Proč se hádáte?

Jaký vlastně máte důvod k tomu se hádat se svou drahou polovičkou?

Klasické rčení zní, že bez hádek by to ve vztahu byla nuda. Já si to třeba nemyslím. S jistou inkriminovanou osobou, rychle vymyslím přezdívku – třeba Daja, chodím přes rok. Za tu dobu jsme se ani jednou nepohádali. Za těch několik měsíců jsme se ani jednou nijak nerafli a dokonce musím říct, že jsme snad ani nedošli k nějakému nevyhnutelnému sporu. Prostě jsme se vždycky domluvili.

Je tak těžké akceptovat požadavky toho durhého? Nebo jaký máte důvod k hádce se svým miláčkem? Já nejsem hádávý typ, alespoň ne ve vztahu, takže moje první holka se spíše jen hádala se mnou, než abych se já hádal s ní. To asi není ono, takovou holku už bych nechtěl. S druhou holkou jsem se sice nehádal, ale jen proto, že jsme si navzájem nedokázali říci, co nám na tom druhém vadí. V obou případech to bylo více či méně stresové chození. V prvním případě jsem se stresoval, že se jí zase něco nebude líbit a vyvolá hádku, v druhém případě jsem se stresoval kvůli těm věcem, které mě štvaly, ale které jsme si nedokázaly vyříkat. Obojí je na prd.

Když už jsem předtím s někým chodil, strašně mě štval ten stres. Místo toho, abych měl radost, že s někým chodím, stresoval jsem se kvůli tomu, aby nedošlo k hádce nebo mě stresovalo její samotné chování. Takové chození je na dvě věci, z nich obě věci jsou na <|>. Nemám rád stres a místy ho ani nezvládám, proto se snažím žít tak, abych byl ve stresu co nejméně. Už jsem i přestal blogovat na Novinkách, protože mě ta banda kreténů, co ty blogy navštěvuje, vždycky akorát stresovala.

Takže se ptám – co z těch hádek máte? V současném vztahu s Dajou jsem se s ní vždycky dokázal nějakým způsobem domluvit. Chápal jsem, když Daja vznesla nějaký “požadavek” či přání (dneska půjdu ven s holkama apod.) a stejně tak jsem očekával, že něco podobného z mé strany pochopí Daja. Ona chudák Daja hlavně musí přetrpět klasické Ajťácké řeči, takže z Daji už se pomalu stává poloviční programátor :-). Kde je teda ten hlavní problém?

Pokud bych stručně rozebral své první dvě holky – v prvním případě jsem příliš mladý, blbý a naivní na to, než abych vůbec měl sílu a rozum se bránit, takže jsem byl spíš takový fackovací panák. V druhém vztahu jsem se bál říct dívce křivého slova aby se nedej bože neurazila, nerozešla se se mnou a nevysmála se mi před všemi kámoškami. Tohle byly mé problémy, které už jsem – snad – překonal. Prozatím jsem na žádný další problém nenarazil. Jestliže mám s Dajou nějaký problém, řeknu jí ho a ona se podle toho zařídí (což nutně neznamená, že se změní k obrazu mému). Jak to máte vy?