Rozbor básně Jiřího Ortena: Lítost

Tak jsme dostali za domácí úkol napsat rozbor nějaké básně od Jiřího Ortena. Jelikož mi to zabralo docela dost času - nějak nejsem zvyklý na to psát úvahy na básničky - dávám to alespoň sem na blog, ať víte, jak takový rozbor vypadá.

---

Jiří Orten: Lítost
Nesmírně suché jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme
(tak hezká lítost to je
jako když dívka která dříme
neví koho si ve snu zamiluje
a vzdychá tiše jako by se usmívala)

a je mi líto radosti že lhala
(to ale chvěji se a lehýnce mne mrazí
mladá a svěží zima
ta zima kterou vždycky doprovází
úzkost jez započíná
už dávno předtím v srdcích mladých matek)

Ach je mi líto nenarozeňátek
že nepoznala smutek narození
že zklamání a zradu neviděla
že neklopýtla na veliké zemi
a do nebe se vznesla bez anděla

Nesmírně scuhé jsou dnes rty mé
a je mi líto tmy pro kterou nevidíme

Rozbor:
Jiří Orten svou nádhernou báseň začíná těmito slovy: nesmírně suché jsou dnes rty mé, čímž nám patrně chtěl naznačit, že ho něco užírá zevnitř, že se cítí jako by mu takříkajíc uletěly včely. Ale stejně tak je možné, že tím chtěl pouze naznačit, že má žízeň, že již dlouho strádá bez vody, někde opuštěn, samoten.

Na dalším řádku se píše, a je mi líto tmy, pro kterou nevidíme. Tma zde nejspíše představuje něco abstraktního, těžko pochopitelného. Možná, že tou tmou autor myslel něco, co nám brání v pohledu dále. Něco v nás, co nás nutí se neustále ohlížet a vracet se zpět. Ovšem musíme se na tuto řádku podívat i z druhého úhlu pohledu. Třeba tou tmou je myšlena skutečná tma, ve které se náhle básník ocitl. Možná, že již z té žízně, o které mluvil na předchozím řádku, dostává nějaké halucinace, či pomalu upadá do bezvědomí.

Třetí část básně začíná závorkou, čímž nám chtěl básník říci, že tento text jde tak trochu mimo hlavní dějovou linii, respektive ji pouze lehce rozšiřuje. Text v závorce tedy zní takto: tak hezká lítost to je jako když dívka která dříme neví koho si ve snu zamiluje a vzdychá tiše, jako by se usmívala.

Ano, toto je poměrně jednoznačná pasáž, kdy autor básně přirovnává svou lítost k dívce, která se ve snu zamiluje - pravděpodobně do muže. Dívka ovšem neví, že to je pouze sen, takže se usmívá a věří, že její nová známost jí už nikdy neopustí, že spolu budou navěky. Krásný sen, který se však brzy rozplyne jako pára nad hrncem.

V druhé sloce již opět pokračuje hlavní dějová linie a sice další básníkovou lítostí: A je mi líto radosti že lhala. Tento poměrně jednoduchý verš nám říká, že básník lituje něčí radosti ze lži, což je pochopitelně nehezký čin.

Poté opět přicházejí další závorky a další rozvinutí dějové linie. To ale chvěji se a lehýnce mne mrazí mladá a svěží zima ta zima kterou vždycky doprovází úzkost jež započíná už dávno předtím v srdcích mladých matek.

Tato část textu není příliš jasná, autor patrně necítí k oné dívce pouze lítost, ale také něco jiného. Mrazí ho mladá a svěží zima, což by se dalo vyjádřit jako že se cítí být rozrušený, ne zcela ve své kůži. Podle dalšího textu lze usoudit, že spolu čekali dítě - úzkost jež započíná v srdcích mladých matek.

Poslední sloka je již poměrně jasná, autorovi je líto nenarozeňátek - jeho milovaná dívka patrně o své dítě přišla za blíže nespecifikovaných okolností. Na dalším řádku dokonce lituje, že jejich dítě nevidělo zklamání a zradu, či že neklopýtlo na veliké zemi. Tím vším chtěl básník říci, že život dítěte by možná nebyl jako z bavlnky, ale i tak by stálo za to žít. Na posledním řádku této sloky říká - a do nebe se vznesla bez anděla. Tento verš je zřejmý, básníkovi je líto, že jeho dítě zemřelo ještě než se narodilo.

V posledním dvouverší, které je identické s prvním dvouverším, básník opět říká, že má suché rty, čímž zase naznačuje svou úzkost a bezmocnost. Tím tato poměrně smutná báseň končí.

V Opavě dne 28.září

Lukáš Havrlant