Pohádka o ochranářích přírody

Ovšem co čert nechtěl, městečko mělo tu smůlu, že bylo na půl cesty mezi dvěma velkými okolními městy a tak čím více lidí mělo svůj vlastní automobil, tím více aut projelo naším krásným městečkem. Z počátku to nikomu nevadilo, aut jezdilo jen o trochu více než bývalo zvykem a dobrou náladu to nikomu ve městě nezkazilo.

Jenže auta neubývala, ba právě naopak, bylo jich stále víc a víc. Různě barevná auta různých značek se proháněla krásným městečkem jako by se nechumelilo. Spěchali, troubily na sebe a předháněly se. Na nejkritičtějších místech museli lidé čekat i několik minut, než mohli přejít cestu, proto se rozhodli postavit po městečku síť semaforů a přechodů a kde to bylo možné, vybudovali podchody.

Tím se situace na chvíli zlepšila, jenomže lidé si začali všímat, že jejich město již není tak čisté, jak bývalo. Auta zaprášila hlavní tahy městem, neukáznění řidiči vyhazovali z okna nepořádek, který patřil do koše a vůbec bylo najednou celé městečkou pokryté špínou.

Inu, situace v městečku již pomalu dosahovala vrcholu, proto se starosta rozhodl zakročit. Byl to člověk moudrý a vzdělaný, proto navrhl vybudovat obchvat kolem městečka, aby odklonil dopravu jinam. Celé městečko jásalo a všemi hlasy podpořilo jeho návrh. Slavnosti trvaly tři dny a tři nocy a každou noc se na náměstí konaly velké ohňostroje na počest novéhu obchvatu.

Hned další den se obchvat začal stavět, starosta položil základní kámen a za potlesku lidí z celého městečka popřál obchvatu co nejvíce let života a ještě více čtyřkolových návštěvníků. Obchvat se radostně každý dnem rozrůstal a zdálo se, že už nic nemůže zkazit radost obyvatel městečka z nově budovaného obchvatu. Jenže co se zdá, je sen.

Když byl obchvat z jedné třetiny postavený, objevil se u starosty zákeřný dopis. František Lesapán, ochranář přírody, stálo na zadní straně dopisu. Starosta se dal do čtení a s každým přečteným řádkem mu na hlavě vstalo třicet vlasů hrůzou. Pan František Lesapán totiž zásadně nesouhlasí se stavbou obchvatu, protože navrhovaný plán stavby obchvatu vede skrze hnízdo sýkorky koňadry, která už si na své hnízdo zvykla a bylo by tudíž nelidské a neetické, abychom ji odtamtud vyháněli jenom kvůli nějaké lidské rozmazlenosti.

Pan starosta je moudrý a nekonfliktní muž, proto se zeptal svých inženýrů, zda by nebylo možné postavit obchvat jinudy. Inženýři tři dny a tři noci přemýšleli a nakonec navrhli jinou trať, byť se stavba o pár korunek prodraží. Starosta souhlasil a práce opět započaly.

Jenže hned další den ráno už měl starosta na stole další dva dopisy. Tentokrát od pana Jiřího Veverky a slečny Jitky Potůčkové. Oba požadovali zastavení prací na obchvatu, protože navrhovaný plán vede skrze místo, kde se chodí každý den opalovat místní srnky a bylo by tudíž zavrženíhodné, kdybychom jim toto místečko zničili nějakým obchvatem.

A tak páni inžeýři opět zasedli u kulatého stolu a přemýšleli, až se jim z hlavy kouřilo a nakonec nalezli způsob, jak protáhnout kolem města obchvat, aniž by zničili hnízdo sýkorky koňadry a aby se srnky i nadále mohli chodit opalovat.

Ovšem hned další den měl pan starosta na stole tři dopisy od pánů Lištičky a Nejezkoně a paní Štěkalové. Všichni požadovali zrušení stavby obchvatu, neboť současný plán by zničil jediný šípkový keř v okolí dvouset metrů.

Když to pan starosta dočetl, vylovil z kapsy klíče, odemkl nejspodnější šuplík, kde měl schovaný svůj revolver a vystřelil si mozek z hlavy. Páni inženýři se sice ještě pokoušeli z vlastní dobré vůle přijít na čtvrtou verzi obchvatu, ale brzy se jim ta cesta začala cyklit a pány inženýry museli nakonec odvézt sanitkou do Bohnic, kde se dožili úctyhodného věku nejméně devadesáti let. A jak dopadlo naše krásné městečko? Všichni umřeli na rakovinu plic včetně pana Lesapána. A sýkorka koňadra se rok poté odstěhovala jinam.