Na jakpsatweb proběhla poměrně zajímavá diskuse, jestli může být web penalizován za to, že používá extrémně malé a nekontrastní písmo, ve kterém jsou v podstatě všechna důležitá klíčová slova pro daný web.

Podívejte se na web TipTyre, abyste věděli, o čem bude řeč. Přímo pod hlavním nadpisem “Úvodní stránka” jsou dva podivné šedé pruhy, které, když se pořádněji podíváte, jsou písmenka a slova a dohromady dávají poměrně zajímavý SEO obsah:

TipTyre.cz - internetový obchod s pneu, pneumatiky, protektory pro osobní automobily, dodávky a vozy 4x4 offroad. Pneu pro sport, tuning a terén. Největší prodejce zahraničních protektorů v ČR. Top kvalita za super ceny. Velkoobchod pro pneuservisy.

Přijde mi to hodně zvláštní. K čemu tam asi ten text je? Běžný uživatel ho nemá šanci přečíst, ani když si ve Firefoxu text zvětším, tak ho pořád nepřečtu. Písmo je extrémně malé a ještě ke všemu je volena hodně nekontrastní barva vzhledem k pozadí. Odhaduji, že naprostá většina uživatelů si toho textíku ani nevšimne. Tak k čemu tam asi je?

Ještě mě napadá, že by tam text mohl být kvůli přístupnosti, ale to je opravdu hodně nepravděpodobné. Nemyslím si, že tento text je zrovna ideální pro někoho, kdo používá hlasové čtečky a hlavně kdyby to bylo kvůli přístupnosti, tak tam ten text nebude vidět vůbec, ale bude přes css vypozicován někam pryč.

Takže už zbývá pouze SEO, respektive nekalé SEO. Mně osobně to přijde jako obyčejné přechcávání, nejde použít vhodnější slovo. Není to klasické nekalé SEO jako třeba

Ještě je poměrně zajímavé, že se tento text vůbec nemá vytisknout (viz předchozí div s class=”noprint”), takže informace obsažené v tomto textu asi přece jenom tak důležité pro uživatele nebudou.

Pokud je na stránce text, který není určen běžnému uživateli (ani neběžnému), ale je tam vyloženě kvůli SEO, měl by být web nějakým způsobem postihnut, tady se podle mého názoru není o čem bavit. Netuším, jak je tento způsob starý či zaběhnutý, já jsem si ho všiml poprvé na tomto webu.

Docela chápu, proč zvolili tuto metodu, protože až se na to přijde, tak majitelé mohou s klidným svědomím prohlásit, že text není nijak zneviditelněn, že na stránce přeci je. Že už ho nikdo z uživatelů nedokáže přečíst, to je přece druhořadá věc. Navíc také nikde není psáno, jak malé písmo může být, aby to nebylo považováno za nekalou SEO praktiku (tedy alespoň pokud já vím).

Já bych to řešil stejně jako webzdarma, kde je jasné, že reklama na stránkách musí být a nesmí být nijak schovaná, úvodní stránka se nesmí po vteřině přesměrovat na jinou stránku apod. A pokud se adminům něco nelíbí, prostě se nikoho neptají, smažou účet a hotovo. A potom si postižený webmaster může stěžovat jak chce, že ta reklama byla jenom trochu posunutá, že vlastně byla vidět atd.

Vítr si pohrával se zrnky písku a jako malé dítě je rozhazoval po okolí. Slunce se na všechny zvesela smálo. Jeho nezajímaly problémy lidí na zemi. Jen si v klidu svítilo na svět a o nic se nestaralo. Listí stromů se pohupovalo nárazem větru a některé to nevydržely a utrhly se. Kolísavým a lehkým pohybem se nesly na zem.

Po cestě kousek od lesa běžel elf. Upaloval co mu síly stačily. Sem tam se ohlédl, aby zjistil, jak daleko jsou jeho pronásledovatelé. O pár metrů za ním totiž spěchala trojice lidí. Podle toho, jak jsou udýchání to vypadalo, že už za ním běží pěkně dlouho.

Elf seběhl z cesty a vydal se po travnaté cestě směrem na západ. Někde tam daleko bydlel. ano, daleko na západě roste jeho rodný les. Jak rád by v něm teď byl. Proč se jen tehdy vydával do světa? Ach ano - nepohodl se přece s rodiči. To byl ten důvod. A proto teď musel utíkat těm zlým lidem za ním. Krutá daň za jednu malou, nevinnou hádku.

Lidé možná nebyli tak vytrvalí jako elf, ale zato je hnalo kupředu něco jiného. Pomsta. Museli se tomu malému parchantovi pomstít za to, co jim udělal. Tak je to - hnala je msta.

Před elfem se najednou otevřela jáma. Hluboká trhlina v zemi, která tady byla už léta letoucí. Táhle se dvě míle na každou stranu a hluboká byla několik desítek sáhů. Nebyla nikterak široká - něco kolem pěti sáhů, ale málokdo se odvážil jí přeskočit.

Elf se k tomu teď odhodlal. Našel v sobě všechnu svou zbývající sílu, rozběhl se ještě rychleji a když se ocitl na pokraji trhliny, odrazil se. Letěl vzduchem jako pírko, nesl se jako krásný pták nalétající na svou kořist. Daleko za sebou nechal kraj propasti.

Ztěžka narazil na skalní stěnu a jeho tělo bezvládně padalo dolů. Jako voda z vodopádu se roztříštil o tvrdou skálu. Nepřeskočil. Byl již po tě dlouhé cestě příliš unavený a sílu v sobě neměl prakticky žádnou. Když tři muži přiběhli k okraji, spatřili na dně nejasný tmavý flek.

“Zasloužil si to.” pronesl jeden z mužů, mezitím co hlasitě oddychoval. Sedli si tady a spočinuli. Honili toho elfa několik mil. Nechtěli ho nechat za žádnou cenu uprchnout, ale elf byl sakra rychlý a tak ho nemohli ani doběhnout. Původně byli čtyři, jeden se ale vrátil pro koně, aby byl rychlejší, ale asi pak běžící čtyřku nenašel.

Kouř, který se křivě linul z kamenného chrámu zaujal mužovu mysl. Snad od věků kdy tady číhá ta zrádná trhlina, stojí támhle na kopečku starý chrám. Žili v něm kněží, co se modlili k bohu úrody. Lidé je tady trpěli i přes jejich některé výstřelky, protože se snažili, aby zdejší úroda byla větší a výnosnější. Ale kouř ještě nikdy nikdo z nich neviděl.

Po pár minutách, když si pořádně odpočinuli, se rozhodli, že zjistí co se stalo. Možná, že kněží potřebují pomoc. Mohlo se něco stát.

Jejich nohy tedy neochotně vstaly a s námahou nesly své majitele k dalšímu cíly. Naříkaly seč mohly, ale nebylo jim to nic platné. Páníčkové si usmysleli, že se do toho kláštera podívají a nic je nemohlo přesvědčit o opaku.

Čím více se blížili kamenné stavbě, tím rychleji jim rostl v srdcích strach a obava. Jeden z nich dokonce navrhl, aby se radši vrátili zpět do vesnice. Jeho nápad se ale nesetkal s velkým ohlasem u zbylých dvou chlápků. Sám se vracet nechtěl, tak šel radši dále.

Jeden z nich položil ruku na sluncem vyhřívaný kámen, když stoupal nahoru a zarazil se. Ostatní se ptali, co se děje. Muž uvolnil výhled, aby se všichni přesvědčili, co ho tak vylekalo. Na zemi tam leželo bezvládné tělo. Bezpochyby to kdysi býval kněz, teď z něj byla odporná mrtvola. Měl roztrhnuté břicho, ze kterého mu vytékala střeva. Zaschlá krev byla všude kolem něj.

Ten, co chtěl radši odejít, to nevydržel a začal zvracet. Další se sklonil k mrtvole a prohlédl si jí a poslední udělal několik kroků vpřed. Zavřel oči a nosem nasál vzduch. Až teď si uvědomil, že tu vůni, co celou dobu cítil, ale nedokázal popsat, ve skutečnosti zná. Je to pach mrtvého, pach smrti. Pohlédl na chrám. Už mu nepřipadal tak klidný jako vždy. Zdál se mu být strašlivý a tajuplný.

Vrátil se zpět k mrtvole. Ten, co si prohlížel zjistil, že kněz je mrtvý nanejvýš den. Zvedl obočí a také se podíval na chrám. Po chvíli od něj odvrátil zrak a radši se staral o toho, co ještě zvrací.

Když se trochu uklidnili a uvědomili si situaci, rozhodli se jít dále, protože ten, kdo je zabil, už byl určitě pryč. Proč by tady zůstával? Našlapovali tiše a opatrně. Nechtěli rušit klid mrtvých a případně na sebe upoutat něčí pozornost.

Než došli k pootevřeným dveřím chrámu, narazili ještě na jednu mrtvolu. Někdo jí nasekl hlavu a zpřelámal snad všechny kosti v těle. Ruce a nohy měl v opravdu nelidské poloze a když se na něj podívali blíže, zjistili, že i několik dalších kostí v těle měl polámané.

Polkli a šli dále. Hrůza je obklopovala jako v noci tma. Co se tady proboha mohlo stát? Kdo mu mohl zlomit všechny kosti v těle? A kdo by proboha chtěl vyvraždit tak mírumilovný chrám jako byl tento? Vždyť někteří obyvatelé nedaleké vesnice, odkud tři muži pocházeli, ani nevěděli, že tady nějaký chrám vůbec působí. Komu byli trnem v oku?

Proklouzli škvírou mezi dveřmi a stanuli uvnitř chrámu děsu. Na zemi ležela mrtvá těla. I když byli kněží dávno mrtví, muži jakoby stále slyšeli jejich nářek a zoufalý křik. Jestli se něco mělo nazývat místo hrůzy, tak tento boží chrám. Ještě lepší název by ale byl jatka.

Všem třem mužům se teď udělalo velmi špatně. Dva z nich zvraceli, třetí ten děsivý pohled ještě vydržel. Na zemi se válely něčí ruce a nohy. Krev na zemi se mísila s tekutinou z oka. Kněží byli v nepředstavitelné poloze. Většina z nich vypadala jako ten kněz venku, co měl polámané všechny kosti. Ten chrám byl snad ztělesněním pekla na zemi. i v tom pekle to snad vypadá lépe než tady.

Když muž, co nezvracel, rozšlápl nějaký předmět, který křupnul, myslel si, že to je nějaký střep, ale byl to ve skutečnosti něčí prst. To nemohl udělat někdo, komu v těle bije srdce, i kdyby bylo z toho nejčernějšího a nejtvrdšího kamene.

Návštěvníci stále ještě viděli v jejich očích strach, i když byli kněží dávno mrtví. Ano, byl z nich cítit strach. Pokud tedy vůbec ty oči měli. Jeden kněz měl vodorovně rozseknutou lebku, ze které mu vyvěral mozek. Druhý měl vyškrábané oči a rozdrcené všechny prsty. Dalšímu čouhala z těla něčí ruka. Vrah ho probodl rukou, kterou před chvíli někomu usekl… musel mí patrně velkou sílu.

Muž se procházel tímto hřbitovem. Ani on to nevydržel a když uviděl kněze, kterému někdo usekl nohu a pak mu ho vrah ostrou špičkou stehenní kosti bodl do oka, vyzvracel nejen dnešní snídani, ale vůbec všechno jídlo, co kdy snědl.

Potom jeho zrak uvízl na jakémsi trůnu, na kterém seděl další mrtvý kněz. Visely z něj cáry kůže. Doslova. Měl na sobě několik desítek tržných a sečných ran. V obličeji ale neměl, asi jako jediný, ten děsivý výraz. Patrně to byl představený chrámu.

Muž se ohlédl. Jeho společníci tam nebyli, patrně odešli ven. Znova pohlédl na ty jatka a opět, jako když vstoupil, jakoby zaslechl křik všech těch mrtvých. Jeho povaha to už nevydržela a rozběhl se ven. Na nic tady radši nešáhl.

Své dva přátele ale nenašel. Rozhlédl se, ale neviděl je. Zpanikařil. Vběhl zpátky do chrámu hrůzy, volaje jejich jména. Nespatřil nic než mrtvé. Žádné živé. Ani hmyz se tady neodvážil létat. Zmateně vylétl zase ven a křičel co mu síly stačily.

Když stanul před stavbou, oddechl si. Viděl obrys jednoho, jak se sklání nad něčím. Došel k němu. Zeptal se, co se stalo.

“Udělalo se mu znova špatně. Šel jsem s ním ven, ale omdlel mi tady. Snažím se ho probudit.”

“Musíme se odsud dostat.” Pronesl nejodvážnější z nich. “Tady už mne nikdo nikdy nedostane, kdyby mi slibovali hory doly.”

“Souhlasím s tebou.” Kývl ošetřující. “Ale kdo to proboha mohl spáchat?”

“To nevím, ale…” v muži projel mráz a následně žár. Během chvíle se celý zapotil.

“Co se děje?” chlápek vycítil, že se s jeho přítelem něco děje.

“Ale jestli bude v tom vraždění pokračovat,” polkl, “tak nejbližším cílem je pro něj naše vesnice!” i druhému chlápkovi se do obličeje vlila krev a se špitnutím “proboha” hleděl co nejrychleji probudit jejich bezvládného přítele. Nemohli nic dělat, jen doufat, že jejich dedukce byla špatná.

Muž, co celou dobu stál, se posadil a začal přemýšlet. Kdo tohle mohl udělat? To byla otázka, která na něj křičela v celém jeho těle. Celá jeho mysl se upnula na tuto otázku a nic nevnímala. Strach, smutek, obavy… prostě nic. Jen otázku. Ale odpovědět na ni naneštěstí nedokázala. Ale vyvstala z toho další otázka, kterou si muž bohužel uvědomil až teď. Z čeho se tam vlastně kouřilo? Proto tady přece šli, kvůli kouři.

Zeptal se svého druha, ale ani on si ničeho nevšiml. Podíval se znova na chrám. Kouř už tam nebyl. Vítr si s ním pohrál jako si před chvílí hrál se zrnky písku. Rozplynul se.

Konečně se probudil a mohli tak honem vyrazil do své vesničky. Spěchali co mohli. Ani když honili toho elfa, nebyla jejich motivace větší. Teď přece šlo o životy jejich rodin, přátel… Ne o nějakého zpropadeného zloděje koní.

Slunce se stále usmívalo. Bylo mu jedno, že tady leží několik mrtvých, umučených kněží. Nezajímalo se o to. ale muži toho teď měli plnou hlavu. Jestli se ve vsi stalo to samé co v chrámu, tak to teprve bude skutečná hrůza. Ač bylo jejich úsilí sebevětší, byli už značně vyčerpáni a nevydrželi běžet celou dobu. Když byli u malého lesíka, zpomalili.

Všude bylo živo. Ptáci létali, dokonce zahlédli i jednu zrzavou veverku, jak louskala ořechy. Trochu to uvolnilo napětí, ale za chvíli se už jejich myšlenky opět vrátili k děsivému chrámu. Neušli snad ani sto metrů a už se zase dali do běhu.

Celí zadýchaní se pak zastavili za skalním převisem, který jim bránil ve výhledu na jejich rodnou vesničku. Byla to normální osada. Stálo tam pár baráků, nahoře na kopci byl les a kolem posledního domu protékal potok. Na náměstí stála nevelká lípa a z jednoho místa se linul kouř…

Když se trojice mužů vzpamatovala, rozběhla se skopce do vesnice. Letěli jako o život, jako kdyby je honil ten vrah, co zničil chrám. Už v půli cesty se jim ale ulevilo u srdce, protože v ulicích zahlédli pohyb lidí. Jejich vesnici tedy nikdo nepřepadl.

Radostně doběhli každý do svého domu a objali své ženy. Jen ten nejodvážnější z nich neběžel domů. Nikdo ho tam totiž nečekal, neměl ženu ani děti. Letěl za starostou vesnice. Vletěl do jeho domu. Starostova žena přikládala polínka pod oheň, dělal oběd.

Chlapík si toho všiml a než se starosta stačil zeptat proč tady tak vletěl, zase odešel. Postavil se před dům a podíval se k nebesům. Ano, odtud se linul ten kouř. Vešel zase dovnitř.

Starosta nebyl zrovna příliš nadšený z toho, jak tady ten chlapík lítal, ale nakonec se nechal přesvědčit a šle s ním na zahradu, do svého altánku. Pohodlně se usadil a popíjel ze své bohatě zdobené číše víno, které si samozřejmě nezapomněl vzít.

Tak trochu jedním uchem tam a druhý ven poslouchal muže a jeho bláznivé historky o zohavených kněží bez ruk. Samozřejmě mu nevěřil ani slovo. Kdo by proboha zabíjel ty mírumilovné kněze a ještě tak brutálním způsobem?

Jenže když mu muž řekl, ať se tedy do toho chrámu zajede podívat, ale sám, protože on s ním určitě nepojede, začalo ho to zajímat a přeci jen se vyklubal červíček nejistoty. Když chlápek odešel, starosta už trochu nervózní dopil víno a šel za jedním ze dvou mužů, kteří tam také byli. Ti mu vše potvrdili.

Starosta značně znejistěl. Přemýšlel, co by měl asi tak udělat. Lidé ho volili, protože byl nejbohatší muž ve vesnici a vlastně v celém blízkém okolí. neměl ani tušení o tom, co se má dělat, když je vesnice v ohrožení. Přeci jenom ale radši poslal jednoho statkáře pro pomoc do města, kde stál další chrám těchto podivuhodných kněží.

Posel vyjel hned po poledni. Byl spraven o situaci a ujížděl pro pomoc na svém koni jak to jen šlo. Do města se dostal až pozdě v noci. Musel platit stříbrňák za otevření brány. Když se tedy ocitl ve městě, rozhodl se, že počká do rána, protože v noci stejně všichni spí a tak by žádnou pomoc nenalezl. Možná by narazil na plíživé zloděje zákeřné vrahy a to skutečně nechtěl.

Ubytoval se v hotelu, kde zrovna nebyli nadšení tím, že je vzbudil uprostřed noci. Zaplatil další stříbrňák a hned k brzy k ránu se vydal do chrámu. Věděl kde přibližně stojí, ale potmě by ho asi jen tak nenašel.

Když se najednou chrám ocitl po jeho pravé ruce, zaradoval se a zabušil na dveře. Za pár okamžiků mu otevřel jeden z knězů. Měl na sobě oblek skládající se z různých odstínů zelené barvy. Jeho oči byly taktéž zabarveny dozelena.

Posel mu začal ještě mezi dveřmi vyprávět svou historku o krutě zavražděných kněží. Mnich, se kterým mluvil, se tvářil stále vážněji a vážněji. Chytl ho za rukáv a posunul dovnitř, do chrámu. Posel stále vykládal a kněz už se netvářil ani tak vážně, jako spíš zděšeně.

“O své blízké a o celou vesnici se už nemusíš bát.” Řekl mu kněz. Posel si viditelně oddechl. “Už jsou dávno mrtví.”

Tak dnes mi byla na večeři předhozena opravdová lahůdka. Vlastně ona mi nebyla předhozena, já si tu lahůdku bohužel připravil sám. A vzpomínat na ni budu ještě dlouho…

Rodiče odjeli pryč, takže jsem zůstal sám doma. Kolem sedmé mě přepadl hlad, tudíž jsem se vydal směr lednice, kde jsem už měl nachystané standardní Vídeňské párky (doufám, že se jim tak normálně říká). Sice nejsem moc manuálně zručný, ale ohřát párky si ještě zvládnu.

Všechno šlo v pohodě, žádná katastrofa se nestala. Tedy alespoň do chvíle, než jsem do těch párků kousnul. V tu chvíli z nich vytekla jakási podivná bílá hmota či omáčka. Na chvíli jsem se zarazil, protože jsem si opravdu nebyl jist, co to je. Ale co, řekl jsem si, to se občas stane.

Jenže po druhém kousnutí jsem opět ucítil tu nepříjemnou chuť čehosi, co jsem se zatím bál pojmenovat. Když už jsem měl půlku párku v sobě, tak jsem se již snažil méně kousat a více polykat, protože to bílé fuj tam bylo pořád. Ale já měl hlad a taky jsem nechtěl zase poslouchat řeči, že hlad by mě naučil apod. a tak jsem jedl dál. To byla ovšem chyba.

Do druhého párku se mi již vskutku nechtělo, ale co se dalo dělat, už jsem ho nakousl, tak ho přece dojím. Mazlavá bílá hmota tam ovšem byla stále, ani o ždibeček méně. To už jsem začal být takový nesvůj. Když jsem dojedl tento druhý párek, řekl jsem si dost. To se fakt nedalo.

Ta bílá hmota mi v žaludku plavala, cítil jsem to, stejně jako jsem cítil, že ten bílý nesmysl ze mně ještě dneska vyleze, jen jsem si ještě nebyl jistý, kterou stranou. Rozhodl jsem se na to ještě sníst Diskíto nebo jak se to jmenuje, aby si to jako sedlo a uklidnilo se to tam dole. No nevím jestli to byl dobrý nápad.

Asi tak dvě hodiny jsem trpěl a očekával kdy _to_ přijde. Bylo mi pořád blbě, furt jsem cítil jak to tam vě mně bublá a pořád jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsem hrábl to špatné přihrádky a tohle byly dva týdny staré párky pro psa.

S těmito roztodivnými pocity jsem se snažil zase něco udělat na počítači, ale fakt to nešlo. Ta prapodivná bílá hmota byla silnější než já, nemohl jsem se na nic soustředit. Tak jsem si aspoň po dlouhé době zahrál Quake3. Na to, že jsem to několik měsíců nehrál a měl jsem těsně před sračkou, jsem hrál docela dobře.

Nakonec to tedy ze mně vyšlo spodem, myslím, že zrovna tuhle pasáž tady nemusím popisovat nějak důkladněji. Zase tak divoký to nebylo. Hlavně se mi potom alespoň trochu ulevilo. Za pár chvil přijeli rodiče, takže jsem okamžitě vystřelil otázku, co ty párky byly zač.

“Normální párky,” flegmaticky odpověděla mamka, “se sýrem.” dopověděla po chvíli.
“S jakým sýrem?!” zděsil jsem se. Sýr je jedna z pochutin, které mi zrovna nešmakují. Tvrdý plátkový sýr sním, ten mi dokonce i chutná, ale nějaké smažené nebo vařené či kdoví jaké ještě sýry opravdu nemusím. A mamka to zcela samozřejmě ví, že to nejím, takže mě překvapila její pohotová odpověď:
“Ta prodavačka v obchodě říkala, že jsou dobrý…” to už mě vskutku dorazilo a víc jsem se s ní o tom nechtěl dohadovat a šel dělat něco užitečnějšího.

Z celé této příhody plynou dvě ponaučení. Nikdy nejezte párky se sýrem a nikdy nevěřte prodavačkám.

Většina “prvních” stránek, pokud webdesigner není zrovna nějaký extra talent nebo si nedá se svým webem opravdu záležet, obsahuje většinou jedny a tytéž chyby, které se pokusím shrnout v tomto článku.

Barevná nevyváženost - Tato položka by měla mít ještě dvě podsekce. Stránky jsou buď barevně přeplácané, nebo naopak vyloženě černobílé. Nepoužívejte desítky různých barev pro označení důležitého textu, nadpisu, nadpisu druhé úrovně, odkazů, prvního řádku odstavce, prvního písmene v odstavci, odkazů v menu, ohraničení menu, ohraničení celých stránek apod.

Barvy stránek by měly být sjednocené, žádné šílené barevné kreakce, barvy musí být v harmonii. Nepoužívejte modrou či červenou na černé, nebo žlutou na bílé. Pokud možno, nepoužívejte čistě červené písmo nebo čistě modré, většinou se špatně čte.

Také se vyhněte velkým plochám syté barvy (je už jedno jaká konkrétně ta barva je). Pokud nutně potřebujete nějakou plochu obarvit, použijte nevýrazné barvy, které nebudou nijak dráždit oči. Tudíž žádné velké plochy #FF0000 nebo #00FF00. Takové plochy jsou příliš výrazné, vulgární a “hlasité”.

Ovšem na druhou stranu, kdyby stránky byly pouze černobílé, byla by to asi trochu nuda, takže se nebojte nějakou tu barvu přidat. Pokud máte alespoň základní estetické cítění, nemělo by se vám stát, že byste z toho udělali nějakou diskotéku. Pokud uděláte nějakou barevnou kreaci, vždy se na ni pořádně podívejte, jestli není příliš vulgární.

Ideální jsou různé odstíny modré, které vypadají ve většině případů dobře. Nepoužívejte ale pouze jeden odstín barvy, tím byste moc svěžesti nepřidali, vhodné je zvolit ještě alepoň jednu barvu. Například pro nadpisy nebo pro pozadí stránky nebo alespoň zvolit jinou barvu pro odkazy.

Nepoužívejte animace, gify, blikající nápisy ani běžící text. Také poměrné častá chyba. Nedávejte na stránku žádné zbytečné animované gify, které pouze rozptylují pozornost. Vyhněte se pokud možno běžícímu textu (o jeho nevýhodách jsem už psal). Stručně řečeno pouze rozptyluje, stejně jako animované gifka nebo blikající text (to je ze všeho snad to úplně nejhorší).

Pokud si myslíte, že jsou vaše stránky nudné, přidejte třeba nějaké barvy (ale pozor na první bod) či nějakou jinou vkusnou a jednoduchou grafiku nebo to tak přinejhorším raději nechte. Lepší nudné a přehledné stránky, než blikající nadpisy, jezdící aktuality a skákající opice. Pokud se přeci jen rozhodnete něco z tohoto použít, tak prosím s rozvahou.

“Promiňte, tato sekce ještě není hotová.” To je poměrně častá věta, která se dá na prvotních webech spatřit. Pokud jenom trochu můžete, vyhněte se této formulaci. Jestliže máte hotových šest, sedm sekcí a jedna vám chybí, budiž, ale rozhodně je špatné, když polovina vašeho webu je nedodělaná.

Tento nápis má totiž jeden zásadní problém. Uživatel totiž několik vteřin musí čekat (podle rychlosti spojení), těší se a najednou se mu tam objeví tento provokativní nápis. Zkusí jiný odkaz, čeká, těší se a zase nic. S největší pravděpodobností odejde naštván pryč a neprohlédne si ani to málo, co tam máte.

Nejlepší řešení je v tomto případě zvolit buď neklikací odkaz v menu, což zase může být trochu matoucí, ale když se přidá k odkazu vysvětlující atribut title, nemuselo by to až tak vadit. Takže by to vypadalo asi nějak takto: games. Když uživatel přejede přes takovýto text kurzorem, objeví se mu vysvětlující bublina, proč (ne)odkaz nekliká.

Druhý způsob je odkaz vůbec neuvádět a počkat, až bude sekce dodělána. Podle mého názoru je toto nejlepší řešení. Hodí se použít zejména v případě, když víte, že sekce nebude zprovozněna ještě dlouho. Pokud tušíte, že do týdne sekci zvládnete udělat, můžete použít první metodu. Avšak pozor! Mezi “myslím si, že to stihnu” a opravdu to stihnout může být i několikatýdenní skluz.

Nenechte na vašem webu vládnout Chaos a Anarchii. Snažte se dát stránkám nějaký řád, nějakou strukturu, nenechte tam všechno bezmocně plavat. Pokud jsou všechny části stránek různě rozházeny a poházeny po celé obrazovce, uživatel neví, kde co je. Dodržujte proto nějakou strategii při rozvržení stránek.

Pokud sami nedokážete přijít na nějaký vhodný design a správnou strukturu, nepouštějte se do něčeho exotického a namísto toho prostě dejte vlevo přehledné menu a vpravo od něj obsah stránek. Nahoru nad to nějaké logo a název webu, nevymýšlejte žádné skopičiny, pokud nevíte, že to bude fungovat.

Obrázek by mohl být menší než půl mega. Dost často se setkávám s tím, že se mi celá stránka už načte, já si spokojeně pročítám obsah webu a najednou se v záhlaví objeví jakýsi obrázek. Když si potom zjistím jeho velikost, většinou mívá přes dvě stě kilobajtů. To se pak není čemu divit, že se načte až po půl minutě spokojeného brouzdání po daném webu.

Takový obrázek je špatně optimalizovaný pro web. Snažte se grafiku co “nejvíce zmenšit”. Rozhodně nepoužívejte *.bmp formát, který je ze všech podporovaných formátů největší. Snažte se obrázek co nejvíce zkomprimovat, ale pochopitelně v rámci možností, ať ten obrázek ještě někdo pozná. Jakmile už začíná být rozmazaný, tak už jste to přehnali.

Stejně tak je chybné používat obrázkový text, který je k nerozeznání od statického. Pamatujte si, že obrázek s textem “Novinky” může být několikrát větší než obyčejný statický vhodně nastylovaný text “Novinky”. Něco jiného je pochopitelně nějaké zvláštní písmo, například logo.

Nezapomeňte uvést kódování češtiny, ať se vám místo českých znaků nezobrazí nějaké klikyháky. Více informací o kódování naleznete u Yuhůa. S češtinou dále souvisí například názvy souborů a stránek. Vyhněte se českým znakům v adrese webu, stejně jako nepoužívejte mezery, může to dělat problémy. Místo mezer použijte například pomlčku -.

Existuje vícero rozlišení, nejenom to vaše. Zkontrolujte stránku i v jiném rozlišení než jaké používáte normláně. Obzvláště pak v 800x600, pokud používáte nějaké větší. Stránky dělané pro vyšší rozlišení se mohou v tomto ne již tak rozšířeném rozlišení zobrazit prazvláštně, dávejte si na to pozor. Stejně tak existují i jiné prohlížeče než Internet Explorer - Firefox nebo Opera, kupříkladu.

Teď pár slov obecně: O textu na webu už jsem také psal, takže jenom stručně - provzdušněte text, nenechávejte všechen text v jednom nezformátovaném sloupečku, přidejte odstavce, volné řádky, nedefinujte malé písmo, řiďte se heslem lepší větší nežli menší. Stejně tak nerušte podtrhnutí odkazů. Někdy mám pocit, že jakmile se začátečník dozví o css, první co udělá je, že zruší podtržení odkazů. To je chyba, odkazy by měly zůstat podtrhnuté.

Prosím vás všechny, kteří se pohybujete na českém internetu, na blozích a webzinech, vás všechny, kteří denně zanecháváte své komentáře právě na těchto místech a prosím i kohokoliv jiného, kdo by mi mohl zodpovědět tuto jednoduchou otázku: Kdo je to LEO?

Předem bych chtěl upozornit, že se nejedná o název známého pornočasopisu, nýbrž o normálního smrtelného člověka. Určitě ho všichni znáte z komentářů a různých diskusních fór. Vždycky přijde, napíše něco chytrého (bez ironie, myslím to vážně) a zase odejde, aniž by o sobě zanechal jakoukoliv stopu.

Další poznávací znamení je, že se podepisuje jako Leo. Nemyslím tedy v kolonce “příspěvek od” (respektive tam pochopitelně taky), ale především na konci svého vzkazu. Typická odpověď: Nejde, Leo. Ve většině případů je před jménem čárka, jen málokdy se stává, že by tam byla tečka - to se potom vždycky zarazím a říkám si, že tady něco nesedí.

Co má Leo opravdu v oblibě, je citovat z něčích reakcí a odpovídat až na ně. Takže předchozí odpověď by ve skutečnosti mohla vypadat takto: “ale Seznam prece pouziva na vyhledavani v ceskych domenach Jyxo, ne?” Uz ne, Leo. (převzato z diskuse) Stručné, jasné, výstižné.

Přitom ale po sobě opravdu nezanechá ani jedinou stopu, viz třeba informace o uživateli Leo na diskusi. Ani email, ani webové stránky, ani zájmy ani číslo bot. Nebo třeba jeho komentáře na Yuhůově weblogu - taktéž žádný web.

Možná, že už je tak profláknutý, že ho naprosto každý zná a prostě všichni ví, o koho jde, ale já to opravdu nevím! Prosím, pomožte mi ho najít. Jediný web, který by s Leem mohl mít něco společného, je Leo-pc. Každopádně i kdyby to byla jeho práce, nenalezl jsem žádné informace o něm, jako třeba jaké další weby udělal? Nebo třeba jakou hudbu poslouchá?

Pro mě je Leo snad ten nejtajemnější člověk, jakého jsem na internetu potkal.

Tak jsem si zase vzpomněl na jeden postarší spot na dgx.cz a sice Jsem blbec + .exe. Doporučuji přečíst. Nejvíce mě tam zaujala položka, jak se líbat? Proboha kdo se může na něco takového ptát?

No, to jsem zjistil za chvíli. Dejte si na seznamu hledat jak se líbat a hned druhá položka by měl být odkaz na ezavinac, konkrétně na tamější článek Jak správně líbat? Dozvíte se spoustu zajímavých věcí, třeba že 90% kluků se neumí líbat (podle nespecifikované statistiky) nebo že při líbání musíte kroužit jazykem kolem dokola (jestli v mých ústech nebo ústech partera/ky už řečeno nebylo, já fakt nevím:-/ ).

Ale ještě víc mě dostaly komentáře. Upřímně doufám, že si tam ti lidi jenom dělali legraci. Cituji: Eh, ještě jsem se nelíbal, a mam to před sebou…. nevim co budu dělat až tam budu s tou mou !! nebo: V clanku pisete ze se ma krouzit jazykem.Ja jsem to jeste nedelal tak se chci zeptat.Jak se ma tim jazykem krouzit dokola??a jak se muzou vejit dva jazyky??kdyz krouzi jazykem divka i kluk to se tam prece nevejdou ne?? Takové starosti bych taky chtěl mít, fakt. Stále ale věřím, že to je pouze legrace.

Kam se to proboha řítíme, že už se musíme na internetu ptát na to, jak se správně líbat?! Tisíc let (nebo či já vím jak dlouho) tuto velmi náročnou činnost lidé zvládali bez potíží a najednou někdo neví, jestli má kroužit jazykem ve směru hodinových ručiček nebo proti.

Vždyť líbání jsem zvládl bez nějakých problémů i já a to jsem stydlivý člověk a částečný introvert bez většího sebevědomí, tak mi neříkejte, že se najde někdo, kdo to nezvládne. A když už se přece někdo takový najde, určitě mu pomůže rada, že má kroužit jazykem. Už toho chudáka vidím, jak si oddychl - _”Teď to určitě zvládnu.”

_Dneska se ptají jak správně líbat a zítra se budou ptát, jestli mají dívku hladit po tváři dvěmi prsty nebo třemi, případně jestli jí mají hladit dlaní dovnitř nebo ven. Všechno mi to připadá neuvěřitelně trapné a zoufalé až běda. Už se těším, až zase někde uvidím podobný “užitečný” článek či návod, tentokrát třeba na téma “Jak si správně utřít zadek”.

PS: Pokud ale přeci potřebujete seriozně poradit, koukněte se na spešl web o líbání.

Čím dál častěji čtu komentáře, které hanobí a kritizují úvodní stránku. Proč? Co je na ní tak špatného? Radši si jednou kliknu na jeden blbý odkaz :::vstupte::: než aby mě pak musela otravovat dotěrná wz-reklama.

Jsou úvodní stránky špatné a jsou úvodní stránky, které se dají přežít. Čím více věcí je na úvodní stránce, tím je to horší. Osobně mám nejraději jednoduchou úvodní stránku s názvem webu a velkým odkazem :::vstupte:::. Jakékoliv další informace jsou zde pro mě zbytečné, protože se na úvodní stránce zdržím do té doby, než najdu právě ten odkaz vedoucí na hlavní stránku webu.

Ze všeho nejhorší jsou weby, které mají na úvodní stránce obrázkový odkaz na hlavní stránku. Ve většině případů to bývá obrovský obrázek přes půlku obrazovky. Nechápu je. Stejně nikdo nenechá obrázek načíst do celé velikosti a kliká při první příležitosti. Ještě má logiku nechat na úvodní stránce zobrazit třeba logo webu, aby se pak na skutečné hlavní stránce načítalo z cache. Uživateli přeci jen chvíli trvá než se rozkouká, takže za tu chvíli by se logo mělo stihnout načíst (pokud nemá padesát kilobajtů).

Na úvodní stránku si už uživatelé zvykli, takže se není třeba bát, že by někdo nevěděl, co má dělat. Na každém druhém webu na wz úvodní stránka je, takže problém v “nerozšířenosti” opravdu nevidím. Horší je, pokud není odkaz vstupte dobře viditelný. Není nad obrovský nápis :::vstupte::: přes půlku obrazovky, i když to vypadá nevzhledně. Hlavně, že to plní svůj účel.

Navíc na hodně webů se chodí přes odkazy, takže není vůbec žádný problém říci kolegovi, který odkazuje vaší úvodní stránku neco.wz.cz, aby odkazoval už přímo vaší hlavní stránku neco.wz.cz/hlavni.html.

Opravdu nevidím žádný problém v tom, kliknout na jeden odkaz a mít pokoj od reklamy na celém webu. Nepoužívám žádný adblock, jsem částečně líný si ho nainstalovat a navíc jsem stejně musel pro zrušení flashové animace odkliknout adblock-ouško, což mě docela otravovalo a ouška u každého flashe na každé se mi taky moc nelíbila.

Jinak hezkou a pěkně provedenou stránku může wz-reklama pěkně pokazit, obzvláště když je nějak nechutně animovaná, což velmi často bývá. Pokud je umístěna nahoře, posune stránku o dalších x pixelů dolů a stejně tak posouvá dolů i obsah, který by měl uživatel vidět i bez zbytečného rolování. Jisté řešení je vložit reklamu na spodek stránky, ale pak je zase na každé stránce webu a to také není dobré, ozvláště pro menší weby, u kterých člověk moc neroluje a na konec stránky vidí neustále.

Jestli si mám vybrat mezi krátkým zdržením na úvodní stránkou a otravnou reklamou na hlavní stránce, vyberu si úvodní stránku. Samozřejmě to platí jen pro weby na wz.cz apod., ne pro weby, které nemusejí mít žádnou reklamu. Tam je úvodní stránka skutečně jen pro zlost a jenom zdržuje.

Proč vám tedy úvodní stránky tak vadí?

“Kamile! Kamile! Vstávej!”

“Co je?” zabručel Kamil, ještě celý rozespalý. Nebyl zrovna zvyklý, aby ho někdo budil v neděli o půl osmé ráno. Ještě k tomu, aby to byla jeho matka. Co zase chce? Pomyslel si Kamil. Určitě jedou pryč a já mám umýt nádobí. Jako vždycky.

“Jedeme pryč, za babičkou. Umyješ prosím tě nádobí?” poprosila ho matka.

“Jo…” řekl a otočil se zády k matce, čelem ke stěně. Zalehl a zase spal. Zaslechl ještě, jak na dvoře otec startuje auto a pak už se nechal unášet svými sny.

Probudil ho až jeho mobil. Někdo ho totiž prozvonil. Ještě trochu nepřítomně šmátral po telefonu, až mu nakonec přišel pod ruku. Mžouravě se na něj podíval, aby zjistil, kdo mu to volal. Všiml si, že už je půl desáté. Mohl bych vstávat. Řekl si. Na displeji byla jméno Marta. Znal ji z jednoho tábora. Fajn holka, hezká, milá. Docela se mu líbila. Prozvonil jí zpátky a pak už opravdu vstal. Ze všeho nejdříve šel na záchod, protože potřeba byla už opravdu silná. Pak si udělal snídani a najedl se. Ranní hygiena byla nutností a pak si ještě lehl do postele. Nemínil už zase spát, to ne, ale chtěl si číst. Měl rozečtenou jednu knížku od Svatopluka Čecha - Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do 15. století. Zrovna pan Brouček spadl do sudu a usnul.

Než se pan Brouček stačil probudit v době husitské, Kamil si vzpomněl, i když trochu matně na to, co mu říkala matka. Nechtělo se mu moc do toho nádobí, ale dříve nebo později to udělat musel. A odpoledne možná přijde Věrka a někam spolu půjdou. Trochu neochotně vstal a šel se převléci. Ještě pořád totiž lítal v pyžamu. Pak už se opřel o dřez a zhlédl, co všechno musí umýt. Dneska toho nebylo moc. Pár hrníčků od snídaně, nějaké lžičky a nože a vidličky a tři talíře od večeře. Napustil horkou vodu a přidal tam mycí prostředek.

Začal mýt. To, co ho nebavilo, dělal vždycky pomalu a tak i umývání nádobí mu vždy trvalo mnohem déle, než by si normální člověk pomyslel. V domě byl zvláštní klid. Bydleli v druhém patře rodinného domku. O patro níže dříve žili prarodiče, ale nedávno oba umřeli. Teď je tam prázdno a ticho. Něco tady ale přesto nesedělo. Něco bylo jinak. I Kamil to pocítil.

“Hudba!” vykřikl Kamil. Zapomněl si totiž pustit nějakou muziku, jak také sám říkal. Položil talíř, co zrovna myl a šel do vedlejšího pokoje, kde měli hi-fi. Našel si své oblíbené CD. Red hot chili peppers a jejich poněkud starší album One hot minute. Okamžitě si tam pustil druhou písničku, což byl Aeroplane. Tu měl od nich úplně nejraději. Domem zněl text této písničky: Music is my Aeroplane, it’s my Aeroplane…

Kamil se vrátil k mytí nádobí a zpíval si svou nejoblíbenější písničku. Nádobí měl za chvíli umyté a začal ho teď utírat. Mohl ho sice uložit jen tak, jemu by to nevadilo, ale rodiče by na to brzy přišli. Když takhle utíral druhý talíř, zahleděl se skrz okno do dáli.

Výhled mu z půlky zakrýval šedavý dům s šesti okny a jedním balkónem na levém kraji domu. Daleko za domem se pak rozléhalo zelené pole, na jehož konci vyrůstaly domy nejbohatších lidí ve městě. Žili si tam v přepychu a u Kamila neměli ani myčku na nádobí. Venku byl nezvyklý klid. Stejný, jako byl u něj doma, než si pustil svoje Red hot chili peppers.

Jen na samém horizontu se něco hýbalo. Aspoň Kamilovi se to zdálo. Vypadalo to spíš, jako kdyby za všemi těmi domy někdo něco pálil kouř a horký vzduch stoupal nahoru a tvořil to, co teď Kamil viděl.

Nevěnoval tomu pozornost. Proč by taky měl. Vrátil se zpět k mytí nádobí. Aeroplane už dohrál a ke Kamilovým uším se nesly první tóny další skladby Deep Kick. Kamil utřel všechny talíře a příbory, uložil hrníčky a osušku položil na topení, aby byla rychleji suchá.

Chtěl se vrátit zpět do svého pokoje a číst dále svého Broučka, ale ještě si skočil do ledničky pro jogurt. Sice byl chvíli po snídani, ale měl ještě docela hlad. Nebo spíše chuť. Vzal si lžičku a sedl si za svůj stůl. Knihu si opřel o stěnu a četl. Doslova hltal všechny slova, které tam pan Čech zanechal a málem u toho zapomněl jíst ten svůj jogurt. Vzpomněl si taky, že každou celou hodinu jsou v rádiích vždycky zprávy a odhadoval, že deset už za chvíli bude. Kamila vždycky zajímalo, co se děje ve světě a tak vypnul svou oblíbenou skupinu a zapnul rádio.

Ticho.

Kamil zkontroloval, zda si nespletl nějaké tlačítko. Vše bylo správně. I vlny FM byly nastaveny správně. Frekvence 99.3 také odpovídala jeho rádiu. Asi mají zase poruchu. Řekl si. V rádiích se občas stává, že mají poruchu. Na pár vteřin neslyšíte nic, jen ticho. Ani šumění ne. Prostě nic. Jak jsem říkal, trvalo to většinou jen pár vteřin, ale asi po minutě, kdy se stále nic nedělo, začal být Kamil nervózní. Měl strach, aby nebyl rozbitý přijímač. To by nebylo dobré, protože hi-fi to byla poměrně nová. Kupovali jí před čtvrt rokem. Rodiče by moc nepotěšilo, kdyby jim Kamil oznámil, že už je rozbitá.

Zkusil naladit jinou stanici. Žádná nešla. Pokrčil tedy rameny a pustil si tam opět CD. Když se vracel zpátky do svého pokoje, aby se mohl opět ponořit do zajímavého putování pana Broučka, zaujal ho opět výhled z okna. To, co totiž viděl až za horizontem, jako by se přesunulo blíže k němu.

Poslední domy, které viděl, se totiž nějak podivně vlnily. Kamil nevěděl, co se to děje. Vypadalo to podobně, jako vodní svět. Tam se také všechno tak podivně vlní, obzvláště, když se díváte přes sklo. Asi tak nějak to teď vypadalo venku. Taky to ale mohl horký vzduch, na který už myslel v kuchyni, když myl nádobí. Ten taky, když jste se skrze něj dívali - třeba u táboráku nebo když jste doma opékali párky - zvlnil vše, co bylo za ním.

Kamil si stoupnul blíže k oknu. Pozoroval ten podivný jev. Nějak se mu to nelíbilo. A ke všemu se mu zdálo, že se to blíží. Poutavost knížky pana Čecha teď musela ustoupit této podivné anomálii. Otevřel okno a vystrčil hlavu, jestli třeba něco neuslyší nebo neucítí.

Právě naopak. Nezaslechl ani jeden hlas, vzduchem se nenesl ani jeden i ten neobyčejnější zvuk. Žádné brždění aut či řev motorek, ani soused neměl puštěné rádio, dokonce i u druhých sousedů byl neobvyklý klid, což už věstilo opravdu něco zvláštního.

Zvláštní také ale bylo, že nejen že nikoho neslyšel, nýbrž také nikoho neviděl. Zmocnila se ho panika. Začal totiž věřit, že se všichni lidé kolem něj ztratili. Určitě ten pocit znáte - rozbuší se vám srdce a přestanete uvažovat racionálně. Zavřel okno. Naposledy se podíval na ten podivný horký vzduch a pak šel do vedlejšího pokoje, kde byly okna na druhou stranu. Tam bylo naštěstí vše v pořádku.

Dokonce uviděl, na sousední zahradě, mezi stromy, paní Vaňkovou. Byla to hodná, starší paní, která často postávala na své zahradě a starala se o ní. Skalka byla pro ní vším. To Kamila uklidnilo. Sedl si do křesla a pustil televizor.

Zase nic.

Na chvíli znejistěl.

“Blbé baterky!” klel Kamil. Zapomněl totiž, že mají hrozně špatné dálkové ovládání a když se ještě k tomu přidají poměrně staré baterky, ovladač skoro nefunguje. Trochu neopatrně ho položil na stůl a ovladač spadl na koberec. Kamil nad tím mávl rukou a šel zapnout televizor ručně. Zasunul tlačítko na televizoru jak nejhlouběji to šlo a slyšel zvuk zapínající se obrazovky.

Ulevilo se mu.

Pohodlně se posadil do křesla a natáhl si nohy. Obrazovka byla ale stále černá jako uhlí. Ani to zrnění tam nebylo. Sebral ze země ovladač a začal přepínat programy. Někdy se mu to povedlo až na pátý pokus, ale na všech kanálech bylo černo, temno. Kamil polkl. Co se to sakra děje? Znělo mu v hlavě. Co se to sakra děje?

Když už toho měl dost, vstal a televizor opět vypnul. Jenže než stačil udělat několik kroků pryč, televizor se náhle zapnul. Sám. Úplně sám. Kamil se zlekl. Uslyšel totiž všem známé zrnění. Pomalu, zlehka, se otočil. Bílé, šedé a černé jiskry běhaly po celé obrazovce.

Kamil vzal ovladač a pokoušel se jí vypnout. Nešlo to. Mrštil s ovladačem na zem, až se skoro rozbil. Opět zmáčkl tlačítko, kterým televizor zapnul. Nic. Jiskry na obrazovce stále skákaly. Kamil znervózněl. Co se to sakra děje? Opakoval si stále pro sebe.

Už toho měl dost. Natáhl se za televizor a vytáhl šňůru ze zásuvky. Obrazovka ztichla. Zrnění ustalo. Jiskry zmizely. Kamil si oddechl a šel si konečně dočíst svého Broučka.

Jakmile překročil práh pokoje, zaslechl podivné bzučení. Otočil se. Televizor se opět spustil. Obrazovka už však nebyla posypána černobílými zrníčky, ale byla cela modrá. Jako nebe. Kamilův zrak spadl na podlahu, kde stále ležela šňůra od televizoru. To není možný… říkal si. Chvíli se díval na blankytnou obrazovku. Uklidňovalo ho to. Modrá barva zklidňuje. Asi jsem vytáhl špatný kabel. Naklonil se opět za televizor, ale k jeho vlastnímu údivu z televize vedly pouze dva dráty. Jeden k anténě a druhý k videu.

Nervózně vytáhl oba dva. Pak se opět podíval na zrádnou obrazovku. Modrá barva tam byla stále. Udělal pár nepřítomných kroků zpátky a zakopl o křeslo, na které pak dopadl.

Během těch pár vteřin, co se nedíval na televizor, se obraz v něm rapidně změnil. V pravém rohu stál velký šedý dům. Další baráky před horizontem se mu ale jaksi míhaly před očima. Kmitaly a vlnily se, jako když hodíte kámen do vody.

Kamil se teď upřeně díval na obrazovku. Vlny už pohltily i domy, které stály na kraji pole. Blížilo se to. Stále se to blížilo. Kamil se sebral a rychle vběhl do svého pokojíku a podíval se z okna. Uviděl stejný pohled, jako před chvílí v televizoru. Vlny se blížily. Celý horizont se nyní nějak podivně chvěl. Všechno bylo nějak podivně rozmazané. Asi jako kdybyste se dívali do tenkého zrcadla, do kterého by někdo drcnul a celé zrcadlo by se začalo vlnit a váš obraz také. Jako kdybyste se dívali na odraz sama sebe z kánoe, která pluje na vodě a pádlo každou chvíli rozčeří hladinu řeky. Tak nějak teď vypadaly domy těch nejbohatších lidí ve městě. A blížilo se to.

“Co to u všech čertů je?” zařval nahlas a podíval se na svou rozečtenou knížku. Vzal a zavřel jí. Položil jí do malé knihovničky, kterou měl u sebe v pokoji a šel do obývacího pokoje, kde stále ještě hrála televize svůj podivný pravdivý a živý film. Viděl, jak se ta podivná vlna stále a stále blíží a k jeho domu. Až teď mu došlo, že se to možná nezastaví před ničím. Pohltí to i jeho dům. Zděsil se.

Opět ještě zkusil rádio, ale nehrálo. Nevěděl proč. Telefon. Napadlo ho najednou. Přiskočil k židli, vedle kterého telefon ležel a vytočil číslo svého strýce. Bylo nalepené hned nahoře na přední straně seznamu. Čekal. Telefon vyzváněl. Čekal. Telefon stále vyzváněl.

“Zvedni to, no tak! Zvedni to!” křikl. Nic. Nikdo se neozval na druhé straně drátu. Kamil třísknul se sluchátkem asi tak silně, jako naposledy s ovladačem.

“Mobil!” uvědomil si pak. Trochu se rozesmál, i přesto, že mu moc do smíchu nebylo. Vběhl opět do svého pokoje, kde na stole ležel jeho mobil. Neubránil se pohledu ven. Vlnění již bylo skoro v půlce pole a blížilo se prvním domům v tomto bloku.

Rychle našel v seznamu položku Honza, což byl jeho kámoš. Zavolal mu. Než stačil přiložit přístroj k uchu, ozvalo se nepříjemné pípání a nápis hovor ukončen vzal Kamilovi poslední špetky naděje.

Pak si ale něco uvědomil. Honza bydlel na druhé straně města. Žil v té části, která teď byla zaplavenou tou… tím… prostě tím venku. Kamila polilo horko. Musím někoho najít, kdo mi pomůže. Vtom si vzpomněl na paní Vaňkovou, která ošetřovala svou zahradu. Opět přelétl dům z jedné strany na druhou, aby se podíval, jestli tam paní Vaňková ještě náhodou není.

Měl štěstí. Stála tam. Kamil se zaradoval a vyběhl ven. Nezapomenul si vzít mobil, kdyby se přeci jen náhodou někomu dovolal. Vždycky byla naděje. Obul se a v tu ránu byl na ulici. Žádné auto nejelo. To ale nebylo nic neobvyklého, protože na téhle ulici projede tak deset, patnáct aut za celý den. A to ještě když ráno někdo jede do práce a odpoledne když se vrací.

“Dobrý den, paní Vaňková.” Křičel, protože paní sousedka už byla starší a sluch jí již nesloužil tak, jak by měl. Viděl jí, opět jen mezi stromy, jak tam stojí a drží v ruce nějaké hrábě.

Odpovědi se ale nedostal. Kamil vše zdvořile zopakoval, ale přidal trochu na hlasitosti. Zase nic. Rozhodl se tedy, že za ní půjde. Otevřel dříve bílou, nyní už oprýskanou, branku a po starém chodníku z kostek se vydal za ní.

Paní Vaňková tam stála, v ruce nedržela hrábě, ale rýč. Byl ponořen do kypré země a paní sousedka na něm měla položenou nohu. Měla sklopený zrak a kontrolovala, aby třeba nevyryla už zasazenou rostlinu. Na levé paži se jí ve slunci blýskaly hodinky. Její vlasy stály ve vzduchu a nehýbaly se. Jako by je snad někdo přilepil k prázdnu. Ani paní Vaňková se vlastně nehýbala. Nic se nehýbalo. Ani tráva nevlála, ani listy se nepohupovaly ve větru. Všechnu tu stálo, jako kdyby to byl výtvor nějakého výborného sochaře.

Kamil propadl panice. To není možný, tohle přece není možný!

“Paní Vaňková!” křičel a klepal s ní. Nic. Nepohladila ho po vlasech, jak mu to vždycky dělala, když se s ní bavil. Kamil to sice neměl rád, protože mu to nepřipadalo důstojné jeho věku, ale co by teď za to dal. Sklopil oči, sklopil hlavu. Viděl, že to nemá cenu. Klekl na zem a rozhlížel se kolem sebe. Všechno bylo mrtvé, takové nepřirozené. Kamilovi se dokonce zdálo, že i jeho hlas je jakýsi podivný. Takový dutý, bezbarvý. Slunce stále svítilo a bílé mraky na obloze se ani nepohnuly.

Jestli si Kamil někdy přál zažít pravý pocit beznaděje, tak se mu ten sen právě vyplnil. Sen! Uvědomil si najednou. Tohle je jen sen! Jistě! Rozesmál se, ale po chvíli spíše vzlykal. Věděl, že to prostě není sen. Nemůže být. Neuměl si to vysvětlit, ale jakýsi šestý smysl mu napovídal, že se mu to nezdá. Zároveň mu ale jeho mozek říkal, že tenhle svět není skutečný, není to reálné, opakoval si.

Konečně vstal a šel se podívat ke svému domu, kde měl nejlepší výhled na tu podivnou věc nebo vlnu, či jak by to měl pojmenovat. Netušil, co se to na něj vlastně valí. Ta prapodivná vlna již začala pohlcovat první domy v jejich části města. Pohybovalo se to přibližně rychlosti normální chůze, ale neuhnulo to před ničím. Jako hladový vlk to požíralo absolutně všechno. Domy a stodoly, auta a motorky, stromy a keře, altánky a boudy, skleníky a garáže. Prostě všechno najednou začalo podivně bublat a kroutit se, ale nezmizelo to. Přesto to vypadalo vskutku nebezpečně a především strašidelně.

Kamil odhadoval, že než se to dostane k jeho domu, pár minut to potrvá. Od pohromy jej dělilo pět domů, s rozlehlými zahradami. Nejpozději do desíti minut, kdyby měl štěstí, se z jeho rodného domu stane rozčeřená hladina řeky.

Nevěděl, co má dělat. Bál se. Potil se. Byl zmatený a nerozhodný. Ve škole ho naučili spoustu věcí. Dokázal v laboratoři připravit kdejakou kyselinu či třeba odchytit vodík. Věděl, že Proti všem bylo dílo Aloise Jiráska. Znal diskriminant a jeho použití, výpočet kořenů v kvadratické rovnici a funkce sinus či cosinus. Z fyziky věděl, že čím menší je tlak, tím nižší je teplota varu. Z dějepisu zase znal, že čtvrtá, dětská, křížová výprava nedopadla nejslavněji a tělocvikář ho naučil hrát docela dobře volejbal.

Přesto všechno si teď nevěděl rady. Nikdo ho nenaučil, co má dělat, když je v místě, kde chcípl pes, když se takřka zastavil čas a letí na něj něco, co vypadá docela odpudivě. Ani jejich slavná učitelka psychologie by mu teď moc neporadila. Řekla by mu, že musí zůstat v klidu a přemýšlet. A co asi dělám?! Ulevoval si tak trochu. Přemýšlel, pravda, ale nemohl na nic přijít. To ho rozčilovalo.

Přeci ho jen něco napadlo. Znovu vytáhl mobil a zkusil někomu zavolat. Někomu, kdo ještě není tam. Myslel tím samozřejmě za tou vlnou. Pokusil se ještě zavolat strýci, který bydlel o dvě ulice níž. Dlouho to nechal zvonit, ale na druhém konci se ne a ne někdo ozvat. Vzdal to.

Projížděl svým seznamem a přemýšlel, koho by to ještě nemuselo sežrat. Až narazil na jednu svou kamarádku. Jmenovala se Aneta. Bydlela v sousední vesnici, na druhé straně než byla teď bylo tamto. I jí se tedy rozhodl zavolat. Slyšel v mobilu různé hvízdání, které mu oznamovalo, že se zrovna vytáčí číslo a podobné nesmysly, které teď Kamil rozhodně slyšet nepotřeboval. Nic se ale nedělo. Nebylo slyšet zvonění, ale také mu žádný přihlouplý hlas neoznámil, že volaný účastník je dočasně nedostupný. Zavolejte prosím později. Přesto zavěsil. Neměl ty nervy čekat. Podíval se opět do chřtánu té vlny. Blížila se. Těch deset minut byl velmi optimistický odhad. Bude tady za poloviční dobu. Nepochybně. A co bude Kamil dělat pak? Utíkat?

Náhle ho udeřil nápad. Něco si totiž uvědomil. Znova vytáhl mobil. Nechtěl ale nikomu volat, ale podíval se, kolik je vlastně hodin. Na displeji svítil čas 9:36. Tou dobou jsem přece vstával! Blesklo mu hlavou. Svoje hodinky nechal doma, nahoře, ale pamatoval si, že paní Vaňková hodinky měla.

Doběhl k ní a přesvědčil se, že její čas byl téměř shodný s jeho. Lišil se jen asi o dvě minuty, což ale mohlo způsobenou již dřívější nepřesností. Kamilovi tak došlo, proč se nic nehýbá, proč se vše tváří, jako kdyby to bylo mrtvé. Všechno nehybně stálo, protože…

Čas stál taky!!! Zastavil se čas!!!

Ne, musíš uvažovat normálně. Říkal si zase Kamil. Přece nejsi v nějakým filmu, aby se zastavil čas. Ano, ve Star Treku dokázal pan Q zastavit čas, dokázal prostě všechno, ale to je jen seriál. Tohle je život! Opakuj si to, Kamile.

“Tohle je život!” řval. “Tohle není Star Trek!” jenže když se podíval kolem sebe, nevypadalo to tak. Science fiction. Přesně tak to tady vypadalo. Jako ve Star Treku. “NE!” zakřičel, ale nikdo ho neslyšel. Vůbec nikdo. Opět se podíval na tu vlnu. Mezitím, co tady blbnul, se to přiblížilo zase o pěkný kus.

Kamil si všiml, že je v pasti. Ulice, na které stál, byla rovnoběžná s tou podivnou vlnou a utíkat přes zahrady nebylo zrovna ideální, protože by ho neustále zdržovalo přelézání plotů. Na nic tedy nečekal a rozběhl se po cestě směrem pryč z města. Přibližně po dvou stech metrech se ocitl na poli, které tady bylo. Na druhé, pravé, straně silnice ještě stály domy. Kamil občas někoho zahlédl, ale nikdo z nich se nehýbal.

“Ne, nemohl se zastavit čas.” Říkal si sám pro sebe, když se zastavil a díval se na rodinku, která patrně zrovna vstávala do sváteční neděle a vůbec netušila, co se to zatím stalo. Jeho zrak najednou ale spočinul na kostelní věži, která sice již byla pokryta tou vlnou, ale přesto ukazovala stejný čas jako Kamilův mobil a hodinky paní Vaňkové.

“Sakra práce!” zase se rozběhl. Pomalu opravdu začínal věřit tomu, že se čas skutečně zastavil. Proč se ale zastavil pro všechny lidi, jen ne pro mě? Jsem snad nějak výjimečný? A co je hergot tamto za mnou? Chce mi to pomoci nebo mě zabít? Co se odehrává za tou podivnou hladinou? To byly asi nejčastější otázky, které si Kamil pokládal. Ale nevěděl jistě, jestli chtěl znát odpovědi.

Na první křižovatce zahnul doleva. Mohl běžet přes to pole, ale zvyk byl silnější. Vždy totiž chodil po cestě. Teď běžel směrem k řece. Třeba voda zastaví tu vlnu. Za pokus to stojí. Stejně nemám kam jinam bych utíkal. A tak přidal ještě trochu do běhu. Běžel skopce, takže měl štěstí, že se mu nezamotaly nohy a nespadl na zem. S rozbitým nosem a s tsunami v zádech by se mu skutečně nežilo dobře. Už tak se zdála jeho situace bezvýchodná. A ještě aby se zranil.

Brzy dorazil k mostu přes tu řeku. Pod mostem byl nevelký splav. Díval se na něj. Rozčeřená voda nad ním mu ale připomenula, proč sem utíkal. Otočil se a viděl, že to něco již zabralo celý jeho dům. Zavřel oči, aby se nerozbrečel. Strachy, zoufalstvím, lítostí. Byl celý zadýchaný, a tak si sedl, aby si trochu odpočinul. Sledoval blížící se neštěstí. Pohromu, která zachvátí úplně všechny a všechno. Bez výjimky.

Sledoval příchod něčeho, co mnozí možná označovali jako sudbu, jiní zase jako prokletí. Jedni by klekli a začali se modlit k bohu, aby je uchránil před ďáblem, jiní by v té vlně beznaděje viděli boha samého. Pesimisti by viděli zánik světa, optimisti vznik nového, lepšího světa bez špíny a zloby. Jedni by se těšili, druzí by se báli. Podivíni by se divili a chladně a rozumově uvažující právník by se třásl strachy. Vědci by žasli nad tajemností onoho zážitku a hodily za hlavu vše, co se do té doby naučili.

Kamil se bál. Měl strach. Snad největší, jaký kdy zažil. Obrovská, nesmírně obrovská hrůza zaplavovala jeho duši. Vlna se kvapem blížila. Zkoprněle tam stál a sledoval podivnou vlnící se zeď z ničeho. Už dosáhla i na stromy, které rostly podél řeky. Pohltila je, stejně jako všechno ostatní.

“NE!” zakřičel Kamil, když vlna začala olizovat poslední stromky a sahala už po mostě. Řval a pomalu ustupoval dozadu, z mostu. Vlnu nezastavila ani voda, ani most, ani nic jiného. Pomalu se převalila přes řeku, která tady tekla a během chvíle se ocitla na druhém břehu.

“Stůj!” zoufale volal. Kamil sebral ze země kámen velký jako pěst a mrštil jej po tom. “Táhni do pekel!” kámen však neškodně proletěl hladinou a dopadl do vlnící se řeky. Kamil sebral uschlou větev a opět jí hodil po tom zlu. Kus dřeva se ocitl na mostě, ale vlna se nezastavila. Kamil se otočil a utíkal pryč. Přes pole. Zakopával o hroudy hlíny či o kameny. Sem tam nějaký sebral a mrštil jej po nepříteli. Bez výsledku, bez užitku.

Uběhl několik desítek metrů od té vlny a opět zakopl a spadl. Otočil se, dívaje se na to.

Mohla to být hranice smrti, stejně jako hranice života. Čára konce či čára začátku. Kdoví. Kamil si v tu chvíli uvědomil, že zjistit to může jen jedním způsobem. Projít tím, jako všechno ostatní, a nesnažit se tomu vzdorovat. Ta vlna je jeho další život.

Vstal.

Stále se díval do své budoucnosti. Snažil se prohlédnout její rozčeřenou hladinu a kráčel jí vstříc. Nevěděl, co ho čeká, ale to neví nikdo. Pomalu teď šel po zoraném poli, po které před pár okamžiky tak zběsile utíkal. Vlna proti němu. Temná, možná světlá, budoucnost se blížila.

“Před budoucností neutečeš.” Říkal teď, jako by předčítal nějakou knihu citátů. “A jestli je ta vlna tvá budoucnost, tvůj osud, tak jí taky neutečeš.” Zavřel oči a stále směřoval kupředu. Vstříc dalšímu dni svého života, vstříc svému osudu. Jeho kroky byly malé, ale jisté. Nehodlal se vracet. Měl dost silnou vůli na to, aby se neobrátil a zbaběle neprchl. To by si v životě neodpustil. Jestli tedy ještě nějaký život bude…

Hladina budoucnosti se již kvapem blížila. A Kamil se do ní díval. Avšak jeho oči neviděly nic, než krajinu, která tam byla i předtím. Neslyšel vůbec nic. Blížící se tsunami byla klidná, tichá jako sama smrt. Kamil se teď zastavil. Mohl být tak dvacet metrů od toho. Chvíli stál a pozoroval to. Když se to dostalo na poloviční vzdálenost, Kamil strašlivě zakřičel a rozběhl se naproti svému životu. Těsně před hladinou se pak odrazil od země, vyskočil a…

…a otočil stránku své knížky od pana Čecha. Zarazil se, měl takový pocit, jako by se něco stalo a on u toho nebyl. Zavrtěl hlavou a opět se ponořil do děje své knihy. Jeho mobil sebou náhle trhnul a začal vyřvávat na celý dům. Za chvíli opět zmlkl. Kamil po něm šáhl. Prozvonila ho Aneta. Mimoděk si všiml času - 9:37. Už bych mohl umýt to nádobí. Řekl si.

Měl štěstí - čas ho přeci jen opět dohonil…

Nedávno mi byla vyprávěna příhoda o Milanovi (spolužák) a jeho dívce (neznám).

Že je Milan tak trochu divný už jsem věděl dost dlouho - patrně od té doby, co jednou přišel domů a šel se ve velmi “veselé” náladě na záchod vymočit a ráno zjistil, že někdo se vymočil na jejich skříně v obýváku. Do té doby jsem si pouze myslel, že je Milan “jiný”, od té doby už jsem to věděl.

Ale zpět k původní historce. Tak tedy Milan pozval svou milou na víkend na svou chatu. Nebudu zde dlouze popisovat, co tam dělali, navíc si nejsem jistý, jestli bude článek čten až po 22. hodině, takže přejdeme k věci. Jedno odpoledne spolu šli do nedalekého města, patrně něco nakoupit nebo se jen tak projít, kdo ví.

Při zpáteční cestě byl už náš Milan trochu unavený - nemyslím zrovna společensky, prostě unavený - a dostal nápad, že stopnou nějaké auto. To samo o sobě není špatný nápad, jenže jeho dívka byla proti. Tak Milan chvíli pokračoval v cestě, ale pak mu to nedalo a začal stopovat. Samozřejmě, že za chvíli nějaké auto zastavilo.

Milanova dívka byla pochopitelně proti, nedala ani na Milanovo naléhání.

“Tak teda nejedeš?” Zeptal se jí naposledy, nastupuje do vozu.

“Ne.” odvětila krátce.

“Hmm, tak čau.” Milan nasedl do auta a odjel. Dívka na chatu došla asi za dvě hodiny a další dva dny se s ním nebavila.

Chcete dosáhnout Nirvany? Tak jí poslouchejte:-) Toto není žádná hlubokomyslná stať na téma vliv Kurta Cobaina a jeho skupiny na okolní svět, ale jednoduché povídání o tom, jak jsem začal poslouchat nejlepší skupinu světa.

Ze začátku jsem Nirvanu moc nemusel, poslouchal jsem svůj punk a Nirvana mi přišla trochu suchá. Dlouhou dobu ležela cédéčka Nirvany hluboko v šuplíku, neopotřebovaná, nepoškrábaná, nevyužitá. Občas jsem si pustil Smells like teen spirit, protože to mělo alespoň nějakou šťávu. Jenže co se nestalo - cédéčko uvízlo v playeru déle jsem chtěl a já tak slyšel i další písničky.

Bohužel pohádkový konec se ještě trochu opozdil, písně se mi stále nelíbily a tak cédéčko opět skončilo na dně šuplíku a já dál ujížděl na E!E, SPS nebo Houbě. Chodil jsem na koncerty do Jamu (nejlepší punková hospoda - v Opavě:-) a co se jednou nestalo. Přijeli k nám Gate Crasher alias Nirvana revival. Tou dobou už jsem Nirvanu poslouchal přece jenom častěji a některé písničky už se mi jako že fakt líbily.

Na koncert jsem se tedy těšil, vstupné čtyři pětky, což bylo idální. Za málo peněz akorát muziky, jak se u nás říká. Už snad po prvních tónech jsem věděl, že tohle bude ten nejlepší koncert, jaký kdy v Jamu byl (alespoň co si já pamatuji). Snad hned při první písni se rozjelo zběsilé pogo*, o které se postarali grungeři, punkáčů tam moc nebylo.

Samozřejmě, že jsem se do poga zapojil, nešlo jinak. Koncert mě úplně dostal, byl perfektní. Atmosféra byla luxusní, zpěvák opravdu zpíval jako Kurt, snad i tak vypadal. Stejně oblečený, vlasy přes obličej a podobný nepřítomný výraz dejte mi všichni pokoj. I zbytek skupiny se snažil zapadnout do své role. Všechno ladilo.

Ač Jam neoplývá zrovna nejnovější hudební aparaturou a zvukařem se stává ten, kdo si stoupne za takový prapodivný závěs či zátaras, kde jsou nějaké magické tlačítka, která snad tu hrozivou aparaturu vepředu nějak ovládají, zvuk nebyl jako ze zadnice, ale vypadalo to, že v ten den si prostě repráky řekly, tak když je to ta Nirvana, tak dneska budeme hrát pěkně, co myslíš?

Koncert končil zcela pochopitelně hymnou Smells like teen spirit, na kterou se dopředu narvala snad půlka osazenstava Jamu a rozjelo se to úplně nejvíc. Jen o něco málo slabší to bylo předtím na Aneurysm. Koncert se tedy vydařil, byl nezapomenutelný.

Od té doby vlastně skoro není dne, abych si Nirvanu alespoň jednou nepustil. Mezi své nejoblíbenější skladby řadím: Smells like teen spirit, to je klasika, pak třeba již zmíněný Aneurysm a rozhodně Rape me.

Docela jsem si oblíbil poslouchat Nirvanu v noci, když usínám. To si pouštím především album Unplugged, což je podle mého názoru nejpovedenější album, i když výše jmenované pecky neobsahuje. Z této desky mám nejradši Where did you sleep last night a pak hlavně Lake of Fire. Tyto dvě písničky osobně považuji za nejsmutnější na světě a nikdo mi to nevymluví. A další taková smutná píseň je třeba Something in the way.

No, tak takhle nějak jsem začal poslouchat Nirvanu. Doufám, že tento “článek” není příliš beznadějný či zmatený, psal jsem ho v jednu v noci:-)

Tak ještě nekolik odkazů na stránky o Nirvaně:
nirvana-band.wz.cz
nirvana.webz.cz
gatecrasher.cz

-————————————-
*pogo = tanec, kdy se část publika zvedne, postaví se před pódium a jakmile začne hrát hudba, začnou všichni zběsile skákat, žduchat se a kopat.

Aneb další zcela zbytečná chyba, která se na internetu vyskytuje. Chybějící atribut alt u obrázků může způsobit mnoho škody, ale jen málo užitku. V tomto článku se tedy pokusím vyvrátit všechny nejčastější tvrzení proti používání atributu alt.

K určení alternativního textu slouží atribut alt, který se vkládá přímo do tagu . Bude to tedy vypadat nějak takto: <img src=”obrazek.jpg” alt=”alternativní text” width=”50” height=”50”>. Tento text se pak uživateli zobrazí, pokud se, z jakéholiv důvodu, nemůže zobrazit obrázek.

A proč je to vlastně tak důležité, psát tam ten alternativní text? Uživatelé s pomalejším přístupem na internet (klasický modem) si mohou pro vyšší rychlost zobrazování stránek vypnout obrázky a pokud nepoužijete atribut alt, neuvidí namísto obrázku nic, což je velmi nepraktické a web se mnohdy stane nepoužitelným, pokud je na obrázkách příliš závislý. Navíc nevypadá to příliš hezky, když je namísto obrázku pouze klasický rámeček s křížkem, pokud se tam zobrazí alternativní text, uživatel si může alespoň představit, co tam asi tak mohlo být.

Když si vypli obrázky, tak je to přece jejich problém, ne? Jak se to vezme. Ano, je to jejich problém, ale zároveň by uživatelé neměli přijít o žádnou podstatnou informaci, kterou by vyčetli z obrázku, alespoň v rámci možností. Především se tedy jedná o obrázkové odkazy. Pokud u takových obrázků nenadefinujete alt, uživatel s vypnutými obrázky neuvidí nic a nemůže se tak dostat dále, zůstane trčet třeba už na úvodní stránce. Jenom proto, že jste nedefinovali alternativní text. Navíc kdykoliv může dojík k nějakému selhání a obrázky se prostě nenačtou. Co pak?

Na můj web nechodí lidé s vypnutými obrázky. Poměrně klasická výmluva, která se nedá nijak dokázat ani vyvrátit. Jenže alternativní text se zobrazí pokaždé, když daný obrázek v tu chvíli není dostupný, což znamená i ve chvíli, kdy se celá stránka teprve načítá. Pokud máte například obrázkové menu a nepoužijete alt, uživatel musí počkat, než se všechny obrázky načtou a až teprve potom si může vybrat, kterou položku si zvolí. Pokud ovšem alt použijete a vyplníte, uživateli se okamžitě namísto ještě nenačtených obrázklů zobrazí alternativní text a může tak již vesele vybírat, na který odkaz dále klikne.

A co když mám pouze dekorativní obrázek, který nemá žádný smysl? U dekorativních obrázků se to řeší tak, že se atribut alt do obrázku vloží, ale již se nenapíše samotný obsah altu. Prostě bude alternativní text prázdný, tudíž se namísto dekorativního obrázku nezobrazí nic, logicky. U dekorativních obrázků nikdy navypisujte obsah altu, protože není příliš dobré, když namísto úžasné a skvostné grafiky máte najednou text jako “modrý oblouk” nebo “dvě soustředné kružnice v gradiálním přechodu”. Prostě a jednoduše ho nechte prázdný: <img src=”obrazek.jpg” alt=”” width=”50” height=”50”>. Nejideálnější řešení je ovšem umisťovat dekorační obrázky přes kaskádové styly.

Prázdný alt? Co to je za blbost? Proč ho rovnou nevynechám?! Má to především dva důvody, a ani jeden z nich nespadá přímo do použitelnosti. První důvod je validita, chybějící alt u obrázků se považuje za chybu a stránka pak není validní. Druhý důvod spadá do přístupnosti. Pokud například chybí alternativní text, hlasová čtečka si s obrázkem poradí tak, že přečte jeho název, který mnohdy nevystihuje jeho podstatu. A i kdyby vystihoval - u dekoračních obrázků nemá čtečka přečíst nic, avšak i v těchto případech by přečetla název obrázku, takže zase špatně. Tudíž za této situace je jediná správná cesta prázdný alt.

Pokud je obrázek v okolním textu dobře popsán, není alt potřeba. K tomuto tvrzení bych přidal ještě jedno “pokud” - pokud si ten text uživatel přečte, což se mnohdy neděje. Právě obrázky mohou nalákat uživatele, aby si daný text přečetl, ne naopak - text nebude lákat k tomu, aby se uživatel podíval na obrázky. Právě proto si ten obrázek alt zaslouží, aby, i když se nezobrazil, mohl plnit alespoň poloviční funkci. I (ne)obyčejný alt může nalákat. Dále - uživatel má právo vědět, co na tom obrázku je, aniž by kvůli tomu musel číst sálodlouhé odstavce. Pokud by se obrázek zobrazil, také by nemusel číst půlku stránky aby pochopil, co na tom obrázku je.

Takže jak tedy má ten alternativní text vypadat? Nepište do altu dlouhé romány, uživatel si nebude za pomocí vaší půlstránkové recenze představovat jak vypadá vaše kočka. Stručně a jasně vyjádřete, co na obrázku je a případně co se tam děje. Takže pokud tedy máte na webu obrázek, jak vaše kočka Micinka honí u vás v obýváku nějakou myš, napište tam třeba tohle: Naše kočka Micinka chytá myš. Stručné - jasné - výstižné. Můžete pochopitelně upřesnit kde se tak děje a přidat “v obýváku”. U položek v menu pak stačí opsat to, co je na obrázku. Pokud máte odkaz “kontakty”, vepište do altu “kontakty”.

Aha, takže alternativní text je asi důležitý. Ano:-)

Včera jsem se opět začetl do tohoto kontroverzního webu s alternativním pohledem na svět, lépe řečeno, s alternativním pohledem na konsorcium.

Pokud webylon.info ještě neznáte, tak jen tak ve stručnosti - je to web zabývající se především kritikou w3c. Není to ovšem směska blábolů, ale rozumné úvahy a dedukce, autor (Chamurappi) ví moc dobře o čem mluví, stránky w3c má velmi dobře (dokonale?) prostudované a donutí nás všechny se nad smyslem konsorcia zamyslet. Pokud se o html, xhtml, validitu a nevaliditu nijak nezajímáte, návštěva webylonu pro vás může být zajímavá i tak, neboť tam naleznete velmi dobře zpracovanou historii www, které pozvolna přechází ve vznik konsorcia a následnou kritiku této instituce.

Je fajn, že se někdo postavil proti všemocnému konsorciu, které diktuje podmínky a občas také ničí spolupráceschopnost. Autor má ve všech bodů patrně pravdu, ale jako celek se mi to jeví podivné.

“Webylon vyhrává bitvy, ale prohrává válku.”

staré Timyho přísloví

Možná to je i tím, že z celého webu vlastně není pochopitelné, kam autor směřuje, co nám chce říci (tedy kromě toho, že nemá rád w3c). Dobře, konsorcium je špatné, ničí spolupráceschopnost, validita je zbytečná, xhtml nemá budoucnost.

A co teď? Jak teda máme psát weby? To už jsem se tam nedozvěděl anebo neumím číst mezí řádky. Čí pravidla máme dodržovat? Nebo se máme řídit vlastním zdravým rozumem? Asi ano, tohle se mi jeví jako nejpravděpodobnější varianta. Jenže teď nastává problém. Kolik lidí má natolik “zdravý” rozum, aby si dovolilo psát html bez pravidel, respektive podle pravidel, jaké si sám určí?

Tohle se mi zdá jako největší problém webylonu. Když si třeba představím nějakého začínajícího webdesignéra, který se snaží dodržovat standardy, snaží se psát validní kódy a pak najednou přijde na webylon a zjistí, že celé konsorcium je vlastně jenom obyčejná banda vykuků, která ničí spolupráceschopnost, co udělá? Buď tomu nebude věřit a bude se nadále snažit psát validní kódy nebo se nechá webylonem přesvědčit o škodlivosti w3c a začne psát nevalidní, nepěkné a mnohdy prasácké html. A když mu se ho někdo zeptá proč píše prasácký kód, řekne, že w3c je nesmysl a odkáže tazatele na webylon (ačkoliv tam o tom, že bychom měli psát prasácký kód, není pochopitelně ani řádka). I proto se mi webylon jeví jako odjištěná zbraň.

Osobně budu radši dodržovat špatná (ne_úplně_dokonalá) pravidla konsorcia, než abych si plácal html jak chci, páté přes deváté a šesté přes dvanácté. Vím, že kdybych nedodržoval žádná pravidla, skončilo by to takhle. Na validním kódu nevidím osobně nic vyloženě špatného, neboli validním kódem nic nezkazím. Už z tohoto důvodu je lepší, když se začátečník snaží dodržovat standardy, než když si vládne vlastní html anarchií. Žádná pravidla nejsou dokonalá, nic není dokonalé, tak proč by w3c mělo být? Všechno má své mouchy, ale to ještě není důvod k tomu to hned zatracovat.

Poslední dobou si všímám na diskusi zvýšený počet dotazů ohledně tagu marquee a v živé ukázce ho také vídám nějak častěji, než bych si přál.

Takže proč tento tag nemám rád?

• Běžící text upoutává zbytečnou pozornost. Pokud chceme udělat část textu nějak viditelnější, existují lepší a elegantnější způsoby, než běžící text (například změna barvy, tučné písmo, změna pozadí daného textu, kurzíva, velikost textu apod.)

• Špatně se čte. Musím ho číst v kuse, od začátku do konce. Nemůžu na chvíli uhnout pohledem někam jinam, protože by mi text ujel a musel bych čekat, než pojede celý znova.

• Text může brouzdat po stránce příliš rychle, než abych ho vůbec stačil číst. Nebo naopak příliš pomalu a pak to uživatele zdržuje. Každopádně se takový text čte špatně, protože nás nutí přizpůsobit se rychlosti textu.

• Musím si textu všimnout opravdu hned na začátku, pokud si ho všimnu v půlce, nebudu ho číst a nebudu ho nijak sledovat, takže je velká šance, že začátek textu znovu nestihnu.

• Krátký běžící text (upoutávky na SUPER NOVINKY a na další super věci) jsou povětšinou trapné a mě osobně spíše odradí, než abych na daný odkaz kliknul.

• Hlavní síla běžícího textu je v tom, že takřka okamžitě na sebe strhne veškerou pozornost. Pokud si ovšem text přečtu a chci se věnovat zbývající části webu, text stále běhá a vyrušuje mě tak ze soustředění na zbytek webu.

• Dále prosím vás nezkoušejte žádné extravagantní pokusy jako třeba do marquee umístit menu nebo nadpis stránky. Když už se ho opravdu rozhodnete použít, tak ne pro nic, co je důležité pro navigaci stránci.

• Opravdová prasárna je nacpat do marquee třeba obrázek. Světe div se, ale funguje to, obrázek se pohybuje zároveň s textem (klidně i bez textu když tam není, pochopitelně). Když pominu fakt, že už to samo o sobě je dost velký nesmysl, můžu přidat i jeden objektivní důvod - můj starý počítač obrázky nestíhal přemisťovat a trhal se, jako když videem přetáčíte kazetu za chodu.

• Ještě větší prasárna je pak nacpat do marquee celé body, opět to funguje. Ale to už je opravdu velké sci-fi (nebo spíš horor).

• Důležitá věc: když už marquee používáte, nechte běhat pouze jeden text, více běžících textů na jedné stránce už je opravdu příliš velký cirkus. Stává se to nepřehledné a pouze tím umocňuje šestý bod - neustálé vyrušování od čtení zbytku webu.

Chápu, že zejména začátečníci musí být tímto tagem přímo nadšeni, protože aby se v jinak statickém html něco hýbalo - a to jen za pomocí jediného tagu! - je příliš velké pokušení, než aby se mu dalo odolat. Dále chápu, když se toto objeví na nějakých porno stránkách, kde o nějakém narušení koncentrace nemůže být řeč, vzhledem k dalším tisícům blikajících bannerů.

Ale na solidních stránkách bych se tomuto tagu vskutku vyhýbal nebo bych si moc dobře rozmyslel, jestli tam běžící text skutečně plní svůj účel a jestli by nebylo lepší umístit někde normání statický text. Mnohem použitelnější se mi už jeví nechat měnit celý text najednou, něco jako seznamácké aktuality.

Kdysi jsem si půjčil knížku o Taoismu a zaujala mě tam jedna minipovídka, spíše taková příhoda či moudro. Dneska jsem si na ni vzpomněl a dotyčnou knihu půjčil znova.

Zdálo se Čuangovi, že je motýl, jenž poletuje kolem, motýl se cítil motýlem, nic mu nechybělo, nevěděl, že je Čuang. Náhle se probudil a ustrnul, je Čuang! A teď neví - zdálo se Čuangovi, že je motýl, nebo se zdá nyní motýlu, že je Čuang? Čuang nebo motýl, přece tu musí být nějaký rozdíl! A tomu se říká proměnliost věcí.

Stává se vám, že projíždíte svůj oblíbený web a narazíte na nějakou chybu? Co uděláte? Napíšete to autorovi nebo ho s tím nebudete otravovat, konec konců je to přece jeho problém…

Často se potýkám s tímhle problémem. Na chyby narážím pořád a pomalu na každém webu, ale přece jenom málokterá by stála za zmínku, takže v 99% případů ani neuvažuji, že bych autorovi napsal. Mnohdy to jsou vlastně jen subjektivní názory. Ale přece jenom - to jedno procento existuje. Co pak?

Už jsem několikrát psal autorovi nějakého webu, že tam má tu a tu zásadní chybu. Dost často to bylo špatné zobrazení stránky v alternativním prohlížeči. Jako příklad může výborně sloužit stránka grafika.cz, kde se ve Firefoxu zobrazuje o stupeň menší písmo a stává se tak prakticky nečitelným. Je to už hodně dlouho, co jsem jim to psal a nic se neděje. Přitom by stačilo přepsat jednu vlastnost.

Asi jenom jednou se mi stalo, že by autor nereagoval vůbec. Většinou odepsal a přislíbil brzké vyřešení chyby. Docela jsem se divil, ale obvykle byla chyba skutečně vyřešena. Problém ale nastává, když na stejném webu najdu další chybu. Mám jim znova napsat? Když jim napíšu jednou, tak je to v pohodě. Ale když už jim napíšu podruhé, potřetí… to už jsem tak trochu za rejpala a to není pěkné označení.

Občas se mi také nechce otevírat gmail a psát někomu, že mu to vůbec nefunguje, ale pokud se jedná o nějaký můj opravdu oblíbený web, tak se většinou přemůžu. Nejsem ještě takový paranoik, abych psal autorovi chyby, když jsem se na jeho web dostal poprvé v životě a to ještě náhodou…

Mezi ochotné lidi patří zejména Yuhů - když mu napíšu o nějaké chybě na jakpsatweb.cz, odepíše, poděkuje, opraví. Dále třeba Michal Illich nebo respektive celé Jyxo. Identický průběh jako s Yuhůem. Méně ochotné jmenovat nebudu, vlastně jich ani moc není (kromě výše zmíněného).

Co vy? Už jste někomu psali, že má na webu nějakou chybu? Byla poté chyba opravena nebo ne?

Martin Snížek už včera napsal pěkný článek o chybových hláškách obecně, já bych zde však zmínil pár slov přímo o chybové stránce webu.

Chybovka (404) je stránka, která se uživateli zobrazí, když na vašem webu zadá špatnou (neplatnou) adresu. Pokud nevíte jak stránku vytvořit, podívejte se například na Jaryho web nebo na jakpsatweb.

Teď už k tomu, co by měla stránka obsahovat.

Je dobré, když je chybová stránka zhotovena ve stejném designu jako zbytek stránky. Měla by obsahovat všechny základní rysy a prvky webu jako je například logo, nadpis, menu, patičku, apod. Pokud se na chybovou stránku uživatel dostane z úplně jiného webu, měl by z ní poznat, o jakou stránku se jedná (aneb stále platí zásady mého předchozího článku - Kde to sakra jsem?!). Právě proto jsou špatné stránky, které obsahují pouze prostý text oznamující chybovou stránku. Ale zase platí první zásada použitelnosti - používat zdravý rozum. Nic se nesmí přehánět, takže u velkých webů by se některé prvky dokonce měly vypouštět, aby se chybová stránka nenačítala zbytečně dlouho (např. různé katalogy, zpravodajské web apod.).

Uživatel musí být důrazně upozorněn na to, že se dostal na chybovou stránku. Nejlépe textem “Požadovaná stránka nebyla nalezena” nebo zkráceně “Stránka nenalezena”. Tento text by pak měl být jednak v titulku stránky, ale především na samotné stránce, nejlépe jako h1 nadpis, případně h2, pokud je nadpis h1 název webu.

To samozřejmě není všechno. Měla by následovat omluva - tím nikdy nic nezkazíte - kde stručně a jasně vysvětlíte, že stránka na tomto webu nebyla nalezena. Jak už zmiňuje Martin Snížek, důležité je podat řešení. Nabídněte uživateli nějakou alternativní cestu, kde může najít, co původně hledal. To znamená poslat ho na úvodní stránku webu nebo třeba nasměrovat ho na vyhledávací formulář (pokud ho tedy máte). Další varianta je například odkaz na přehlednou mapu webu. Můžete také vyzvat uživatele, aby zkontroval zadanou adresu, jestli se tam nevyskytuje nějaký jasný překlep.

Na chybovou stránku se uživatel dostane zpravidla buď zadáním špatné adresy nebo kliknutím na špatný odkaz. Ten může být buď někde na cizím serveru nebo také na vašich stránkách. Není proto od věci požádat uživatele, aby vám - v případě že kliknul na špatný odkaz právě na vašem webu - poslal upozornění na chybný link.

Poměrně zajímavé řešení zvolil seznam.cz. Při zadání nějaké neexistující adresy se dostanete na normální chybovou stránku, která se vám ale po několika vteřinách sama přesměruje na hlavní stránku seznamu. Zajímavé řešení, jen mi tam chybí jedna věc - upozornění na přesměrování. Nemám rád, když se mi stránka sama od sebe přesměruje, aniž bych o tom věděl nebo aniž bych cokoliv udělal (což mimo jiné odporuje pravidlům přístupnosti, konkrétně bodu 7).

Samozřejmě můžete používat i další chybové stránky, nejenom 404. Vhodná je určitě vlastní chybovka na chybu 403 Forbidden.

Na konec pár příkladů, jak by to mělo a jak by to nemělo vypadat:
pristupnost.nawebu.cz/baf.html - takhle by to rozhodně vypadat nemělo:-)
visaci.cz/baf.html - takhle také ne… tedy alespoň na seriozních stránkách
www.h1.cz/baf.html - takhle už by to vypadat mělo

Tak mám nové a snad i konečné logo! Autorkou je mamba, jedna pěkná slečna, která fotí rozhodně zajímavé fotky. Některé jsou také k vidění na jejím blogu.

Po několika eskapádních obrázků, které jsem v logu vystřídal, konečně něco alespoň trochu normálního. Takže doufám, že se vám bude nové logo líbit stejně jako mně a pokud ne, tak za to rozhodně nemůže autorka Mamba, nýbrž já a má úprava původní fotografie, která byla bohužel na logo příliš velká.

Článek přesunut na matematika.havrlant.net.

Po přečtení článku na blogu Radka Hulána jsem konečně pochopil, v čem tkví základní princip SEO.

Pokud chcete rapidně zvýšit svou návštěvnost, musíte vědět, co zrovna letí. Musíte psát o věcech, které jsou zrovna “in”, co lidi baví číst. Před nedávnem to třeba byl fenomén SuperStar. Teď se vyplatí psát například o VyVolených nebo BigBratrovi, jak nám vlastně názorně předvedl pan Hulán.

Důležitá jsou slova, která musí být v čláku obsažena. Ideální je kupříkladu slovo “nahý” nebo ještě lépe “nahá” a k tomu nějaká dotyčná osoba z VyVolených. Pokud pak někdo zadá do vyhledávače “nahá (ta dotyčná)”, máte velkou šanci, že se objevíte na předních místech (ne-li dokonce na prvním) a že na váš odkaz uživatel klepne. A návštěvnost jenom roste.

Další ideální slova jsou například sex, porno - tedy nejlépe ještě ve spojení s někým slavným, jestli si chcete zvýšit návštěvnost zahraničních uživatelů, hodí se například spojení “pamela anderson naked”, google si vás zaindexuje a uživatelé si už k vám cestu najdou, nemusíte mít obavy. Pokud vám stačí příliv českých návštěvníků, určitě se vyplatí spojení “porno ester ládová”.

Článek, ve kterém se budou tyto klíčová slova vyskytovat, nemusí být nijak dlouhý, stejně nám jde pouze o jeho samotný název, kde je obsaženo to nejdůležitější. Pokud přeci jen chcete nějaký delší článek napsat, doporučuji neustále opakovat ony klíčová slova.

Takže pokud spravujete web například o kosmonautice a máte zoufale nízkou návštěvnost a chtěli byste si ji zvýšit, musíte někde na ten web umístit umístit článek přibližně takového znění:

nadpis: “Nahá Britney Spears a sex na pláži”
text článku: “Nahá Britney Spears si užívala divokého a vášnivého sexu na pláži se svým nahým přítelem Justinem Timberlakem, který je z dřívějška znám jako pornoherec. Po chvíli se k nim přidala nahá Carmen Electra a spolu s nahou Angelinou Jolie, která přišla záhy, započali opravdové, z části lesbické, sexuální orgie.”

Tato délka je dostačující, klíčových slov je také dost, takže už se jen musíte připravit na velký příval návštěvníků. Po pár týdnech pravděpodobně zjistíte, že váš článek o Britney Spears má několikanásobně větší návštěvnost než zbytek stránek o kosmounautice, takže můžete své staré stránky s klidem v srdci zrušit a začít psát pouze takovéto články a vydělávat na reklamě. Pro větší úspěšnost ještě text překládejte do několika světových jazyků a úspěch je zaručen.

Tak jsme dostali za domácí úkol napsat rozbor nějaké básně od Jiřího Ortena. Jelikož mi to zabralo docela dost času - nějak nejsem zvyklý na to psát úvahy na básničky - dávám to alespoň sem na blog, ať víte, jak takový rozbor vypadá.

Jiří Orten: Lítost
Nesmírně suché jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme
(tak hezká lítost to je
jako když dívka která dříme
neví koho si ve snu zamiluje
a vzdychá tiše jako by se usmívala)

a je mi líto radosti že lhala
(to ale chvěji se a lehýnce mne mrazí
mladá a svěží zima
ta zima kterou vždycky doprovází
úzkost jez započíná
už dávno předtím v srdcích mladých matek)

Ach je mi líto nenarozeňátek
že nepoznala smutek narození
že zklamání a zradu neviděla
že neklopýtla na veliké zemi
a do nebe se vznesla bez anděla

Nesmírně scuhé jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme

Rozbor:
Jiří Orten svou nádhernou báseň začíná těmito slovy: nesmírně suché jsou dnes rty mé, čímž nám patrně chtěl naznačit, že ho něco užírá zevnitř, že se cítí jako by mu takříkajíc uletěly včely. Ale stejně tak je možné, že tím chtěl pouze naznačit, že má žízeň, že již dlouho strádá bez vody, někde opuštěn, samoten.

Na dalším řádku se píše, a je mi líto tmy, pro kterou nevidíme. Tma zde nejspíše představuje něco abstraktního, těžko pochopitelného. Možná, že tou tmou autor myslel něco, co nám brání v pohledu dále. Něco v nás, co nás nutí se neustále ohlížet a vracet se zpět. Ovšem musíme se na tuto řádku podívat i z druhého úhlu pohledu. Třeba tou tmou je myšlena skutečná tma, ve které se náhle básník ocitl. Možná, že již z té žízně, o které mluvil na předchozím řádku, dostává nějaké halucinace, či pomalu upadá do bezvědomí.

Třetí část básně začíná závorkou, čímž nám chtěl básník říci, že tento text jde tak trochu mimo hlavní dějovou linii, respektive ji pouze lehce rozšiřuje. Text v závorce tedy zní takto: tak hezká lítost to je jako když dívka která dříme neví koho si ve snu zamiluje a vzdychá tiše, jako by se usmívala.

Ano, toto je poměrně jednoznačná pasáž, kdy autor básně přirovnává svou lítost k dívce, která se ve snu zamiluje - pravděpodobně do muže. Dívka ovšem neví, že to je pouze sen, takže se usmívá a věří, že její nová známost jí už nikdy neopustí, že spolu budou navěky. Krásný sen, který se však brzy rozplyne jako pára nad hrncem.

V druhé sloce již opět pokračuje hlavní dějová linie a sice další básníkovou lítostí: A je mi líto radosti že lhala. Tento poměrně jednoduchý verš nám říká, že básník lituje něčí radosti ze lži, což je pochopitelně nehezký čin.

Poté opět přicházejí další závorky a další rozvinutí dějové linie. To ale chvěji se a lehýnce mne mrazí mladá a svěží zima ta zima kterou vždycky doprovází úzkost jež započíná už dávno předtím v srdcích mladých matek.

Tato část textu není příliš jasná, autor patrně necítí k oné dívce pouze lítost, ale také něco jiného. Mrazí ho mladá a svěží zima, což by se dalo vyjádřit jako že se cítí být rozrušený, ne zcela ve své kůži. Podle dalšího textu lze usoudit, že spolu čekali dítě - úzkost jež započíná v srdcích mladých matek.

Poslední sloka je již poměrně jasná, autorovi je líto nenarozeňátek - jeho milovaná dívka patrně o své dítě přišla za blíže nespecifikovaných okolností. Na dalším řádku dokonce lituje, že jejich dítě nevidělo zklamání a zradu, či že neklopýtlo na veliké zemi. Tím vším chtěl básník říci, že život dítěte by možná nebyl jako z bavlnky, ale i tak by stálo za to žít. Na posledním řádku této sloky říká - a do nebe se vznesla bez anděla. Tento verš je zřejmý, básníkovi je líto, že jeho dítě zemřelo ještě než se narodilo.

V posledním dvouverší, které je identické s prvním dvouverším, básník opět říká, že má suché rty, čímž zase naznačuje svou úzkost a bezmocnost. Tím tato poměrně smutná báseň končí.

V Opavě dne 28.září

Lukáš Havrlant

Pokud uživatel přijde na vaší stránku, první co potřebuje vědět je, kde se vlastně dostal. Co je to za stránku a co mu může nabídnout. Na webu ho musí něco zaujmout, něco, co mu je dostatečným důvodem k tomu, aby nezmáčkl v prohlížeči tlačítko zpět.

I. Titulek stránky by měl být co nejvíce srozumitelný a pochopitelný, časté bývá spojení názvu firmy a stručné shrnutí, co tato firma nabízí (případně slogan firmy) - alespoň na hlavní stránce webu. Mnohdy bývá titulek stránky to první, co uživatel vidí, než se mu načte alespoň část stránky, takže se opravdu vyplácí udělat ho smysluplný.

Každá stránka na webu by také měla mít jiný titulek. Poměrně časté jsou případy, kdy má celý web statický titulek - například “Osobní stránky Lukáše Havrlanta”. Poznáte z tohoto titulku, zda se nacházíte v sekci “kontakty” nebo “o mně”?

Pravděpodobně vás ale napadlo, že pokud bude titulek pouze “kontakty”, těžko z toho uživatel pozná, jestli jsou to kontaky na Lukáše Havrlanta nebo na seznam.cz. To se dá jednoduše vyřešit - do titulku přidáme název firmy/webu. Jestli dát nejdříve název firmy a až poté konkrétní stránku nebo naopak je docela jedno.

Například stránky Dobrý web a H1 vytvářel prakticky stejný tým a na obou stránkách je titulek řešen jinak. Na dobrém webu je nejdříve název konkrétní stránky, kde se zrovna nacházíme a až poté název firmy, kdežto na H1 je tomu přesně naopak.

Ale měli byste ještě pamatovat na jednu věc - hodně lidí používá Firefox či Operu, kde se stránky dají otevírat v záložkách, a pokud bude titulek příliš dlouhý, do záložky se prostě nevleze a stává se tak nepoužitelný. Samozřejmě se vždy nepodaří vměstnat titulek do záložky, ale na druhou stranu - do titulku rozvité věty opravdu nepatří.

II. Po zobrazení hlavní stránky by si měl být uživatel jist, co mu stránka může nabídnout, aniž by o tom musel nějak dlouho přemýšlet nebo, nedejbože, hledat tuto informaci na dalších stránkách webu.

Každý web by měl mít své logo, které by mělo být tématicky stejné/podobné s tématem webu. Na stránce by také měl být nějaký slogan, který by opět měl upřesnit, o čem daný web je (příklad: Váš pomocník pro úspěch na internetu - slogan Dobrého webu). Umístění loga bývá většinou vlevo nahoře, slogan jak kde, většinou někde blízko loga.

Další důležitou roli hraje grafika - obrázky. Vhodně zvolená grafika může opět hodně dopomoci určit obsah webu. Ukázková stránka je kupříkladu stránka škoda auto. Už když se podíváte na ty obrázky, vidíte, že ten web asi bude o autech. Nebo třeba tento zahraniční server. Nemusíte ani umět anglicky abyste pochopili, že se web zabývá prodejem knih.

Text na hlavní stránce by měl uživatelům stručně přiblížit, čím se web zabývá. Žádné dlouhé romány, ideální je dokonce psát v odrážkách, někteří uživatelé jsou dost líní. Mě samotného většinou nebaví číst celý odstavec jen abych se dověděl, o čem že to vlastně ten web je.

Opravdu dejte na hlavní stránku pouze ty nejdůležitější věci, nesnažte se okamžitě prodat všechno. Není nic horšího, než přeplácaná úvodní strana. Je lepší, když uživatel nalezne třeba jenom okruhy, kterými se daný web zabývá, než abyste mu okamžitě naservírovali úplně všechno.

Zkrátka u dobře navržené hlavní stránky poznám čím se web/firma zabývá, aniž bych si přečetl jediný odstavec textu.

III. Menu musí být dobře viditelné, nesmí být někde schované, nesmí být “nenápadné”. Kam umístit menu, aby bylo dobře nápadné? Těžko říci. Začnu tím, kam menu rozhodně nepatří - dolů. Menu na spodek stránky opravdu nepatří, učinili byste z něj nejnenápadnější prvek na stránce. Někteří lidé si patiček na stránce ani nevšímají, těžko po nich pak můžete chtít, aby ve stejných místech hledali menu.

Takže zbývají v zásadě tři možnosti - vlevo, vpravo nebo nahoře vodorovné záložky. Všechny tři možnosti jsou správné a neodvažuji se tvrdit, která je správnější. Kdo si chce přečíst několik různých názorů na tuto tématiku, doporučuji článek na intervalu - Kam patří menu + komentáře.

Položky v menu musí být jasné, jakmile uživatel zjistí, k čemu váš web slouží, bude se chtít dozvědět něco bližšího (pokud ho tedy vaše stránky zaujaly, pochopitelně). Sekci kontakty nazvěte prostě kontakty, nevymýšlejte nic zbytečně složitého, stejně tak ostatní odkazy v menu.

Menu je na stránce nejdůležitější navigační prvek, proto by se měl načíst co nejrychleji. Nepoužívejte proto obrázkové odkazy, máte-li třeba deset položek v menu, každý odkaz jeden obrázek o velikosti dejme tomu 1kB. Celkem to tedy máme deset kilobajtů, což třeba modemu může trvat tři, čtyři vteřiny než to stáhne.

Kdybyste použili normální textové menu, uživatel už by jsi dávno mohl vybírat, na který odkaz klikne. Proto, když už tedy přeci obrázkové menu použijete, vepište obrázkům alternativní text (atribut alt=”popisek obrázku”).

IV. Za každé situace musí být zřejmé, v které sekci webu se uživatel nachází. Nikdy si nemůžete být jistí, odkud a hlavně kam uživatel přijde. Někteří uživatelé totiž nemusejí přijít nejprve na hlavní stránku a až poté se vrhnout na některou z podstránek.

Dva nejčastější případy jsou, když se uživatel na vaší stránku dostane z výsledků vyhledávače - ten může přímo odkázat na některou z podstránek a pokud máte špatně sestavenou navigaci, uživatel prostě nebude vědět, kde se nachází. Druhý případ je, že někdo odkáže nějakou stránku z vašeho webu, protože potřebuje odkázat jen na určitou informaci, kterou tam zrovna máte.

Z tohoto důvodu by měl být v menu vždy označený odkaz, který je právě aktivní, kde právě je uživatel. Podívejte se například na tuto stránku O Flashi. Když se podíváte na pravé menu, lehce poznáte, v které části jste se ocitli - Cykly. Ale když se podíváte na horní menu - v které sekci se nacházíte? Nepoznáte, aktivní odkaz není nijak označen.

Ještě lepší způsob než tento, je použít tzv. drobečkovou navigaci. Prostě budete vypisovat cestu od hlavní stránky až po stránku, kde se nachází uživatel. Když se podíváte nahoru této stránky (pod logo), uvidíte takovouto drobečkovou navigaci: Blog > timyBlog > září 2005 > Kde to sakra jsem?!. Jako oddělovač se doporučuje používat právě tato ostrá závorka, ostatní znaky již nejsou tak intutivní. Ale i tento způsob má svá úskalí - uživatel si drobečkové navigace nemusí všimnout. Zvýrazněné položky v menu si všimne spíše.

Naše profesorka z biologie měla nějakou akci na vedlejší škole, tudíž jsme na dnešní hodinu biologie dostali supla. Už když tato profesorka vešla do třídy, tvářila se jako kakabus a bylo vidět, že jí to tady pěkně štve.

To potvrdila hned vzápětí, protože dost nervózním tónem “poprosila” službu, aby smazala tabuli a donesla třídnici. Hned potom se začala zajímat, co jsme brali minulou hodinu. Prokaryotní buňku, odpověděli jsme.

Samozřejmě jí nenapadlo nic lepšího, než nás začít v lavici zkoušet. První otázku jsme ještě nějak horko těžko zodpověděli - Lukáš, jeden z mála lidí, kteří té bilogii fakt rozumí, totiž zrovna šel pro tu třídnici:-) Profesorka byla ale stále mrzká a když se jí na otázku «kdy se objevila první prokaryotní buňka» dostalo odpovědi «že to bylo až někdy po bitvě na Bílé Hoře», rozdala nám papíry a psala se písemka.

Dvě skupiny, každá po jedné otázce. Druhá skupina mělo cosi o obalu buňky, co jsme měli my, to už fakt nevím. Každopádně na tabuli visel plakát nějaké buňky, tak jsem to obkreslil a opsal. Že prokaryotní buňka nemá jádro jsem zjistil až po písemce.

Každopádně když si profesorka prohlédla několik našich prací a seřvala nás jak jsme blbí, uklidnila se a začala s ní být i docela zábava. Asi nám prostě jen chtěla dokázat, že je chytřejší než my. Hmm

Článek přesunut na matematika.havrlant.net.

Takže tohle je takový oddychový a nenáročný článek o mém oblíbeném seriálu. Nevím ani proč, ale kdysi jsem se na něj začal dívat a dnes na něj nedám dopustit. Přijde mi to zábavnější, než se dívat na VyVolené nebo BigBrothera.

Tenhle seriál mě prostě baví. Ne že bych se díval na každou telenovelu, která v televizi běží, spíš právě naopak, ale Rodinná pouta mě chytla prakticky od začátku. Má to děj, možná, že kýčovitý, ale má. Je to pohodový seriál, u kterého se člověk krásně odreaguje.

S nadšením se těším na každý další díl, čekám, kdy už konečně Bořek Wágner konečně prokoukne tu svoji potvoru Simonku a vyběhne s ní. Honza Skála už se dal dohromady s Marií Boháčkovou, takže teď už můžeme jenom čekat, jestli se náhodou nerozejdou a jejich vztah nevezme stejný průběh jako kdysi Adamům a Evy. No, uvidíme.

Veronika Konečná začala nedávno chodit s Kučerou, Ivana jí to vymlouvá - není divu, když je to její bývalý manžel, který jí mlátil. Však ona to Veronika jistě brzy zjistí a dá se dohromady s Mirkem Boháčkem, který má taky bradku:-) a bude to láska na celý život.

Docela zajímavou roli má v seriálu Petr Vondráček alias Viktor Švarc. Vesele si brnká na piano, občas si střihne nějakou tu křivárnu, ale jinak je to kamarád na celý život. Však on mu strýček Hynek ještě přišlápne hřebínek. No, uvidíme, jak to všechno vlastně skončí.

Ale všimli jste si, že nejdříve byli všichni - co se týče tak velkého projektu jako Rodinná pouta dozajista jsou - strašně skeptičtí, nevěřili tomu a nevsadili by ani zlámanou grešli, že by Rodinná pouta vůbec někdy skončila jako druhý nejúspěšnější seriál minulého roku? Alespoň v Týtý.

Jenže stalo se tak a najednou Nova vytasila trumfy v podobě ještě více nekonečného seriálu Ulice a dalšího seriálu Ordinace v růžové zahradě. Nevím, ani jedno jsem neviděl a ani to neplánuji, protože mi to přijde jako ubohá kopie Rodinných pout, prostě Nova se snaží jen svést na úspěchu pout.

Televize Nova mi stejně přijde poslední dobou celkově tak nějak přešlá, ospalá, trapná. BigBrother je totální propadák, Ulice a Ordinace si myslím nebude nějaký extra hit a nějaký megafilm jsem už neviděl hodně dlouho. Poslední film, který jsem na Nově viděl byl Šestý smysl, předtím dlouho nic. A navíc to stejně byla už repríza, žádná premiéra.

Už by zase měla přijít s něčím novým. První řada SuperStar byl jejich poslední velký úspěch a už přeci jen nějaký pátek od té doby uběhl a kde nic tu nic. Prima je válcuje s VyVolenými, už i čt1 s Poštou pro tebe měla větší sledovanost než BigBrother (asi to nijak nedoložím, ale někde jsem to četl - když tak mě někdo opravte). Rodinná pouta také jasně vedou a tím, že Nova pustí pošesté M.A.S.H. a posedmé Cobru11 si krk nezachrání.

Dnešní článek bude věnovám odkazům - jak psát, aby byly dobře vidět a přitom nevadily uživateli ve čtení. Pryč jsou totiž doby, kdy odkaz byl v podobě klikněte zde. Takovýto odkaz je nejen proti použitelnosti, ale také proti přístupnosti.

I. Podtrhávejte všechny odkazy a nepodtrhávejte nic, co není odkazem. Už to, že tag {a} má od přírody nastavené nějaké podtržení znamená, že to asi nějaký smysl bude mít. Uživatel je zvyklý, že odkaz je podtrhnutý, pokud vidí podtrhnutý text, řekne si, aha tohle bude odkaz. Pokud vidí pouze nějak barevně odlišený text, řekne si, hmm, tohle je nějaký výrazný text, možná to je taky odkaz, zkusím to.

Sami vidíte ten rozdíl. Podtrhnutý a barevně odlišený text je uživateli vnímán bez pochybností jako odkaz. Naproti tomu, když vidí nějaký text, který je odlišen jinak než podtrhnutím (pouze barevně, tučné písmo, kurzíva apod.), budou chvíli váhat, jestli to je odkaz nebo není. Většinou to zjistí tak, že nad text najedou kurzorem myši a když se objeví ona pacička, zajásají. Opravdu nepodtrhávejte nic než odkaz, ani pokud by se jednalo o nadpis či něco opravdu významného. Důležitost nadpisu bývá dána v jeho velikosti a odsazením od textu a pro vyznačení důležitého textu zase slouží tagy jako {strong} nebo {em}.

Častým argumentem proti podtrženým odkazům bývá, že to není estetické. Osobně se přiznám, že jsem neviděl žádný web, na kterém by se mi podtržený odkaz hnusil. Ale budiž. Pokud tedy skutečně nechcete podtržené odkazy, vyberte si jiný způsob, jak je výrazně odlišit od okolního textu. Nejlépe pak ještě přidat nějaký symbol za odkaz, jako má třeba Pixy.

Navíc odkaz, který je odlišen pouze barevně má dvě zásadní negativa - designer může zvolit malou barevnou odlišnost od okolního textu (špatný kontrast) a odkaz se tak stane neviditelný a neviditelný odkaz = žádný odkaz. No a za druhé - uživatel si může myslet, že to je pouze zvýrazněný (nebo též důležitý) text, ne odkaz.

Samozřejmě toto pravidlo neplatí tam, kde je zcela evidentní, že se jedná o odkaz. Typický příklad je menu. Tam odkaz pochopitelně podtržený být nemusí, zde by to už opravdu vypadalo neesteticky. Běžnému uživateli je jasné, že v menu najde odkazy.

II. Z textu odkazu má být jasné, kam odkaz směřuje, takže odkazy typu klikněte zde jsou opravdu nepřijatelné a to hned z několika důvodů. Protože slovo zde je poněkud malé, dost špatně se na něj kliká. Z tohoto pohledu jsou mnohem lepší větší (delší) odkazy.

Dále pokud se podíváte na text odkazu - zde - poznáte, kam odkaz vede? Vede na stránku kontakty nebo na freepornxxx? To nezjistíte. Pokud by byl text takovýto - pokud máte nějaké dotazy, kontaktuje nás, je zcela jasné, kam odkaz vede, i pokud by text - kontaktuje nás - stál sám o sobě. Samozřejmě můžete namítnout, že i takovýto odkaz může vést na freepornxxx, ale to už je pak otázka důvěryhodnosti serveru, ne použitelnosti:-)

Poslední důvod je relativně jednoduchý a prostý - představte si, že si stránku vytisknete a všude tam bude text klikněte zde. Přinejmenším to bude vypadat dost blbě. Takže s tím souvisí další pravidlo -

III. Text odkazu má být součástí okolního textu, tudíž kdybyste z toho odkazu udělali normální text, nemělo by být poznat, že se dříve jednalo o odkaz. Odkaz by prostě neměl nijak razit z kontextu, měl by zapadnout mezi okolní text jako poslední díl skládanky. Příklad:

_…pokud jste postupovali správně, váš pracně vytvořený objekt se bude pohybovat za kurzorem. Výsledek si můžete prohlédnout. To ale není všechno, můžeme ještě…

_Zde odkaz není součástí textu, kdyby ten odkaz nebyl funkční, nedával by text smysl. Kde si mám ten výsledek prohlédnout? Nebylo by jednodušší dát odkaz takto?

_…pokud jste postupovali správně, váš pracně vytvořený objekt se bude pohybovat za kurzorem. To ale není všechno, můžeme ještě…

_Odkaz je nyní logičtěji vložený, zapadá do okolního textu a navíc je zřetelnější už jen ze samotného textu, kam daný odkaz vede. Samozřejmě ne vždy to jde zapsat odkaz tak, aby zcela zapadl do okolního textu a ještě bylo na sto procent jasné, kam vede. I z textu - pohybovat za kurzorem - není úplně jasné, kam odkaz povede, ale je to pořád jasnější, než z textu - můžete prohlédnout.

IV. U obrázkových odkazů by mělo být jasné, že se na ně dá kliknout. Nemyslím zrovna různé obrázkové tlačítka nebo (nedejbože) obrázková menu, ale různé “polodekorační” obrázky - třeba krásná rozevřená kniha, která je ve skutečnosti odkazem na knižní novinky.

Zviditelnit textové odkazy je jednoduché, stačí podtrhnout a změnit barvu písma a hned je to všem jasné, ale u obrázků je to horší. Pokud slouží obrázek jako odkaz, automaticky bývá ohraničen fialovým okrajem, který ale záhy autor nechá přes css zmizet, protože to vypadá děsně - bohužel to je ale pravda. Takže to chce jiný způsob.

Ideální je, pokud obrázek nemizí různě do ztracena, není po okrajích poloprůhledný apod. Vyjímku tvoří například logo, u kterého je naopak zvykem, že je klikací vždy. Také je velmi důležité, aby byl obrázek věcný, uživatel by si ho neměl splést s dekoračním obrázkem. Třeba na kniha.cz musí být všem návštěvníkům jasné, že obrázky knih zároveň slouží jako odkaz.

V. Používejte hover u odkazů, vypadá to lépe. Nemám pro to žádné logické vysvětlení, ale prostě uživatelé jsou zvyklý na to, že když přejedou kurzorem přes odkaz, něco to udělá. Většinou text změní barvu nebo se změní pozadí. Nepoužíval bych změnu z normálního písma na tučné, protože, obzvláště v normálním delším textu, se písmo zvětší a musí se přeskupit celý odstavec a vypadá to pak blbě.

VI. Stejné odkazy na stránce odlište různým titlem. Občas se stane, že použijete na stránce více stejných odkazů. Například odkaz - objednat - pokud je tento odkaz v rámci nějakého uceleného bloku, kde se popisuje jeden druh výrobku, většina uživatelů pochopí, který výrobek ten a ten odkaz objednává.

Jenže takovýto zápis odkazu není příliš přístupný pro různě hendikepované lidi, takže správně by měl odkaz obsahovat atribut title, který objasní znění odkazu. Takže by to vypadalo asi takto: {a href=”vyrobek_xyz.php” title=”objednat výrobek xyz”}objednat{/a}.

Atribut title můžete pochopitelně použít kdykoliv, když není zcela jasné, kam odkaz vede, nejenom když je na stránce vícero stejných odkazů.