Stačilo nezastavit

---

Rudé slunce zapadalo za nejvzdálenější horizont země a polilo okolní krajinu krvavým nádechem. Vítr tiše skomíral a vzduch se chystal ke spánku. Poslední ptáci létali do svých lesních domovů a celá příroda utichala.

Uprostřed této malebné krajiny se po silnici číslo 27 procházela jedna smutná dívka. Její jméno je Osud nebo též Sudba, která se má brzy naplnit. Oko za oko, zub za zub.

“Hele,” ukázala Pavla, “Nějaká holka. Co dělá tak pozdě večer tak daleko od civilizace?” při vyslovování slova “tak” vždy přitvrdila na důrazu, aby její přítel Radim pochopil, že je to opravdu vážné.

“Nevím,” pokrčil rameny Radim, nespouštěje ruce z volantu a nohu z plynu.

“Zastav jí, ať se jí něco nestane,” prosila Pavla. Vždycky měla dobré srdce, ale to byla jedna z mála věcí, v které se milenci zrovna neshodli.

“Ale no tak, miláčku,” prohodil ledabyle, protože už stejně věděl, že bude muset zastavit, jelikož když si Pavla něco umane do hlavy, nepovolí a nepovolí - byla stejně tvrdohlavá jako dobrosrdečná. “Beztak je opilá a chodí tudy každý týden,” byl totiž pátek večer a to se většina mladých lidí chodí někam bavit a pak to takhle dopadá.

“Zastav,” řekla rozhodně. Auto projelo kolem dívenky, aniž by zpomalilo byť jen o čárku, “Zatav, prosím,” jedna z dobrých vlastností Pavly ale bylo, že nikdy po nikom nekřičela. Nikdy. Vše vyřešila v klidu a míru. Přinejhorším přidala psí oči, kterým Radim nikdy nemohl odolat.

Ani dnes večer.

Sešlápl brzdu a než stačila dívenka zdvihnout hlavu, postarší bílý favorit již couval k jejím nohám. Pavla vylezla z auta, zatímco Radim seděl trochu nespokojeně na svém místě a celou situaci sledoval ve zpětném zrcátku. Pavla s ní chvíli hovořila, možná jí přemlouvala a Radim doufal, že dívka pomoc odmítne. Bylo to přece nakonec jeho auto a on by byl vážně nerad, kdyby mu ho někdo pozvracel. Snad není nalitá tak moc, říkal si v duchu.

Zdálo se ale, že nebyla. I když jí viděl pouze v odraze. Nepřipadala mu opilá, ale spíše utrápená. Možná, že utekla z domova, což v dnešní době není nic neobvyklého. Kdo ví, co se s ní stalo. Čím víc o ní začal přemýšlet, tím více jí ve svém voze nechtěl vidět. Neuměl si to vysvětlit, ale prostě slyšel svůj vnitřní hlas, jak mu radí: “Ujeď Radime, ujeď. Ta holka není nic pro tebe, pro vás. Musíš se jí zbavit. Musíš se jí zbavit. Musíš se jí zbavit. Musíš…”

Zadní dveře se prudce otevřely a Pavla pomáhala dívce do vozu. Zdála se opravdu něčím zmožená. Náhoda, možná osud, jí posadil přesně na místo, kde, když se podíval do zrcátka, jí viděl rovnou do očí. Měla smutné oči, takové melancholické, jaké se vidí, když vám umře celá rodina a vy nevíte, co teď dělat. Jste v koncích se vším. Všechno, co jste měli, je pryč a nikdy se to již nevrátí.

“Jeď,” rozkázala Pavla, která si mezitím sedla dopředu. “Vyhodíme jí na kraji vesnice. Bydlí v prvním domku.” Radim neřekl ani slovo. Nakonec mohl být rád za to, že jede jen na kraj vesnice a ne až na druhou stranu, protože Vítkov byl poměrně protáhlý.

Auto se trhaně rozjelo a vyjelo vstříc tmě. Nikdo nemluvil, Pavla asi věděla vše, co vědět chtěla a Radim zase nechtěl vědět nic, takže všichni byli spokojení. A tak se jelo za ticha. Radim chtěl pustit alespoň rádio, ale Pavla byla proti. Svou levou rukou ho pohladila po noze a podívala se na něj tak sladce, upřímně a prosebně, jak jen to uměla - ta holka chce mít klid - dalo se z jejího pohledu vyčíst. A tak Radim ustoupil. Nakonec - jemu hluk v autě vadil, nemohl se pořádně soustředit na řízení.

Jediné, co ho za tu cestu vytrhlo z polospánku, byl jeden předjíždějící Seat, který si asi moc života nevážil, protože předjížděl přes plnou čáru a kdyby byl jen o vteřinu pomalejší, srazil by s protijedoucím kamionem.

Asi za deset minut jinak klidné jízdy se před cestovateli rozevřela malá pláň a na ní rostla táhlá vesnice. Před prvním domem ještě odpočíval takový menší rybník, mohl mít tak dvacet, možná třicet metrů v průměru. Byla už poměrně tma, takže byl špatně vidět. Radim ale jasně spatřil, že se v domě, kde měla dívka bydlet, svítilo jak v přízemí, tak i v prvním patře.

Zatavil těsně před vchodem a otočil se na nechtěnou stopařku. “Tak jsme doma, mladá slečno, vystupovat,” chtěl ještě přidat nějaké mravní kecy, ale pak si to rozmyslel, protože nevěděl, co se jí vlastně stalo. A vlastně to ani nijak vědět nechtěl.

“Mám strach,” špitla a upřeně sledovala svou rozvázanou tkaničku u levé boty.

“Z čeho?” zeptala se Pavla.

“Zdál se mi jeden takový sen,” řekla opatrně a zvedla hlavu. Podívala se na Pavlu a té projel mráz po zádech. I ona najednou uslyšela stejný vnitřní hlas, jako její přítel - musíš se jí zbavit, musíš se jí zbavit…

“Ale drahoušku,” začala jí utěšovat, ač se jí do toho příliš nechtělo, “To byl jen sen. Sny se zdají a život se žije.”

“Ale tohle nebyl obyčejný sen, jaký máš ty nebo ty,” otočila hlavu na Radima, který jí upřeně pozoroval, asi jako ona před chvílí svou rozvázanou botu. “Tohle byl živý sen, tak živý, jak jen mohl být.”

“Tak už dost. Sny jsou od toho, aby člověka pobavily, ne aby je strašily. Musíš to brát s nadhledem, sny neurčují ničí budoucnost, ani tvojí ani mojí.” Radim byl rozumný člověk a teď to dal najevo.

“Nerozumíte mi,” lehce zakroutila hlavou a svůj zrak opět upřela na Pavlu, která na sucho polkla, protože začala cítit strach. Ta holka jí děsila. Jde si sama uprostřed ničeho a říká takovéhle nesmysly a kdybyste viděli ten její výraz ve tváři! Nejen že to všechno říká, ale ona tomu sama i věří. Měla naprosto upřímný výraz ve tváři, ale stejný děs v srdci. Bála se, ještě více než Pavla a Radim dohromady. Ale čeho?

“Zdálo se mi o své smrti,” řekla vyrovnaným hlasem, ve kterým byl slyšet strach, stejně jako lhostejnost. “Zdálo se mi, že mě můj otec za pomoci mého bratra a před zrakem mé matky znásilnil. Můj bratr mě držel, abych se moc necukala, otec to do mě vrážel a matka to vše točila na videokameru a bavila se. Smála se, líbilo se jí to snad ještě více než otci. A bratr si zase vychutnával, jak mě bije, když jsem zrovna sebou škubla.

Těch pár minut, co to trvalo, mi připadalo jako věčnost. Postupem času jsem začala omdlévat a tváře všech kolem se začínaly rozmazávat, jako když hodíte kámen do vody. Pak se všechny obrazy slily do jednoho a já viděla záři měsíce. Smál se na mě. Jakoby bylo vše v naprostém pořádku. Tvářil se, jakoby si to snad vychutnával s mým otcem. A nakonec jsem se probudila. Ležela jsem zpocená ve svém pokojíku. Vystrašená, ale šťastná, protože to byl jen sen. Byl to jen sen přeci.

Pak jsem utekla. Vždycky, když jsem viděla matku, vybavila jsem si tu její radost, když stála nade mnou s kamerou v ruce a natáčela mě. Stejně tak jsem viděla i otcovu tvář - jak si slastně oddychuje a nevnímá nic než sex. A bratr to samé. Vždy, když se na mě usmál, objevil se mi v hlavě obrázek, jak mě mlátí a usmívá se, stejně jako teď.” Dívka se odmlčela a opět sklopila hlavu. Pohled okamžitě nasměrovala na svou špinavou rozvázanou tkaničku a nevypadalo to, že by se chystala dále mluvit.

“Byl to jen sen,” Pavla si musela odkašlat, jak jí vyschlo v krku, “Nemusíš se ničeho bát. Tví rodiče o tebe mají strach, běž za nimi a skoč jim do náruče. Byl to jen sen.” Pavla vystoupila z vozu a otevřela dívce dveře. Ta se vysoukala z auta a loudavým krokem mířila k brance.

“Jedem,” rozhodl Radim. Ani nehodlal čekat, jestli se dívka dostane domů. Naháněla mu husí kůži a tak se jí už chtěl zbavit. Toužil být od ní co nejdál a děkoval všem bohům, že už je pryč. Když se rozjížděl, dívka po něm naposledy hodila okem. Její pohled Radima projel skrz na skrz. Cítil jí v každičkém koutě svého těla, věděl, že se mu zrovna dívá až do nejtemnějších koutů jeho duše. Její pohled byl nanejvýš nepříjemný, až slizký.

Šlápl na plyn a odjel pryč.

“Ta holka není úplně normální, to ti říkám.” Oznámil Radim, aniž spustil zrak z ubíhající cesty. Pavla si myslela to samé, ale hlavně se teď cítila trochu vina, protože ona přece chtěla, ať jí zastaví, Radim byl proti. Kdyby jí nezastavili, všechno by bylo v pořádku. Už by dávno byli na chatě a užívali si a nemuseli by se starat o nějakou trhlou holku.

“Promiň,” to bylo jediné, na co se v tu chvíli zmohla, “Promiň.” Radim sundal pravou ruku z volantu a pohladil jí po noze. Pavla se na něj usmála a už se zdálo, že vše bude v pořádku. Pustili si rádio, ale byl tady špatný signál - chvíli to jen blbě chrastilo a pak tam Pavla strčila jedinou kazetu, kterou tady měli - Kryštof a jejich prvotina Magnetické pole.

Byla to jejich kazeta, protože je kdysi dala dohromady. Stačilo si jen poplést pár lidí, pár nahrávek, slovo dalo slovo a už z toho byla láska jako řemen. Kdybych to měl vyprávět celé, tak bychom tady byli ještě pozítří, ale to by už bylo pozdě, protože tou dobou už Radim s Pavlou budou mrtví.

Tak tedy z reproduktorů se rozezněl hlas Richarda Krajča a pásek byl přetočen zrovna na jednu z jejich nejkrásnějších písniček (alespoň podle Pavly) a sice Padá sníh. Sníh tady sice žádný nebyl, ale i tak si Pavla ráda zahrála na Richardův doprovod. Nemyslím ale, že by si jí Richard vzal jako doopravdický doprovod.

Objeli Vítkov z druhé strany, aby se náhodou opět neocitli u domu té dívky a pak už si to štrádovali rovnou do jejich chatky. Přibližně uprostřed cesty mezi místem, kde našli tu holku, a Vítkovem zabočily doprava a pár strašidelných minut jeli lesem.

Až uprostřed všeho a ničeho na ně z hlouby noci vykoukla jejich tolik vytoužený srub. Stromy zde byly vysoké a rovné, stály hrdě a vznešeně, hlídaly, aby si tu nikdo nic nedovoloval. Jako správný hajný.

Radim zastavil jen dva, tři metry od boudy a oddechl si. Byl rád, že už jsou konečně tam, kam tak dlouho chtěli. A jsou tady sami, úplně sami. Tedy když nepočítám nějakou tu zvěř či ptáky. Byla noc, takže se moc nezdržovali vybalováním, vzali jen to nejnutnější a vešli dovnitř.

Chata měla celkem dva pokoje a jednu malou, ale roztomilou kuchyňku. Zvenku pak byl záchod. Pavla okamžitě zamířila do kuchyně a začala kuchtit. Měli sebou kynuté knedlíky, oba totiž byli na sladký, takže je jen ohřála, nachystala talíře, příbor, cukr, omastek a večeře byla hotova.

Radim přinesl z auta malou přenosnou černobílou televizi a už hledal zásuvku a zapojoval anténu. Bylo už docela pozdě, ale stihl ještě jedny kratší zprávy, takže se přibližně dozvěděl, co se všude po světě dělo. Samozřejmě nic nového. Ti nesnáší je, tamti vraždí tamty, tamten naboural do tamtoho a tamten se vyspal s tamtou. A aby toho málo, jedno zvířátko v jedné zoologické zahradě porodilo jedno mláďátko a všichni jsou z toho na větvi.

Přinesl ještě rádio, ale jelikož tady byl špatný signál, nezkoušel ho pustit více jak jednou. Pak už Pavla přinesla večeři, sedli si do jednoho křesla a spokojeně pojídali, dívaje se přitom na nějakou trhlou americkou komedii.

Pavlu film docela zajímal, zvláště, když tam zrovna Julia Roberts vyznávala lásku Richardovi Gerovi. Div se dojetím nerozbrečela.

To už ale Radim nemohl vydržet a spíše než televizi sledoval Pavlu. Připadala mu teď strašně krásná, když se tak hezky usmívala. Měla takové něžné tvářičky, které přímo vábily k tomu, aby je člověk hladil. Pravou rukou jí přejížděl po tváři a Pavla se spokojeně křenila. Radim se naposledy podíval na televizi, kde Julia stále vypouštěla z úst zamilovaná slovíčka a vzpomněl si na jedno staré pořekadlo - správná láska nemluví, správná láska jedná.

Jednou rukou začal Pavle stahovat ramínko a druhou jí hladil nohu, přičemž jí začal líbat nejprve tvář, potom rty. Pavla se přidala a rozcuchala svému miláčkovi hřívu. Sklouzla po křesle níž pod Radime, který si na ni trochu nepohodlně lehnul, ale v tu chvíli mu to rozhodně nevadilo a pomalu jí začal svlékat.

V televizi začal přeskakovat obraz, opravdu tady byl špatný signál.

I Pavla už se zapojila do svlékání a Radim se náhle ocitl bez trička, ani nevěděl jak. Jejich vášeň neznala hranic a jejich chuť byla obrovská. Líbali se a zamilovaně si hleděli do očí, každý svým pohledem říkal tomu druhému - Miluji tě.

Obraz v televizi praskl a signál byl najednou v pořádku, ale přehodila se stanice. Už neběžela Nova, ale Česká televize, první kanál, kde se zrovna rozbíhali Události plus.

Oba dva teď byli úplně mimo dění, že kdyby pod jejich autem vybuchla bomba, možná by si toho ani nevšimli. Ale přeci jen je vyrušilo z milování pár slov:

“U vesnice Vítkov v jižních Čechách byla nalezena mrtvola mladé dívky,”

Ve chvíli, kdy hlasatel přečetl těchto, poslední dobou zcela normálních, slov, v Radimovi přestala proudit krev a Pavle projel v zádech bodavý a nepříjemný mráz.

“Vyplavala na hladinu tamního rybníku, po tom, co se někdo pokusil neúspěšně skrýt její mrtvé tělo.”

Pak se přepnul záběr na městečko, kterým před necelou hodinou projížděli. Bylo to natáčeno v noci, ale i tak poznali ty samé domy. Ale také si všimli, že se v prvním domě svítí jak nahoře, tak i dole. Stejně, jako když tam před chvílí projížděli.

Pak už byl záběr na utopenou dívku. V Radimovi hrklo. V Pavle hrklo. Poznali jí. Oba jí poznali na první pohled, i když vypadala úplně jinak. Měla otevřené oči, které byly nezaměnitelné. I jako mrtvé si zachovávali své podivuhodné kouzlo.

“Matko boží,” řekla tiše Pavla a pomalu se oblékala. Chuť na milování jí okamžitě přešlo.

“Ona to věděla,” zděsil se Radim, “Ona věděla, že zemře. Doprdele,”

“A my jsme jí zavezli k jejím vrahům.” Dopověděla myšlenku.

“Policie dívku našla přibližně před půl hodinou,,” vyprávěla dále reportérka tak rychle, že jí bylo sotva rozumět, “a domnívá se, že zde leží přibližně od včerejší noci,”

Křeslo, na kterém oba seděli, zaskřípalo nepříjemným zvukem. Už má patrně všechny své nejlepší časy za sebou a teď už jen dodělává a skomírá. Možná si říká, že už by ho někdo dát do domova důchodců pro staré křesla, ale pořád ne a ne. Snad se dočká předtím, než mu někdo zlomí páteř.

Na zdi nad televizorem visel malý obrázek nějakého vzrostlého dubu. Možná to je nejstarší strom v okolí, je to docela možné. Radim slyšel, že tady jeden takový je, ale nikdy by si nepomyslel, že bude tak velký a mohutný. Už pár takových starých dubů viděl, ale tenhle by je spolknul všechny. Jestli budou mít trochu času, musí se k němu jít projít. Teď ale zrovna moc času neměli.

“Jak, od včerejška?” Pavla mluvila tak skřehotavě, že jí Radim skoro nerozuměl.

“Nevím, třeba se spletli,” snažil se zachránit situaci.

“Spletli?” nesouhlasně a nevěřícně kroutila hlavou, “Že by se pánové od policie spletli o dvacet čtyři hodin? Tomu sám nevěříš, že ne?”

“Máš pravdu, to je blbost,” Radim si utřel pot z čela a začal uvažovat. Ale nemohl. Všechno se na něj sesypala. Nemohl se soustředit vůbec na nic. Myšlenky mu létaly sem a tam a žádnou nemohl zachytit, sotva jí zahlédl. “Třeba to nebyla ona, mohla by jí být jen podobná. Nebo to mohla být sestra.”

“Ne, nikdo nemá takové oči jako ona a ty to víš, viděl’s je přece taky. Měla v nich něco víc než normální člověk. předtím jsem to neuměla vyjádřit slovy, ale teď už vím co to bylo. Tak nějak podivně se leskly. Ne jak když si napitý, ale jakoby byly ze skla, jakoby nebyly pravé. Ale mrtvé.”

“Ale prosím tě,” okřikl jí okamžitě. “Bylo to její sestra a hotovo. Nebudeme se tím více zabývat.”

“Ne, nemohla to být její sestra. Pamatuješ na ten příběh, co nám vyprávěla? Na ten její sen?”

“No ano, proč?”

“Zmínila se tam přece o svém otci, jak jí znásilňoval, o matce jak jí točila a bratrovi, který jí držel a bil. Ale nepadlo ani slovo o tom, že má ještě sestru. Nemyslíš, že by se nám o tom zmínila? Že by v tom snu ta sestra byla taky?”

“Takže radši budeš věřit tomu, že jsme vezli a mluvili s mrtvolou?” Radimovi při vyřčení těchto slovech proběhl mráz nejen po zádech, ale po celém těle. Ve všech končetinách cítil to podivné studené šimrání, jakoby mu tam lezla celá rota mrazivých mravenců. A nepřestávalo to a nepřestávalo.

Pavla neodpověděla. Jen se na něj dívala pohledem, který mluvil za vše - Já se bojím - to přesně Radim četl, přesně tohle. A vsadil by své auto, že Pavla viděla v jeho očích to samé. Kdyby se doopravdy vsadil, vyhrál by. I Radim měl v očích děs, jaký u něj ještě Pavla neviděla.

A ke všemu to vypadalo, že se televizor nějak porouchal, protože obraz ztuhnul při pohledu na dívčinu studenou a mrtvolnou tvář, jejíž oči vás probodávají až do morku kostí a způsobují ještě horší mravenčení, než pomyšlení na to, že před chvílí měli v autě mrtvolu. Její zrak byl jako zapálené šípy, které proniknou vším. A když přeci jen na něco narazí, propálí si cestu dál.

Radim vstal, ale Pavla vyloudila lehké - ne - ale Radim jí chytl pevně za ruku a šel k televizoru. Vypnul ho. Obraz zhasl a v pokoji se rozprostřel takový klid, že jeden slyšel tlukot srdce druhého.

“Už jsem myslel, že ani ta televize nepůjde vypnout,” pronesl poměrně zvesela Radim k Pavle. Úsměv mu ale hodně rychle ztuhnul, protože za sebou zaslechl takový podivný šum, jako když se někdo brodí mořem listí. Na chvíli zavřel oči. Pavla seděla na křesle, třesouce se, protože nevěděla, co se děje. Na televizi neviděla - Radim jí zakrýval výhled - díky bohu.

Mladík se pomalu otáčel a jeho zrak hlídal všechny kouty v místnosti, aby byl připraven na jakýkoliv podraz a zradu. Pak pohlédl na televizor.

Stará kamna, která se krčila v rohu a doufala, že o něj dřív nebo později někdo zakopne a zatopí v nich, pokukovala po hromádce šikovně naštípaných polínek, které by se krásně vyjímaly v jeho útrobách. Ach jak ráda by si zase zakouřila ohřála se!

Byl vypnutý. Žádný obraz v televizi neviděl. Jen temnou obrazovku. Oddechl si, jako kdyby právě uskočil padající kovadlině.

Pavla okamžitě vstala a přiběhla ke svému milému, kterého okamžitě objala tak silně, že Radim sotva mohl dýchat. Pavla se celá třásla a tak se jí Radim snažil uklidnit, ale jelikož sám měl strach, protože pořád vlastně ještě nevěděl, co se stalo, moc jí nepomohl.

“Já tady nechci být,” povzdechla si. “Pojeďme pryč,”

“Vždyť jsme sotva přijeli a ty už bys chtěla ject pryč?” Radim měl přeci jen víc kuráže a hlavně myslel racionálně. Nechtěl věřit tomu, že mluvil s nějakým duchem. Pavla byla tak trochu fanatik a paranoik, takže si tím byla téměř jistá.

“Radime,” sundala hlavu z jeho ramene a napřímila se. Pohlédla Radimovi do očí. “Děje se tady něco moc divného. čím dál odsud budeme, tím to bude pro nás lepší.”

Po krátké chvíli rozmýšlení Radim přeci jen uznal, že má Pavla pravdu. “Dobře, pojedeme. Ale až ráno, souhlasíš?”

“Teď v noci bys mě nikam nedostal,” řekla už s větším optimismem v hlase a opět Radima objala. Políbila ho na krk a vychutnávala si jeho podmanivou vůni. Rukou mu opět prohrábla vlasy.

“Jsem ráda, že tě mám,” špitla mu do ucha. “Moc ráda,”

Radim jí přitiskl k sobě ještě silněji a zavřel oči. Téměř samovolně z něj vyklouzlo jemné a decentní: “Miluju tě,”

Pavla se pousmála a snad nevědomky otevřela oči. Okamžitě jí upoutal jeden obraz visící na zdi. Chtělo se jí křičet, ale nemohla. Chtěla utéct, ale nemohla. Radim jí něco říkal, cítila to, ale neslyšela ho. Všechen svět kolem ní zmizel. Vnímal jen tu věc, jen ten obraz visící na zdi.

Konečně se pustila Radima a přistoupila blíže k obrazu. Prohlížela si ho. Radim přistoupil k ní a chytl její ruku. Pevně jí stiskl, aby se mu nemohla vysmeknout. I on si pak začal prohlížet obrázek na zdi.

Byla na ní nějaká dívka a ani vteřinu nepochyboval o tom, že je to ta zavražděná. Ani zlomek sekundy si nemyslel, že by to mohl být někdo jiný.

Seděla tam na nějaké dřevěné židličce, v krásných třpytivých bílých šatech a usmívala se. Byla šťastná. Seděla tam a tvářila se spokojeně. Obraz byl skoro jako živý. Vlasy jí mírně vlály ve vzduchu a koutky rtů jí téměř cukaly.

“Vyhodíme to,” řekla svérázně Pavla a natahovala po obraze ruku. Ve chvíli, kdy se však měla obrázku dotknout, v její mysli udeřil blesk a její oči zaplavily slzy. V záblesku pak zahlédla onu mrtvou holku, jak po ní natahuje ruku, její rty volaly o pomoc, ačkoliv Pavla nic neslyšela. A než stačila cokoliv udělat, záblesk světla pominul a dívčina zmizela.

“Co se stalo?” ptal se okamžitě Radim.

“Já nevím,” vzlykala Pavla, “Najednou se přede mnou objevila ona a chtěla… chtěla pomoc. A já nic neudělala…” pak už se Pavla rozbrečela úplně a na chvíli z ní Radim nedostal ani “ň”, jak se říká.

Pavla ho opět objala a stále brečela. Radim jí zvedl a jemně odnesl do ložnice. No, ložnice - řekněme do pokoje s dvěmi postelemi. Položil jí na jednu z nich - na tu, která vypadala věrohodněji a sedl si k ní. Hladil jí po tváři a snažil se jí utišit.

Radim si ale nemohl pomoci a musel se přes otevřené dveře podívat znovu na ten obrázek. Něco se mu nezdálo. Vstal, nechal tady Pavlu samotnou, a přešel do vedlejšího pokoje, kde obraz visel. Prohlížel si ho. Jedna roztomilá holka sedí na milé židličce a v dáli je jen šedavý dým. Má modré oči, které se na něj dívají, sladký úsměv a vlasy jí vlají jako vlajka ve větru. Nic zvláštního neobjevil.

Pak si ale všiml něčeho úplně jiného. Jeho pravá ruka už je jen pár centimetrů od obrazu, aniž by o tom věděl. Nechtěl se ho přeci dotknout, ne to doopravdy nechtěl. Vypadalo to skoro jako kdyby měl v ruce magnet, který je tím obrázkem přitahován.

Stáhl ruku zpět k tělu a vracel se zpět k Pavle. Když ale odcházel z pokoje, něco ho donutilo se otočit a ještě jednou se na obraz podívat. Zjistil, že se na něj ty oči stále dívají. Dívka ho pozoruje, ať stojí kdekoliv. A ten úsměv. Až teď si uvědomil, že není vůbec sladký ani kouzelný, ale je přímo odporný. Cynicky zrůdný, stejně jako je cynicky zrůdná ona sama. Nesmála se, ale vysmívala.

Když přišel do ložnice, zavřel radši za sebou dveře, aby se na ten obrázek už nemusel dívat.

Pavla stále plakala. Polštář pod ní už byl celý promočený od jejích slz. Ale nezdálo se, že by jí to nějak vadilo. Radim si k ní opět sednul a políbil jí. Rukou jí pak hladil po vlasech a stíral z tváří tekoucí perly.

“Miláčku,” snažil se jí znovu utěšit, “Copak se ti stalo? Hm?”

“Ty to nechápeš?” Pavla málokdy křičela, to už přeci víte, ale teď k tomu opravdu neměla daleko. “Nechápeš, co se tady děje?”

“Ne,” řekl stručně Radim. I on věděl, že když už Pavlu něco rozzuří, tak je lepší poslouchat, než jí skákat do řeči a plést se jí. Nechat jí to ze sebe dostat. To je universální řešení.

“Ten sen, jak jí zabili, to nebyl sen. Byla to skutečnost. Otec jí znásilnil, matka to natáčela a bratr bil. Po tom všem jí ještě utopili. Pamatuješ, jak říkala, že se jí všechno najednou rozmazalo?” Radim kývnul, “To byla chvíle, kdy jí hodili do vody. A pak zcela jasně viděla měsíc - klidně to mohl být opravdový měsíc, včera byl přeci úplněk.

A když už je konečně mrtvá, nechají jí tam. Ale dívka vstala z mrtvých. Alespoň její duch. A ten se chtěl dostat co nejdále od své rodiny, od lidí, kteří jí tak hnusně zabili. Jde pryč a narazí na nás. Nevím proč jsme jí viděli zrovna my, ale prostě se tak stalo. Zastavili jsme a já šla za ní. Ptala jsem se, co tady dělá a ona mi po pravdě řekla, že utekla z domu. A já se ptala proč. A víš mi odpověděla?” Radim zakroutil hlavou, “Rodiče mě nemají rádi. Tohle opakovala celou dobu - rodiče mě nemají rádi. A já jí celou dobu vtloukala do hlavy, že si to jen namlouvá, že jí přece mají rádi a teď se jistě bojí.

Nakonec jsem jí přemluvila a zavezli jí domů. Zavezli jsme jí tam, kde to všechno začala. Nebo skončilo, jak chceš. Aby si to celé mohla protrpět ještě jednou. Divíš se, že se nám chce mstít? Předhodili jsme tu nebohou dívku jejím vrahům. Asi jako bychom předhodili králíka divé zvěři - hodně štěstí králičku zlatý. Vlastně jsem ještě horší, než ti rodiče. Divíš se, že se nám chce pomstít?”

Do okna něco vrazilo. Radim se leknul, Pavla sebou ani nehnula. Jen lehce otočila hlavu, aby zjistila, co už stejně dávno ví - přišla si pro ně smrt.

Černý pták se usadil na okenici a trhaně se rozhlížel po pokoji, kde Pavla s Radimem ležela v jedné posteli. Pak zbrkle zatřepotal křídly a odletěl.

Radim polkl. Vstal a šel se podívat z okna. Viděl jen zlověstné stíny stromů, krčících se ve větru. Vrátil se zpět k Pavle. Rukou se opřel od zeď.

“Byl to jen pták,” pronesl nahlas, aby překřičel pláč Pavly.

“Jo, máš pravdu,” souhlasila, “Jen pták. Ale víš jaký pták?” zeptala se, utíraje si tvář. Radim zakroutil hlavou, protože byl tak vylekaný, že by v tu chvíli nepoznal ani čápa.

“Havran,” řekla zachmuřile, “Byl to havran, pták, co přináší smrt.” Její slova padala na Radima jako nějaká kletba. Propadali se stále hlouběji do jednoho strašného snu a nemohli to zastavit. Všude samá znamení - dech mrtvé dívky, temný pták přinášející hrozivou zprávu a pak ten obrázek.

Ten obrázek! Ozvalo se Radimovi v mysli. Lehce pootočil hlavou a opět na něj pohlédl. Visel tam na stěně a - a sledoval ho. Ano, ta dívka jej stále sledovala. Nespustila z něj ani na chvíli oči.

Pak si náhle něco uvědomil. Někdo musel otevřít dveře, vždyť on sám je přece zavíral, určitě.

“Kdo otevřel ty dveře?” nečekal ani na žádnou odpověď a rychle dveře opět zavřel. Už se na ten obraz nemohl dívat.

“Přece ty,” přerušila jeho tok myšlenek Pavla. “Před chvílí,” Radim se zamračil, protože si na to nevzpomínal. “šel jsi k oknu a pak zpátky tady, opřel si se o zeď a pak nějak neohrabaně za zády otevřel ty dveře. Myslela jsem, že máš něco za lubem,”

Radim nechápavě kroutil hlavou, ale už se opět přistihl, jak jeho pravá ruka směřuje ke klice dveří. Něco, nebo spíš někdo, chtěl, aby měl na ten obrázek krásný výhled. Anebo ten obraz chtěl mít super výhled na Radima. I to je možné.

“Radime, já se bojím,” špitla beruška, ležící v posteli.

“Já taky,” řekl Radim a očima stále mžoural po tom obraze, “Já taky,”

“Pojeďme pryč, klidně i teď. Chci se odsud dostat. Není tady bezpečno.” Mluvila poněkud tajemně, jakoby věděla víc, než říkala, “Není tady bezpečno,” opakovala, tentokráte s větším důrazem, “Musíme pryč,”

“Ne, teď ne.” Razantně odmítl Radim, koukaje se stále na dívku, “Počkáme do rána. Možná, že tady není bezpečno, ale venku to bude ještě horší,”

“Bojíš se,” řekla po chvílí váhání, “Máš strach jít ven, máš strach tady zůstat, máš strach udělat cokoliv, nemám pravdu?”

Radim se na ní podíval. Neviděl ale roztomilou berušku, kouzelné sluníčko, ale zrádnou potvoru. Tohle o něm řekla jeho holka. Jeho holka, se kterou chodí už… dlouho. Alespoň na Radimovy poměry. To byla takzvaná rána pod pás Pavlo, rozumíš mi? Rána pod pás. Tohle jsi mi neměla říkat. Možná, že se bojím, určitě se bojím, ale tohle jsem si nezasloužil.

Díval se na ni s určitou hladinou nenávisti v očích. A Pavla si té zloby všimla. Určitě si jí všimla, protože vstala z postele, vyšla z pokoje, kolem kamen, chvíli mu zacláněla výhled na obrázek visící na zdi a pak vešla do malé verandy. Slyšel odemykání dveří.

Rozhodl se, že tady nebude jen tak stát a šel za ní. Pavla stála ještě přede dveřmi, ale když zaslechla, že se k ní Radim blíží, udělala jeden krok kupředu.

V tu chvíli se pod ní zatočila zem a černé mžitky se jí začaly míhat před očima. Připadala si, jako kdyby vypila několik půllitrů dobrého piva. Začaly jí tuhnout nohy, najednou v nich neměla cit. Nejdříve chodidla, poté kotníky a necitlivost šla stále více. Jakoby jí pohlcovala země, zrádná a mrtvá země.

Když jí něco studeného šáhlo na levé rameno, vyjekla leknutím a snažila se vyprostit z děsivého sevření, ale nedařilo se jí to. během pár vteřin se ocitla na zemi. Převalovala se z jedné strany na jednu. Necitlivost ale pojednou začala mizet a za chvíli se již mohla postavit na vlastí nohy a hlavně zjistit, co se to vlastně stalo.

Ten ledový záchvěv byla patrně Radimova ruka, která jí vrhla zpět do chatky. Ležela teď na dřevěné podlaze, Radim se nad ní skláněl. Pomohl jí zvednout se, takový to byl gentleman. Nezapomněl ale uštědřit poněkud hnusný pohled, něco ve smyslu - říkal jsem ti to.

Pavla padla do náruče svému zachránci a začala odprošovat.

“Promiň Radime, promiň,”

“To nic,” utěšoval jí Radim a myslel to vážně, “Musíme tady zůstat. Alespoň do rána. Ráno moudřejší večera, vždyť to přece znáš,”

“Promiň,” opakovala.

“Ale no tak,” objal jí ještě pevněji, aby věděla, že je jen jeho beruška, kterou nadevše miluje, “Pojď, sedneme si.” Radim se posadil do křesla, Pavla na něj. Opřela si hlavu o jeho rameno. Cítila se takhle v bezpečí, i kdyby venku zuřila vichřice a z vedlejší pokoje přicházel třeba celý zástup mrtvých dívek, ona byla v bezpečí. Měla přece svého Radima, svého milovaného Radima, který jí ochrání před nebem i zemí.

“Stejně jsem to všechno zavinila já,” naříkala Pavla, “Já chtěla, ať jí zastavíš, já ji přesvědčovala, ať k nám nasedne. Ona nechtěla Radime, ona nechtěla. Já jí musela přemluvit. Kdyby nebylo mě, nebyli bychom v takovém průšvihu.” Radim mlčky poslouchal. “Promiň, omlouvám se.” Rukou přejela Radimovi po hrudi, “Že zase bude všechno v pořádku, že jo? Řekni to, prosím.”

“Neboj se.” Políbil jí na tvář, “Slibuji ti, že ti ta holka, ani nikdo jiný, nezkřiví ani vlas. Ochráním tě.” Pavla se k němu přitiskla, neboť věděla, že je v bezpečí.

“Až příště někam pojedeme, tak žádného stopaře nebereme, je ti to jasné? Žádného a nikdy, i kdyby trakaře padaly. Ať si tam třeba promokne na kost, ale tohle už nikdy nechci zažít,”

“Já taky ne lásko,”

“A máme tady místní zprávy,” v Pavle najednou ztuhnul veškerý život, když zaslechla ten dutý hlas, vycházející z rádia. Nikdo ho nezapnul, ale přesto mluvilo. “Policie sdělila, že dívka, která byla nalezena ve Vítkovském rybníku, byla nejspíše znásilněna a jelikož měla na těle mnoho modřin, patrně i zmlácena. Podezřelí nejsou zatím žádní, ale spekuluje se o tom, že by to mohli provést její spolužáci, kteří již za sebou mají nejedno trestní stíhání,” zprávy skončily, ale hlasatelka řekla ještě něco, něco, co je pěkně vyděsilo: “”A teď se chce pomstít,”

Jak prudce rádio zpustilo, tak i zhaslo. V pokoji bylo opět ticho. Kamna stále pokukovala po hromádce dříví a pořád doufala, že si zase někdy zabafá. Hodiny na zdi se už nemohli dočkat, až bude půlnoc, aby si odpočinula a nemusela tlačit tu malou ručičku do kopce. Po dvanácté hodině to vždy uteče rychle, ale do půlnoci se to vždy vleče.

“Myslíš, že by nám uvěřili?” ptala se Pavla.

“Co jako?”

“Kdybychom jim vyprávěli náš příběh. Nebo aspoň část.”

“Myslím, že ne.” Řekl stručně Radim a dál to nerozvíjel, neboť to považoval za ukončenou kapitolu. Ale Pavla, zdálo se, ne.

“Možná,” začala zase, “že kdybychom policii navedli na to, že to udělali její rodiče a dostali je za mříže, třeba by nás ta holka přestala strašit.”

“Ale ona se nechce pomstít rodině.” Řekl Radim podivným hlasem, jakoby to snad ani nebyl on, ale ta dívka. Nějak se do něj dostala a mluvila jeho hlasem, “Ona se chce pomstít nám.”

Radim si teď připadal, jako když nevědomky otevíral dveře nebo jako když sledoval ten obrázek. Ta holka se chce pomstít a asi si jako prvního vybrala právě Radima. To potěší.

“Něco sakra udělat musíme!” křičela Pavla. “Chápeš, že tady nemůžeme jen tak sedět a čekat, až nás nějak dostane? Musíme odčinit, co jsme provedli, musíme jí pomoci, jinak….” Nedořekla.

Namísto toho místností projel ostrý a bodavý křik. Vražda, to bylo první co je v tu chvíli napadlo. Vražda. Uslyšeli praskání skla a sypání střepů - sklenička co spadla na zem. A pak už jen další tlumený a hlavně krátký výkřik.

Na stěně naproti Radima se objevil krkavý otisk lidské dlaně. Podle otisku ta dlaň nebyla velké, rozhodně ne mužská, pokud to nebylo dítě. Spíše nějaké ženy, možná té mrtvé dívky.

V místnosti byl cítit záchvěv nejen smrti, ale ještě něčeho - strachu, bezmoci a zoufalství. Vypadalo to jako vražda ducha, jenže v tom bylo ještě něco více.

Krvavá skvrna se začala natahovat, něco jí roztíralo dolů. Šmouha se stále pomalu prodlužovala a skončila až těsně nad zemí. Tam už bylo krve poskrovnu, jen místy. Zároveň uslyšeli dutou ránu, jako když spadne mrtvé tělo na zem.

“Asi nám chce ukázat, jak zemřela,” napadlo okamžitě Radima. Pavla se na něj podívala, v očích měla děs. Hrozný, opravdový děs, jaký se u normálního člověka může vyskytnout pouze když mu jde o život. Natáhla svou ruku a Radim jasně viděl tři tržné rány, jak z nich pomalu vytéká krev.

Pavla opatrně přistoupila ke zdi, kde byla ta krvavá stopa. Dala svou ruku k otisku na stěně, ale nedotkla se jí, aby si nějak neublížila. I tak bylo jasně vidět, že to je otisk její ruky.

“Sakra,” řekl Radim a zoufale se podíval nejdříve na Pavlu, poté na skvrnu na zdi. Stoupnul si k malé knihovně, kde kromě pár bezcenných knih bylo ještě pár skleniček ze skla a přesunul jí ke zdi tak, aby zakryl tu děsivou krev. Police ale byla nízká, takže na ní ještě postavil televizor.

Pavla si zhrouceně sedla do křesla a dívala se na smutná kamna. Sledovala je, ale nedívala se na ně. Její myšlenky byly úplně někde jinde. Ukotvily se na silnici číslo 27, kde se večer prochází jedna smutná dívka, vedle které zastaví auto, z něhož vystoupí ona a začne jí přemlouvat, ať si nasedne k nim do vozu. A dívka nakonec souhlasí. Proč jenom souhlasila? Proč? Kdyby odmítla, nic z toho by se nestalo a ona by si teď mohla užívat se svým přítelem. Proč sakra musela vlézt do toho podělanýho auta?!

Snad osud to tak chtěl, sudba, která byla vyřčena při narození dítěte se nedá změnit ani kdyby jste se na hlavu stavěli.

Zatímco Pavla přemýšlí o silnici číslo 27, Radim pohlédl na dívku, která jim tohle vše způsobila. Byla tady, v místnosti. Živá, i když nevypadalo zrovna zdravě. Stála u nohou Pavly a ta si jí vůbec nevšímala. Od poslední návštěvy se poněkud změnila. Její tvář chytla podivný modravý nádech, jaký mívají utopení lidé.

Její hlas, který se líně plížil místnosti, byl podivně dlouhý a natažený, s tisíci ozvěn. “Chceš žít?” ptal se hlas, “Přemýšlej.”

Radim tam stál jako kůl v plotě, neschopen cokoliv udělat. Chvíli jí viděl jasně a chvíli mu unikala jako jitřní vánek. Pak spatřil, jak pomalu kráčí pryč. Prochází kolem něj, Radim se na ní pokouší sáhnout, ale jeho ruka ho neposlouchá a je visí volně podél těla. Radim se jí pokouší zdvihnout, ale nedaří se mu. Ruka byla ovládána odjinud.

Dívka zmizela ve vedlejším pokoji a když tam Radim za ní vběhl, nikoho neviděl. “Pomsta…” ozvalo se v hlavě stejným hlasem, jako před chvílí mluvila ta dívka. “Pomsta,” uslyšel zas.

“Jedeme pryč,” ozvalo se ve vedlejší místnosti. Radim se tam vrátil. “Už tady nezůstanu ani vteřinu. Musíme pryč, i kdyby venku bylo cokoliv. Rychle to proběhneme, nasedneme do auta a utečeme.”

“Nemůžeme pryč,” přesvědčoval jí, “Víš jak si dopadla minule.”

“Ano, vím, proto už si na to dám pozor. Musíme se odsud dostat za každou cenu. Věř mi. Namočila jsem tě do toho a tak tě z toho i dostanu.”

Namočila jsem tě do toho a tak tě z toho i dostanu. Znělo Radimovi v hlavě. Namočila jsem tě do toho a tak tě z toho i dostanu. Pavlínina slova mu stále zaměstnávala mysl.

“Ona se chce pomstít, chce se pomstít na nás a pokud nebudeme něco dělat, bude nás otravovat do té doby, než se nám pomstí.” Pavla mluvila moudře, ale také rozhodně. Avšak Radim se nechtěl nechat přesvědčit, že mluví pravdu.

“Odjedeme a pomstíme jí my. Zabijeme její rodiče nebo je alespoň udáme policii. Pokud to neuděláme, pomstí se ta holka nám. A pak možná i rodičům. Každopádně tady ale nemůžeme jen tak sedět a čekat, až si pro nás přijde. Musíme něco udělat. Musíme za ní vykonat pomstu.”

Musíme něco udělat. Musíme za ní vykonat pomstu. Zněla ozvěna v Radimově hlavě. Svůj zrak opět neomylně nasměroval k obrázku té dívky.

“Co to sakra je?” všiml si, že se plátno nějak pozměnilo. Přistoupil blíže, aby zjistil, co všechno se tam odehrálo. Dívka už vypadala poněkud hůře, asi jako když se před chvílí zjevila Radimovi. Ale byly tady i další změny, neboť na jejím rameni byla položena něčí ruka a v mlžném oparu za dívkou se usmívala něčí tvář, patrně muž

“Co se to s tím obrazem stalo?” ptala se Pavla.

“Asi nám chce ukázat tvář vraha. Podle mě to je její otec, který jí…” nedořekl. Namísto toho se kousl do rtů a podíval se na Pavlu, která viditelně pochopila, co chtěl říci.

“Přemýšlej,” ozvalo se opět Radimovi v hlavě, “Přemýšlej,”

Radim se oklepal, aby se zbavil toho prosebného hlasu a řekl si sám pro sebe - já vím, já vím.

“Jedeme pryč,” řekla zase Pavla. Radim kývnul.

“Ano, vypadneme z téhle díry. Čím dále odsud budeme, tím dále budeme od smrti.” Radim se rozhlédl po místnosti, jako kdyby měl něco za lubem. “Počkej tady, jen si pro něco skočím a jedeme,” odešel z pokoje, Pavla zde zůstala stát a dívala se na obraz. Přitahoval jí, ani nevěděla proč. Byl svým způsobem magický a hlavně tajemný. Co se tady asi objeví za chvíli? Matka? Bratr? Kdo ví.

Teď se ale musí soustředit na svou cestu. Už přece ví, co musí udělat, dívka jí to sdělila hned na začátku. Ano, Pavla už ví, jak se z toho všeho dostat a vyváznout se zdravou kůží. Jen jí musí Radim naslouchat. Musí ho přesvědčit a vše půjde hladce.

Uslyšela za sebou kroky. Radim už jde. Otočila se. Její oči se rozzářily strachem a okamžitě uskočila stranou. Radim máchl naprázdno. Napřímil se a koukl, kam mu ta mrcha utekla.

“Zabiju tě a vykonám pomstu!” křičel na Pavlu, která teď zakopla o stolek a pravou rukou se instinktivně opřela o stůl, aby nespadla, ale bohužel se zranila o skleněnou skleničku, která tady zbyla ještě od večeře.

Radim se opět rozběhl. Odhodil stůl, aby mu nepřekážel a dvěmi rychlými kroky se dostal k Pavle.

“Ta pomsta,” řekl a vší silou zabodl do Pavly, která nestačila utéct, svůj nůž, “Patří tobě, ani rodičům, ani mě, ani nikomu jinému.” Pavla křičela, ječela, ačkoliv to obvykle nemá ve zvyku. Pravou rukou se ještě opřela o stěnu, tam kam Radim před chvílí přistavil knihovnu s televizí. Teď tam ovšem nic nebylo. Televize i polička byly na svém místě.

Radim se smál, “Neboj, nakonec jsi mě zachránila,” Pavla padala k zemi, ruku otíraje o stěnu, čímž vytvářela onu krvavou stopu. Zlehka dopadla na zem. Radim si otřel ruce, zatímco Pavla na zemi umírala a z úst jí vytékal slabý pramínek krve.

V Radimově mysli ale něco trhlo. Něco ho nutilo jít do druhé místnosti. Přišel do pokoje, kde mu před chvílí zmizela ona dívka. Na stěně viselo zrcadlo. Přitahovalo ho, stejně jako měnící se obrázek.

Opatrně k němu přistoupil a podíval se do něj. Nebyl to zrovna krásný pohled. Spatřil totiž sama zebe, ale tvář měl nějakou podivně bílou, byl bledý jako stěna, bledý jako smrt.

Ruku sevřel v pěst, aby potlačil zlost, která v něm pomalu rostla. Loudavým krokem se vracel zpět do pokoje s mrtvou Pavlou a přitom mluvil k oné dívce.

“Chceš zabít i mě?” ptal se do větru, “Nemůžeš mě zabít a ty to víš. Není totiž nikdo, kdo by mě zabil. není tady nikdo, kdo by ti pomohl. Ne, ty už jsi mrtvá, nemůžeš mi ublížit. Jsi jen… prašivý duch. Nemáš nikoho, kdo by ti sloužil.”

“Určitě?” ozvalo se mu za zády. Radim se bleskurychle otočil a spatřil Pavla. Stála na svých nohou, z úst jí ještě stále vytékala krev, ale její obličej se podobal tomu, který viděl Radim v zrcadle. Zdá se, že v těchto krajích neumírá člověk snadno.

Nejistým a vratkým krokem se Pavla vydala vstříc Radimovi. Ten začal stejně opatrně ustupovat. Pavla si rukou sáhla za záda a Radim uslyšel poměrně nepříjemný zvuk, jako když si někdo vytahuje nůž z těla. Za chvíli se jíž vražedný nástroj octl Pavle v dlaních.

“Nech jí na pokoji!” křičel Radim. “Nech jí sakra v klidu umřít,”

“Nechá v klidu umřít tebe,” pronesla chladně Pavla.

“Ne!” křičel Radim. “Nemůžeš mi ublížit, nemůžeš!” zavřel oči a ječel z plných plic. “Jsi mrtvá a mrtvá zůstaneš. Nemáš moc mi ublížit!” Jeho vzpomínky se najednou otevřeli na stránce 14. Tehdy mu bylo čtrnáct let a strašně rád četl horory. Zrovna v tu dobu četl jeden obzvláště povedený. Námět možná nebyl nijak originální, ale naspáno to bylo geniálně. Jeden muž, jméno si už nepamatoval, zabil jiného muže, kvůli nějaké ženě. Moc si na to již nevzpomíná, až na jednu scénu, kdy mrtvý muž vstane z hrobu a jde splácet staré dluhy. Nejprve zabije ženu, udusí jí šátkem a pak si vychutná smrt svého vraha. Počká si na něj doma a až byl úplně sám, utopil ho ve vaně. Pak se konečně dočkal odpočinku.

Ale to byla jen kniha, ve skutečném životě mrtví nevraždí.

“Ale ve skutečném životě také mrtví nehnutě leží na zemi a nechodí mi po bytě,” řekl si Radim a prudce zavřel dveře. Opět se ocitl v místnosti se zrcadlem. Stál tam, opřený o dveře a čekal. Vyčkával, co se bude dít.

Kroky ve vedlejším pokoji utichly, vítr venku přestal šumět a vše najednou spalo. Zdálo se, že je vše v naprostém pořádku. Nikdo tady nikoho nezavraždil, žádný nebožtík nevstál z mrtvých. Ano, tak nějak to teď na Radima působilo. Ale on bohužel moc dobře věděl, co před chvílí udělal.

Zabil svou milou přítelkyni, aby pomstil nějakou dívku, co jí vůbec nezná. Ale bylo to tak? Určitě to tak bylo? Nebylo to spíš tak, že jí zabil, aby zachránil sám sebe? Radim o tom začal přemýšlet.

“Ne, ne to ona!” rozčiloval se, “To tys mě přinutila to udělat, ano!” mluvil k mrtvé dívce, “Stejně jako jsi mě donutila dívat se na ten tvůj obrázek, stejně tak jsi mě donutila zabít jí! A nepopírej to!”

Ale jeho druhá část svědomí přeci jen měla pochybnosti. Opravdu? Byl jsi přece pod stresem a ty víš nejlépe, jak špatně zvládáš stres. Tak si to přiznej, buď chlap. Zabil jsi svou holku, protože ti jen ujely nervy, to se přece stává, může se to stát každému. Neber si to tak.

Ne, to ONA! Mě nepřesvědčíš, vím, já vím že za to nemůžu. Pavla si za to může sama. Kdyby tehdy nechtěla ať jí zastavíme, byla by živá.

Takže Pavla si za svou smrt může sama? Neříkal jsi před chvílí, že za její smrt může ONA? Máš v tom zmatek! Nevíš co mluvíš, nevíš jak se z toho vykroutit! Nevíš, protože nemůžeš, jen si to nechceš přiznat. Zabil jsi jí ty, nikdo jiný. Ty jsi jí zabil, ty jsi jí bodl nůž do zad, ne ONA.

Ale ONA mě donutila, copak to nechápeš?

Jsi slabý! Pořád se jen vymlouváš! Přiznej si to konečně, tys jí zabil, protože jsi jí chtěl zabít! Myslel sis, že ti to pomůže, myslel sis, že se pak odsud dostaneš. Věř mi, kdo tě může znát lépe než já, tvé svědomí?

Druhá polovina Radimovy mysli nebyla schopna odpovědět hned. Ani nevěděl jak, ale opět se ocitl před zrcadlem a zase viděl sebe, bledého a… mrtvého.

Zabil jsi jí. Zabil. Jsi srab.

Radim to už déle nemohl poslouchat. Chytl se za hlavu a křičel jednoslovné - né. Nemohl dělat nic jiného, nemohl dělat vůbec nic. Sesunul se na postel a křičel.

Dívka a Pavla stály vedle něj a dívaly se na něj.

“Nechte mě být,” prosil, “Já za to nemůžu,”

Přiznej si to! ukaž konečně, že jsi chlap!

“Ne, já nechci,” svíjel se v klubíčko, jako nějaké batole.

Už se z toho nevykroutíš, přiznej se! Zabil jsi jí, aby ses zachránil!

“Ne!”

Jsi jen hromada špíny a hnusu, je mi špatně z pomyšlení, že jsem tvé svědomí!

“NE!” obě ženy ho stále sledovaly.

Kdybych mohl, zabil bych tě! Slyšíš?! Zabil bych - TEBE!

“Dobře!” křikl najednou a pohlédl do tváří nejprve té dívky, pak Pavly, “Přiznávám se, zabil jsem jí, abych se odsud dostal. Měl jsem strach, mám strach. Chci pryč, chci být doma. Nelíbí se mi to tady…”

Dobře, jsem rád, že si uvědomuješ, co jsi provedl. Zabil jsi svou přítelkyni.

“Ano…” Radimovy stekla po tváři první slza.

Víš co musíš udělat?

Radim neodpověděl.

Jsi srab! Vstaň a jdi do kuchyňky!

Radim vstal. Obě dívky mu uhnuly. Pavla stále ještě svírala v rukách svůj vražedný nástroj, ale nevypadala, že by chtěla dále vraždit. Ztuhlým krokem se Radim došoural až do kuchyně, kde si sednul na nepohodlnou dřevěnou židli.

Napusť horkou vodu do umyvadla. Radilo mu opět jeho svědomí.

Radim šáhl po kohoutku a pustil proud vody. Zašpuntoval dřez, aby mu voda neutekla. Voda nebyla nijak zvlášť horká, spíše vlažná. Tak akorát na umytí. Radim se podíval na kohoutek, kde spatřil sám sebe. Viděl, že vypadá strašně - kruhy pod očima, rozcuchané vlasy.

Dobře, moc dobře. Tak a teď už jistě víš, co máš udělat.

Radim se usmál. Ano, věděl to. Moc dobře to věděl. Ponořil obě ruce do vody a chvíli je tam nechal jen tak vznášet se.

Musím to udělat, dlužím to Pavle, dlužím to sobě. Ano, nejsem přece žádný srab, nejsem. Svědomí ať si říká co chce. Ján nejsem srab, a proto to udělám. Ano, udělám to.

Štiplavá bolest přešla ve chvíli, kdy ponořil zápěstí do vlažné vody. Stejně tak i u druhé ruky bolest přešla, jakmile jí ponořil do hojivé vody. Nechal tam své ruce odpočívat, vždyť toho dnes udělali až až. Třeba zabily Pavlu.

Proč to tak dlouho trvá?

Radimovi se před očima začaly objevovat první černé obláčky, oznamující obvykle spánek. Dnes to ale není spánek, ale něco tomu podobného. A Radim to věděl.

“Pavlo,” řekl trochu jako nemluvně, protože už z částí byl v jiném světě. “Miluju tě,”

Hlava mu spadla a on se udeřil o mokrý dřez. To ho v tu ránu probudilo. Trochu neohrabaně vstal a podíval se, kde že to vlastně je. Byl stále v té podivné chatce a kolem něj stály dvě ženy. Dívka, kterou tolik nenáviděl a holka, kterou tolik miloval.

“Vítej,” řekla dívka, kterou nenáviděl, “Jak vidíš, nepotřebovala jsem nikoho, kdo by tě zabil.” na to se začala strašlivě smát a Pavla s ním. Radim se otočil a spatřil svou mrtvolu, jak leží na dřezu, ve kterém je napuštěná horká voda, teď už smíšená s velkým množstvím jeho krve.

Nůž, kterým si podřezal žíly, spadl na zem.