroděj a Ag se teď dívali na tu malou spoušť. Wan je prohledával.

Jenže to všechno byla jen chytrá orčí léčka. Xan totiž spadl na zem s šípem v zádech a jeden z “mrtvých” orků, co ležel na zemi, se probudil a zaútočil na Wana svým odporných tesákem. Wan mu ale chytl ruku a protože ork nebyl zrovna nejsilnější, podříznul mu s ní jeho vlastní hrdlo.

Ag také spadl na zem, ale žil. Zakopl totiž o něčí mrtvé tělo, když se vyhýbal letícímu šípu. Ten jim jen proletěl před očima, protože letěl z pravé chodby a vletěl do levé. Wan si stoupnul za roh a čekal. Naznačil, ať je zlodějíček zticha. Ten kývnul.

Oba dva elfové slyšeli tvrdé kroky běžícího orka. Za chvíli už byl vidět jeho stín. Jakmile zahnul do chodby, kde byli elfové, Wan seknul. Nepřítel měl v ruce luk, takže šavli nic nebránilo pochutnat si na orčích střevech.

“Fuj…” otočil se zlodějíček.

“Bylo by ti milejší, kdybys takhle vypadal ty?” zeptal se viditelně nespokojeného Aga.

“Radši se podívej, co je s Xanem. Asi to nepřežil, že?”

“Ne,” řekl elf, když si ho prohlédl. Rána byla hluboká a zasáhla i srdce.

“Pojďme odsud pryč, prosím.”

“To není špatný nápad,” odpověděl dobrodruh. “Jenže kudy?”

“Prostě půjdeme dál,” mávnul rukou dozadu. “Někam nás to přece musí zavést.”

“To je fakt,” pousmál se Wan. “Ale hodil by se nějaký luk. Mám je radši než meče či sekery.”

“Vždyť tam ten ork ho měl, ne?”

“To jo, ale když jsem ho krájel, tak jsem mu ten luk trochu posekal…” vysvětlil dobrodruh.

“Aha…, no tak radši už pojďme.” Dali se do pohybu. Pár minut bezstarostně bloudili v podzemí a nenarazili ani na živáčka. Neviděli ani jednoho trpaslíka a hlavně ani jednoho orka. A vůbec jim to nevadilo.

Pochodně na stěnách chodeb vypadaly docela impozantně, hlavně když byla dlouhá chodba a každých pár metrů jedna visela. Jenže všechny tunely připadaly našim hrdinům stejné. Jejich jedinou šancí, jak se odsud dostat živí, bylo najít trpaslíky. Je totiž nepravděpodobné, že by teď našli cestu ven.

Jejich přání ovšem zatím nebylo vyslyšeno. Šli jednou z dlouhých chodeb. Napočítali několik desítek pochodní, než zahlédli její konec. Jenže najednou se jich opět zmocnila úzkost. Pochodně na konci tunelu totiž začaly pomalu zhasínat. Pěkně jedna po druhé. Tma se pomalu blížila. Elfové na to hleděli a zprvu nechápali, pak se ale Ag zeptal:

“Není to,” polkl, “to co si myslím, že ne?”

“Mám takový pocit, že ho dveře nezastavily,” vyslovil myšlenku. “Pryč!” křikl. Čelem vzad a už utíkali co jim síly stačily. Ag se ještě sem tam ohlédl. Stín, tma, temnota či jak to pojmenovat je stále pronásledovala. Za jejich zády už svítilo jen velmi málo pochodní.

“Kam teď?!” zeptal se Ag, když se ocitli před rozcestím. Wan do něj v běhu vrazil, až málem oba spadli.

“Prostě pryč.” A vběhl do nějaké chodby. Ag se rychle sebral a pádil za elfem. Stále měl nutkání otáčet se. Světlo sláblo a tma sílila. Pařáty temnoty se jich už skoro dotýkaly. Ještě chvíli a duše dvou elfů pohltí to největší zlo. Již nikdy nenajdou klidu. Stačí už jen chvíle, chvilička…

Chodby v této části byly opět velmi rozvětvené. Všude samé křižovatky a rozcestí. Co pár kroků se musel Wan rozhodovat, který směr zvolí. Jeho nohy už slábly. Ag už byl o několik málo metrů pozadu.

“Co teď?” zeptal se sám sebe. Nevěděl, jak má s tou příšerou pekelnou bojovat. Zastavil se, aby počkal na Aga a pomohl mu. Vběhl do další zatáčky a najednou do něčeho vrazil.

“Zeď.” Řekl Ag a zhroutil se.

Pak už o sobě nevěděl. Zdálo se mu, že slyší smích. To se mu asi v nebi smějí, jak hloupě musel zemřít. Konečně vím, jako se cítí ten, kdo je mrtvý. Lepší by bylo říci, co necítí. Ag totiž nevnímal vůbec nic. Jen ten smích. Pak ho ale najednou začalo něco píchat. Dokonce věděl, že v zádech. Nechápal, co se to děje. Před chvílí viděl jen tmu, ale teď pravý opak - světlo. Velký oheň, který se pomalu zmenšoval. Ag na něj zaostřil. Vždyť to je pochodeň! Rozhlédl se kolem sebe. Byl v malé jeskyňce a uprostřed ní sedělo pár trpaslíků a mezi nimi i jeho elfí přítel Wan.

“Co, co se to děje?” nechápal. “A kde to jsme?” Rukou si instinktivně sáhl pod záda, protože ležel na kameni. Vyhodil ho.

“Jsme u našich přátel trpaslíků a čekáme, až se vzbudíš, abychom mohli odejít,” s úsměvem odpověděl Wan.

“Ale jak je to možné?” Ag byl stále mimo. “Vždyť jsme přece narazili na zeď a ta příšera byla za námi!”

“Nevíš co mluvíš.” Wan se přestal smát a zpřísněl. “Jaká příšera? Bylo to jen pár orků. A nenarazili jsme na zeď, ale srazili jsme se s trpaslíky, kteří tudy procházeli. Když to orkové zjistili, patrně utekli.”

“Jací orkové? Co to motáš?” Ag vstal, promnul si oči a protáhl se. “Vždyť nás honila ta příšera, co vylezla ze dveří!” v tu chvíli jeden z trpaslíků zpozorněl a zapojil se do rozhovoru.

“Jaká příšera a jaké dveře?”

Po chvíli ticha se k němu Wan otočil a pověděl: “Asi bychom vám měli něco říct, když už to Ag tak blbě načal.”

“Povídejte,” pobídl je trpaslík.

“Když vás přepadli orkové, utekli jsme. Zabili jsme pár orků, ale pak jsme museli utíkat a zastavili jsme se až u nějakých dveří. Nešly normálně otevřít, takže náš čaroděj musel použít kouzlo. Vlezli jsme dovnitř a doufali, že to tam prostě nějak přečkáme nebo že najdeme východ z podzemí. Jenže jsme tam našli jen smrt.

Někdo nebo něco nás začalo zabíjet. Vyvraždilo nás to skoro všechny. My dva ale přežili. Ještě jeden kouzelník. No a pak nás zase přepadlo pár orků a Xana zabili. Museli jsme ale jít a když jsme tady bloudili, opět jsme narazili na tu příšeru. Pochodně proti nám se začaly zhasínat a začal nás opět obklopovat strach. Strach o život. Utíkali jsme a zastavili jste nás až vy. To je asi tak všechno.”

“Takže to není pověra. Opravdu existuje,” reagoval trpaslík.

“Vy víte co to je?” vydechl Ag. “Řekněte nám to. Náš velitel nám to nechtěl říct, protože prý bude lepší, když to nevíme.”

“A s tím souhlasím i já,” odpověděl trpaslík. “Ale aby vám to nebylo líto, představím se vám alespoň já. Budeme asi potřebovat vaši pomoc, tak by byla slušnost, abyste vy znali mé a já vaše jméno. Já jsem Seliak. Smím tedy znát vaše jména?”

“Ale jistě,” řekl zdvořile elf. “Mé jméno je Wan a tohle je můj přítel…”

“Umím se představit sám,” skočil mu do řeči. “Jsem Ag. Proč nám to nechcete říct? Jak vám máme pomoct proti něčemu, co neznáme?”

“Je to i tak trochu trpasličí tajemství. Otřesné a děsivé tajemství, které zná snad každý trpaslík, kterého ho tím strašili, když by ještě malý,” vysvětlil Seliak.

“Ale náš vůdce to taky věděl.”

“Buď to byl velký přítel trpaslíků nebo četl některou z našich knih,” pokrčil rameny trpaslík. “Jinak si to vysvětlit neumím.”

“Takže jak vám můžeme pomoct?” nabídl se Wan. “Viditelně jsme tu příšeru vyprovokovali my, tak by se slušelo ji zase zavřít za ty pevné dveře.”

“Jak se vlastně ta zrůda přes ty dveře dostala?” napadlo náhle Aga.

“Dokáže spoustu věcí, jestliže je pravda jen polovina toho, co se o ní píše,” odpověděl Seliak. “Jestli nám chcete pomoci, zahoďte své zbraně. Jsou vám k ničemu. Tyhle zbraně ho ani nepošimrají.”

“A co orkové?” nechtěl se jen tak vzdát svých zbraní Wan. “Co když nás přepadnou?”

“Moc jich tady už není. Jen malé zbytečky, o které se když tak postaráme my,” ujistil je trpaslík.

“Dobrá tedy. A vaše zbraně jim ublíží?” zeptal se trochu jízlivě Ag.

“Ano, některé naše zbraně ano,” odpověděl Seliak. “Museli byste mít stříbrné čepele, abyste ho zranili.”

“Stříbrné?” zeptal se Wan. “Chcete snad říct, že jsme potkali nemrtvého?!” zděsil se.

“Ještě něco horšího,” řekl tajemně a smutně. Pak se ale trpaslíkův hlas opět vzmužil. “Musíme jednat rychle, než přepadne naše království. Dva z vás musí jít varovat krále. Zbytek půjde se mnou a pokusíme se ho dostat.”

“Vy jako u sebe normálně nosíte stříbrné sekery?” nechápal Wan.

“Sekery ne, ale většina má stříbrné dýky nebo krátké meče. V podzemí žije spousta příšer a ne na všechny platí naše sekery. Nemáme sice žádné těžké stříbrné zbraně, ale čeho je ještě větší nedostatek je čas. Musíme jednat rychle. Kdo nemá stříbrnou zbraň?” křikl na ostatní. Zvedli se tři trpaslíci.

“Dobrá, poběžíte tedy tři. A zbylí tři půjdou se mnou a tady elfy a dostaneme ho. Rychle!” zavelel. Trpaslíci odběhli pryč. Ostatní se postavili a čekali na Seliakův rozkaz.

“Tak co podnikneme?” zeptal se jeden z trpaslíků. Jmenoval se Gorn.

“Sekery můžete hodit na záda, ty potřebovat nebudeme. Musíme ho zabít noži.” Trpaslíci se netvářili zrovna nadšeně. Přesto ale uposlechli a tasili nože a krátké meče.

“A co my?” ptal se Wan. “My nemáme žádné zbraně.” Šavle totiž nakonec zahodili. Teď měli jen dýky, ale bohužel železné.

“Náš úkol je rozdělen na dvě části. Najít a zabít.” Rozvinul úvahu Seliak. “Vy nám pomůžete s tou první.”

“Jak chcete…” řekl Wan. “Doufám ale, že když my nezklameme vás s první částí, nezklamete vy nás s tou druhou.”

“Trpaslíci ještě nikdy nikoho nezklamali. Musíš nám věřit. Možná, že neumíme stopovat jako vy elfové, ale za to když už něco najdeme, nikdy to neunikne našim sekerám.”

“Jenže teď nemáte sekery.” podotkl Ag. Trpaslík neodpověděl. Místo toho se zvedl a vešel do chodby, kterou před chvílí přiběhla dvojice elfů. Ostatní ho následovali.

“Jak ho najdeme?” zeptal se po chvíli.

“Je nás hodně.” Odpověděl Wan. “Když jsme byli za dveřmi, nezaútočil, dokud se někdo neocitl sám. Bojí se nás. Musíme se rozdělit. Je nás šest. Dva elfové a čtyři trpaslíci. Takže nejlepší by bylo na dvě skupiny: dva trpaslíci a jeden elf.” Seliak se zamračil. Nelíbilo se mu, že se musí rozdělit.

“Jiný způsob není?”

“Jiný způsob neznám,” odpověděl přízemně Wan.

Po chvíli ticha se nakonec Seliak rozhodl. “Dobře. Já půjdu s Agem a Dilkem. Druhá skupina budeš ty, Gorn a jeho bratr Horn. Budeme se ale držet blízko u sebe. Když ho někdo najde, zavolá druhou skupinu. Je to dost silný nepřítel na to, aby zabil nás všechny.”

“Co to musí být za potvora, když se toho bojí i trpaslíci?” pomyslil si Wan, ale nahlas radši nic nevyslovil. Že mají trpaslíci sekery na zádech neznamená, že by ji po vyslovení myšlenky nemohl mít zaraženou v hlavě.

Wan tedy odešel se dvěma trpaslíky. Oba byli mlčenliví, ostatně jako všichni, kteří museli čelit téhle situaci. Šli chodbou, kterou před chvílí elfové přiběhli. Pochodně vesele svítily a tma se krčila někde v koutě. Přesto nezůstávalo Wanovo srdce v klidu a bušilo tak silně, že ho museli slyšet i trpaslíci.

Ti šli jako kdyby ani žádné srdce neměli. Dívali se dopředu, v rukou nože. Buď neměli žádný strach nebo to na sobě nedávali znát. Trpaslíci byli tvrdí a jen tak něčeho se nezalekli. Jediné, čeho se skutečně báli, byli kouzelníci a různí čarodějové. Co zmůže sekera proti kouzlům?

Ag měl o trochu větší štěstí, protože šel s velitelem. Seliak byl moudrý a zároveň silný. Šli jinou chodbou, která byla blízko té, kterou šel Wan. Zde byly tunely různě větvené a bylo tady nespočet rozcestí, ale trpaslíci se v nich vyznali. Ag by se tady ztratil za pár minut.

Wan teď upřel zrak dopředu, protože se mu zdálo, že ho zahlédl. Zastavil trpaslíky a sám o kousek popošel. Elfové měli dobrý zrak a teď toho možná Wan litoval. Opravdu tam totiž byl. Našel ho. Před chvílí před ním utíkal co mu síly stačily a teď ho jde lovit.

Gorn zahvízdal nějakou signální melodii a pak se dva odvážní trpaslíci vydali dopředu. Wan stál. Nehýbal se. Tohle už přece dneska viděl. Sakra takhle nějak přece skončil Tork! Vydal se na pomoc Haraldovi a zemřel. Stín se blížil. Pochodně zhasínaly. Rychleji než před tím. Trpaslíci se zastavili, protože byli zaskočeni jeho rychlostí. Připravili se na boj. Stříbrné nože v rukou.

“Ticho!” řekl Dilk, když zaslechl linoucí se melodii. “To je Gorn, našli ho.”

“Zpátky, rychle!” zavelel Seliak. Trpaslíci se okamžitě otočili a odběhli. Ag za nimi. Běželi spletitými chodbami k druhé skupině. Chodba sice byla celkem blízko, ale přece jenom za tu dobu už něco málo ušli a tak byli dál než na začátku. Když byli asi tak v půlce cesty, ozval se křik. Ag si zacpal uši rukama a začal něco zmateně volat, že už to nechce slyšet, ať už je ta potvora mrtvá.

Trpaslíci běželi dál. Museli pomoci svým druhům. Doleva, doprava, rovně, doleva, rovně, doprava, doprava, rovně, doleva a najednou rána. Opět se s něčím srazili.

Byl to Wan. “Horn je mrtvý, leží na zemi, a Gorn se ho snaží zabít. Nemáme proti němu šanci, musíme utéct.”

“Nikdy,” odpověděl Seliak a vběhl do oné dlouhé chodby. Vše bylo jak mu elf vylíčil. Horn ležel na zemi a Gorn s jedním nožem v ruce bránil bratrovo tělo. Další nůž ležel těsně u toho netvora. Seliak zařval a vrhl se na něj.

Wan teď pomohl Agovi a vrátili se zpět k místu boje. Ag si konečně mohl prohlédnout, čemu vlastně vzdorují. Byl to člověk, respektive tak vypadal, ale měl mrtvolně bílý obličej. S tím kontrastovalo jeho oblečení, protože to bylo celé černé. Oči měl temně rudé. Ale hlavně měl špičáky. Velké špičáky, které se vždy zarazí do krku oběti a vysají z ní nejprve život a pak také krev. Ano, byl to upír. Snad nejhorší služebník temné moci. Elfové měli za to, že už se jim podařilo všechny upíry vyhladit, ale očividně se mýlili.

Elfové pozorovali, jak to všechno skončí. Trpaslíci teď stáli v řadě a čekali, co upír udělá. Ten také stál a hrozivě si je měřil. Přece jenom se neodvážil jen tak zaútočit, protože stříbra se bál jako ničeho jiného. No, snad jen svěcené vody se štítil víc.

Trpaslíci také cítili bázeň. Odvážní trpaslíci se třásli strachem o svůj život! To se jen tak nevidí. Ale není se čemu divit. Vzápětí se totiž přesvědčili, že se netřásli zbytečně.

Upír kolem sebe opět vyvolal tmu. Ta se rychle rozšířila. Ve chvíli, kdy byli trpaslíci oslepeni, zaútočil. Podzemní lid sice vidí poměrně dobře v šeru tmavých chodeb, ale tohle bylo daleko horší. Neviděli skoro nic.

Instinktivně se snažili bránit, případně i zaútočit, ale upír byl rychlejší. Zranil Dilka a zaútočil na Seliaka. Ten se ubránil. Škrábl totiž upíra svým nožem do ruky. Ten zařval, zasýpal a zasyčel. Pak odskočil. Podíval se na dvojici živých, nezraněných trpaslíků. Dilk ležel na zemi a pomalu umíral. Horn byl již mrtvý. Seliak a Gorn se tyčili nad nimi. Udatní a odvážní, rozhodní pomstít své druhy a zabít nepřítele.

Upír se pomalu stáhl. Rána ho pálila, ačkoliv to byl jen škrábanec. Jenže Seliak se nechtěl jen tak vzdát. Skočil po něm jako lev. Upír to opravdu nečekal, takže se nestihl nijak bránit a Seliak ho povalil na zem. Než do něj ale trpaslík stačil zabodnout svou zbraň, upír ho odhodil jako malé dítě. Seliak se nejprve rozplácl o stěnu chodby a pak spadl na zem. Upír už se na něj sápal, když zasáhl do boje Gorn.

Bleskurychle totiž vrhl svůj nůž proti upírovi. Ten se zajímal o velitele, takže ho nůž zasáhl do boku. Upír teď zavyl ještě strašněji než předtím. V mžiku se proměnil v netopýra a odletěl pryč.

Elfové rychle přišli trpaslíkům na pomoc. “Jste v pořádku?” ptal se hned Ag.

“Jistě,” odvětil Seliak a vstal ze země. “Musíme za ním.”

“Teď se hlavně musíte postarat o Dilka,” pravil Wan. “Ještě žije.” Seliak se za ním šel podívat. Ještě dýchal, ale ve tváři už měl mrtvolný výraz.

“Už mu asi nijak nepomůžeme,” řekl velitel. “Leda do hrobu.” Vstal, otočil se a podíval na konec chodby. Netopýr už odletěl pryč z dohledu.

“Počkáme na posily nebo jdeme za ním?” ptal se Ag.

“Dostaneme ho. Jdeme za ním,” rozhodl Seliak. Gorn vzal všechny stříbrné zbraně, které ležely na zemi a odešel za ním.

“Nemůžeme tady počkat?” zeptal se Ag. “Nechci být zase svědkem toho, až vás všechny zabije. Jste už jenom dva.” Seliak se zastavil.

“Gorne, dej jim ty nože, cos vzal Hornovi a Dilkovi.” Gorn tak učinil. “A jsme zase čtyři,” řekl Seliak a šel dál. Gorn ho beze slova následoval.

“Skvělý. Prostě skvělý,” ohodnotil situaci Ag. “Já už takhle dál nemůžu, Wane. Chci odsud zmizet. Dostat se z toho prokletého podzemí. Chci žít, chci zase vidět slunce, chci si užívat života. A rozhodně se nechci nechat zabít upírem!”

“To nikdo, Agu, to nikdo.” Položil mu ruku na rameno. “Ale musíme jít s nimi. Třeba nás to zabije, ale možná zabijeme my jeho.” Wan šel pomalu za trpaslíky. Ag ještě chvíli stál. Pak mu ale došlo, že upír útočí hlavně na osamocené cíle, takže radši Wana doběhl.

Šli všichni vedle sebe a hledali nepřítele. Jenže neměli to štěstí, nebo spíš tu smůlu. Upír byl zraněný, takže se teď určitě někde léčil. Wan měl ale stále pocit, jako by ho cítil blízko sebe. Otáčel se, ale neviděl ho ani neslyšel. Přesto byl někde tady, cítil to. Asi si s nimi jen hraje na schovávanou.

“Neléčí se.” Vyslovil nakonec svou myšlenku Wan.

“Cože?” nechápal Seliak. Zastával totiž myšlenku, že je někde schovaný, protože ho ta rána pěkně pálí.

“Chce se pomstít. Hraje si s námi,” upřesnil elf. “Je někde tady a vyčkává na vhodný okamžik, aby nás mohl zabít. Není to žádné malé dítě, který si fouká na ruku, aby ho nebolela.” Nato opět uslyšeli ten zvláštní zvuk větru.

“To nebyl vítr, to byly křídla, jak letěl netopýr!” uvědomil si Ag.

“Asi máš pravdu,” souhlasil Wan. “Kryjte se,” řekl tiše. Jak dva trpaslíci, tak oba elfové se připravili na další souboj. Všichni doufali, že už bude poslední, ať už dopadne jakkoliv.

Wan měl nakonec pravdu. Po chvíli se objevil jejich nepřítel. Vypadal stejně hrozivě jako při prvním setkání. Tentokrát kolem sebe neměl žádnou tmu. Přišel jen tak. Postavil se a čekal.

Nyní zaútočil jako první Seliak. Rozběhl se a skočil po něm. Jenže upír měl překvapení. Rozdělil své tělo na dvě. Jedno odskočilo nalevo a druhé napravo. Seliak to opravdu nečekal a ještě ke všemu zakopl a spadl na zem. Upír se vrhl na Gorna a elfy. Trpaslík se sice oháněl jak mu síly stačily, ale upír byl tentokrát připraven na to, že jeho oběti budou mít stříbrné zbraně, a tak byl opatrnější. Odhodil Gorna stranou a zaútočil na elfy. Jako první byl po ruce Ag.

Elf se sice bránil, ale marně. Upír mu chytl ruku, ve které držel nůž. V tu chvíli na něj ale zaútočil Wan. Jenže upír se vyhnul jeho útoku, druhá ruka se mu proměnila v čepel a projela Wanem jako máslem. Pak se s chutí zakousl do Agova krku. Ten začal strašně křičet.

Jenže upír se přece jenom přepočítal a podcenil trpaslíky. Gorn byl sice omráčený, ale Seliak ještě žil a byl při vědomí. Když vstal, viděl, jak upír pije Agovi krev. Co nejrychleji a zároveň nejtišeji se k němu přikradl a zabodl mu nůž do zad. Upír zařval. Ohnal se a odhodil Seliaka na zem. Jenže stále měl v zádech nůž. Předtím si prostě zbraň vytáhl z těla, ale teď si tam nemohl dosáhnout. Rána ho pálila čím dál tím více.

Nakonec se upír svalil na zem. Byl konečně mrtvý. Tak tedy Seliak, velitel jedné malé skupinky trpaslíků, zabil nejobávanějšího tvora podzemní říše!

Ag ležel nehybně na zemi. Stejně jako Wan, který ještě ke všemu krvácel. Byl zraněn na boku. Seliak se jako první staral o Gorna. Toho za chvíli probudil.

Netrvalo dlouho a ze mdlob vstal i Ag a nakonec Wan. Agovi už vlastně nic nebylo. Měl pouze dvě dírky v krku, jako památku na upíra. Cítil se trochu slabý. Wanovi za jeho vlastní asistence obvázali ránu a chtěli, aby se na to jejich léčitel ještě podíval. Wan ale odmítl, že prý to není vážné a že on se v léčení vyzná. Ať jim radši ukáží cestu ven.

Za pár hodin se dostali k bráně, kterou do podzemí sestoupili.

“Nechcete ještě chvíli počkat? Máte přece právo odvést si vaše zboží a zlato,” lákal je ještě Seliak.

“Ne, díky,” odmítl Ag. “Čím dále budeme od téhle jámy lvové, tím lépe…”

Kocábka

Představte si malou ubohou dřevěnou kocábku, zmítanou větrem uprostřed rozbouřeného moře. A otroka, který musí sedět na její palubě, provazy připoután ke stožáru. Bičován perleťovým deštěm a větrem ostrým jako břitva se dívá na nekonečnou běsnící hladinu oceánu a mlčky vyčkává na svůj osud.

Věra se pro tento okamžik cítila přesně jako on. Stála v třesoucí se chodbě, přikována k podlaze svým nezměrným strachem. Pochmurná, mramorovými dlaždicemi pokrytá chodba, v níž se náhle ocitla, se táhla od východu k západu, od začátku ke konci, od ničeho k všemu. Vedla z milovaného ráje vytoužených rozkoší až do samých útrob lidského utrpení a nářků, do království těch nejtemnějších vzpomínek. Pocit, že zde už někdy byla, ji přímo bičoval do tváře. Kolem ní byly tisíce stejných dřevěných dveří, které se hrozivě skláněly nad posledním zbytkem Věrčiny odvahy. Pohnout se - to byl v tu chvíli velký hrdinský skutek, hodný k složení opěvující básně. Přesto vykročila vpřed, nedbaje svého strachu a rozumu. Poslouchala jen hlas svého srdce, který ji radil jít. Jít a nebát se. Jít a splnit úkol. Každý její krok byl těžší a těžší, jakoby se brodila stále hlubší vodou. Když najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede. Jestli toto přísloví opravdu platí, musela tato cesta vést vskutku do ráje.

V jednu osudnou chvíli Věrce sklouzly oči na oprýskané dveře. Zastavila se. Kdyby její strach byly slzy, rozplakala by se, kdyby její strach byl řev, rozkřičela by se. Ale její strach nebyl v slzách, které jen ztěží zadržovala, ani v křiku, který se užuž dral ven. Byl v krvi, která v ní kolovala, byl ve vzduchu, který dýchala. Ale hlavně byl v pravdě, kterou znala.

Poznala ty dveře. Pamatovala si na ně. Nešlo zapomenout, bohužel. Konečky prstů se jich jen letmo dotkla, ostýchavě je pohladila, jako mladý stydlivý hoch hladí svou první dívku. Zem se zachvěla nevolí. Celou chodbu objalo nesmělé zemětřesení, svou silou sotva stačíc na to, aby převrhlo číši s vínem. Malá zkouška pro zemi, velká zkouška pro člověka. Věra vykřikla. V očích se jí zatřpytily slzy a celá se rozklepala.

Jakmile zemětřas ustal, chodba se opět vrátila ke svému houpání ve větru, jako ta kocábka, kterou jste si představili před chvílí. Věrka se však jen tak nevzdávala a opět pohlédla na osudové dveře, které byly předzvěstí smrti. Stříbrný klíček, který se doteď schovávala v její kapse, se během několika málo okamžiků ukázal v rozevřené dlani Věřiny pravice. Když ovšem dveře pohlédly na tento obyčejný malý stříbřitý klíček, zem se zachvěla podruhé. Nechtěly být otevřeny. Zatřásla se chodba, zatřásla se i Věrčina odvaha, která už se teď jen taktak držela nad vodou.

Snad to mělo být varování od boha, snad to měla být zlost ďáblova, ale Věra neustoupila ani o píď a připravena na to, co se stane, vsunula drobný klíček do zámku a zem se zachvěla potřetí, nejsilněji. Strop praskal, stěny křičely a dlaždice se krčily před svým bolestným koncem. Věrce se podlomily nohy a koleny políbila zemi. Klečela přede dveřmi jako před svatým obrázkem. Vztáhla ruku a sevřela lesknoucí se klíček mezi prsty, připravena jím otočit. Zem se uklidnila, snad si právě uvědomila, že nezvaný návštěvník se zastrašit nedá. Vzduchem se neslo jemné kvílení větru - prosba, aby to nedělal.

Věrka nelítostně otočila klíčkem.

Dveře povolovaly a ze škvír prýštila voda. Praskání dřeva se usadilo na lavičku do společnosti Věřiných nejhorších vzpomínek. Pak už jen viděla, jak se dřevěná hráz před ní roztrhla a ze dveří se vyvalila mohutná vlna, ničící vše, co se jí odvážilo postavit do cesty. Zavalila celou nekonečnou chodbu, pohltila všechny pocity a myšlenky, všechny radosti i strasti. Nezastavilo ji nic.

Smrt

Oheň a voda. Tma a světlo. Zlo a dobro. Noc a den. Smrt a…

Myslíte si, že dokážete změnit svět? Že odvaha umírá poslední a dobro vždy porazí zlo? Dokážete, ať voda teče z moře do hor? Ať jablko spadne ze stromu nahoru či prorazit holou rukou tvrdou skálu? Ne? Nedokážete to? Proč ne? Říká se, že když chcete, jde všechno. Proč tedy nemůžete třeba… Přežít svou smrt? Možná proto, že nechcete…

Ale já chtěl.

V srdci mám zaražené kopí. Chladná ocel lehce proplula mým tělem a já se svalil bezmocně na zem. Ležím a nevím. Nemám zdání co se mnou bude. Pomalu zavírám oči.

Probudím se až někde… Někde úplně jinde. Všude kolem je jen bílo. Nic jiného. Obklopujete mne to, ale nevím co to je. Ani kde to vlastně jsem. Než se vůbec stačím vzpamatovat, mlha se pomaloučku rozestupuje. Vidím zcela obyčejnou krajinu. Všude kam se jen podívám jsou lidé. Nalevo, napravo, za mnou i přede mnou. Klidně se tady procházejí.

Nevšímají si mne. Jako bych byl duch. Vždyť já vlastně duch jsem. Zabili mne, takže jestli ještě žiji, tak ze mne musel někdo udělat jakýsi přízrak. Všichni tady mají takové… jak to jen říci… prázdné oči. Nemají barvu, jsou jakoby průhledné. Podivné.

Jdu za jedním z nich. Třeba mi řekne, v jaké zemi právě stojím. První muž si mne prohlédl. Přejel mi až mráz po zádech, když na mne pohlédl. Nic neřekl a šel zase klidně dál. Zkouším štěstí dál, u jiného muže. Také mi nic neřekl. Napadlo mne, že třeba ženy budou sdílnější.

Mé staré já bylo zvyklé na svůdné pohledy krásných žen, a tak se mé nové já pořádně vylekalo, když spatřilo oči této ženy. Opět byly tak… chladné a… tajuplné. Avšak vylezlo z ní kupodivu nějaké to slovíčko.

“Vítejte,” začala.

“Děkuji za přivítání,” opáčím, “Ale rád bych věděl, kde to vlastně jsem.”

Chvíli si mne prohlížela. Asi neměla moc chuti se se mnou bavit. Nakonec přeci jen odvětila. Klidně a pomalu. “Poznáváte támhle toho muže?” ukázala prstem na nějakého postaršího člověka. Někoho mi připomínal, ale nepoznal jsem ho. Že by to byl… Ne, ten je přece mrtvý. Ale moment - já přece taky! Je to tak těžké, zvyknout si nato, že je člověk mrtvý. Ani byste nevěřili, jak je to obtížné…

“Skarakin.”

“Ano,” kývla žena, “Je to on. Už víte kde jste?”

Zakroutím hlavou. Ne že bych nevěděl, to ne, ale spíš tomu nechci věřit. Ne, nemůžu být… tady.

“Jsi na posvátném místě. Prolíná se tady vše, co znáš. Oheň s vodou, tma se světlem, zlo s dobrem, noc s dnem a smrt…” nedopověděla. “Časem to zjistíš.”

Léta plynou a za tu dobu jsem přišel jen na jediný způsob, jak se zpět a beztrestně vrátit do světa živých. Vzpomínkami. Ale ta podivná žena měla pravdu. Zjistil jsem, s kým se tady snoubí smrt - se smrtí

Stačilo nezastavit

Rudé slunce zapadalo za nejvzdálenější horizont země a polilo okolní krajinu krvavým nádechem. Vítr tiše skomíral a vzduch se chystal ke spánku. Poslední ptáci létali do svých lesních domovů a celá příroda utichala.

Uprostřed této malebné krajiny se po silnici číslo 27 procházela jedna smutná dívka. Její jméno je Osud nebo též Sudba, která se má brzy naplnit. Oko za oko, zub za zub.

“Hele,” ukázala Pavla, “Nějaká holka. Co dělá tak pozdě večer tak daleko od civilizace?” při vyslovování slova “tak” vždy přitvrdila na důrazu, aby její přítel Radim pochopil, že je to opravdu vážné.

“Nevím,” pokrčil rameny Radim, nespouštěje ruce z volantu a nohu z plynu.

“Zastav jí, ať se jí něco nestane,” prosila Pavla. Vždycky měla dobré srdce, ale to byla jedna z mála věcí, v které se milenci zrovna neshodli.

“Ale no tak, miláčku,” prohodil ledabyle, protože už stejně věděl, že bude muset zastavit, jelikož když si Pavla něco umane do hlavy, nepovolí a nepovolí - byla stejně tvrdohlavá jako dobrosrdečná. “Beztak je opilá a chodí tudy každý týden,” byl totiž pátek večer a to se většina mladých lidí chodí někam bavit a pak to takhle dopadá.

“Zastav,” řekla rozhodně. Auto projelo kolem dívenky, aniž by zpomalilo byť jen o čárku, “Zatav, prosím,” jedna z dobrých vlastností Pavly ale bylo, že nikdy po nikom nekřičela. Nikdy. Vše vyřešila v klidu a míru. Přinejhorším přidala psí oči, kterým Radim nikdy nemohl odolat.

Ani dnes večer.

Sešlápl brzdu a než stačila dívenka zdvihnout hlavu, postarší bílý favorit již couval k jejím nohám. Pavla vylezla z auta, zatímco Radim seděl trochu nespokojeně na svém místě a celou situaci sledoval ve zpětném zrcátku. Pavla s ní chvíli hovořila, možná jí přemlouvala a Radim doufal, že dívka pomoc odmítne. Bylo to přece nakonec jeho auto a on by byl vážně nerad, kdyby mu ho někdo pozvracel. Snad není nalitá tak moc, říkal si v duchu.

Zdálo se ale, že nebyla. I když jí viděl pouze v odraze. Nepřipadala mu opilá, ale spíše utrápená. Možná, že utekla z domova, což v dnešní době není nic neobvyklého. Kdo ví, co se s ní stalo. Čím víc o ní začal přemýšlet, tím více jí ve svém voze nechtěl vidět. Neuměl si to vysvětlit, ale prostě slyšel svůj vnitřní hlas, jak mu radí: “Ujeď Radime, ujeď. Ta holka není nic pro tebe, pro vás. Musíš se jí zbavit. Musíš se jí zbavit. Musíš se jí zbavit. Musíš…”

Zadní dveře se prudce otevřely a Pavla pomáhala dívce do vozu. Zdála se opravdu něčím zmožená. Náhoda, možná osud, jí posadil přesně na místo, kde, když se podíval do zrcátka, jí viděl rovnou do očí. Měla smutné oči, takové melancholické, jaké se vidí, když vám umře celá rodina a vy nevíte, co teď dělat. Jste v koncích se vším. Všechno, co jste měli, je pryč a nikdy se to již nevrátí.

“Jeď,” rozkázala Pavla, která si mezitím sedla dopředu. “Vyhodíme jí na kraji vesnice. Bydlí v prvním domku.” Radim neřekl ani slovo. Nakonec mohl být rád za to, že jede jen na kraj vesnice a ne až na druhou stranu, protože Vítkov byl poměrně protáhlý.

Auto se trhaně rozjelo a vyjelo vstříc tmě. Nikdo nemluvil, Pavla asi věděla vše, co vědět chtěla a Radim zase nechtěl vědět nic, takže všichni byli spokojení. A tak se jelo za ticha. Radim chtěl pustit alespoň rádio, ale Pavla byla proti. Svou levou rukou ho pohladila po noze a podívala se na něj tak sladce, upřímně a prosebně, jak jen to uměla - ta holka chce mít klid - dalo se z jejího pohledu vyčíst. A tak Radim ustoupil. Nakonec - jemu hluk v autě vadil, nemohl se pořádně soustředit na řízení.

Jediné, co ho za tu cestu vytrhlo z polospánku, byl jeden předjíždějící Seat, který si asi moc života nevážil, protože předjížděl přes plnou čáru a kdyby byl jen o vteřinu pomalejší, srazil by s protijedoucím kamionem.

Asi za deset minut jinak klidné jízdy se před cestovateli rozevřela malá pláň a na ní rostla táhlá vesnice. Před prvním domem ještě odpočíval takový menší rybník, mohl mít tak dvacet, možná třicet metrů v průměru. Byla už poměrně tma, takže byl špatně vidět. Radim ale jasně spatřil, že se v domě, kde měla dívka bydlet, svítilo jak v přízemí, tak i v prvním patře.

Zatavil těsně před vchodem a otočil se na nechtěnou stopařku. “Tak jsme doma, mladá slečno, vystupovat,” chtěl ještě přidat nějaké mravní kecy, ale pak si to rozmyslel, protože nevěděl, co se jí vlastně stalo. A vlastně to ani nijak vědět nechtěl.

“Mám strach,” špitla a upřeně sledovala svou rozvázanou tkaničku u levé boty.

“Z čeho?” zeptala se Pavla.

“Zdál se mi jeden takový sen,” řekla opatrně a zvedla hlavu. Podívala se na Pavlu a té projel mráz po zádech. I ona najednou uslyšela stejný vnitřní hlas, jako její přítel - musíš se jí zbavit, musíš se jí zbavit…

“Ale drahoušku,” začala jí utěšovat, ač se jí do toho příliš nechtělo, “To byl jen sen. Sny se zdají a život se žije.”

“Ale tohle nebyl obyčejný sen, jaký máš ty nebo ty,” otočila hlavu na Radima, který jí upřeně pozoroval, asi jako ona před chvílí svou rozvázanou botu. “Tohle byl živý sen, tak živý, jak jen mohl být.”

“Tak už dost. Sny jsou od toho, aby člověka pobavily, ne aby je strašily. Musíš to brát s nadhledem, sny neurčují ničí budoucnost, ani tvojí ani mojí.” Radim byl rozumný člověk a teď to dal najevo.

“Nerozumíte mi,” lehce zakroutila hlavou a svůj zrak opět upřela na Pavlu, která na sucho polkla, protože začala cítit strach. Ta holka jí děsila. Jde si sama uprostřed ničeho a říká takovéhle nesmysly a kdybyste viděli ten její výraz ve tváři! Nejen že to všechno říká, ale ona tomu sama i věří. Měla naprosto upřímný výraz ve tváři, ale stejný děs v srdci. Bála se, ještě více než Pavla a Radim dohromady. Ale čeho?

“Zdálo se mi o své smrti,” řekla vyrovnaným hlasem, ve kterým byl slyšet strach, stejně jako lhostejnost. “Zdálo se mi, že mě můj otec za pomoci mého bratra a před zrakem mé matky znásilnil. Můj bratr mě držel, abych se moc necukala, otec to do mě vrážel a matka to vše točila na videokameru a bavila se. Smála se, líbilo se jí to snad ještě více než otci. A bratr si zase vychutnával, jak mě bije, když jsem zrovna sebou škubla.

Těch pár minut, co to trvalo, mi připadalo jako věčnost. Postupem času jsem začala omdlévat a tváře všech kolem se začínaly rozmazávat, jako když hodíte kámen do vody. Pak se všechny obrazy slily do jednoho a já viděla záři měsíce. Smál se na mě. Jakoby bylo vše v naprostém pořádku. Tvářil se, jakoby si to snad vychutnával s mým otcem. A nakonec jsem se probudila. Ležela jsem zpocená ve svém pokojíku. Vystrašená, ale šťastná, protože to byl jen sen. Byl to jen sen přeci.

Pak jsem utekla. Vždycky, když jsem viděla matku, vybavila jsem si tu její radost, když stála nade mnou s kamerou v ruce a natáčela mě. Stejně tak jsem viděla i otcovu tvář - jak si slastně oddychuje a nevnímá nic než sex. A bratr to samé. Vždy, když se na mě usmál, objevil se mi v hlavě obrázek, jak mě mlátí a usmívá se, stejně jako teď.” Dívka se odmlčela a opět sklopila hlavu. Pohled okamžitě nasměrovala na svou špinavou rozvázanou tkaničku a nevypadalo to, že by se chystala dále mluvit.

“Byl to jen sen,” Pavla si musela odkašlat, jak jí vyschlo v krku, “Nemusíš se ničeho bát. Tví rodiče o tebe mají strach, běž za nimi a skoč jim do náruče. Byl to jen sen.” Pavla vystoupila z vozu a otevřela dívce dveře. Ta se vysoukala z auta a loudavým krokem mířila k brance.

“Jedem,” rozhodl Radim. Ani nehodlal čekat, jestli se dívka dostane domů. Naháněla mu husí kůži a tak se jí už chtěl zbavit. Toužil být od ní co nejdál a děkoval všem bohům, že už je pryč. Když se rozjížděl, dívka po něm naposledy hodila okem. Její pohled Radima projel skrz na skrz. Cítil jí v každičkém koutě svého těla, věděl, že se mu zrovna dívá až do nejtemnějších koutů jeho duše. Její pohled byl nanejvýš nepříjemný, až slizký.

Šlápl na plyn a odjel pryč.

“Ta holka není úplně normální, to ti říkám.” Oznámil Radim, aniž spustil zrak z ubíhající cesty. Pavla si myslela to samé, ale hlavně se teď cítila trochu vina, protože ona přece chtěla, ať jí zastaví, Radim byl proti. Kdyby jí nezastavili, všechno by bylo v pořádku. Už by dávno byli na chatě a užívali si a nemuseli by se starat o nějakou trhlou holku.

“Promiň,” to bylo jediné, na co se v tu chvíli zmohla, “Promiň.” Radim sundal pravou ruku z volantu a pohladil jí po noze. Pavla se na něj usmála a už se zdálo, že vše bude v pořádku. Pustili si rádio, ale byl tady špatný signál - chvíli to jen blbě chrastilo a pak tam Pavla strčila jedinou kazetu, kterou tady měli - Kryštof a jejich prvotina Magnetické pole.

Byla to jejich kazeta, protože je kdysi dala dohromady. Stačilo si jen poplést pár lidí, pár nahrávek, slovo dalo slovo a už z toho byla láska jako řemen. Kdybych to měl vyprávět celé, tak bychom tady byli ještě pozítří, ale to by už bylo pozdě, protože tou dobou už Radim s Pavlou budou mrtví.

Tak tedy z reproduktorů se rozezněl hlas Richarda Krajča a pásek byl přetočen zrovna na jednu z jejich nejkrásnějších písniček (alespoň podle Pavly) a sice Padá sníh. Sníh tady sice žádný nebyl, ale i tak si Pavla ráda zahrála na Richardův doprovod. Nemyslím ale, že by si jí Richard vzal jako doopravdický doprovod.

Objeli Vítkov z druhé strany, aby se náhodou opět neocitli u domu té dívky a pak už si to štrádovali rovnou do jejich chatky. Přibližně uprostřed cesty mezi místem, kde našli tu holku, a Vítkovem zabočily doprava a pár strašidelných minut jeli lesem.

Až uprostřed všeho a ničeho na ně z hlouby noci vykoukla jejich tolik vytoužený srub. Stromy zde byly vysoké a rovné, stály hrdě a vznešeně, hlídaly, aby si tu nikdo nic nedovoloval. Jako správný hajný.

Radim zastavil jen dva, tři metry od boudy a oddechl si. Byl rád, že už jsou konečně tam, kam tak dlouho chtěli. A jsou tady sami, úplně sami. Tedy když nepočítám nějakou tu zvěř či ptáky. Byla noc, takže se moc nezdržovali vybalováním, vzali jen to nejnutnější a vešli dovnitř.

Chata měla celkem dva pokoje a jednu malou, ale roztomilou kuchyňku. Zvenku pak byl záchod. Pavla okamžitě zamířila do kuchyně a začala kuchtit. Měli sebou kynuté knedlíky, oba totiž byli na sladký, takže je jen ohřála, nachystala talíře, příbor, cukr, omastek a večeře byla hotova.

Radim přinesl z auta malou přenosnou černobílou televizi a už hledal zásuvku a zapojoval anténu. Bylo už docela pozdě, ale stihl ještě jedny kratší zprávy, takže se přibližně dozvěděl, co se všude po světě dělo. Samozřejmě nic nového. Ti nesnáší je, tamti vraždí tamty, tamten naboural do tamtoho a tamten se vyspal s tamtou. A aby toho málo, jedno zvířátko v jedné zoologické zahradě porodilo jedno mláďátko a všichni jsou z toho na větvi.

Přinesl ještě rádio, ale jelikož tady byl špatný signál, nezkoušel ho pustit více jak jednou. Pak už Pavla přinesla večeři, sedli si do jednoho křesla a spokojeně pojídali, dívaje se přitom na nějakou trhlou americkou komedii.

Pavlu film docela zajímal, zvláště, když tam zrovna Julia Roberts vyznávala lásku Richardovi Gerovi. Div se dojetím nerozbrečela.

To už ale Radim nemohl vydržet a spíše než televizi sledoval Pavlu. Připadala mu teď strašně krásná, když se tak hezky usmívala. Měla takové něžné tvářičky, které přímo vábily k tomu, aby je člověk hladil. Pravou rukou jí přejížděl po tváři a Pavla se spokojeně křenila. Radim se naposledy podíval na televizi, kde Julia stále vypouštěla z úst zamilovaná slovíčka a vzpomněl si na jedno staré pořekadlo - správná láska nemluví, správná láska jedná.

Jednou rukou začal Pavle stahovat ramínko a druhou jí hladil nohu, přičemž jí začal líbat nejprve tvář, potom rty. Pavla se přidala a rozcuchala svému miláčkovi hřívu. Sklouzla po křesle níž pod Radime, který si na ni trochu nepohodlně lehnul, ale v tu chvíli mu to rozhodně nevadilo a pomalu jí začal svlékat.

V televizi začal přeskakovat obraz, opravdu tady byl špatný signál.

I Pavla už se zapojila do svlékání a Radim se náhle ocitl bez trička, ani nevěděl jak. Jejich vášeň neznala hranic a jejich chuť byla obrovská. Líbali se a zamilovaně si hleděli do očí, každý svým pohledem říkal tomu druhému - Miluji tě.

Obraz v televizi praskl a signál byl najednou v pořádku, ale přehodila se stanice. Už neběžela Nova, ale Česká televize, první kanál, kde se zrovna rozbíhali Události plus.

Oba dva teď byli úplně mimo dění, že kdyby pod jejich autem vybuchla bomba, možná by si toho ani nevšimli. Ale přeci jen je vyrušilo z milování pár slov:

“U vesnice Vítkov v jižních Čechách byla nalezena mrtvola mladé dívky,”

Ve chvíli, kdy hlasatel přečetl těchto, poslední dobou zcela normálních, slov, v Radimovi přestala proudit krev a Pavle projel v zádech bodavý a nepříjemný mráz.

“Vyplavala na hladinu tamního rybníku, po tom, co se někdo pokusil neúspěšně skrýt její mrtvé tělo.”

Pak se přepnul záběr na městečko, kterým před necelou hodinou projížděli. Bylo to natáčeno v noci, ale i tak poznali ty samé domy. Ale také si všimli, že se v prvním domě svítí jak nahoře, tak i dole. Stejně, jako když tam před chvílí projížděli.

Pak už byl záběr na utopenou dívku. V Radimovi hrklo. V Pavle hrklo. Poznali jí. Oba jí poznali na první pohled, i když vypadala úplně jinak. Měla otevřené oči, které byly nezaměnitelné. I jako mrtvé si zachovávali své podivuhodné kouzlo.

“Matko boží,” řekla tiše Pavla a pomalu se oblékala. Chuť na milování jí okamžitě přešlo.

“Ona to věděla,” zděsil se Radim, “Ona věděla, že zemře. Doprdele,”

“A my jsme jí zavezli k jejím vrahům.” Dopověděla myšlenku.

“Policie dívku našla přibližně před půl hodinou,,” vyprávěla dále reportérka tak rychle, že jí bylo sotva rozumět, “a domnívá se, že zde leží přibližně od včerejší noci,”

Křeslo, na kterém oba seděli, zaskřípalo nepříjemným zvukem. Už má patrně všechny své nejlepší časy za sebou a teď už jen dodělává a skomírá. Možná si říká, že už by ho někdo dát do domova důchodců pro staré křesla, ale pořád ne a ne. Snad se dočká předtím, než mu někdo zlomí páteř.

Na zdi nad televizorem visel malý obrázek nějakého vzrostlého dubu. Možná to je nejstarší strom v okolí, je to docela možné. Radim slyšel, že tady jeden takový je, ale nikdy by si nepomyslel, že bude tak velký a mohutný. Už pár takových starých dubů viděl, ale tenhle by je spolknul všechny. Jestli budou mít trochu času, musí se k němu jít projít. Teď ale zrovna moc času neměli.

“Jak, od včerejška?” Pavla mluvila tak skřehotavě, že jí Radim skoro nerozuměl.

“Nevím, třeba se spletli,” snažil se zachránit situaci.

“Spletli?” nesouhlasně a nevěřícně kroutila hlavou, “Že by se pánové od policie spletli o dvacet čtyři hodin? Tomu sám nevěříš, že ne?”

“Máš pravdu, to je blbost,” Radim si utřel pot z čela a začal uvažovat. Ale nemohl. Všechno se na něj sesypala. Nemohl se soustředit vůbec na nic. Myšlenky mu létaly sem a tam a žádnou nemohl zachytit, sotva jí zahlédl. “Třeba to nebyla ona, mohla by jí být jen podobná. Nebo to mohla být sestra.”

“Ne, nikdo nemá takové oči jako ona a ty to víš, viděl’s je přece taky. Měla v nich něco víc než normální člověk. předtím jsem to neuměla vyjádřit slovy, ale teď už vím co to bylo. Tak nějak podivně se leskly. Ne jak když si napitý, ale jakoby byly ze skla, jakoby nebyly pravé. Ale mrtvé.”

“Ale prosím tě,” okřikl jí okamžitě. “Bylo to její sestra a hotovo. Nebudeme se tím více zabývat.”

“Ne, nemohla to být její sestra. Pamatuješ na ten příběh, co nám vyprávěla? Na ten její sen?”

“No ano, proč?”

“Zmínila se tam přece o svém otci, jak jí znásilňoval, o matce jak jí točila a bratrovi, který jí držel a bil. Ale nepadlo ani slovo o tom, že má ještě sestru. Nemyslíš, že by se nám o tom zmínila? Že by v tom snu ta sestra byla taky?”

“Takže radši budeš věřit tomu, že jsme vezli a mluvili s mrtvolou?” Radimovi při vyřčení těchto slovech proběhl mráz nejen po zádech, ale po celém těle. Ve všech končetinách cítil to podivné studené šimrání, jakoby mu tam lezla celá rota mrazivých mravenců. A nepřestávalo to a nepřestávalo.

Pavla neodpověděla. Jen se na něj dívala pohledem, který mluvil za vše - Já se bojím - to přesně Radim četl, přesně tohle. A vsadil by své auto, že Pavla viděla v jeho očích to samé. Kdyby se doopravdy vsadil, vyhrál by. I Radim měl v očích děs, jaký u něj ještě Pavla neviděla.

A ke všemu to vypadalo, že se televizor nějak porouchal, protože obraz ztuhnul při pohledu na dívčinu studenou a mrtvolnou tvář, jejíž oči vás probodávají až do morku kostí a způsobují ještě horší mravenčení, než pomyšlení na to, že před chvílí měli v autě mrtvolu. Její zrak byl jako zapálené šípy, které proniknou vším. A když přeci jen na něco narazí, propálí si cestu dál.

Radim vstal, ale Pavla vyloudila lehké - ne - ale Radim jí chytl pevně za ruku a šel k televizoru. Vypnul ho. Obraz zhasl a v pokoji se rozprostřel takový klid, že jeden slyšel tlukot srdce druhého.

“Už jsem myslel, že ani ta televize nepůjde vypnout,” pronesl poměrně zvesela Radim k Pavle. Úsměv mu ale hodně rychle ztuhnul, protože za sebou zaslechl takový podivný šum, jako když se někdo brodí mořem listí. Na chvíli zavřel oči. Pavla seděla na křesle, třesouce se, protože nevěděla, co se děje. Na televizi neviděla - Radim jí zakrýval výhled - díky bohu.

Mladík se pomalu otáčel a jeho zrak hlídal všechny kouty v místnosti, aby byl připraven na jakýkoliv podraz a zradu. Pak pohlédl na televizor.

Stará kamna, která se krčila v rohu a doufala, že o něj dřív nebo později někdo zakopne a zatopí v nich, pokukovala po hromádce šikovně naštípaných polínek, které by se krásně vyjímaly v jeho útrobách. Ach jak ráda by si zase zakouřila ohřála se!

Byl vypnutý. Žádný obraz v televizi neviděl. Jen temnou obrazovku. Oddechl si, jako kdyby právě uskočil padající kovadlině.

Pavla okamžitě vstala a přiběhla ke svému milému, kterého okamžitě objala tak silně, že Radim sotva mohl dýchat. Pavla se celá třásla a tak se jí Radim snažil uklidnit, ale jelikož sám měl strach, protože pořád vlastně ještě nevěděl, co se stalo, moc jí nepomohl.

“Já tady nechci být,” povzdechla si. “Pojeďme pryč,”

“Vždyť jsme sotva přijeli a ty už bys chtěla ject pryč?” Radim měl přeci jen víc kuráže a hlavně myslel racionálně. Nechtěl věřit tomu, že mluvil s nějakým duchem. Pavla byla tak trochu fanatik a paranoik, takže si tím byla téměř jistá.

“Radime,” sundala hlavu z jeho ramene a napřímila se. Pohlédla Radimovi do očí. “Děje se tady něco moc divného. čím dál odsud budeme, tím to bude pro nás lepší.”

Po krátké chvíli rozmýšlení Radim přeci jen uznal, že má Pavla pravdu. “Dobře, pojedeme. Ale až ráno, souhlasíš?”

“Teď v noci bys mě nikam nedostal,” řekla už s větším optimismem v hlase a opět Radima objala. Políbila ho na krk a vychutnávala si jeho podmanivou vůni. Rukou mu opět prohrábla vlasy.

“Jsem ráda, že tě mám,” špitla mu do ucha. “Moc ráda,”

Radim jí přitiskl k sobě ještě silněji a zavřel oči. Téměř samovolně z něj vyklouzlo jemné a decentní: “Miluju tě,”

Pavla se pousmála a snad nevědomky otevřela oči. Okamžitě jí upoutal jeden obraz visící na zdi. Chtělo se jí křičet, ale nemohla. Chtěla utéct, ale nemohla. Radim jí něco říkal, cítila to, ale neslyšela ho. Všechen svět kolem ní zmizel. Vnímal jen tu věc, jen ten obraz visící na zdi.

Konečně se pustila Radima a přistoupila blíže k obrazu. Prohlížela si ho. Radim přistoupil k ní a chytl její ruku. Pevně jí stiskl, aby se mu nemohla vysmeknout. I on si pak začal prohlížet obrázek na zdi.

Byla na ní nějaká dívka a ani vteřinu nepochyboval o tom, že je to ta zavražděná. Ani zlomek sekundy si nemyslel, že by to mohl být někdo jiný.

Seděla tam na nějaké dřevěné židličce, v krásných třpytivých bílých šatech a usmívala se. Byla šťastná. Seděla tam a tvářila se spokojeně. Obraz byl skoro jako živý. Vlasy jí mírně vlály ve vzduchu a koutky rtů jí téměř cukaly.

“Vyhodíme to,” řekla svérázně Pavla a natahovala po obraze ruku. Ve chvíli, kdy se však měla obrázku dotknout, v její mysli udeřil blesk a její oči zaplavily slzy. V záblesku pak zahlédla onu mrtvou holku, jak po ní natahuje ruku, její rty volaly o pomoc, ačkoliv Pavla nic neslyšela. A než stačila cokoliv udělat, záblesk světla pominul a dívčina zmizela.

“Co se stalo?” ptal se okamžitě Radim.

“Já nevím,” vzlykala Pavla, “Najednou se přede mnou objevila ona a chtěla… chtěla pomoc. A já nic neudělala…” pak už se Pavla rozbrečela úplně a na chvíli z ní Radim nedostal ani “ň”, jak se říká.

Pavla ho opět objala a stále brečela. Radim jí zvedl a jemně odnesl do ložnice. No, ložnice - řekněme do pokoje s dvěmi postelemi. Položil jí na jednu z nich - na tu, která vypadala věrohodněji a sedl si k ní. Hladil jí po tváři a snažil se jí utišit.

Radim si ale nemohl pomoci a musel se přes otevřené dveře podívat znovu na ten obrázek. Něco se mu nezdálo. Vstal, nechal tady Pavlu samotnou, a přešel do vedlejšího pokoje, kde obraz visel. Prohlížel si ho. Jedna roztomilá holka sedí na milé židličce a v dáli je jen šedavý dým. Má modré oči, které se na něj dívají, sladký úsměv a vlasy jí vlají jako vlajka ve větru. Nic zvláštního neobjevil.

Pak si ale všiml něčeho úplně jiného. Jeho pravá ruka už je jen pár centimetrů od obrazu, aniž by o tom věděl. Nechtěl se ho přeci dotknout, ne to doopravdy nechtěl. Vypadalo to skoro jako kdyby měl v ruce magnet, který je tím obrázkem přitahován.

Stáhl ruku zpět k tělu a vracel se zpět k Pavle. Když ale odcházel z pokoje, něco ho donutilo se otočit a ještě jednou se na obraz podívat. Zjistil, že se na něj ty oči stále dívají. Dívka ho pozoruje, ať stojí kdekoliv. A ten úsměv. Až teď si uvědomil, že není vůbec sladký ani kouzelný, ale je přímo odporný. Cynicky zrůdný, stejně jako je cynicky zrůdná ona sama. Nesmála se, ale vysmívala.

Když přišel do ložnice, zavřel radši za sebou dveře, aby se na ten obrázek už nemusel dívat.

Pavla stále plakala. Polštář pod ní už byl celý promočený od jejích slz. Ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Radim si k ní opět sednul a políbil jí. Rukou jí pak hladil po vlasech a stíral z tváří tekoucí perly.

“Miláčku,” snažil se jí znovu utěšit, “Copak se ti stalo? Hm?”

“Ty to nechápeš?” Pavla málokdy křičela, to už přeci víte, ale teď k tomu opravdu neměla daleko. “Nechápeš, co se tady děje?”

“Ne,” řekl stručně Radim. I on věděl, že když už Pavlu něco rozzuří, tak je lepší poslouchat, než jí skákat do řeči a plést se jí. Nechat jí to ze sebe dostat. To je universální řešení.

“Ten sen, jak jí zabili, to nebyl sen. Byla to skutečnost. Otec jí znásilnil, matka to natáčela a bratr bil. Po tom všem jí ještě utopili. Pamatuješ, jak říkala, že se jí všechno najednou rozmazalo?” Radim kývnul, “To byla chvíle, kdy jí hodili do vody. A pak zcela jasně viděla měsíc - klidně to mohl být opravdový měsíc, včera byl přeci úplněk.

A když už je konečně mrtvá, nechají jí tam. Ale dívka vstala z mrtvých. Alespoň její duch. A ten se chtěl dostat co nejdále od své rodiny, od lidí, kteří jí tak hnusně zabili. Jde pryč a narazí na nás. Nevím proč jsme jí viděli zrovna my, ale prostě se tak stalo. Zastavili jsme a já šla za ní. Ptala jsem se, co tady dělá a ona mi po pravdě řekla, že utekla z domu. A já se ptala proč. A víš mi odpověděla?” Radim zakroutil hlavou, “Rodiče mě nemají rádi. Tohle opakovala celou dobu - rodiče mě nemají rádi. A já jí celou dobu vtloukala do hlavy, že si to jen namlouvá, že jí přece mají rádi a teď se jistě bojí.

Nakonec jsem jí přemluvila a zavezli jí domů. Zavezli jsme jí tam, kde to všechno začala. Nebo skončilo, jak chceš. Aby si to celé mohla protrpět ještě jednou. Divíš se, že se nám chce mstít? Předhodili jsme tu nebohou dívku jejím vrahům. Asi jako bychom předhodili králíka divé zvěři - hodně štěstí králičku zlatý. Vlastně jsem ještě horší, než ti rodiče. Divíš se, že se nám chce pomstít?”

Do okna něco vrazilo. Radim se leknul, Pavla sebou ani nehnula. Jen lehce otočila hlavu, aby zjistila, co už stejně dávno ví - přišla si pro ně smrt.

Černý pták se usadil na okenici a trhaně se rozhlížel po pokoji, kde Pavla s Radimem ležela v jedné posteli. Pak zbrkle zatřepotal křídly a odletěl.

Radim polkl. Vstal a šel se podívat z okna. Viděl jen zlověstné stíny stromů, krčících se ve větru. Vrátil se zpět k Pavle. Rukou se opřel od zeď.

“Byl to jen pták,” pronesl nahlas, aby překřičel pláč Pavly.

“Jo, máš pravdu,” souhlasila, “Jen pták. Ale víš jaký pták?” zeptala se, utíraje si tvář. Radim zakroutil hlavou, protože byl tak vylekaný, že by v tu chvíli nepoznal ani čápa.

“Havran,” řekla zachmuřile, “Byl to havran, pták, co přináší smrt.” Její slova padala na Radima jako nějaká kletba. Propadali se stále hlouběji do jednoho strašného snu a nemohli to zastavit. Všude samá znamení - dech mrtvé dívky, temný pták přinášející hrozivou zprávu a pak ten obrázek.

Ten obrázek! Ozvalo se Radimovi v mysli. Lehce pootočil hlavou a opět na něj pohlédl. Visel tam na stěně a - a sledoval ho. Ano, ta dívka jej stále sledovala. Nespustila z něj ani na chvíli oči.

Pak si náhle něco uvědomil. Někdo musel otevřít dveře, vždyť on sám je přece zavíral, určitě.

“Kdo otevřel ty dveře?” nečekal ani na žádnou odpověď a rychle dveře opět zavřel. Už se na ten obraz nemohl dívat.

“Přece ty,” přerušila jeho tok myšlenek Pavla. “Před chvílí,” Radim se zamračil, protože si na to nevzpomínal. “šel jsi k oknu a pak zpátky tady, opřel si se o zeď a pak nějak neohrabaně za zády otevřel ty dveře. Myslela jsem, že máš něco za lubem,”

Radim nechápavě kroutil hlavou, ale už se opět přistihl, jak jeho pravá ruka směřuje ke klice dveří. Něco, nebo spíš někdo, chtěl, aby měl na ten obrázek krásný výhled. Anebo ten obraz chtěl mít super výhled na Radima. I to je možné.

“Radime, já se bojím,” špitla beruška, ležící v posteli.

“Já taky,” řekl Radim a očima stále mžoural po tom obraze, “Já taky,”

“Pojeďme pryč, klidně i teď. Chci se odsud dostat. Není tady bezpečno.” Mluvila poněkud tajemně, jakoby věděla víc, než říkala, “Není tady bezpečno,” opakovala, tentokráte s větším důrazem, “Musíme pryč,”

“Ne, teď ne.” Razantně odmítl Radim, koukaje se stále na dívku, “Počkáme do rána. Možná, že tady není bezpečno, ale venku to bude ještě horší,”

“Bojíš se,” řekla po chvílí váhání, “Máš strach jít ven, máš strach tady zůstat, máš strach udělat cokoliv, nemám pravdu?”

Radim se na ní podíval. Neviděl ale roztomilou berušku, kouzelné sluníčko, ale zrádnou potvoru. Tohle o něm řekla jeho holka. Jeho holka, se kterou chodí už… dlouho. Alespoň na Radimovy poměry. To byla takzvaná rána pod pás Pavlo, rozumíš mi? Rána pod pás. Tohle jsi mi neměla říkat. Možná, že se bojím, určitě se bojím, ale tohle jsem si nezasloužil.

Díval se na ni s určitou hladinou nenávisti v očích. A Pavla si té zloby všimla. Určitě si jí všimla, protože vstala z postele, vyšla z pokoje, kolem kamen, chvíli mu zacláněla výhled na obrázek visící na zdi a pak vešla do malé verandy. Slyšel odemykání dveří.

Rozhodl se, že tady nebude jen tak stát a šel za ní. Pavla stála ještě přede dveřmi, ale když zaslechla, že se k ní Radim blíží, udělala jeden krok kupředu.

V tu chvíli se pod ní zatočila zem a černé mžitky se jí začaly míhat před očima. Připadala si, jako kdyby vypila několik půllitrů dobrého piva. Začaly jí tuhnout nohy, najednou v nich neměla cit. Nejdříve chodidla, poté kotníky a necitlivost šla stále více. Jakoby jí pohlcovala země, zrádná a mrtvá země.

Když jí něco studeného šáhlo na levé rameno, vyjekla leknutím a snažila se vyprostit z děsivého sevření, ale nedařilo se jí to. během pár vteřin se ocitla na zemi. Převalovala se z jedné strany na jednu. Necitlivost ale pojednou začala mizet a za chvíli se již mohla postavit na vlastí nohy a hlavně zjistit, co se to vlastně stalo.

Ten ledový záchvěv byla patrně Radimova ruka, která jí vrhla zpět do chatky. Ležela teď na dřevěné podlaze, Radim se nad ní skláněl. Pomohl jí zvednout se, takový to byl gentleman. Nezapomněl ale uštědřit poněkud hnusný pohled, něco ve smyslu - říkal jsem ti to.

Pavla padla do náruče svému zachránci a začala odprošovat.

“Promiň Radime, promiň,”

“To nic,” utěšoval jí Radim a myslel to vážně, “Musíme tady zůstat. Alespoň do rána. Ráno moudřejší večera, vždyť to přece znáš,”

“Promiň,” opakovala.

“Ale no tak,” objal jí ještě pevněji, aby věděla, že je jen jeho beruška, kterou nadevše miluje, “Pojď, sedneme si.” Radim se posadil do křesla, Pavla na něj. Opřela si hlavu o jeho rameno. Cítila se takhle v bezpečí, i kdyby venku zuřila vichřice a z vedlejší pokoje přicházel třeba celý zástup mrtvých dívek, ona byla v bezpečí. Měla přece svého Radima, svého milovaného Radima, který jí ochrání před nebem i zemí.

“Stejně jsem to všechno zavinila já,” naříkala Pavla, “Já chtěla, ať jí zastavíš, já ji přesvědčovala, ať k nám nasedne. Ona nechtěla Radime, ona nechtěla. Já jí musela přemluvit. Kdyby nebylo mě, nebyli bychom v takovém průšvihu.” Radim mlčky poslouchal. “Promiň, omlouvám se.” Rukou přejela Radimovi po hrudi, “Že zase bude všechno v pořádku, že jo? Řekni to, prosím.”

“Neboj se.” Políbil jí na tvář, “Slibuji ti, že ti ta holka, ani nikdo jiný, nezkřiví ani vlas. Ochráním tě.” Pavla se k němu přitiskla, neboť věděla, že je v bezpečí.

“Až příště někam pojedeme, tak žádného stopaře nebereme, je ti to jasné? Žádného a nikdy, i kdyby trakaře padaly. Ať si tam třeba promokne na kost, ale tohle už nikdy nechci zažít,”

“Já taky ne lásko,”

“A máme tady místní zprávy,” v Pavle najednou ztuhnul veškerý život, když zaslechla ten dutý hlas, vycházející z rádia. Nikdo ho nezapnul, ale přesto mluvilo. “Policie sdělila, že dívka, která byla nalezena ve Vítkovském rybníku, byla nejspíše znásilněna a jelikož měla na těle mnoho modřin, patrně i zmlácena. Podezřelí nejsou zatím žádní, ale spekuluje se o tom, že by to mohli provést její spolužáci, kteří již za sebou mají nejedno trestní stíhání,” zprávy skončily, ale hlasatelka řekla ještě něco, něco, co je pěkně vyděsilo: “”A teď se chce pomstít,”

Jak prudce rádio zpustilo, tak i zhaslo. V pokoji bylo opět ticho. Kamna stále pokukovala po hromádce dříví a pořád doufala, že si zase někdy zabafá. Hodiny na zdi se už nemohli dočkat, až bude půlnoc, aby si odpočinula a nemusela tlačit tu malou ručičku do kopce. Po dvanácté hodině to vždy uteče rychle, ale do půlnoci se to vždy vleče.

“Myslíš, že by nám uvěřili?” ptala se Pavla.

“Co jako?”

“Kdybychom jim vyprávěli náš příběh. Nebo aspoň část.”

“Myslím, že ne.” Řekl stručně Radim a dál to nerozvíjel, neboť to považoval za ukončenou kapitolu. Ale Pavla, zdálo se, ne.

“Možná,” začala zase, “že kdybychom policii navedli na to, že to udělali její rodiče a dostali je za mříže, třeba by nás ta holka přestala strašit.”

“Ale ona se nechce pomstít rodině.” Řekl Radim podivným hlasem, jakoby to snad ani nebyl on, ale ta dívka. Nějak se do něj dostala a mluvila jeho hlasem, “Ona se chce pomstít nám.”

Radim si teď připadal, jako když nevědomky otevíral dveře nebo jako když sledoval ten obrázek. Ta holka se chce pomstít a asi si jako prvního vybrala právě Radima. To potěší.

“Něco sakra udělat musíme!” křičela Pavla. “Chápeš, že tady nemůžeme jen tak sedět a čekat, až nás nějak dostane? Musíme odčinit, co jsme provedli, musíme jí pomoci, jinak….” Nedořekla.

Namísto toho místností projel ostrý a bodavý křik. Vražda, to bylo první co je v tu chvíli napadlo. Vražda. Uslyšeli praskání skla a sypání střepů - sklenička co spadla na zem. A pak už jen další tlumený a hlavně krátký výkřik.

Na stěně naproti Radima se objevil krkavý otisk lidské dlaně. Podle otisku ta dlaň nebyla velké, rozhodně ne mužská, pokud to nebylo dítě. Spíše nějaké ženy, možná té mrtvé dívky.

V místnosti byl cítit záchvěv nejen smrti, ale ještě něčeho - strachu, bezmoci a zoufalství. Vypadalo to jako vražda ducha, jenže v tom bylo ještě něco více.

Krvavá skvrna se začala natahovat, něco jí roztíralo dolů. Šmouha se stále pomalu prodlužovala a skončila až těsně nad zemí. Tam už bylo krve poskrovnu, jen místy. Zároveň uslyšeli dutou ránu, jako když spadne mrtvé tělo na zem.

“Asi nám chce ukázat, jak zemřela,” napadlo okamžitě Radima. Pavla se na něj podívala, v očích měla děs. Hrozný, opravdový děs, jaký se u normálního člověka může vyskytnout pouze když mu jde o život. Natáhla svou ruku a Radim jasně viděl tři tržné rány, jak z nich pomalu vytéká krev.

Pavla opatrně přistoupila ke zdi, kde byla ta krvavá stopa. Dala svou ruku k otisku na stěně, ale nedotkla se jí, aby si nějak neublížila. I tak bylo jasně vidět, že to je otisk její ruky.

“Sakra,” řekl Radim a zoufale se podíval nejdříve na Pavlu, poté na skvrnu na zdi. Stoupnul si k malé knihovně, kde kromě pár bezcenných knih bylo ještě pár skleniček ze skla a přesunul jí ke zdi tak, aby zakryl tu děsivou krev. Police ale byla nízká, takže na ní ještě postavil televizor.

Pavla si zhrouceně sedla do křesla a dívala se na smutná kamna. Sledovala je, ale nedívala se na ně. Její myšlenky byly úplně někde jinde. Ukotvily se na silnici číslo 27, kde se večer prochází jedna smutná dívka, vedle které zastaví auto, z něhož vystoupí ona a začne jí přemlouvat, ať si nasedne k nim do vozu. A dívka nakonec souhlasí. Proč jenom souhlasila? Proč? Kdyby odmítla, nic z toho by se nestalo a ona by si teď mohla užívat se svým přítelem. Proč sakra musela vlézt do toho podělanýho auta?!

Snad osud to tak chtěl, sudba, která byla vyřčena při narození dítěte se nedá změnit ani kdyby jste se na hlavu stavěli.

Zatímco Pavla přemýšlí o silnici číslo 27, Radim pohlédl na dívku, která jim tohle vše způsobila. Byla tady, v místnosti. Živá, i když nevypadalo zrovna zdravě. Stála u nohou Pavly a ta si jí vůbec nevšímala. Od poslední návštěvy se poněkud změnila. Její tvář chytla podivný modravý nádech, jaký mívají utopení lidé.

Její hlas, který se líně plížil místnosti, byl podivně dlouhý a natažený, s tisíci ozvěn. “Chceš žít?” ptal se hlas, “Přemýšlej.”

Radim tam stál jako kůl v plotě, neschopen cokoliv udělat. Chvíli jí viděl jasně a chvíli mu unikala jako jitřní vánek. Pak spatřil, jak pomalu kráčí pryč. Prochází kolem něj, Radim se na ní pokouší sáhnout, ale jeho ruka ho neposlouchá a je visí volně podél těla. Radim se jí pokouší zdvihnout, ale nedaří se mu. Ruka byla ovládána odjinud.

Dívka zmizela ve vedlejším pokoji a když tam Radim za ní vběhl, nikoho neviděl. “Pomsta…” ozvalo se v hlavě stejným hlasem, jako před chvílí mluvila ta dívka. “Pomsta,” uslyšel zas.

“Jedeme pryč,” ozvalo se ve vedlejší místnosti. Radim se tam vrátil. “Už tady nezůstanu ani vteřinu. Musíme pryč, i kdyby venku bylo cokoliv. Rychle to proběhneme, nasedneme do auta a utečeme.”

“Nemůžeme pryč,” přesvědčoval jí, “Víš jak si dopadla minule.”

“Ano, vím, proto už si na to dám pozor. Musíme se odsud dostat za každou cenu. Věř mi. Namočila jsem tě do toho a tak tě z toho i dostanu.”

Namočila jsem tě do toho a tak tě z toho i dostanu. Znělo Radimovi v hlavě. Namočila jsem tě do toho a tak tě z toho i dostanu. Pavlínina slova mu stále zaměstnávala mysl.

“Ona se chce pomstít, chce se pomstít na nás a pokud nebudeme něco dělat, bude nás otravovat do té doby, než se nám pomstí.” Pavla mluvila moudře, ale také rozhodně. Avšak Radim se nechtěl nechat přesvědčit, že mluví pravdu.

“Odjedeme a pomstíme jí my. Zabijeme její rodiče nebo je alespoň udáme policii. Pokud to neuděláme, pomstí se ta holka nám. A pak možná i rodičům. Každopádně tady ale nemůžeme jen tak sedět a čekat, až si pro nás přijde. Musíme něco udělat. Musíme za ní vykonat pomstu.”

Musíme něco udělat. Musíme za ní vykonat pomstu. Zněla ozvěna v Radimově hlavě. Svůj zrak opět neomylně nasměroval k obrázku té dívky.

“Co to sakra je?” všiml si, že se plátno nějak pozměnilo. Přistoupil blíže, aby zjistil, co všechno se tam odehrálo. Dívka už vypadala poněkud hůře, asi jako když se před chvílí zjevila Radimovi. Ale byly tady i další změny, neboť na jejím rameni byla položena něčí ruka a v mlžném oparu za dívkou se usmívala něčí tvář, patrně muž

“Co se to s tím obrazem stalo?” ptala se Pavla.

“Asi nám chce ukázat tvář vraha. Podle mě to je její otec, který jí…” nedořekl. Namísto toho se kousl do rtů a podíval se na Pavlu, která viditelně pochopila, co chtěl říci.

“Přemýšlej,” ozvalo se opět Radimovi v hlavě, “Přemýšlej,”

Radim se oklepal, aby se zbavil toho prosebného hlasu a řekl si sám pro sebe - já vím, já vím.

“Jedeme pryč,” řekla zase Pavla. Radim kývnul.

“Ano, vypadneme z téhle díry. Čím dále odsud budeme, tím dále budeme od smrti.” Radim se rozhlédl po místnosti, jako kdyby měl něco za lubem. “Počkej tady, jen si pro něco skočím a jedeme,” odešel z pokoje, Pavla zde zůstala stát a dívala se na obraz. Přitahoval jí, ani nevěděla proč. Byl svým způsobem magický a hlavně tajemný. Co se tady asi objeví za chvíli? Matka? Bratr? Kdo ví.

Teď se ale musí soustředit na svou cestu. Už přece ví, co musí udělat, dívka jí to sdělila hned na začátku. Ano, Pavla už ví, jak se z toho všeho dostat a vyváznout se zdravou kůží. Jen jí musí Radim naslouchat. Musí ho přesvědčit a vše půjde hladce.

Uslyšela za sebou kroky. Radim už jde. Otočila se. Její oči se rozzářily strachem a okamžitě uskočila stranou. Radim máchl naprázdno. Napřímil se a koukl, kam mu ta mrcha utekla.

“Zabiju tě a vykonám pomstu!” křičel na Pavlu, která teď zakopla o stolek a pravou rukou se instinktivně opřela o stůl, aby nespadla, ale bohužel se zranila o skleněnou skleničku, která tady zbyla ještě od večeře.

Radim se opět rozběhl. Odhodil stůl, aby mu nepřekážel a dvěmi rychlými kroky se dostal k Pavle.

“Ta pomsta,” řekl a vší silou zabodl do Pavly, která nestačila utéct, svůj nůž, “Patří tobě, ani rodičům, ani mě, ani nikomu jinému.” Pavla křičela, ječela, ačkoliv to obvykle nemá ve zvyku. Pravou rukou se ještě opřela o stěnu, tam kam Radim před chvílí přistavil knihovnu s televizí. Teď tam ovšem nic nebylo. Televize i polička byly na svém místě.

Radim se smál, “Neboj, nakonec jsi mě zachránila,” Pavla padala k zemi, ruku otíraje o stěnu, čímž vytvářela onu krvavou stopu. Zlehka dopadla na zem. Radim si otřel ruce, zatímco Pavla na zemi umírala a z úst jí vytékal slabý pramínek krve.

V Radimově mysli ale něco trhlo. Něco ho nutilo jít do druhé místnosti. Přišel do pokoje, kde mu před chvílí zmizela ona dívka. Na stěně viselo zrcadlo. Přitahovalo ho, stejně jako měnící se obrázek.

Opatrně k němu přistoupil a podíval se do něj. Nebyl to zrovna krásný pohled. Spatřil totiž sama zebe, ale tvář měl nějakou podivně bílou, byl bledý jako stěna, bledý jako smrt.

Ruku sevřel v pěst, aby potlačil zlost, která v něm pomalu rostla. Loudavým krokem se vracel zpět do pokoje s mrtvou Pavlou a přitom mluvil k oné dívce.

“Chceš zabít i mě?” ptal se do větru, “Nemůžeš mě zabít a ty to víš. Není totiž nikdo, kdo by mě zabil. není tady nikdo, kdo by ti pomohl. Ne, ty už jsi mrtvá, nemůžeš mi ublížit. Jsi jen… prašivý duch. Nemáš nikoho, kdo by ti sloužil.”

“Určitě?” ozvalo se mu za zády. Radim se bleskurychle otočil a spatřil Pavla. Stála na svých nohou, z úst jí ještě stále vytékala krev, ale její obličej se podobal tomu, který viděl Radim v zrcadle. Zdá se, že v těchto krajích neumírá člověk snadno.

Nejistým a vratkým krokem se Pavla vydala vstříc Radimovi. Ten začal stejně opatrně ustupovat. Pavla si rukou sáhla za záda a Radim uslyšel poměrně nepříjemný zvuk, jako když si někdo vytahuje nůž z těla. Za chvíli se jíž vražedný nástroj octl Pavle v dlaních.

“Nech jí na pokoji!” křičel Radim. “Nech jí sakra v klidu umřít,”

“Nechá v klidu umřít tebe,” pronesla chladně Pavla.

“Ne!” křičel Radim. “Nemůžeš mi ublížit, nemůžeš!” zavřel oči a ječel z plných plic. “Jsi mrtvá a mrtvá zůstaneš. Nemáš moc mi ublížit!” Jeho vzpomínky se najednou otevřeli na stránce 14. Tehdy mu bylo čtrnáct let a strašně rád četl horory. Zrovna v tu dobu četl jeden obzvláště povedený. Námět možná nebyl nijak originální, ale naspáno to bylo geniálně. Jeden muž, jméno si už nepamatoval, zabil jiného muže, kvůli nějaké ženě. Moc si na to již nevzpomíná, až na jednu scénu, kdy mrtvý muž vstane z hrobu a jde splácet staré dluhy. Nejprve zabije ženu, udusí jí šátkem a pak si vychutná smrt svého vraha. Počká si na něj doma a až byl úplně sám, utopil ho ve vaně. Pak se konečně dočkal odpočinku.

Ale to byla jen kniha, ve skutečném životě mrtví nevraždí.

“Ale ve skutečném životě také mrtví nehnutě leží na zemi a nechodí mi po bytě,” řekl si Radim a prudce zavřel dveře. Opět se ocitl v místnosti se zrcadlem. Stál tam, opřený o dveře a čekal. Vyčkával, co se bude dít.

Kroky ve vedlejším pokoji utichly, vítr venku přestal šumět a vše najednou spalo. Zdálo se, že je vše v naprostém pořádku. Nikdo tady nikoho nezavraždil, žádný nebožtík nevstál z mrtvých. Ano, tak nějak to teď na Radima působilo. Ale on bohužel moc dobře věděl, co před chvílí udělal.

Zabil svou milou přítelkyni, aby pomstil nějakou dívku, co jí vůbec nezná. Ale bylo to tak? Určitě to tak bylo? Nebylo to spíš tak, že jí zabil, aby zachránil sám sebe? Radim o tom začal přemýšlet.

“Ne, ne to ona!” rozčiloval se, “To tys mě přinutila to udělat, ano!” mluvil k mrtvé dívce, “Stejně jako jsi mě donutila dívat se na ten tvůj obrázek, stejně tak jsi mě donutila zabít jí! A nepopírej to!”

Ale jeho druhá část svědomí přeci jen měla pochybnosti. Opravdu? Byl jsi přece pod stresem a ty víš nejlépe, jak špatně zvládáš stres. Tak si to přiznej, buď chlap. Zabil jsi svou holku, protože ti jen ujely nervy, to se přece stává, může se to stát každému. Neber si to tak.

Ne, to ONA! Mě nepřesvědčíš, vím, já vím že za to nemůžu. Pavla si za to může sama. Kdyby tehdy nechtěla ať jí zastavíme, byla by živá.

Takže Pavla si za svou smrt může sama? Neříkal jsi před chvílí, že za její smrt může ONA? Máš v tom zmatek! Nevíš co mluvíš, nevíš jak se z toho vykroutit! Nevíš, protože nemůžeš, jen si to nechceš přiznat. Zabil jsi jí ty, nikdo jiný. Ty jsi jí zabil, ty jsi jí bodl nůž do zad, ne ONA.

Ale ONA mě donutila, copak to nechápeš?

Jsi slabý! Pořád se jen vymlouváš! Přiznej si to konečně, tys jí zabil, protože jsi jí chtěl zabít! Myslel sis, že ti to pomůže, myslel sis, že se pak odsud dostaneš. Věř mi, kdo tě může znát lépe než já, tvé svědomí?

Druhá polovina Radimovy mysli nebyla schopna odpovědět hned. Ani nevěděl jak, ale opět se ocitl před zrcadlem a zase viděl sebe, bledého a… mrtvého.

Zabil jsi jí. Zabil. Jsi srab.

Radim to už déle nemohl poslouchat. Chytl se za hlavu a křičel jednoslovné - né. Nemohl dělat nic jiného, nemohl dělat vůbec nic. Sesunul se na postel a křičel.

Dívka a Pavla stály vedle něj a dívaly se na něj.

“Nechte mě být,” prosil, “Já za to nemůžu,”

Přiznej si to! ukaž konečně, že jsi chlap!

“Ne, já nechci,” svíjel se v klubíčko, jako nějaké batole.

Už se z toho nevykroutíš, přiznej se! Zabil jsi jí, aby ses zachránil!

“Ne!”

Jsi jen hromada špíny a hnusu, je mi špatně z pomyšlení, že jsem tvé svědomí!

“NE!” obě ženy ho stále sledovaly.

Kdybych mohl, zabil bych tě! Slyšíš?! Zabil bych - TEBE!

“Dobře!” křikl najednou a pohlédl do tváří nejprve té dívky, pak Pavly, “Přiznávám se, zabil jsem jí, abych se odsud dostal. Měl jsem strach, mám strach. Chci pryč, chci být doma. Nelíbí se mi to tady…”

Dobře, jsem rád, že si uvědomuješ, co jsi provedl. Zabil jsi svou přítelkyni.

“Ano…” Radimovy stekla po tváři první slza.

Víš co musíš udělat?

Radim neodpověděl.

Jsi srab! Vstaň a jdi do kuchyňky!

Radim vstal. Obě dívky mu uhnuly. Pavla stále ještě svírala v rukách svůj vražedný nástroj, ale nevypadala, že by chtěla dále vraždit. Ztuhlým krokem se Radim došoural až do kuchyně, kde si sednul na nepohodlnou dřevěnou židli.

Napusť horkou vodu do umyvadla. Radilo mu opět jeho svědomí.

Radim šáhl po kohoutku a pustil proud vody. Zašpuntoval dřez, aby mu voda neutekla. Voda nebyla nijak zvlášť horká, spíše vlažná. Tak akorát na umytí. Radim se podíval na kohoutek, kde spatřil sám sebe. Viděl, že vypadá strašně - kruhy pod očima, rozcuchané vlasy.

Dobře, moc dobře. Tak a teď už jistě víš, co máš udělat.

Radim se usmál. Ano, věděl to. Moc dobře to věděl. Ponořil obě ruce do vody a chvíli je tam nechal jen tak vznášet se.

Musím to udělat, dlužím to Pavle, dlužím to sobě. Ano, nejsem přece žádný srab, nejsem. Svědomí ať si říká co chce. Ján nejsem srab, a proto to udělám. Ano, udělám to.

Štiplavá bolest přešla ve chvíli, kdy ponořil zápěstí do vlažné vody. Stejně tak i u druhé ruky bolest přešla, jakmile jí ponořil do hojivé vody. Nechal tam své ruce odpočívat, vždyť toho dnes udělali až až. Třeba zabily Pavlu.

Proč to tak dlouho trvá?

Radimovi se před očima začaly objevovat první černé obláčky, oznamující obvykle spánek. Dnes to ale není spánek, ale něco tomu podobného. A Radim to věděl.

“Pavlo,” řekl trochu jako nemluvně, protože už z částí byl v jiném světě. “Miluju tě,”

Hlava mu spadla a on se udeřil o mokrý dřez. To ho v tu ránu probudilo. Trochu neohrabaně vstal a podíval se, kde že to vlastně je. Byl stále v té podivné chatce a kolem něj stály dvě ženy. Dívka, kterou tolik nenáviděl a holka, kterou tolik miloval.

“Vítej,” řekla dívka, kterou nenáviděl, “Jak vidíš, nepotřebovala jsem nikoho, kdo by tě zabil.” na to se začala strašlivě smát a Pavla s ním. Radim se otočil a spatřil svou mrtvolu, jak leží na dřezu, ve kterém je napuštěná horká voda, teď už smíšená s velkým množstvím jeho krve.

Nůž, kterým si podřezal žíly, spadl na zem.

timyBlog končí

Je to tak, přátelé, timyBlog končí. Bylo to přinejmenším zajímavé občas si tady zablogovat, ale už opravdu nemůžu. Zjistil jsem, že na to opravdu nemám sílu. Blog.cz je výborná služba, která sází především na jednoduchost, ale na to samé také v mém případě doplatila. Už mě nebavilo, jak málo jsem mohl ovlivnit vzhled a funcke svého blogu. Proto jsem se rozhodl založit vlastní weblog s plnohodnotným redakčním systémem (konkrétně Textpattern). Nuže tady je: No Future - weblog bez budoucnosti.

Smajlíci už nám nestačí :(

Když začala smajlíková mánie, byl jsem zprvu proti a připadalo mi docela dětinské psát někam nějaké prapodivné znaky poskládané ze závorek, pomlček a dvojteček, které se víc podobaly hinduistickým válečným kresbám, než čemukoliv jinému na světě. Ale to, co vídám poslední dobou, už je opravdu vrchol.

Později jsem si přece jenom všiml, že když se na ty hinduistické patvary podívám z jiného úhlu, uvidím rozesmátý ksichtík:-) Konečně se mi smajlíci zalíbili a začal jsem je i používat, protože je to krásný způsob, jak převrátit význam celé věty, kterou smajlík ukončuje. Příkladem budiž věta: Ježíši, ty jsi ale kráva:D Která by bez smajlíku vyzněla poněkud drsněji, než se smajlíkem.

To, co se rozmohlo v širém světě některých náctiletých (možná i nenáctiletých) blogů, opět nechápu. Smajlíci už asi nejsou “in”, patrně nejsou “cool” a co je na tom to nejhorší, nejsou “hustý”. Takže se muselo pochopitelně vymyslet něco jiného. Smajlíci byli patrně snadno odhalitelní, i prostý smrtelník (kromě mě;-) brzy odhalil jejich zákonitost, takže se muselo vymyslet něco důmyslnějšího a rafinovanějšího.

Opravdu nevím, koho to napadlo jako prvního, ale prostě to jednou přišlo*12*. Soustava dvou hvězdiček, mezi kterými je vepsáno nějaké, možná náhodné, číslo*17*. Předpokládám, že to má něco vyznačovat, nějakou emoci či pocit, ale ať koukám jak koukám, ať otáčím hlavou jak otáčím hlavou, žádný ksichtík se na mě neksichtí.

Ač se to zdá neuvěřitelné, přeci jen některé z nich poznám. Například tento znak *00* má představovat wc, takže nás autor onoho příspěvku s největší pravděpodobností posílá do hajzlu. Taky to ale může znamenat dvě oči a dvě uši. Ale v tom případě zase nevím, co nám tím chtěl autor říci.

Ale pokud jde o ostatní hvězdičkové mišmaše, opravdu jim nerozumím a tak ve mně pouze vzbuzují rozpaky, protože nevím, jestli když mi někdo na konci věty hodí *27* jestli se mám cítit jako velký machr nebo jestli se mám jít zahrabat. Za chvíli abych si opravdu na čtení článků na internetu pořídil nějaký slovník malého frikulína.

Ale to není všechno. Patrně nejsem sám, komu hvězdičková mánie přišla poměrně divná, hlavně z důvodu nesnadné rozpoznatelnosti, alias co nám vlastně ten pablb chce říct? Proto se odklonila ještě jedna větev, která začala používat namísto smajlíků a prapodivných znaků s hvězdičkami podstatná jména popisující nějaký pocit. Takže například můžete narazit na větu tohoto znění:

“Nebudeš mi věřit, co se stalo, smích, prostě jedu autobusem a najednou nastoupí Jarda, úplně namletý jo, smích, a během pěti minut se mu udělalo totálně blbě, smích, a začal zvracet z okna, smích.”

Vlastně je to logické, když chci vyjádřit, že je mi do smíchu, tak prostě napíšu “smích”. Když je mi do pláče, napíšu “pláč” a když dobreku, tak “brek”. Pokud chci například někoho poslat do prdele, napíšu zkráceně “prdel”. Jasné jako facka v pravé poledne.

Na tyhle novinky už jsem asi vážně starej.

Fixní pozadí otravuje

Nevím, jestli se stává jenom mým prohlížečům, ale jakmile je na stránce nějaké fixní pozadí (to znamená, že když roluji stránku, pozadí zůstává, nehýbe se), velmi špatně se pak roluje a jenom to zdržuje a otravuje.

Je vlastně úplně jedno, jestli je fixní pozadí nebo třeba jenom nějaký obrázek. Brzdí se to pak úplně stejně. Co jsem tak vypozoroval, nejhůře to zvládá moje Opera, která při fixním pozadí totálně kolabuje, nezvládá a seká se, jako když hrajete Unreal Tournament 2003 na čtyři osm šestce. Firefox je o něco lepší, možná i pentium trojka.

Navíc pozoruji, že si kolikrát toho fixního obrázku (pokud je malý a prohlížím zrovna ve firefoxu) ani nevšimnu, protože při rolování zůstává na svém místě a jelikož bývá obvykle umístěn někde v rohu, prostě ho ani nepostřehnu. Občas tam totiž vídám nějakou reklamu nebo nějaké důležité sdělení autora stránek.

Nejhorší pak je používat nějaké polořešení, které nezvládá Internet explorer a při rolování se objekt posouvá s obsahem a o okamžik později se vrátí na své původní místo, takže se místo celé stránky trhá jenom obrázek. Vypadá to strašně. Viz třeba jeden Javascriptový příklad u Yuhůa.

Čím větší je pozadí, které má být fixní, tím je pochopiteně trhání horší a prohlížení čím dál více nepříjemné. Za všechny bych jmenoval Jana Brašnu, jehož web se v Opeře opravdu hodně špatně prohlíží, musím vždycky přehazovat prohlížeč na Firefox. Přitom v MSIE to běží v pohodě, protože tam fixní pozadí stejně nefunguje:-)

Test stránek: šířka textu

Nedávno jsem řešil problém, jakou šířku dát poměrně delšímu textu, aby byl dobře čitelný. Vzhledem k tomu, že jsem se docela dlouho nemohl rozhodnout, rozhodl jsem se udělat malý průzkum, jak široké jsou texty na ostatních webech.

Kritéria nebyla žádná, prostě na kterou stránku jsem si vzpomněl, na tu jsem zašel a na místě jsem se rozhodl, jestli ji má cenu měřit nebo nemá. Ze zásady jsem totiž odmítal měřit šířku textu, kde měli například příliš malé písmo nebo kde měli text příliš rozházený (neměli ho tedy v jednom delším souvislém bloku).

K měření šířky bloku textu jsem používal jedno šikovné rozšíření pro Firefox MeasureIt, o kterém jsem se mimochodem dozvěděl u Acciho.

Výsledky jsem seřadil od nejmenších bloků po největší. Pokud neměl text absolutní šířku (měl ji definovanou relativně), změřil jsem nejprve text při rozlišení 1280x1024 a poté při 800x600. V zápisu to tedy bude vypadat takto: šířka při větším rozlišení/šířka při menším rozlišení. Tak tedy teď si můžete prohlédnout zmiňovaný seznam:

1. www.h1.cz - 400px
2. dgx.cz/trine - 415px
3. sovavsiti.cz/weblog - 430px
4. www.aneta-langerova.com - 440px
5. www.dobryweb.cz - 455px
6. www.plavacek.net - 475px
7. pristupnost.nawebu.cz - 480px
8. www.interval.cz - 540px
9. charlie.xblog.cz - 545px
10. timy.blog.cz - 545px
11. freya.webz.cz - 550px
12. www.interhosting.cz - 550px
13. www.vitdlouhy.cz - 575px
14. www.blueboard.cz - 580px
15. www.webtvorba.cz - 615px
16. typografie.dero.name - 630px
17. flash.jakpsatweb.cz - 670px
18. typografie.wz.cz - 680px
19. www.jakpsatweb.cz/weblog - 720px/445px
20. www.webylon.info - 730px
21. www.cuni.cz - 835px/370px (Karlova univerzita)
22. www.oflashi.net - 835px/515px
23. tvorbawww.einstein.cz - 940px/450px
24. www.kryl.info - 970px/475px
25. www.cesky-hosting.cz - 1030px/540px

Prozatím dvacet pět webů, pak mě to už nebavilo:-/ Žádné dalekosáhlé závěry z toho dělat nechci a ani nemůžu. Žádná hodnota se zde nevyskytovalo nějak extra častěji. U více jak poloviny testovaných webů se šířka textu vlezla do 600px a v podstatě všechny stránky s velkou šířkou textu obsahovaly hodně textu, z čehož plyne ponaučení, že krátký text by neměl být široký přes celou obrazovku.

Že poměrně hodně webů mělo šířku bloku s textem do 600px si vysvětluji jednoduchým dvousloupcovým layoutem, vlevo menu (150px třeba), vpravo obsah (550px), klasika.

Zastávám názor, že čím delší text je, tím by měl být i širší, ale neplatí to pochopitelně donekonečna. Číst opravdu dlouhý text, který je široký tak 400px je docela otrava, proto bych se nebál, pokud se jedná převážně o textový web, dát například horizontální menu, aby se šířka textu nezkracovala právě o tu šířku menu.

Stejně tak mně zajímalo nejlepší umístění bloku s textem. V zásadě bývá buď úplně vlevo (s mírným odsazením samozřejmě), vlevo vedle menu nebo uprostřed. Toto jsem nedokázal sám rozhodnout, takže doporučuji si přečíst diskusi na toto téma.

Sám si také nejsem jistý, jak dobře (nebo špatně) se čte text při rozlišení 800x600. Sám nemám nervy používat toto rozlišení delší dobu, abych vypozoroval, co se mi čte špatně a co dobře, takže bych ocenil, jestli někdo má s tímto ještě živé zkušenosti, o zanechání názoru.